Katolická cesta Durychova-díl dvacátý šestý Sobota, zář 24 2011

IV. STÁRNOUCÍM UMĚLCŮM

 

„Vy všichni, kteří stárnete a zestárnete, vzpomeňte si přece, že ti, kteří vás milovali, milují, či budou milovati pro vaše dílo, chtějí vám býti jednou na blízku. Kam vás mají následovati? Do světla, či do tmy?“

I když jsou to slova přátelská, až i laskavá, přece jen jsou drsná. A bohužel ne dost drsná.  Zejména ne pro toho, kdo slova o své smrti nechce slyšet, na smrt nechce ani pomyslit. Durychův apel k stárnoucím umělcům je založen na nezvyklém argumentu: Durych nevyhrožuje peklem, věčným zatracením, ani jiným trestem, který bezbožeckého umělce čeká na onom světě, upozorňuje však na riziko opuštěnosti a osamocenosti, riziko ztráty všeho toho, co bývá každému umělci tak drahé: že značná část umělcových čtenářů, diváků, posluchačů, všech jeho obdivovatelů, nebude s ním po jeho smrti sdílet tu část onoho světa, kterou si umělec sám vybral, pakliže se zřekl Boha. To pak nebude vadit jen jemu samotnému, nýbrž i všem, kdo ho měli rádi.

Tento argument se dnes může zdát mnoha lidem příliš tvrdý, dnes, kdy nás pastýři usilovně přesvědčují, že milosrdenství Boží je až tak veliké, že není třeba se pekla bát–(pokud prý vůbec nějaké peklo existuje). Jak hrozné zločiny by musil umělec spáchat, aby se pro něho peklo stalo reálným nebezpečím! Snad jen proto, že se k svému dílu dává inspirovat veškerou tou nečistotou, nenávistí a nihilismem, který nás v životě doprovází téměř na každém kroku? A to i tehdy, když se ve vší téhle špíně umělci daří jako rybě ve vodě, naopak, že se oním pachem zla sám konejší až i opíjí a tak v podstatě toto zlo přímo propaguje.

Arci že nevím, podle jakých kriterií bude Bůh soudit umělce. Tuším však, že jim tuze mnoho odpustí; vždyť co by neodpustil duši, která je choulostivá, méně vnímavá pro realitu, jejíž smysly vnímají spíše šelest a šepot než křik a hřmot tohoto světa a jejíž soudy snadno chybují pro příliš syrovou všednost tohoto života. Umělec je snadno zranitelný a nic mu nepomůže, že ho lidé berou jako příklad. Měl by být příkladem, ale není. Je to jen člověk. Umělec snadno propadá revolučním emocím, bývá heroldem všeho nového, aniž by si dostatečně ověřil, co ta či ona novota obnáší. Vzpomeňme na doby nedávné: kolik vynikajících umělců se stalo komunisty a přitom zaručeně se všichni komunismem nenadchli jenom ze zištných důvodů!

Durych se však na své současníky upřímně hněvá. Je už jedenáct let po převratu, všecko revoluční, nové, nezvyklé je už dávno pryč: prokázalo se, že víra v Boha nezanikla, a že všechny útoky proti ní z řad masarykovských realistů, socialistů a volnomyšlenkářů se změnily jen v mýdlové bubliny, které čím více se nadouvají, tím nápadněji praskají a všechny ty jejich nádherné duhové barvy se v jediném okamžiku mění v kapičku mýdlové vody. Rakousko-Uhersko a jeho „ukazatelé směru“ zmizely podobně jako ty bubliny a docela již se zdálo, že novému československému státu Bůh žehná a že jsme na vzestupu netoliko ekonomickém. Kulturní dění v našich zemích přesáhlo odvážné spekulace–teprve nyní, na počátku nového tisíciletí se po tomto nedávném vzepjetí ducha s lítostí ohlížíme a nad jeho pozdějším rozmělněním až i ztrátou marně naříkáme.

Když dozněly vzteklé útoky nevybíravě urážející české katolíky a na úbytě zcepeněla nedonošená parodie „kulturního boje“, vyvolaná stržením Mariánského sloupu, když si naše pokroková „elita“ uvědomila, že katolíků je přece jen příliš mnoho, zdálo se dokonce, že katolictví je pověřeno Boží Prozřetelností k mravnímu vedení národa. Toto zdání netrvalo dlouho. Nejvíc si uškodili samotní katolíci naivně vedeným politickým bojem, který byl od samého počátku postaven na hlavu a přežíval jen z obětavé práce či snad i obětí mnoha tisíců lidovců, kteří „své“ straně dávali mnohem víc, než si zasloužila a která se jim neodměnila ani poděkováním. Nicméně katolíkům nešlo přičítat žádné skandály a třebaže tu a tam vyplavaly na hladinu lecjaké kněžské hříchy, mělo katolictví vysoký úvěr a bylo i dobře známo, že   č e š t í   katolíci si stačí sami, že nepotřebují žádné pomoci Hlinkových luďáků či dokonce katolických Sudeťáků.

Jenže té pokrokové „elity“ bylo příliš mnoho.

Je zarážející, na jaké vějičky sedávala naše elita již ve středověku, na co na všechno se nechávala nachytat. Za Karla IV. i za jeho syna Václava bylo v našich zemích přibližně stejné množství elity české i elity německé. Elity stejně uvažující, stejně vzdělané s týmiž zájmy. Nelze však vysvětlit, proč českým Němcům zhola nic neříkal Viclef, zatímco Češi v něm nacházeli spasitele. Němci se nám proto nestačili divit a dodnes se nám proto diví celý svět. Viclef nevybízel k revoluci a Češi ani o žádnou revoluci nestáli. Dá se skutečně přijmout myšlenka, že Viclef byl vlk v rouše beránčím a Češi si z nepochopitelných důvodů nevšimli ani vlčích zubů, ani vlčího ocasu. A nebyli to Čechové prostí, ducha nevyspělého. Za spasitele přijali Viclefa mistři vysokého učení, rytíři starobylých rodů, preláti. Bůh nám buď za to milostiv!

Za prvních Habsburků nacházeli Češi svou veškerou útěchu v Lutherovi, a jak se zdá, byli to Češi všech sociálních vrstev. Přece však byla Lutherem daleko nejvíce oslněna elita: Příslušníci starých českých rodů, česká inteligence všech oborů a i čeští umělci, které luteránství doslova položilo na lopatky. Naši předkové 16. a počátkem 17. století se stali luterštější než jejich němečtí luterští učitelé; v německém luterství se rozpustili nejen čeští staroutrakvisté, nýbrž i Bratří, vpravdě čeští.

Co se jen, pro pána krále, české elitě na německém luterství a na každém neřádstvu   t o l i k   l í b i l o?

V 18. století to nebylo tak jednoduché. To jsme měli elity dvě: tou méně významnou byla elita šlechtická, kterou, ač to nerad přiznávám, doplňovala a dokonce jí i dávala ráz, elita prelátská, elita nejvyššího kléru. Tyto racionalisticko-osvícenecko-zednářské elity, podobně jako slepice, „čekající na sopel“, hlídaly všecko nové a dosud neotřelé, co přicházelo z Anglie, z Francie a z Německa, třebaže to páchlo ďáblem na hony. Nelze za všecko vinit zednáře, spousta výtečných lidí tehdy ještě neměla ze zednářství „pojem“, ale skutečně: všecko zednářské, ještě dřív než samo přišlo do Čech, bylo již a priori touto elitou nadšeně přijato. Jen zázrakem se v Čechách nezmocnil vlády „hladový“ bavorský kurfiřt Albert, zednář a smolařský protivník naší „zbožné“ Marie Terezie. Ta sice zednáře pronásledovala, ale příliš nedůsledně (spíše jim poněkud ztrpčovala život): kdyby to s jejich pronásledováním myslila jen trošku vážně, musila by nejprve poslat na Špilberk svého vlastního milovaného muže.

Pak tu byla elita jezuitská, k níž do jisté míry možno přifařit elitu jiných řádů. Jezuité statečně bránili českou provincii před náporem zednářského, osvíceneckého ateismu a byli by by jistě ubránili nesrovnatelně víc, kdyby jezuitům s neuvěřitelnou zákeřností nevrazil dýku do zad papež Kliment XIV., kdyby ve střední Evropě jezuity nezlikvidovala právě naše nejzbožnější císařovna Marie Terezie a kdyby jejího synáčka Josefa odnesl čert dřív, než stačil ve svých zemích zrušit kláštery.

A byla to pak výše uvedená elita racionalisticko-osvícenecko-zednářská, která u nás začala prosazovat jednu pekelnou lahůdku za druhou. Chvála buď Bohu za český venkovský lid a za   j e h o   pastýře. Tato „neelita“ zachránila víru a národ. Jen   o n a   s a m a   se skrytou pomocí Boží.

Elita popřevratová, tvořená zejména z učitelů  v š e c h  stupňů, ale bohužel i z činovníků Sokola, (který toho doposud tolik dobrého vykonal) a ze všemožných jiných  č i n o v n í k ů, se rozhodla „nabrat kurs“ los von Rom. Daleko Římů neutekla, ale utéci se  s n a ž i l a, seč jí síly stačily.

A jejími bardy se stali čeští literáti…

Na tyhle literáty se Durych zlobí jen proto, že jsou ateisté:

„Jste umělci a jste povinni chránit svou svobodu. Vy nepodléháte módě a pouliční agitaci, vy se nepotřebujete starat o hesla, o posměch křiklounů, o mínění hlupáků a nadutců. Vy právě můžete a máte věřiti v Boha, na vzdory chátře, jak té negramotné, tak i té učené. Máte být hrdi a svobodni. Ale zdá se, že se více méně stydíte před křiklouny, jako byste jim byli něco dlužni, jako byste je považovali za lepší než jste sami. Zůstává ve vás cosi otrockého, cosi zbabělého, zanedbáváte a odhazujete svou víru z ohledů na svůj lid a na krásné oči světa. Nechcete být nápadní a proto se mlčky klaníte modle atheismu. Bojíte se, aby nad vámi váš žák, váš zřízenec, váš soused nebo váš závistník se neušklíbl; to by vás asi tuze bolelo. Nechcete zůstati pozadu za chátrou, za podvodníky a pasáky a nájemnými křivopřísežníky, kteří si posměch dělají z víry a z Boha. Vy se také bojíte posměchu a proto raději se mlčky účastníte židovského posměchu v ulicích jerusalémských a zapření Petrova. Je-li však člověku líto i té chátry, jak mu nemá býti líto vás!

Všichni umřete, dříve či později. Chcete umříti v šedivé desperaci, přežíti svou duši ještě před smrtí těla, chcete býti jen studenými, odulými mrtvolami, které jsou holou nepříjemností a ničím více? Má se vaše sláva skončit protivným a posměšným pohřebním průvodem a články v novinách? Jiného nechcete? Stačí vám to? Jest cesta do tmy tak utěšená, či nebojíte se toho, že byste po smrti mohli býti zařazeni do počtu té chátry, pro kterou jste se zřekli víry v Boha?

Čas letí, ať v práci a utrpení či v zahálce a nudě. Sobota letí za sobotou, měsíc za měsícem, rok za rokem, deset let uplyne jako jeden den a dvacet let je doba nesmírně kratší než jak se zdá. Chvíle smrti není obsažena v žádném jízdním řádu…“

„Smrt bez smíru s Bohem a bez pokory před Bohem, holá desperátní resignace či lhostejnost a sugerovaná nevědomost – to má býti poslední tón a poslední zákmit, poslední vzdech?

