Durych se však nejvíc hněvá na to, že sochaři zabrali to nejpříhodnější místo a není proto divu, že se mazlí s myšlenkou, jak se jednou se strženými a rozdrcenými Tatíčky budou štěrkovat silnice.

Bylo i málo sochařů, a proto se sta a sta zakázek dávaly sochařům–nedoukům a packalům. Za dvacet let prý už snad budeme mít i dobré sochaře, ale těm k práci bude musit stačit jen sádra a namísto v ateliéru budou tvořit v kolnách. Avšak mnohem hůře „…sochy, které budou třicet let strašit, vykonají svůj vliv na obecný vkus, zničí jeho zbytky, takže generace skutečných sochařů bude míti život opravdu těžký. Miliony, vyházené za sochy a pomníky, zůstanou pohromou; byly to dary danajské, zkázonosné. –To jest ovšem perspektiva do budoucna. Ale kde jsou její příčiny vnitřní? Musila to býti asi tragická duchovní prázdnota výtvarnického směru, která jako pumpa mohla do sebe přijmout tyto ssedliny.“

Durych nemohl tušit, že už za dvanáct let začnou Němci uklízet naše návsi a náměstí a že ani po jejich odchodu se nám všude Tatíček nevrátí. Kupodivu na přemnoho míst se vrátil s velikou slávou, ale jen na tři, na čtyři roky, dokud ho opět nestrhli hegemoni proletariátu. K ještě většímu podivu v roce 1968 vylézali všelijací Tatíčkové z podzemních úkrytů, leckdy se i vykopávali z hlubokých jam, pracně se opravovali a čistili a stále ještě s jakous takous slávou se instalovali ne vždy na svých původních místech. (Někdy to bylo nesnadné: na místech Presidenta Osvoboditele byl zatím postaven pomník kovodělníka s jézéďačkou nebo třebas i bez ní, anebo pomník Sbratření našeho lidu s Rudou armádou.) Ale pro Tatíčka se vždy nějaké to místečko našlo. Když pak papá Gustáv rozjel svou normalizáciju, zase se musil Tatíček nahonem uklidit, aby pak opět po dvaceti letech opustil svou skrýš (tentokrát už vskutku ku podivu nejpodivuhodnějšímu), aby se pro radost národa v plné kráse a lesku zaskvěl na místě representačním. Ve vzácných případech přibyli i další Tatíčkové, ale ti už se stavěli na takových místech, kam by se je První republika postavit neodvážila.

Tento kratičký přehled historický silně potvrzuje Durychovu tezi o „duchovní prázdnotě výtvarnického směru“ i přirovnání, že tento výtvarnický směr nasává místo čisté vody pouze kal. Stručně řečeno, stalo se z něho  k a l o v é   č e r p a d l o.

Stálo by za to, prolistovat stavitelskou a vodohospodářskou literaturu dvacátých let, která pojednává o pumpách a nechat se poučit heslem „kalové čerpadlo“.

Tím se totiž stala dnešní literatura. Literatura především. Tato metafora bohužel poněkud kulhá. Kalovým čerpadlem se totiž kal  o d č e r p á v á, ale moderní literatura kal nasává ze všemožných zdrojů a servíruje nám ho jako lahodný mok. Tuze se diví, pakliže se tomu někdo diví a zejména vznáší-li výhrady.

Durych hned na počátku své kousavé epištoly k literátům konstatuje: „Jest už na čase, aby se mnoho knih vyhodilo. Mělo by to býti heslem dne. Máme příliš mnoho knih a příliš mnoho spisovatelů.“

Habeant sus fata libelli; toto heslo se nám často připomíná, abychom s knihami měli slitování, protože kniha je útvar choulostivý. Bez knihy by nebylo civilizace a snad ani náboženství. Na druhé straně není horšího nepřítele civilizace a náboženství než kniha špatná. Rozpoznávání duchů je vyhrazeno světcům; jen ti spolehlivě rozpoznají ducha dobrého od ducha zlého. Kniha samozřejmě není tak složitá jak  d u c h. Dobrou knihu od špatné rozpozná kdekterý člověk svým přirozeným intelektem. Bohužel ne vždycky bývá špatná kniha označována za špatnou a dobrá za dobrou. Ale tohle už je sféra Otce Lži a jeho pomocníků, aby nás úmyslně mátli.

Daleko největší většina literátů chce psát knihy dobré, ale tuze často se jim to nedaří. K neštěstí jich samých i k neštěstí jejich čtenářů.