Bylo by to nesnesitelné. Umění odkrývá skuliny, kterými jest viděti do nebe a umělci sami před svým koncem by o tomto nebi pochybovali? Umění jest plamenem lásky a umělci by se na sklonu svého dne této lásky zříkali definitivně a na věky? Umění jest prostředkem obcování duší a umělci před tímto obcování by dávali přednost nicotě?“

Na počátku této charakteristiky ateistického umělce hovoří Durych o jeho  s v o b o d ě. Zdá se, že jen málokterému slovu se podsouvá tolik významů, že se snadno může stát nesrozumitelným. Křesťanské pojetí svobody vychází z poměru člověka k Bohu. Třebaže by člověk bez Boha ani neexistoval, třebaže Bůh je stvořitelem člověka, je člověku dovolena možnost rozhodnutí o jeho vztahu k Bohu. Buď chce jednou spočinout v Boží náruči, stát se občanem Božího království, nebo nemá o Boha zájem. Zde má člověk právo  s v o b o d n é volby. Tato svoboda ovšem člověku přináší obrovský souhrn povinností, které jsou pro něho závazné, nelze se jim vyhnout, omezují žádosti a touhy jeho těla, ale i ducha. Tato omezení křesťan nepovažuje za omezování svobody, zatímco ateista (a to i takový, jemuž existence Boha snad ani nevadí, ale je mu zcela lhostejná), takovéto omezování považuje za   n e s v o b o d u. Touhy a žádosti těla i ducha člověka, které nejsou v souladu s Boží vůlí, křesťan považuje za přímé či nepřímé naléhání ďábla a jestliže jim člověk vyhovuje, stává se otrokem hříchu, otrokem ďábla. Odmítnutím těchto žádostí se  o s v o b o z u j e.

Výklad pojmu „svobody“ je tedy plně závislý na víře v Boha a čím je této víry méně, tím spíše přestává být křesťanská svoboda   s v o b o d o u, křesťané jsou tupeni, vysmíváni, znevažováni, opovrhováni. Ateismus je pak synonymem svobody, víra v Boha dobrovolným nevolnictvím, které si zaslouží politování, mnohem spíše však závistné nenávisti. Každý ateista totiž podvědomě cítí, že křesťan volil moudře, i když se vzdal ledasjakých, třebas i velmi příjemných slastí a naložil si na hřbet mnoho obtížných povinností. Nevěřit v Boha totiž není možné, lze Ho toliko   n e p ř i j m o u t.

Měnit životní styl není snadné, nicméně mnohem jednodušší a snazší je od Boha odpadnout, než se k němu vrátit. Snazší cestu k Bohu má člověk, který o Bohu dohromady nic neví už od dětství. Kdo se Boha zřekl v dospělém, zralém věku, pro toho je návrat mnohem těžší.

Durych ateistům nevyhrožuje. Nemluví o pekelném ohni, o pekelných mukách, o věčném trápení, o věčném nářku,  mluví toliko o   n i c o t ě.  Svým ateistickým kolegům nevyčítá hříšný život: nemluví o alkoholu, o lehkých ženách, o volné „lásce“ či o jiných zhýralostech, nejvýše připomíná nemoci ducha a melancholii.

„… Životní tragedie umělců bývají časté, i když nejsou zřejmy, i když katastrofa přichází pomalu a vleče se, pohrávajíc si s troskami života a ducha. Co nás naplňuje obzvláštním smutkem, jest vzpomínka na ty, kteří zemřeli v šílenství, zvláště pozorujeme-li postup jejich díla a vidíme, že svému umění pro svůj národ obětovali všecko, sobě však nedopřáli milosrdenství nad svým vlastním rozumem a nad svou vlastní duší. Z jejich díla nyní vane na nás úzkost a smutek. Toto všecko jsi dal nám, ale co jsi učinil pro sebe? Jest to všecko krásné, jako by v tom byla tvoje duše, ale běda, je-li v tom opravdu uvězněna celá tvoje duše až na věky, není-li už ona sama v svobodě jiné a vyšší…

… Jest to kruté, zaniká-li pozemský život umělců bez jistoty naděje věčné. Jsou labutí písně, jejichž krása strhuje, ale zároveň naplňuje nejděsivější melancholií, jako by nejmoudřejším koncem byla melancholická resignace na všecko, na všecko.“

„A ještě krutější jest pohled na tu galerii umělců, jejichž cesta do hrobu byla cestou této melancholie, nad níž přece nemůže býti nic strašnějšího, poněvadž poskytuje výhled jen do věčné tmy, ze které kmitají jen světla pochybná a posměšná jako z očí nicoty. Strašné jest pomyšlení, že tolik nejlepších a nejdražších osob nehledalo či nevěřilo v cestu obcování věčného a jistého a že svými posledními díly skoro zřejmě a vědomě otvírali bránu temnot. Že v českém duchovním životě bylo tak málo naděje ve světlo věčné, že v tomto životě bylo tolik osamělého zoufalství a tolik zoufalé pýchy, že tu nezbylo místo pro lásku, která chce žíti věčně, čehož nelze dosáhnouti jinak, než oddáním se Bohu. Jako by umění v naší vlasti přinášeti mělo za živa jen bídu a opovržení, po smrti pak zkázu věčnou…“

Jistě že se Durych na tyto své ateistické kolegy tuze hněvá. Ale především je varuje, klečí před nimi na kolenou a v očích má slzy.

Píše se rok 1929. Durychovi již vychází Bloudění a třebas mu je mimo Eisnera dosud nikdo nechválí, je si dobře vědom, že už nyní je velkým umělcem, který má právo na slyšení. A že musí promluvit. Že musí nazývat věci pravým jménem, že však nesmí toliko kázat, a to už jen proto ne, že   m á   své kolegy   r á d, protože sám nejlépe ví,  jak těžké je být umělcem.

Napsal tedy toto své memorandum v pravý čas.

Zatímco v roce milénia smrti svatého Václava naše vlast doslova bobtnala uměním-snad právě uměním slovesným-dnes tomu tak již není. Uplynuly tři čtvrtě století…

Přesto však dosud žije a tvoří hrstka umělců. Není umělců, zato vzrostl počet „znalců“ umění či spíše „posuzovatelů“ umění. Víry ubylo, ubylo křesťanské svobody. Přibylo hojně té svobody, kterou křesťané nazývají otročením hříchu. Přibylo jí tolik, že jsou jí celé závěje, takže sama sobě překáží. A musil by promluvit prorok, aby jednak správně posoudil současnou situaci a pak se třebas i pokusil poradit.

Proroci často hovořívali o nemožném. Neodvažuji se posoudit, zda by dokázali promluvit k dnešku.

To bych se sám nejprve musil stát prorokem.

 

AKORD, ročník II., č. 10, 1. prosince 1929

Advertisement

Leave a Response »

 

Katolická cesta Durychova-díl dvacátý pátý Sobota, čvc 23 2011

III. KAPUCÍNEK

Výprask kněžím, kteří neodolali zpěvu lidoveckých Sirén, začíná Durych výčitkami pro jejich nezřízené lakomství. Nejprve o kněžských hříších mluví Durych velmi všeobecně:

„Hříchové kněžští bývají mnohdy přetěžcí a strach před věčným zatracením nebývá u všech hřešících zcela vyhlazen, ač i mezi starými preláty se občas vyskytne nejeden, který svým způsobem života krátce před smrtí, svou smrtí i svým testamentem hrdinsky dokazuje, že má pro strach uděláno. Ale ať už z opravdové lítosti, či jen proto, že je to starobylý a neporušitelný stavovský zvyk, všichni ti hříšníci chodí k zpovědi nebo si aspoň volají zpovědníka do bytu. Zda všichni z nich se při tom také zpovídají, to ovšem nelze zjistit, poněvadž tajemství zpovědní je neporušitelné. Zpovědník může býti zajisté zván také jen na černou kávu nebo kus řeči, a je-li některý starý prelát atheistou nejen ze zvyku, ale i z přesvědčení, chce-li dle svých zásad umříti mimo církev a nechce-li přece jen v zájmu svého stavu nebo svého rodu vzbuditi pohoršení, stačí, nechá-li si docházet občas do svého domu nějakého kněze, který je znám jako zpovědník. Lze ovšem bez ujmy svého přesvědčení vyhověti i formalitám zpovědním, vždyť to patří k stavovskému zařízení. Ale těchto případů jest asi méně. Těžcí hříšníci přece jen se snaží dle možnosti zpovídati se tak, jak nejlépe mohou. A jest známo dosti obecně, že těžcí hříšníci anebo lidé, kteří se za takové považují, obracejí se rádi ke kapucínům, jejichž úkolem jest slyšeti nejhroznější a nejbolestnější zpovědi.“

Na několika řádcích této stati hned v úvodu vychrlil Durych vůči prelátům svaté církve římské tak ostrá přímá i nepřímá obvinění, že je až ku podivu, že za to nebyl předvolán na konzistoř nebo přímo k panu arcibiskupovi. Ne snad pro tvrzení, že preláti s pozvanými zpovědníky namísto zpovědi pijí černou kávu. To by se dalo vysvětlit i tak, že po vykonané svaté zpovědi posedí obě posvěcené osoby u šálku kávy v družném rozhovoru. Durych zde totiž obviňuje „některé staré preláty z   a t h e i s m u  nejen ze zvyku, ale i z přesvědčení“. Tomu se těžko dá rozumět, zejména označení „být atheistou ze zvyku“. Snažím se to chápat tak, že takovíto starožitní údové církve sice ještě v srdci uchovávají zbytky víry jako určitou nostalgickou relikvii, kterou však není radno příliš se v mysli obírat, aby neobtěžovala draze vykoupené pohodlí a neničila klid a mír duše.

To by samozřejmě bylo obvinění nesmírně vážné, třebaže opět možno na omluvu uvést, že v každé branži se najde plevel a jestliže byla nehodnými shledána i řada papežů, proč by se právě v Olomouci (kde se v podstatě nacházela filiální redakce Akordu v osobě Jaroslava Durycha), nemohli vyskytovat nehodní preláti?

Již před čtyřmi lety, 15. září 1925, se Durych ve 14. čísle III. ročníku Rozmachu–ve stati „Způsob osobní a způsob věcný“–přimlouvá, aby byly označovány přímo  o s o b y  za všechny nesnáze, maléry, protivenství, nepříjemnosti, špatnosti…

Durych napomíná:

„Věci jsou; o ty netřeba se hádat; mají své stálé vlastnosti. Ale jsou to lidé, kteří nemají stálých vlastností a stálých zájmů. Věci jsou čisté, ale lidé jsou nečistí. Lidé se snaží z věcí dělati něco jiného a nepravého. Proto je zbytečno bojovat proti věcem, ale jest nutno bojovat proti osobám, jakými tyto osoby jsou. Nebíti věci, nýbrž osoby.“

Toto je samozřejmě utopie a Durych zde ironizuje zejména politiky. Nicméně: za vším neřádstvem hledejme člověka. Neřádstvo samo za sebe nemůže.

Durych zcela jistě měl na mysli konkrétního preláta, který je ateistou „ze zvyku“; mohl by zřejmě ukázat i na preláta, který je ateistou z přesvědčení a měl jistě i opodstatněné podezření, že ten či onen prelát si zve zpovědníky nikoli k očištění své duše.

Jmenovat je samozřejmě nemohl–už jen z toho důvodu, že označení hierarchové by Durycha pohnali před soud a Durychovi by se proti nim velmi nesnadno sháněly důkazy.

Volil tedy „způsob věcný“, nikoli „způsob osobní“. Jsem přesvědčen, že ho to tuze trápilo. „Potrefení“ preláti jistě Akord četli a pokud nebyli jeho odběrateli, jistě byli na Durychův článek upozorněni. Potrefená vrána se však ozvat nemohla a jistě ji to stálo mnoho žluči.

Zdá se–ale vskutku jen na první pohled–že Durychovo obvinění prelátů z ateismu či z jejich farizejství v otázce zvaní zpovědníků, nemá přímou souvislost s dalšími odstavci „Kapucínka“:

„Hříchové kněžští bývají mnohdy přetěžcí a z těch zřejmých hříchů nebývá nejtěžším hříchem ani smilstvo ani obžerství, nýbrž lakomství. Všecky hříchy samy sebou se ztravují a hynou, jen lakomství má pro sebe tu výhodu, že se živí samo ze sebe, tloustne a roste. Má také tu výhodu, že si může nalézti účelnost, která se zdá šlechetnou; lze lakotit pro pořádek, správnost, spravedlnost, pro dobro celku, pro dobro nástupců; lze lakotiti ve všech hierarchických stupnicích způsobem, o němž by se mohly psáti nejen romány, nýbrž trilogie a epopeje.

Lakomství však není jen choroba soukromá, nýbrž jest to choroba nakažlivá. Přenáší se z citu do rozumu a proměňuje celý životní názor, upravuje dle svých potřeb i náboženský život a jeho povinnosti. Lakomství pracuje v počtech, v množství. Jest to věda, která u lakomých katolíků vstupuje na místo vědy theologické, přisvojuje si její formu a uplatňuje se tak navenek autoritativně. Lakomec se bojí o svůj počet, bojí se ztrát i risika a poněvadž velký počet jest mu vším, nedbá o jakost, nýbrž o množství.“

Laskavý čtenář jistě pochopil, že toto je téměř absolutně dokonalá definice a zároveň i důkladný popis jednoho z hlavních hříchů. Není zde jediné slovo zbytečné a nezbývá nic dodat. Měl bych jen výhradu k tvrzení, že ze „zřejmých hříchů bývá nejtěžší lakomství“. Pokud „zřejmými hříchy“ Durych rozumí „hříchy hlavní“, pak je ho možno ho opravit jím samým, protože na jiných místech hovoří o  p ý š e  jako o nejtěžším hříchu. Pýcha se mi však nejeví jako příliš  z ř e j m ý  hřích; té si leckdy ani sám hříšník není vědom a jeho okolí si ji také neuvědomuje: pýcha bývá instinktivně skrývána a považována za leccos jiného. Hlavní hříchy vůbec mají výsadní postavení; jsou vlastní každému člověku, bývají proto mnohdy přehlíženy a tím jsou nebezpečnější. A jsou to hříchy  t ě ž k é.

Všecky tyto věty jsou prozatím jen  ú v o d e m  poměrně velmi krátké stati a autor jimi vskutku uvádí čtenáře do nejvyššího napětí.

A tu přichází vysvětlení:

„Ze semene lakoty vyrůstá strom, který si opravdu troufá růsti do nebe. Lakomí katolíci mají takový strom a tím je lidová strana…“

Zní to velmi srozumitelně a přijatelně. Těžko říci,  k d y  by  to znělo srozumitelněji a přijatelněji: zda v roce 1929, nebo o tři čtvrti století později.

Lidovci se zdiskreditovali již v dobách první republiky, kdy po svých katolických voličích vyžadovali vždy maximum, ale nevrátili jim  n i k d y  ani minimum. Zle se zpronevěřili po válce a zejména roku 1948, kdy se přes noc „obrodili“ a stali se spojenci komunistů v Národní frontě. Po třetí pak ukázali svou tvář roku 1989, kdy svým průhledným pletichařením doslova pohřbili zájmy katolíků výměnou za politické prebendy svých představitelů a aktivistů. Lidová strana vždy jen kazila, co kazit mohla a věci katolické na výsost škodila. Je téměř jisté, že jí vždy šlo jen a jen o peníze.

O tom všem se dobře ví a je až dojemné, jak se lidovečtí hodnostáři ani trochu nesnaží vylepšit svůj „image“, jako by jim vyvalování se v bahně činilo potěšení.

Durych pokračuje:

„… lakomství není nezranitelné. Jest totiž poloslepé a často zakopne. Největší lakomci snadno bývají napáleni a to nejen rakousko-uherskými válečnými půjčkami, jimiž obzvláště českomoravští katoličtí lakomci nejcitelněji byli napáleni. I prostý lid snaží se je zdravým svým pudem šidit, jak jen možno, a to ne vždy bez úspěchu…“

Opět je zde mnoho řečeno a ještě víc jen naznačeno: válečné půjčky sloužily především k udržení Rakouska. Katolická elita měla strach ze změny režimu, děsila se, že ztratí ochranu rakouských brettschneiderů, že už se teď sama bude musit bránit krvežíznivým bolševikům, že bude musit posílat své děti do českých škol a že dokonce, nedej Bože, sama bude musit zaujmout stanovisko k boji, který svádí Pius X. s modernismem. Už za ni nebudou mluvit rakouští pastýři! Tím hlasitěji volala „Gott erhalte!“ a její hysterie se jen málo lišila od někdejší hysterie kněží Baalových. Pomáhala proto spouštět zvony z věží, aby si císař mohl dát ulít další kanóny, udávala zběhy, loyalitou k Domu rakouskému se až zalykala. Ani ve snu by ji ovšem nenapadlo, že přijde 28. říjen. Ale on přišel a jen díky jí byl stržen Mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí, strhávaly se kříže, kácely se sochy ať již svatého Jana, Matky Boží nebo svatého Václava. A budovala se „církev národní“. Je pak možno hovořit o zázraku, že nenastalo všeobecné pronásledování věřících katolíků. Stalo se tak snad i proto, že „elity“ z řad katolických i nekatolických bylo příliš málo. A tak té elitě nezbylo, než štěkat. Vraždění bylo nad její síly. Na rozdíl od Ruska neměl český  p l e b s  nekatolický zájem na pronásledování prostých katolíků.

Z Durychových slov vyplývá i jiná pozoruhodnost, bohatí katolíci jsou „pudově šizeni prostými katolíky, a to úspěšně“. U této věty by bylo třeba na chvíli se zastavit a jaksepatří ji rozvést, musilo by se však přitom rozvádět i zlodějské období komunistické vlády a to už by vydalo na celou knihu. Že za dvacet, třicet let bohatých katolíků velmi silně ubude (i když ani zdaleka neubudou všichni), o tom samozřejmě Durych neměl ani tušení.

A na závěr: „… lakomství porušuje soudnost svých vlastních pánů. Proto všecko, co vyjde z popudu lakomých katolíků, ať v oboru náboženském, kulturním nebo společenském, jest předem odsouzeno k potupné pohromě.“

A ještě poučení: „… lidová strana není všecko. To jest jen jakýsi částečný destilát lakomství katolíků. To není ještě celé to lakomství…“

Je zřejmé, že se Durych své čtenáře usilovně snaží poučit o tom, že lidovec a mamon patří k sobě právě tak nedílně jako voják a jeho flinta. Kdo má bohatství, je zpravidla i lakomý; že bohatstvím oplývá celá lidová strana a je tudíž i náležitě lakomá. Je to asi pravda. Česká lidová strana vznikla ještě za Mocnářství a byla hojně nadána knížaty kněžskými. Tak, jako nikdy jimi nebyl nadán žádný sebepotřebnější klášter. Nejsou pro to  p ř í m é  důkazy, ale ani jich není třeba. Co je jasně patrné, to není třeba dokazovat. Je ovšem škoda, že o vzniku této  k a t o l i c k é   p o l i t i c k é  strany a o jejích aktivech Durych nepíše: bylo by to cenné ponaučení i pro budoucí generace, poněvadž jak je známo, lidová strana je nesmrtelná.

Lidovecká „víra“ byla, jest a vždy bude „zformována dle posvátných pravidel lakomství, běda tomu, kdo by na takto zformovanou víru sáhl!“

Podle Durycha nemáme tudíž rovnítko toliko mezi lidovcem a lakomcem, nýbrž i mezi lidovcem a prelátem a tím pádem i mezi prelátem a lakomcem. Je to těžké obvinění a třebaže se Durych jako básník může ohánět přijatelnou omluvou básnické nadsázky, ani to není pravda absolutní… Ale to si jistě čtenář přebere.

„Dějiny učí“, píše dále Durych, „že zakladatelem husitství byl mistr Jan Hus. Ale já tomu nevěřím. Že zakladatelem luteránství byl Martin Luther. Ale ani tomu nevěřím. A že zakladateli církve československé byli někteří oposičníci proti celibátu. Tomu už venkoncem nevěřím; naopak myslím, že hlavní zásluhu o vznik církve československé měl František Josef I., jeho ministr Hussarek a kardinál Skrbenský. A v době Lutherově to byli takoví němečtí arcibiskupové, kteří si brali za ženy abatyše říšských klášterů a pak prohlásili arcibiskupství za dědičné pro své potomky. A v době Husově také to byli nějací preláti. A kdybychom se tak trochu probírali v pramenech, pokud jsou ovšem přístupny, neboť jest pochopitelno, že právě prameny hlavní jsou zavřeny a střeženy, ukázalo by se, jak všecko zlo přichází shora a jak jeho kvasem jest jen a jen lakomství.

Ale sáhněte lakomci na měšec: Lakomství jest hřích, ze kterého je téměř nemožno se vytrhnouti. Jistě mnoho lakomců se i na smrtelné posteli zpovídá svatokrádežně a cítí-li hrůzu, není to hrůza před ďáblem, nýbrž hrůza před tím, že smrt je oloupí o jejich věci. Boj proti lakotě je téměř marný. Všecky hříchy lze vymýtit, lakomství zůstane.“

Kapucín P. Mansvet Ston vstoupil do Durychova Akordu krátce před Vánocemi roku 1928 (v 1. čísle II. ročníku) útočnou statí „Kněžská politika“, zaměřenou proti lidové straně. Zvlášť významné jsou tyto jeho věty:

„Mně je líto hlavně kněží. Líto je mi těch milionů hodin, které kněží celkově v poslední době věnovali politice a věnovali marně. Stranu před poklesem nezachránili. Ty miliony hodin patřily vlastně Pánu Bohu, vlastní duši a církvi, těm milionům u nás, kterým je měli dáti. A je mi líto dalších milionů hodin, které budou nyní kněží věnovat záchranným pracím. Získají snad několik tisíc svou agitací, ale rozhodnout nad statisíci jim dáno nebude…“

Tato Stonova kritika zpočátku nevyvolala žádný větší ohlas u lidovců. Ozval se katolický Čas: ten chtěl kněze přimět k ještě „horlivější politické práci“.

Na toto odpověděl P. Mansvet Ston O. Cap. ve stati „Omeziti kněžskou politiku či rozšířit?“ (Akord, II. ročník 3. číslo, 1. března 1929) a zde už pisatel nešetřil ostrými výpady proti kněžské politice. Kněží neuposlechli papežova zákazu politické práce: „Neposlechlo se! Poslechlo se Šrámka a jiných kněžských vedoucích politiků, poněvadž u nás lidovci i kněží poslouchají více Šrámka, nežli papeže.“

Jako řeholníku bylo P. Stonovi zakázáno nejen psát do Akordu, byl dokonce  p ř e l o ž e n   z Moravy do Čech.

Kdo to asi udělal?