„Jsou zajisté spisovatelé, kteří mají dobré srdce; (pozn. V. D.: toto je nejvyšší Durychovo ocenění bližního), vidí bídu života, mají smysl pro ni i pro její hrůzu, která je inspiruje k práci. Napsali nám dosti věcí o bankrotářích života, cti, víry a mravů, ukázali nám dosti smutku osudu a všelicos jiného. Ale hledejte tam záblesk naděje, vnitřního míru, vítězství, stálosti a čehokoliv jiného, co byste si opravdu chtěli zachovati v paměti sami pro sebe pro všechny případy, hledejte tam útěchu, oporu–co tam tak najdete? Dějí-li se někde pokusy o takové věci, díváte se obyčejně s bolestným úsměvem na jakousi zaslepenost, neúpřímnost a nejčastěji plochost a mělkost. Kniha nebo povídka by měla mít aspoň výživnou hodnotu krajíce chleba nebo housky. Ale vidíte, že spisovatelé sami jsou hladovi, že jim schází právě to, pro co jste si k nim přišli.“

„Bylo a je mnoho českých spisovatelů, kterým se přikládá obzvláštní důležitost, jejichž životopis, ať psaný či vyprávěný, obetkává jejich ponuré životní drama, které se podobá napínavě trapné kriminální historii. Sveřepé neštěstí téměř řádí v jejich životě. Vyprávějí se věci kruté a bolestné. U značné části je to život zoufalý a beznadějný a literární tvorba bývá jen přehlušováním hlasu dotěrných strašidel…“

„Pak máme lidi zlatého věku naší poválečné literatury, lidi veselé a vtipné. Smějte se, chcete-li; smích se skončí. Kdyby se skončil aspoň proměnou v úškleb děsu, bylo by dobře; bylo by to aspoň něco. Ale jest oprávněná obava, že tento smích přejde v demenci, tak krotkou a jalovou, že to nebude míti ani ostrého přechodu…“

„Spíše než o krisi české literatury bylo by mluviti o krisi jejího ducha. Čeští spisovatelé jsou dosti dovední, mnozí z nich mají dosti značný dar fabulační a v umění vyprávěcím drží docela bezvadně krok s autory cizími. Jest u nás i literatura exportní, což už něco znamená. Ale…

Je nám z naší dnešní literatury trochu smutno, a nejen nám, ale každému, kdo hledá pravý účel slovesného umění, totiž útěchu, osvícení, obohacení vnitřního života či třebas jen duchovní zábavu, duchovní hru… Ale přihlédneme-li k tomu, jak se to praktikuje, je nám teskno. Ani poměrně nejlepší ze spisovatelů nedospěli k tomu, aby se vypořádali s materialistickým determinismem, aby aspoň jednou na chvilku osvobodili duši. A jiní vyli a vyjí s vlky, dávajíce se omilostňovati táborovými náladami. Není to literatura buržoásní ani socialistická, je to ponejvíce psseudoburžoásní…“

Je to všechno nářek oprávněný a jistě i sugestivní, přesto však z takovýchto kritických slov nemusí mladý začínající literát propadat chmurám. Takovýto pesimistický názor se může jevit jako příznak stáří a tomu se ještě po určitou dobu může úspěšně vyhýbat i básník znatelně šedivějící. Mnoho záleží na „životním optimismu“.

Optimismus je projevem mládí a zdraví a kdo by se aspoň v skrytu duše nechtěl takovým zdát, i když není ani mladý, ani zdravý. Optimismus je možno si  p o r u č i t, třebaže to není vždy snadné. Poloviční cestou je optimismus strojený, optimismus na oko, jakého jsme byli svědky v dobách nedávno minulých a který pokračuje i dnes jako součást občansko-demokraticko-tržní ideologie. Americké „take it easy“, či jen prostě O. K., či zdvořilostní, nicméně nezbytná otázka „jsi v pořádku“, (která se klade i těžce raněnému nebo umírajícímu), nebo jen vzájemné „mikrovyznání“ lásky slovy: „mám tě rád–já tebe taky“–to je takový „optimismus z kočičího cirkusu“, optimismus veskrze falešný, toliko účelový, aby se „kšefty nepřestaly hejbat“.

Optimismus skutečný, dokonalý bývá nazýván naivitou, sentimentalitou. Je to optimismus upřímný, třebaže silně nereálný. Bývá to pouhý splněný sen o štěstí, „happy end“. Filmovému happy endu musí rozumět každý primitiv, k slzám musí dojmout každou domovnici. Happy end v „Harlekýnu“ už vyžaduje u čtenáře vyšší stupeň zasvěcení (ten čtenář při nejmenším musí umět číst), ale pak tu a tam bývá i happy end skutečný a o tom pak lidé hovoří jako o zázraku. Asi to opravdu zázrak je.

Durych zde kritizuje skutečné umělce, které lze možno podezírat z ješitnosti, jsou-li už uznávanými; mladé a nezkušené pak kritizuje z ledačehos jiného. Nehovoří však o spisovatelích, kteří sice  d o v e d o u  psát, mnohdy i znamenitě, ale jako by to byli agenti ďáblovi. Zjevně či potají glorifikují  h ř í c h. S tímto fenoménem, s nímž se dnes setkáváme na každém kroku, se Durych nesetkával. V tu dobu by to bývalo cosi jako „silné kafe“. Ďábel si za řadu století vychoval nespočet pomocníků v nejrozmanitějších oblastech literatury, ale teprve ve druhé polovině dvacátého století povolal do zbraně beletristy. A tak se mi zdá, že teprve v nynějších časech by se dalo mluvit o  s k u t e č n é „krisi ducha literatury“ a to zdaleka nejen literatury  č e s k é, nýbrž světové. V této oblasti na  ž á d n ý  p á d  NEPŘIŠEL MRÁZ Z MOSKVY, nýbrž ze Západu…

Advertisement