Vystoupení P. Stona v Akordu a jeho následné odvolání lidoveckými preláty slibovalo vyvolání mohutného skandálu. Je nesporné, že Durych měl všecky trumfy v ruce, měl k dispozici Akord a na jeho straně bylo mnoho katolíků. Nebyl to však skandál náboženský, nýbrž politický. A do toho se Durych  n e s m ě l  pustit, poněvadž byl aktivním důstojníkem československé armády a jako takový měl veškerou politickou činnost přísně zakázanou. Měl už také za sebou zkušenost, že tento zákaz braly státní autority velmi vážně a za „Povzdech časový“, namířený proti ministru Benešovi, byl Durych pohnán před vojenský soud.

V případě P. Mansveta Stona tedy lidovci vyhráli. Byla to samozřejmě nestoudnost. To je ovšem znakem moci, která pak je opět znakem bohatství…

„… Panstvo se před námi neostýchá. Turgeněv kdesi píše o jedné ruské šlechtičně, která se před nevolníkem svlékala úplně do naha, a když jí to bylo vytýkáno, řekla roztomile: „A cožpak je to člověk?“

My tedy, kdo nejsme v lidové straně, jsme považováni za takové nevolníky, před kterými není třeba se ostýchat, poněvadž to není hřích, jako není hřích svléknouti se do naha v přítomnosti kočky nebo psa. A této krásné neostýchavosti jest vidět tolik – ó jejej! Jako by se to samo sebou rozumělo, či jako by člověk byl placen za to, aby mlčel. Lidé z jiných politických táborů nebo lidé naivní by ani tomu nevěřili.

Už je tedy pryč (P. Ston). Byla nám tím ukázána cesta spravedlnosti; bylo nám ukázáno, nač se máme těšit. Byla tím ukázána moudrost a opatrnost. Nu!

Psalo nám také několik kněží, rozhořčených oběma články P. Stona, že vypovídají Akord a že odmítají všecky knihy, které vydá nakladatelství Ladislava Kuncíře. Ztratím tedy také já několik čtenářů. To mě ovšem jen těší. Nestojím o takové. Mám dost jiných a prosím ještě ty ostatní, kteří se domnívají, že nezasluhuji jejich šlechetné přízně, aby co nejrychleji následovali jejich příkladu. Tisíckrát milejší jsou mi nevěrci a odpadlíci než tito protestující spravedlivci, kteří pokání nepotřebují. Nejsme přece živi z milosti lidovců. Kdybychom měli býti odkázáni na ně, to bychom opravdu raději šli krást a bylo by to pro nás čestnější a snad i bezpečnější, poněvadž přízeň lidovců a lakomých katolíků jest víno otrávené.

Ale ještě něco na konec. Na obranu kněžstva. Jest velmi mnoho kněží, kteří nezpívají Gott erhalte a ani dříve nezpívali, a ti souhlasí s P. Stonem. Mohu prozradit, že jich třebas jen v olomoucké arcidiecési jest tolik, že jedna jejich část – nikoliv všichni – chtěla pořádat protestní schůzi proti odstranění P. Stona z Olomouce. Druhá pak část, které se nezamlouval postup společný, hledá k dostiučinění spravedlnosti cesty jiné. Mnoho jest jich také v jiných diecésích, kteří projevují souhlas s P. Stonem. Ovšem ti lidovečtí kněží snadno proti nim budou brojit, neboť v houfu se krásněji vřeští. Ale připomínám to, aby se to vědělo, že nelze všecko kněžstvo strčit do jednoho pytle.

Ale nejedná se jen o lidovou stranu. Ta jest jen jedním z těch projevů mrtvé víry, která se topí v lakomství, úplně se vzdávajíc vnitřní cesty k Bohu. Ten odvrat od Ducha Svatého, to mravní, citové a rozumové zjalovění, které se tak hluboce ujalo mezi katolíky k posměchu lidí nekatolických, není dílem lidové strany. Ta to jen zdědila. Vada článku P. Stona byla v tom, že netrefil srdce, nýbrž jeden úd. Ale uvažme, kde a v jaké době žijeme!

Ostatně každý si může pozvati nějakého zpovědníka na černou kávu.“

 

Tato Durychova stať by si zasloužila mnohem hlubšího rozboru, než jsem jí mohl poskytnout já. Durych ve svém nelítostném mlýně semlel mnoho různých druhů zrní a mouka z toho vzešlá je nejen šedá, ale i hořká. Další boj, který Durych s lidovci vedl a prohrál.

S lidovci Durych vedl válku od počátků své publicistické činnosti. Byla to válka nelítostná, Durych lidovcům nikdy neodpustil zhola nic, všecko jim jaksepatří vyčetl, správně to pojmenoval a do další práce jim přál toliko nezdar ba i zkázu. Nedostatkem Durychova boje proti lidovcům byla jeho nedůslednosti či dost možná i nějaká snaha po odpuštění (podle vlastního rozhodnutí či na doporučení zpovědníka ???). Durych o lidovcích věděl všechno: ani jeden hřích před nimi lidovci neutajili, nicméně jejich voliči o vší té lidovecké špíně nevěděli, třebaže tušit mohli leccos. O lidoveckých hříších se Durych měl rozepsat důsledně a osvětlit jejich hanebnou historii využívaje všech svých schopností analytických. „Vyjížděl“ proti nim zejména tehdy, kdy už jejich nestydatost volala do nebe a to zpravidla žádné válce nesvědčí. To je válka partyzánská, která samozřejmě protivníkovi škodí, ale neničí ho. Odnášejí to nevinní lidé, kterým se protivník mstí zcela nekriticky. Zničit ho může toliko soustředěná palba prostředky mohutné ráže.

Durycha si přesto lidovci namlouvali; k námluvám za ním posílali Alfréda Fuchse a dokonce i Karla Čapka. I když po dlouhou dobu psal Durych pro Lidové listy, nikdy nebyl jejich, byl jen „pod jejich střechou“, jak sám zdůrazňuje. Na nabídku členství ve straně se prý vždycky tvářil „vodnatě“. Durycha lidovci naléhavě potřebovali, on je nikoli. Pak ho začali nenávidět, což se projevilo zejména v roce 1945, kdy mu v jeho nezaviněné hmotné bídě nepomohli ani almužnou. Ale musilo se tak stát, bylo to v zřejmém souladu s Božím „plánem“. Za eventuální lidoveckou pomoc v období 1945-1948 by Durych musil zaplatit, ne-li krví, tedy aspoň dlouholetým kriminálem, tak, jak se stalo všem literátům, kteří usedli na lidoveckou vějičku.

O vztazích Durycha k lidové straně by se dala napsat celá kniha, ale bylo by to strašidelně smutné čtení. Špatně by zde dopadla nejen lidová strana, která se dnes–až na čestné výjimky–cele upsala bezbožeckému liberalismu a ve svých hanebnostech nehodlá, jak se zdá, ustat. S lidovou stranou by se však svezla netoliko celá řada kanovníků a jim podobných hierarchů, svezli by se i biskupové. A měla-li by být tato kniha ještě jakž takž čtivá pro útlocitnějšího katolíka, musil by ji autor ukončit k roku 1945, podobně jak to učinil Palacký se svými dějinami.

„Všecko kněžstvo nelze strkat do jednoho pytle“, zdůrazňuje Durych. To přece vždycky platilo: kněz má vskutku jiné starosti než politické pletichaření. Dej Bože, aby tato útěcha vždycky platila.

 

AKORD, ročník II., č. 5, 1. května 1925

 

Leave a Response »

 

Katolická cesta Durychova-díl dvacátý čtvrtý Čtvrtek, kvě 19 2011

II. KRISE ČESKÉHO UMĚNÍ

Zdá se být nadmíru předčasným hovořit o krisi českého umění, která údajně zachvátila českou literaturu už v roce 1928. Tak jako se zdálo nedočkavému Milíči z Kroměříže, že v osobě všemocného císaře a krále Karla IV. nalezl Antikrista, tak se stalo i Jaroslavu Durychovi již v roce 10. výročí vzniku samostatného československého státu, v roce bouřlivého rozvoje netoliko literatury, nýbrž i řady jiných druhů umění. Jaroslav Durych hovoří ve svém článku toliko v záporech. Nijak to nepřipomíná článek, nevypadá to ani jako esej. Je to v pravém smyslu slova  e p i š t o l a, a to také Durych na závěr připomíná: (sám si přitom není jist, co to napsal):

„Není ovšem v tomto článku možno vysvětlovat, co studium katolictví může umění přinésti; nechtěl bych se ani o takový výklad pokoušeti: musil by býti dosti důkladný a přezkoušený: ale nutno svěřiti každého jeho důvtipu a citu. Raději ať se na to každý podívá sám a uvidí, zdali si z něho tropím blázna či nikoliv. Za katolíky bych se nepovažoval dosti kompetentního k této e p i š t o l e. Jako spisovatel jsem si to však pouze ve jménu umění určitým nabytým i vydrženým právem dovoliti mohl“.

Epištola samozřejmě dnes neznamená jen dopis, ať už sebeobsažnější, na obálce opatřený adresou a známkou a vhozený do poštovní schránky. Epištola jak se zdá stále zůstává čímsi podobným, čím byla v době apoštolů: naléhavým vzkazem, kaligrafickým dokumentem, napsaným na drahém pergamenu a poslaný po spolehlivém poslu třebas i na poloděravé kocábce přes moře.

Epištoly, coby součást Nového zákona, se nám dnes nezdají nikterak příliš naléhavé, třebaže jejich obsah je v plném souladu s evangelii a evangelia doplňují. Je to jen ošidné zdání považovat epištolu jen za jakési kázání. Ve svých epištolách apoštolové hráli s ďáblem vabank o spásu již   p o u č e n ý c h  duší, kterým však bylo nutno připomínat, že křesťanská víra není toliko smetana, nýbrž i pelyněk.

Durychova „Krise českého umění“ je varováním. A hned na úvod třeba říci, že je veliká škola, že se Durych zaměřil toliko na literáty. Jen v jakémsi „předzpěvu“ Durych připomíná záplavu pomníků nevalné ceny, které obce a instituce daly vystavět v uplynulých deseti letech zasloužilým osobnostem.

Byl to jistě hořký pohled potkávat na každé návsi v sousedství sochy Panny Marie, svatého Jana Nepomuckého či svatého Václava, nebo i v sousedství kříže, nalepený pomník Tatíčkův, nebo třebas i legionářů. Skončilo třísetleté rakouské otroctví a Masaryk i legionáři byl nástrojem Božím. Božím nástrojům se nesluší stavět pomníky, nýbrž toliko Bohu a jeho svatým. Ferdinand III. také nedal postavit pomník P. Plachému T. J. za to, že v čele svých studentů odrazil švédské loupežníky. Dal ho postavit Panně Marii.

Dlužno připomenout, že tento pomník stál na místě přece jen o něco déle, než všichni ti Tatíčkové a legionáři.

Durych nachází recept:

„Co tedy českou literaturu sráží a co ji činí velmi často ubohou až ke grotesknosti, to je její zaviněná neznalost katolické víry. Bez víry to nejde a nepůjde.“

„Svět umělecký byl vychováván ne-li v pohrdání, tož aspoň v nejpříkřejší neutralitě ke katolické víře“, pokračuje Durych. „Umělci se začali učiti od politiky, degradovali se na imitátory lidí, kteří rychleji než oni dosahovali veřejných úspěchů. Ochudili se z bázně před lidským posměchem, začali dobrovolně sloužit přízni světa.“

Velmi podobná slova najdeme v Durychově známém eseji „Naděje katolictví v zemích českých“, který vyšel u Kuncíře o dva roky později, roku 1930:

„Téměř celá česká literatura, ať je to básnictví, beletrie, filosofie a vědy theoretické, je téměř úplně atheistická, a pokud jsou v ní výjimky, nejsou zpravidla takové, aby je katolíci mohli přijmout s úplným zadostiučiněním. Totéž platí o žurnalistice, která s obligátní výjimkou tisku lidové strany jest též atheistická, ať již ve smyslu materialistickém či z indiferentnosti. Toho, co u nás v posledním půlstoletí vytvořil katolický duch, jest poměrně velice málo, zvláště odečtou-li se věci kvalitativně nedostačující. Namítne-li se, že to, co za tu dobu vytvořil duch atheistický, také nejsou pomníky, které přetrvají staletí, jest to útěcha slabá, neboť největší pomník si atheismus postavil tím, že církvi katolické veřejně odňal v zemích českých přes milion duší, asi tolik, kolik Rakousko-Uhersko za světové války na všech frontách mělo zabitých. A to všecko se stalo hladce, bez takového násilí, které by mohlo býti klasifikováno jako násilí neodolatelné, pouhou agitací. Ovoce dozrálo a sklizeň, ač nesplnila všecko očekávání, byla hojná.“

Celý tento esej vydalo nakladatelství Vetus via v Brně roku 1996 jako  p ř e d m l u v u  k NADĚJI KATOLICTVÍ NA KONCI TISÍCILETÍ sepsané mou maličkostí. Kritiky a recenze se mnohem spíše než mým následným textem zabývaly právě touto předmluvou. Je však ku podivu, jak ostrou reakci právě slova Jaroslava Durycha vyvolala. „Potrefená vrána se vždycky ozve“, to jsem sice věděl, nečekal jsem však, že její křik bude tak hlasitý. Byli to katolíci, co tak začali křičet:

„Omyl“, křičelo se. „Katolická literatura tu byla a je, zastala čestné místo, byla to literatura nejvýš umělecká atd. atd..“

Nestačil jsem se divit, co všechno se připomíná jako „umělecká literatura“.

Takže s tímhle nouzovým čtením se my, katolíci, opravdu máme smířit? S tímhle se spokojit? O nic dalšího usilovat? To se nám nedostává sebekritiky, nebo jsme opravdu tak slaboduší, že nám k plnému uspokojení stačí jen četba kalendářů? Nebo je to tak, že své odpůrce nechceme dráždit svou vírou, aby se do nás, nedej Bože, nepustili a „neubalili“ nám i nějakou tu herdu do zad? Či dokonce aby nám nezačali vytýkat, že nejsme dost ekumeničtí?

Neměl jsem z toho dobrý pocit. Durychovo tvrzení bylo veskrze pravdivé a já se domnívám, že by katolicky orientovaní umělci měli být za ně Durychovi vděčni. A to Durych nikoho neodsuzoval a nekáral, jen si dovolil (v roce 1928 či 1930) upozorňovat. To však katolíci nemají rádi.

Tak jako se spekuluje, že to byl právě Jaroslav Durych, který o pár let později vyrušil Karla Čapka z jeho bohorovného kvietismu, když ho „potahal za šos“ svým nezdvořilým „Pláčem Karla Čapka“–nu a Karel Čapek hned nato usedl za stůl, vytáhl pero a napsal svou „mobilizující“ „Matku“, tak se mi zdá, že Durych touto výtkou českým katolíkům zaburcoval svědomím a pokazil jim spaní. Vyhnal z postele Čepa, Knapa, Křelinu, Lazeckého, Prokůpka, Renče, Schulze a třebas i Zahradníčka a všechny ty ostatní, kterým komunisté, ale i jiní  d o d n e s  spílají „klerofašistů“.  Tito katolíci, jako by si šlehnutím kouzelného proutku uvědomili, že jsou katolíky, svým katolictvím se začali pyšnit a katolicky začali  p s á t  beletrii i poezii. Vypadá to tak, ale  t v r d i t  si  to nemohu dovolit. S Durychem jsem totiž příliš intimně svázán (jsa jeho synem) a za tu dobu, co usiluji o správcovství Durychovi literární pozůstalosti jsem byl mnohokrát napaden, že jsem k dílu svého otce nekritický, že jsem subjektivní atd., což prý je sice samo o sobě logické, ale…

V roce 1928, co tato „epištola“ „Krise českého umění“ vznikla, dosahovalo Durychovo umělecké sebevědomí výšky Mont Blanku (jak Pavel Eisner charakterizuje „Bloudění“, tehdy již v podstatě hotové a které on jako překladatel znal dobře z rukopisu).  Byla již napsána „menší valdštejnská trilogie“. Začalo se zdát, že stávající neplodnost a nemohoucnost katolicky orientované literatury jako by ustávala.

„Jestliže jsem sám napsal Bloudění a Rekviem, proč by něco podobného nemohli napsat katolíci, kterými se to všude jen hemží, přitom tuze mnozí si zachovávají tvář a žádné politické straně své perly nepředhazují!? Proč by oni nemohli?“

Durych nehledal žáky jako Josef Florian, Durych hledal spolupracovníky a tím i osobní přátele. (Toto není moje osobní domněnka, tak na své literární začátky vzpomínal Josef Heyduk, kterého jsem v posledních jeho letech byl několikrát navštívit a on mi o mém otci obsáhle vyprávěl.)

Bohužel tito katolicky orientovaní umělci měli příliš málo času, aby své dílo mohli plně rozvinout. Přišel Hitler a sotva že odešel, už si nás převzal jiný ďábel. Tito spisovatelé, pokud byli na svobodě, zajisté mohli v psaní pokračovat, ale psaní „do šuplíku“ vyžaduje obrovskou sílu ducha, skálopevné přesvědčení, že se nikde nemýlím a že jednou bude má práce oceněna. To dokáže málokdo. Není-li spisovatel posuzován profesionálním kritikem, ztrácí mnoho ze své soudnosti v kladném i v záporném smyslu. Někomu se vlastní výtvor oškliví, což ani zdaleka nemusí vést k nápravě, vede spíše k resignaci. Pakliže  j e  někdo se svým dílem spokojen, hrozí tu nebezpečí pýchy. Ale i ten, kdo své dílo přehlíží se vší pokorou, čte pozorně, odvažuje každé slovo, zamýšlí se nad každým odstavcem, zda si někde neprotiřečí–a nakonec je se vším spokojen–může se škaredě mýlit: dílo je přijatelné pouze pro něho samého a třebas jen pro hrstku jeho přátel a vrstevníků. Cizím lidem je jeho dílo nepřijatelné. Pravda je vskutku jen jedna, leckdy je ji však třeba usilovně hledat.

Vzpomínám si na rok ukončení II. světové války, kdy se psalo s velkým rozčarováním, že za dobu německé okupace nevzniklo u nás žádné velké literární dílo. Mohu s tímto tvrzením souhlasit: po celou dobu nešťastného Protektorátu můj otec  p o u z e  studoval-nanejvýš si psal soukromé studie ke svým Služebníkům neužitečným. Tyto studie zřejmě nebyly určeny pro čtenáře, protože byly do posledka zničeny. Nazvěme tyto zápisy studiemi či „psaním na nečisto“.

Mnohem smutnější bylo přiznání téže skutečnosti v roce 1968. Mohu dosvědčit, že v tomto roce a v první polovině roku 1969 by vskutku vyšla každá novinka jen trošku kvalitní. Něco opravdu vyšlo, ale bylo toho žalostně málo. V roce 1990 se situace podstatně změnila: nabídka jako by převyšovala poptávku–bylo to však všecko jinak. Vycházel především  s t r a š i d e l n ý  brak, roztrhl se pytel s pornografií a s nejrůznější vpravdě kanálovou literaturou. Všecko vydávání neodviselo od  s v o b o d y, nýbrž od anarchie. Knižní velkoobchod byl cílevědomě rozkraden, knihkupci šmahem krachovali, zavedení kritici měli tuze mnoho másla na hlavě, a proto raději mlčeli, mladí kritici byli přijímání s nedůvěrou a o jejich názor nikdo ani nestál. Zdaleka nejdůležitější roli začaly hrát na knižním trhu peníze a ty, jak známo, se s uměleckou literaturou nikdy nesnášely.

Počínaje rokem 1990 česká literatura počíná umírat. Už to není „krise českého umění“, to už je katastrofa.

Profesor Josef Vašica napsal ve své zdravici k sedmdesátce Jaroslava Durycha, že oslavenec „ve svém mužném věku“ usilovně bojoval s ojedinělým plevelem na poli české literatury. Nyní už, v oslavencově stáří (roku 1956!!!) tento plevel zbujel natolik, že pro něj samý už není jiného nic vidět.

Tušil ubohý gratulant, co se s českou literaturou stane za dalších padesát let?

Vraťme se raději k dvacátým letům dvacátého století, kdy Durych trpělivě vytrhával z pole kultury jeden trs pýru za druhým, kdy ho tuze často přecházívala trpělivost a dával se strhnout k výrokům, že už je veta se vším, že už si neví rady ani pomoci.

Takto Durych vyhrožoval nejednou, ale nikdy to nemyslil vážně. Byly to všecko nadsázky. Česká kultura za jeho dob ani zdaleka ještě nebyla na umření a není venkoncem ani dnes i když ji zahaluje šedivá, páchnoucí mlha.

Nesměl by být Durych katolíkem, aby i v nejkritičtějších chvílích nepodával pomocnou ruku:

„Svědomí náboženské či svědomí umělecké nelze odstraniti formálním tříděním na literární školy. Umělecký směr netvoří novou samostatnou morálku; netvoří ani novou uměleckou formu, nýbrž odkrývá či obnovuje jen určitý výhled do života. Školský kritik omluví nedostatek morálky autorovy tím, že patří do nějaké umělecké či filosofické školy: je naturalista, proto mu ničeho není do života duchovního; jako by naturalismus sám sebou byl protiduchovní a jako by nejduchovnější umění nemohlo a nemusilo býti eminentně naturalistické. Tak lehko a lacino nelze bráti katu jeho oběti. To by se pak i nejhorší zrůdnost literární mohla omluvit a vychválit jako projev nové školy. Pro všecko umění bez rozdílu ismů platí určité minimální společné zákony, které není dovoleno porušit, nemá-li umění zmizet.

Tyto zákony umění, které umělec má míti v krvi a v konečcích nervů, jsou už nějak zapomenuty a jakoby neznámy. Jsou to zákony umění, jeho autonomní zákony, kterých mu nedala žádná třída, kasta, politika. Jsou na světě od počátku. Umění bez nich není uměním. Bez nich je jen literární výroba.“

(Zde je na místě vrátit se ke kapitole první–k dílu Karla Hlaváčka. I kdyby stokrát byl Hlaváček nazýván „dekadentem“ a třebas jím i podle všemožných kriterií  b y l, zůstává nadále a především  u m ě l c e m. Dekadence, jakož i naturalismus, surrealismus a všecky ostatní ismy, co jich je na světě,  n e m a j í  své zákony. Pokud jejich vlastnosti jsou nazývány zákony, pak je nutno si uvědomit, že tyto „zákony“ jim dali jen a jen lidé (tzv. školští kritici), umění však, které je Darem Ducha svatého, má své zákony od Boha.)

Durych dále podotýká:

„O ryzí umění je veliká nouze. A nebude pomoženo, nebude-li se dbáti jeho zákonů, nenajdou-li se tyto zákony. K jejich poznání se může dojít cestami různými. Ale v dnešní době, kdy každé slovo řeči lidské je rozkřičeno a rozemleto a kdy není v ničem jednoty, vede u nás k nim cesta jen jediná a tou je  p o z n á n í  k a t o l i c k é  v í r y.

Nemohu za to, že umění, každé umění, všecko umění–má tytéž zákony jako katolická víra…“

Nyní je už Durych velmi konkrétní:

„Chcete býti umělci? Ne spisovateli dovednými a uznávanými, ale umělci ve smyslu člověka, který produkuje skutečné umění a ne pouhou literaturu? Chcete stavěti na solidní základně, chcete stavěti do výše, chcete umění čestné? Nejde a nepůjde to jiným způsobem než když začnete  z k o u m a t  katolickou víru. Nedejte se  s v é s t i  ke katolictví, nechcete-li; máte svobodnou vůli a není vám třeba poslouchati rad; ale chcete-li být umělci, pak vám dnes jiného nezbývá než tuto víru  z k o u m a t  a učit se od ní umění…

…Umění! Vy musíte pro ně žít a dýchat, věřit v ně a hledat skrze ně své spasení. Jinak budete jen velkými umělčíky a to jen máte-li velmi mnoho talentu…

…Umění vyžaduje určitého heroismu. Hlavně v zápasu s vášněmi. Umění je vítězství nad velikými a strašnými vášněmi. Čím výše budete umění viděti nad sebou, tím větší nebezpečí bude hroziti kolem vás. Kde vzíti sílu? Čím jsou porážky spisovatelů než porážkami jejich charakterů? Kniha–toť zpovědní zrcadlo autorovo, ač třebas nutno čísti v něm mezi řádky. Chcete jíti od porážky k porážce nebo k vítězství. Jsou v tom souvislosti. Vrah i kuplíř může napsat dobrou báseň, zachoval-li si aspoň malé místečko v srdci pro samotu, ve které se může aspoň na chvíli skrýti Duch.

Ale zdá se, že mnozí lidé už takového místečka v srdci nemají, že v srdci mají cosi, co vypuzuje Ducha.“

Mají to tam; doopravdy to tam mají-a není to nic jiného, nežli nám dobře známý první článek moderního člověka:

VŠECKO JE O PENĚZÍCH.

AKORD, ročník I., č. 3, 1. března 1928

Leave a Response »

 

Katolická cesta Durychova-díl dvacátý třetí Pondělí, kvě 9 2011

Durych se však nejvíc hněvá na to, že sochaři zabrali to nejpříhodnější místo a není proto divu, že se mazlí s myšlenkou, jak se jednou se strženými a rozdrcenými Tatíčky budou štěrkovat silnice.

Bylo i málo sochařů, a proto se sta a sta zakázek dávaly sochařům–nedoukům a packalům. Za dvacet let prý už snad budeme mít i dobré sochaře, ale těm k práci bude musit stačit jen sádra a namísto v ateliéru budou tvořit v kolnách. Avšak mnohem hůře „…sochy, které budou třicet let strašit, vykonají svůj vliv na obecný vkus, zničí jeho zbytky, takže generace skutečných sochařů bude míti život opravdu těžký. Miliony, vyházené za sochy a pomníky, zůstanou pohromou; byly to dary danajské, zkázonosné. –To jest ovšem perspektiva do budoucna. Ale kde jsou její příčiny vnitřní? Musila to býti asi tragická duchovní prázdnota výtvarnického směru, která jako pumpa mohla do sebe přijmout tyto ssedliny.“

Durych nemohl tušit, že už za dvanáct let začnou Němci uklízet naše návsi a náměstí a že ani po jejich odchodu se nám všude Tatíček nevrátí. Kupodivu na přemnoho míst se vrátil s velikou slávou, ale jen na tři, na čtyři roky, dokud ho opět nestrhli hegemoni proletariátu. K ještě většímu podivu v roce 1968 vylézali všelijací Tatíčkové z podzemních úkrytů, leckdy se i vykopávali z hlubokých jam, pracně se opravovali a čistili a stále ještě s jakous takous slávou se instalovali ne vždy na svých původních místech. (Někdy to bylo nesnadné: na místech Presidenta Osvoboditele byl zatím postaven pomník kovodělníka s jézéďačkou nebo třebas i bez ní, anebo pomník Sbratření našeho lidu s Rudou armádou.) Ale pro Tatíčka se vždy nějaké to místečko našlo. Když pak papá Gustáv rozjel svou normalizáciju, zase se musil Tatíček nahonem uklidit, aby pak opět po dvaceti letech opustil svou skrýš (tentokrát už vskutku ku podivu nejpodivuhodnějšímu), aby se pro radost národa v plné kráse a lesku zaskvěl na místě representačním. Ve vzácných případech přibyli i další Tatíčkové, ale ti už se stavěli na takových místech, kam by se je První republika postavit neodvážila.

Tento kratičký přehled historický silně potvrzuje Durychovu tezi o „duchovní prázdnotě výtvarnického směru“ i přirovnání, že tento výtvarnický směr nasává místo čisté vody pouze kal. Stručně řečeno, stalo se z něho  k a l o v é   č e r p a d l o.

Stálo by za to, prolistovat stavitelskou a vodohospodářskou literaturu dvacátých let, která pojednává o pumpách a nechat se poučit heslem „kalové čerpadlo“.

Tím se totiž stala dnešní literatura. Literatura především. Tato metafora bohužel poněkud kulhá. Kalovým čerpadlem se totiž kal  o d č e r p á v á, ale moderní literatura kal nasává ze všemožných zdrojů a servíruje nám ho jako lahodný mok. Tuze se diví, pakliže se tomu někdo diví a zejména vznáší-li výhrady.

Durych hned na počátku své kousavé epištoly k literátům konstatuje: „Jest už na čase, aby se mnoho knih vyhodilo. Mělo by to býti heslem dne. Máme příliš mnoho knih a příliš mnoho spisovatelů.“

Habeant sus fata libelli; toto heslo se nám často připomíná, abychom s knihami měli slitování, protože kniha je útvar choulostivý. Bez knihy by nebylo civilizace a snad ani náboženství. Na druhé straně není horšího nepřítele civilizace a náboženství než kniha špatná. Rozpoznávání duchů je vyhrazeno světcům; jen ti spolehlivě rozpoznají ducha dobrého od ducha zlého. Kniha samozřejmě není tak složitá jak  d u c h. Dobrou knihu od špatné rozpozná kdekterý člověk svým přirozeným intelektem. Bohužel ne vždycky bývá špatná kniha označována za špatnou a dobrá za dobrou. Ale tohle už je sféra Otce Lži a jeho pomocníků, aby nás úmyslně mátli.

Daleko největší většina literátů chce psát knihy dobré, ale tuze často se jim to nedaří. K neštěstí jich samých i k neštěstí jejich čtenářů.

„Jsou zajisté spisovatelé, kteří mají dobré srdce; (pozn. V. D.: toto je nejvyšší Durychovo ocenění bližního), vidí bídu života, mají smysl pro ni i pro její hrůzu, která je inspiruje k práci. Napsali nám dosti věcí o bankrotářích života, cti, víry a mravů, ukázali nám dosti smutku osudu a všelicos jiného. Ale hledejte tam záblesk naděje, vnitřního míru, vítězství, stálosti a čehokoliv jiného, co byste si opravdu chtěli zachovati v paměti sami pro sebe pro všechny případy, hledejte tam útěchu, oporu–co tam tak najdete? Dějí-li se někde pokusy o takové věci, díváte se obyčejně s bolestným úsměvem na jakousi zaslepenost, neúpřímnost a nejčastěji plochost a mělkost. Kniha nebo povídka by měla mít aspoň výživnou hodnotu krajíce chleba nebo housky. Ale vidíte, že spisovatelé sami jsou hladovi, že jim schází právě to, pro co jste si k nim přišli.“

„Bylo a je mnoho českých spisovatelů, kterým se přikládá obzvláštní důležitost, jejichž životopis, ať psaný či vyprávěný, obetkává jejich ponuré životní drama, které se podobá napínavě trapné kriminální historii. Sveřepé neštěstí téměř řádí v jejich životě. Vyprávějí se věci kruté a bolestné. U značné části je to život zoufalý a beznadějný a literární tvorba bývá jen přehlušováním hlasu dotěrných strašidel…“

„Pak máme lidi zlatého věku naší poválečné literatury, lidi veselé a vtipné. Smějte se, chcete-li; smích se skončí. Kdyby se skončil aspoň proměnou v úškleb děsu, bylo by dobře; bylo by to aspoň něco. Ale jest oprávněná obava, že tento smích přejde v demenci, tak krotkou a jalovou, že to nebude míti ani ostrého přechodu…“

„Spíše než o krisi české literatury bylo by mluviti o krisi jejího ducha. Čeští spisovatelé jsou dosti dovední, mnozí z nich mají dosti značný dar fabulační a v umění vyprávěcím drží docela bezvadně krok s autory cizími. Jest u nás i literatura exportní, což už něco znamená. Ale…

Je nám z naší dnešní literatury trochu smutno, a nejen nám, ale každému, kdo hledá pravý účel slovesného umění, totiž útěchu, osvícení, obohacení vnitřního života či třebas jen duchovní zábavu, duchovní hru… Ale přihlédneme-li k tomu, jak se to praktikuje, je nám teskno. Ani poměrně nejlepší ze spisovatelů nedospěli k tomu, aby se vypořádali s materialistickým determinismem, aby aspoň jednou na chvilku osvobodili duši. A jiní vyli a vyjí s vlky, dávajíce se omilostňovati táborovými náladami. Není to literatura buržoásní ani socialistická, je to ponejvíce psseudoburžoásní…“

Je to všechno nářek oprávněný a jistě i sugestivní, přesto však z takovýchto kritických slov nemusí mladý začínající literát propadat chmurám. Takovýto pesimistický názor se může jevit jako příznak stáří a tomu se ještě po určitou dobu může úspěšně vyhýbat i básník znatelně šedivějící. Mnoho záleží na „životním optimismu“.

Optimismus je projevem mládí a zdraví a kdo by se aspoň v skrytu duše nechtěl takovým zdát, i když není ani mladý, ani zdravý. Optimismus je možno si  p o r u č i t, třebaže to není vždy snadné. Poloviční cestou je optimismus strojený, optimismus na oko, jakého jsme byli svědky v dobách nedávno minulých a který pokračuje i dnes jako součást občansko-demokraticko-tržní ideologie. Americké „take it easy“, či jen prostě O. K., či zdvořilostní, nicméně nezbytná otázka „jsi v pořádku“, (která se klade i těžce raněnému nebo umírajícímu), nebo jen vzájemné „mikrovyznání“ lásky slovy: „mám tě rád–já tebe taky“–to je takový „optimismus z kočičího cirkusu“, optimismus veskrze falešný, toliko účelový, aby se „kšefty nepřestaly hejbat“.

Optimismus skutečný, dokonalý bývá nazýván naivitou, sentimentalitou. Je to optimismus upřímný, třebaže silně nereálný. Bývá to pouhý splněný sen o štěstí, „happy end“. Filmovému happy endu musí rozumět každý primitiv, k slzám musí dojmout každou domovnici. Happy end v „Harlekýnu“ už vyžaduje u čtenáře vyšší stupeň zasvěcení (ten čtenář při nejmenším musí umět číst), ale pak tu a tam bývá i happy end skutečný a o tom pak lidé hovoří jako o zázraku. Asi to opravdu zázrak je.

Durych zde kritizuje skutečné umělce, které lze možno podezírat z ješitnosti, jsou-li už uznávanými; mladé a nezkušené pak kritizuje z ledačehos jiného. Nehovoří však o spisovatelích, kteří sice  d o v e d o u  psát, mnohdy i znamenitě, ale jako by to byli agenti ďáblovi. Zjevně či potají glorifikují  h ř í c h. S tímto fenoménem, s nímž se dnes setkáváme na každém kroku, se Durych nesetkával. V tu dobu by to bývalo cosi jako „silné kafe“. Ďábel si za řadu století vychoval nespočet pomocníků v nejrozmanitějších oblastech literatury, ale teprve ve druhé polovině dvacátého století povolal do zbraně beletristy. A tak se mi zdá, že teprve v nynějších časech by se dalo mluvit o  s k u t e č n é „krisi ducha literatury“ a to zdaleka nejen literatury  č e s k é, nýbrž světové. V této oblasti na  ž á d n ý  p á d  NEPŘIŠEL MRÁZ Z MOSKVY, nýbrž ze Západu…

Leave a Response »

 

Katolická cesta Durychova-díl dvacátý třetí Sobota, dub 9 2011

Durych se však nejvíc hněvá na to, že sochaři zabrali to nejpříhodnější místo a není proto divu, že se mazlí s myšlenkou, jak se jednou se strženými a rozdrcenými Tatíčky budou štěrkovat silnice.

Bylo i málo sochařů, a proto se sta a sta zakázek dávaly sochařům–nedoukům a packalům. Za dvacet let prý už snad budeme mít i dobré sochaře, ale těm k práci bude musit stačit jen sádra a namísto v ateliéru budou tvořit v kolnách. Avšak mnohem hůře „…sochy, které budou třicet let strašit, vykonají svůj vliv na obecný vkus, zničí jeho zbytky, takže generace skutečných sochařů bude míti život opravdu těžký. Miliony, vyházené za sochy a pomníky, zůstanou pohromou; byly to dary danajské, zkázonosné.–To jest ovšem perspektiva do budoucna. Ale kde jsou její příčiny vnitřní? Musila to býti asi tragická duchovní prázdnota výtvarnického směru, která jako pumpa mohla do sebe přijmout tyto ssedliny.“

Durych nemohl tušit, že už za dvanáct let začnou Němci uklízet naše návsi a náměstí a že ani po jejich odchodu se nám všude Tatíček nevrátí. Kupodivu na přemnoho míst se vrátil s velikou slávou, ale jen na tři, na čtyři roky, dokud ho opět nestrhli hegemoni proletariátu. K ještě většímu podivu v roce 1968 vylézali všelijací Tatíčkové z podzemních úkrytů, leckdy se i vykopávali z hlubokých jam, pracně se opravovali a čistili a stále ještě s jakous takous slávou se instalovali ne vždy na svých původních místech. (Někdy to bylo nesnadné: na místech Presidenta Osvoboditele byl zatím postaven pomník kovodělníka s jézéďačkou nebo třebas i bez ní, anebo pomník Sbratření našeho lidu s Rudou armádou.) Ale pro Tatíčka se vždy nějaké to místečko našlo. Když pak papá Gustáv rozjel svou normalizáciju, zase se musil Tatíček nahonem uklidit, aby pak opět po dvaceti letech opustil svou skrýš (tentokrát už vskutku ku podivu nejpodivuhodnějšímu), aby se pro radost národa v plné kráse a lesku zaskvěl na místě representačním. Ve vzácných případech přibyli i další Tatíčkové, ale ti už se stavěli na takových místech, kam by se je První republika postavit neodvážila.

Tento kratičký přehled historický silně potvrzuje Durychovu tezi o „duchovní prázdnotě výtvarnického směru“ i přirovnání, že tento výtvarnický směr nasává místo čisté vody pouze kal. Stručně řečeno, stalo se z něho  k a l o v é   č e r p a d l o.

Stálo by za to, prolistovat stavitelskou a vodohospodářskou literaturu dvacátých let, která pojednává o pumpách a nechat se poučit heslem „kalové čerpadlo“.

Tím se totiž stala dnešní literatura. Literatura především. Tato metafora bohužel poněkud kulhá. Kalovým čerpadlem se totiž kal  o d č e r p á v á, ale moderní literatura kal nasává ze všemožných zdrojů a servíruje nám ho jako lahodný mok. Tuze se diví, pakliže se tomu někdo diví a zejména vznáší-li výhrady.

Durych hned na počátku své kousavé epištoly k literátům konstatuje: „Jest už na čase, aby se mnoho knih vyhodilo. Mělo by to býti heslem dne. Máme příliš mnoho knih a příliš mnoho spisovatelů.“

Habeant sus fata libelli; toto heslo se nám často připomíná, abychom s knihami měli slitování, protože kniha je útvar choulostivý. Bez knihy by nebylo civilizace a snad ani náboženství. Na druhé straně není horšího nepřítele civilizace a náboženství než kniha špatná. Rozpoznávání duchů je vyhrazeno světcům; jen ti spolehlivě rozpoznají ducha dobrého od ducha zlého. Kniha samozřejmě není tak složitá jak  d u c h. Dobrou knihu od špatné rozpozná kdekterý člověk svým přirozeným intelektem. Bohužel ne vždycky bývá špatná kniha označována za špatnou a dobrá za dobrou. Ale tohle už je sféra Otce Lži a jeho pomocníků, aby nás úmyslně mátli.

Daleko největší většina literátů chce psát knihy dobré, ale tuze často se jim to nedaří. K neštěstí jich samých i k neštěstí jejich čtenářů.

„Jsou zajisté spisovatelé, kteří mají dobré srdce; (pozn. V. D.: toto je nejvyšší Durychovo ocenění bližního), vidí bídu života, mají smysl pro ni i pro její hrůzu, která je inspiruje k práci. Napsali nám dosti věcí o bankrotářích života, cti, víry a mravů, ukázali nám dosti smutku osudu a všelicos jiného. Ale hledejte tam záblesk naděje, vnitřního míru, vítězství, stálosti a čehokoliv jiného, co byste si opravdu chtěli zachovati v paměti sami pro sebe pro všechny případy, hledejte tam útěchu, oporu–co tam tak najdete? Dějí-li se někde pokusy o takové věci, díváte se obyčejně s bolestným úsměvem na jakousi zaslepenost, neúpřímnost a nejčastěji plochost a mělkost. Kniha nebo povídka by měla mít aspoň výživnou hodnotu krajíce chleba nebo housky. Ale vidíte, že spisovatelé sami jsou hladovi, že jim schází právě to, pro co jste si k nim přišli.“

„Bylo a je mnoho českých spisovatelů, kterým se přikládá obzvláštní důležitost, jejichž životopis, ať psaný či vyprávěný, obetkává jejich ponuré životní drama, které se podobá napínavě trapné kriminální historii. Sveřepé neštěstí téměř řádí v jejich životě. Vyprávějí se věci kruté a bolestné. U značné části je to život zoufalý a beznadějný a literární tvorba bývá jen přehlušováním hlasu dotěrných strašidel…“

„Pak máme lidi zlatého věku naší poválečné literatury, lidi veselé a vtipné. Smějte se, chcete-li; smích se skončí. Kdyby se skončil aspoň proměnou v úškleb děsu, bylo by dobře; bylo by to aspoň něco. Ale jest oprávněná obava, že tento smích přejde v demenci, tak krotkou a jalovou, že to nebude míti ani ostrého přechodu…“

„Spíše než o krisi české literatury bylo by mluviti o krisi jejího ducha. Čeští spisovatelé jsou dosti dovední, mnozí z nich mají dosti značný dar fabulační a v umění vyprávěcím drží docela bezvadně krok s autory cizími. Jest u nás i literatura exportní, což už něco znamená. Ale…

Je nám z naší dnešní literatury trochu smutno, a nejen nám, ale každému, kdo hledá pravý účel slovesného umění, totiž útěchu, osvícení, obohacení vnitřního života či třebas jen duchovní zábavu, duchovní hru… Ale přihlédneme-li k tomu, jak se to praktikuje, je nám teskno. Ani poměrně nejlepší ze spisovatelů nedospěli k tomu, aby se vypořádali s materialistickým determinismem, aby aspoň jednou na chvilku osvobodili duši. A jiní vyli a vyjí s vlky, dávajíce se omilostňovati táborovými náladami. Není to literatura buržoásní ani socialistická, je to ponejvíce psseudoburžoásní…“

Je to všechno nářek oprávněný a jistě i sugestivní, přesto však z takovýchto kritických slov nemusí mladý začínající literát propadat chmurám. Takovýto pesimistický názor se může jevit jako příznak stáří a tomu se ještě po určitou dobu může úspěšně vyhýbat i básník znatelně šedivějící. Mnoho záleží na „životním optimismu“.

Optimismus je projevem mládí a zdraví a kdo by se aspoň v skrytu duše nechtěl takovým zdát, i když není ani mladý, ani zdravý. Optimismus je možno si  p o r u č i t, třebaže to není vždy snadné. Poloviční cestou je optimismus strojený, optimismus na oko, jakého jsme byli svědky v dobách nedávno minulých a který pokračuje i dnes jako součást občansko-demokraticko-tržní ideologie. Americké „take it easy“, či jen prostě O. K., či zdvořilostní, nicméně nezbytná otázka „jsi v pořádku“, (která se klade i těžce raněnému nebo umírajícímu), nebo jen vzájemné „mikrovyznání“ lásky slovy: „mám tě rád–já tebe taky“–to je takový „optimismus z kočičího cirkusu“, optimismus veskrze falešný, toliko účelový, aby se „kšefty nepřestaly hejbat“.

Optimismus skutečný, dokonalý bývá nazýván naivitou, sentimentalitou. Je to optimismus upřímný, třebaže silně nereálný. Bývá to pouhý splněný sen o štěstí, „happy end“. Filmovému happy endu musí rozumět každý primitiv, k slzám musí dojmout každou domovnici. Happy end v „Harlekýnu“ už vyžaduje u čtenáře vyšší stupeň zasvěcení (ten čtenář při nejmenším musí umět číst), ale pak tu a tam bývá i happy end skutečný a o tom pak lidé hovoří jako o zázraku. Asi to opravdu zázrak je.

Durych zde kritizuje skutečné umělce, které lze možno podezírat z ješitnosti, jsou-li už uznávanými; mladé a nezkušené pak kritizuje z ledačehos jiného. Nehovoří však o spisovatelích, kteří sice  d o v e d o u  psát, mnohdy i znamenitě, ale jako by to byli agenti ďáblovi. Zjevně či potají glorifikují  h ř í c h. S tímto fenoménem, s nímž se dnes setkáváme na každém kroku, se Durych nesetkával. V tu dobu by to bývalo cosi jako „silné kafe“. Ďábel si za řadu století vychoval nespočet pomocníků v nejrozmanitějších oblastech literatury, ale teprve ve druhé polovině dvacátého století povolal do zbraně beletristy. A tak se mi zdá, že teprve v nynějších časech by se dalo mluvit o  s k u t e č n é „krisi ducha literatury“ a to zdaleka nejen literatury č e s k é, nýbrž světové. V této oblasti na   ž á d n ý  p á d  NEPŘÍŠEL MRÁZ Z MOSKVY, nýbrž ze Západu…

II. KRISE ČESKÉHO UMĚNÍ

Zdá se být nadmíru předčasným hovořit o krisi českého umění, která údajně zachvátila českou literaturu u ž v roce 1928. Tak jako se zdálo nedočkavému Milíči z Kroměříže, že v osobě všemocného císaře a krále Karla IV. nalezl Antikrista, tak se stalo i Jaroslavu Durychovi již v roce 10. výročí vzniku samostatného československého státu, v roce bouřlivého rozvoje netoliko literatury, nýbrž i řady jiných druhů umění.Jaroslav Durych hovoří ve svém článku toliko v záporech. Nijak to nepřipomíná článek, nevypadá to ani jako esej. Je to v pravém smyslu slova  e p i š t o l a, a to také Durych na závěr připomíná: (sám si přitom není jist, co to napsal):

„Není ovšem v tomto článku možno vysvětlovat, co studium katolictví může umění přinésti; nechtěl bych se ani o takový výklad pokoušeti: musil by býti dosti důkladný a přezkoušený: ale nutno svěřiti každého jeho důvtipu a citu. Raději ať se na to každý podívá sám a uvidí, zdali si z něho tropím blázna či nikoliv. Za katolíky bych se nepovažoval dosti kompetentního k této  e p i š t o l e. Jako spisovatel jsem si to však pouze ve jménu umění určitým nabytým i vydrženým právem dovoliti mohl“.

Epištola samozřejmě dnes neznamená jen dopis, ať už sebeobsažnější, na obálce opatřený adresou a známkou a vhozený do poštovní schránky. Epištola jak se zdá stále zůstává čímsi podobným, čím byla v době apoštolů: naléhavým vzkazem, kaligrafickým dokumentem, napsaným na drahém pergamenu a poslaný po spolehlivém poslu třebas i na poloděravé kocábce přes moře.

Epištoly, coby součást Nového zákona, se nám dnes nezdají nikterak příliš naléhavé, třebaže jejich obsah je v plném souladu s evangelii a evangelia doplňují. Je to jen ošidné zdání považovat epištolu jen za jakési kázání. Ve svých epištolách apoštolové hráli s ďáblem vabank o spásu již  p o u č e n ý c h duší, kterým však bylo nutno připomínat, že křesťanská víra není toliko smetana, nýbrž i pelyněk.

Durychova „Krise českého umění“ je varováním. A hned na úvod třeba říci, že je veliká škola, že se Durych zaměřil toliko na literáty. Jen v jakémsi „předzpěvu“ Durych připomíná záplavu pomníků nevalné ceny, které obce a instituce daly vystavět v uplynulých deseti letech zasloužilým osobnostem.

Byl to jistě hořký pohled potkávat na každé návsi v sousedství sochy Panny Marie, svatého Jana Nepomuckého či svatého Václava, nebo i v sousedství kříže, nalepený pomník Tatíčkův, nebo třebas i legionářů. Skončilo třísetleté rakouské otroctví a Masaryk i legionáři byl nástrojem Božím. Božím nástrojům se nesluší stavět pomníky, nýbrž toliko Bohu a jeho svatým. Ferdinand III. také nedal postavit pomník P. Plachému T. J. za to, že v čele svých studentů odrazil švédské loupežníky. Dal ho postavit Panně Marii.

Dlužno připomenout, že tento pomník stál na místě přece jen o něco déle, než všichni ti Tatíčkové a legionáři.

Leave a Response »

 

Katolická cesta Durychova-díl dvacátý druhý Neděle, bře 6 2011

Žije-li člověk vytrvale v mezích Božích zákonů, blíží se světectví a to nebývá běžným úkazem. Jestliže pak člověk Boží zákony porušuje, přibližuje se ďáblu. O permanentním porušování Božích příkazů nehodlám hovořit, k tomu od nikoho nemám pověření. Ale toto porušování příkazů Božích je stále častější a hlubší. Má-li Jaroslav Durych pravdu a ryzí umění má přesné a neúprosné zákony, proč by se právě  t y t o  zákony nemohly s chutí porušovat? Častokrát a na tuze dlouhou dobu? Nu, a pak umění přestává být uměním ryzím a stává se uměním  ú p a d k o v ý m  v pravém slova smyslu. A opět o takovémto permanentním porušování zákonů umění nehodlám hovořit, protože nejsem ani literární kritik, ani „kunsthistorik“ či co podobného. Jsem jen „glosátor“ Durychovy publicistiky, kterou věnoval obraně katolictví. A té je tolik, že mi z toho vstávají vlasy na hlavě. Zdaleka všecku tuto publicistiku nejsem sto zachytit.

Karel Hlaváček byl ryzí umělec, který se poctivě řídil zákony umění. Proto také n i k d y  n e b y l   d e k a d e n t e m.

Dovoluji si při této příležitosti připomenout SECESI v malířství a ve stavebnictví. Nedávno nám, Pražákům, rekonstruovali a odborně opravili Obecní dům, neboli Representační dům hlavního města Prahy, také jen „repré“. Na podzim roku 2002 se v tomto domě pořádala slavnostní večeře účastníků slavného pražského summitu NATO, na kterém našim vladařům, generálům i presidentu tuze mnoho záleželo. Večer se tento dům honosně osvětloval a tu se zdálo, jako by v Praze ožil starobylý královský palác, který na těchto místech skutečně stál. Na stavbě Obecního domu naši pradědové nešetřili penězi, třebaže jsme na přelomu devatenáctého a dvacátého století byli pouhými vazaly Domu rakouského. Vedle stála a dosud stojí Rejskova Prašná brána, sice v pozměněné podobě, ale přesto je to pořád ta slavná brána, jak ji Rejsek postavil. Secesní–což leckdy bývá nikterak správně překládáno: „úpadkoví“-stavitelé přelomu století postavili cosi kromobyčejně ušlechtilého, což se sice po celou dobu 20. století uvádělo v bedekrech, nicméně pro fajnšmekry a milovníky „staré Prahy“ bylo repré vždycky jen příkladem secese, která bohužel setřela starodávný ráz Prahy.

A náhle se z tohoto „úpadku“ stala stavitelská atrakce. Kde je pravda? Bezpochyby  h u d b a   ze všeho umění potřebuje určitý, poměrně dlouhý čas k uzrání. Nuž, potřebuje to i výtvarné umění. Ale  s l o v e s n é  umění? To přece zastará!

Konec 19. století a začátek století dvacátého byl pro českou literaturu požehnáním. Dohonili jsme svět a to pro malý národ byl úspěch, kterému se dnes ani nechce věřit a rozumět. Vždyť kolik národů by takto chtělo dohnat svět a nedaří se jim to, třebaže je v tom podporuje kdo může. To nebyl jen tak obyčejný úspěch, bylo a dosud je v něm cítit Boží přízeň. Snad se tak i stalo na přímluvu některého našeho světce.

Třebaže Karel Hlaváček umřel mladičký, stal se význačným sloupem české poezie.

„Spojení Karla Hlaváčka s dekadencí“, píše Durych, „jest klišé, jakého se užívá, když si společnost s něčím nechce dát práci. To, co měl Hlaváček společného s dekadencí, to jsou věci vedlejší. A má-li se už o té dekadenci mluvit, pak nutno též konstatovat, že dnešek z dekadence nevybředl. Literatura se trochu obrnila tvrdší kůží v domnění, že zdraví lze simulovat hrubší a lacinější formou. Tak se ani Karel Hlaváček nestal učitelem, nýbrž raritním kusem v inventáři. Chápe se z něho to, co se podobá morbidnosti, chápe se jeho tuberkulosa a nervosa, to, co si lze vysvětlit materialisticky. To ostatní by vyžadovalo trpké práce a poznávání věcí, které jsou společnosti právě tak nepříjemny jako tenkráte, ne-li nepříjemnější. Byl to duch, jehož vznešenost rostla a kvetla ze žhavé víry a z hrdinského zápasu o duchovní ctnosti. Byl čistší než Verlaine a hlubší než tak mnozí světoví módní autoři, kteří se jen opatrně dotýkali žhavého železa, které Hlaváček pevně tiskl v ruce.

Byla-li v Hlaváčkovi choroba, byla to choroba tělesná, a do té světu ničeho není. Pro nás zůstane jeho duch fénixem, jenž vyletěl z nejčistšího ohně.

Ve „Smíšených básních“ jsou čísla, která by se měla číst v klášterních klausurách, básně ceny mystické a nepomíjející. Kdyby blekotaví důstojní páni, kteří stále otravují mládež laickou i klerickou i sebe samy svými trudnými názory o „katolickém umění“, skutečně měli nějaký vztah ať ke katolictví nebo k umění, mimo to, že přijali svěcení, které jim ulpělo pouze na kůži, musil by poměr světa k Hlaváčkovi dnes býti docela jiný.“

V „Impromptu“ čteme:

A duše, zlákána svou fixní ideou

(hod cudný slavit ve svém Paláci),

vstříc do mlh vybíhá–a s dary na rukou–

však tesklivě se zpět vždy navrací.

Z těch čtyř veršů cítíme spíše trochu příbuzenství s Juanem de la Cruz, doktorem mystickým. Ale u nás to trvá dlouho, než se pochopí poměr Zjevení a umění. Českým atheistům se Karel Hlaváček líbí jen pro pěkný zvuk svých veršů a pro svou sensitivnost. To ostatní–to jsou věci,nad nimiž buď lze soucitně přimhouřit oči anebo dumati o jeho „dekadenci“.

Katolické mystice tuze málo rozuměli před sto lety lidé nábožensky vzdělaní. My již nábožensky vzdělaní nejsme, či snad ještě vzdělaní jsme pro svou zděděnou víru. Naše děti nezdědily nic, zhola nic nezdědila „elita“ české pokrokové inteligence. Kdo tedy má rozumět mystice Otokara Březiny, kdo má rozumět mystice Karla Hlaváčka!

Březinovu dílu se ještě tu a tam klaněli jeho současníci. Hlaváčkovu dílu už se neklaněl nikdo, jen tu a tam ho ještě někdo uznal pro výše zmíněný „pěkný zvuk jeho veršů a jeho sensitivnost“. Jinak byl nesrozumitelný, nervově labilní až i psychicky churavý a zejména–úpadkový, dekadentní.

Dnes už je všecko jasnější a srozumitelnější: My všichni, kdo věříme v Boha ve třech osobách jsme úpadkoví a ne jiní než dekadentní.

 

Leave a Response »

 

Katolická cesta Jaroslava Durycha, díl dvacátý první Sobota, úno 12 2011

KATOLICKÁ CESTA JAROSLAVA DURYCHA

Díl III. (Akord)

I. BÁSNÍK A DEKADENCE

Obsáhlý, nedokončený esej „Katolická cesta“ který psal Durych na pokračování pro poslední čísla IV. ročníku Rozmachu, uzavírá jednu z podstatných etap Durychovy „katolické cesty“.

Rozmach zanikl v roce 1927 proto, že ho Durychův přítel a poctivý spolubojovník Jan Scheinost chtěl koupit od Ladislava Kuncíře a učinit z něho tiskový orgán České obce fašistické. Proti tomuto Scheinostovu plánu se opřel jak Durych, tak i Kuncíř proto, že se jim fašismus nelíbil. O svém vztahu k fašismu napsal Durych do srpnového čísla pátého ročníku Rozmachu velmi obsáhlou stať, v níž sice fašisty neposílá do horoucích pekel, ale ani v nejmenším s nimi není solidární. Fašismus se vskutku Durychovi nezamlouval.

Nejsem historikem politického dění I. republiky a nikterak se nechci na těchto místech zastávat českého fašismu. To, čemu se tehdy říkalo fašismus, bylo cosi zhola jiného, než pochybená a nejasná filosofie tehdejší Itálie, která si ještě pyšně říkala „království“. Český fašismus, to byla změť Scheinostových snů a utopií, na žádný pád v něm nebylo zhola nic krvelačného, tak jako nikdy nic krvelačného nebylo v tlouštíku Scheinostovi, kterého jsem osobně dobře znal a mohu o něm podat poctivé svědectví. Za své tužby a přání byl Scheinost po válce dvakrát vězněn. Výhradně za kolaboraci s Němci, a to plným právem. Poprvé byl do basy odsouzen komunisticko-národněsocialistickou koalicí, bezprostředně po skončení války. Zejména proto, že se nechal od Němců dosadit za šéfredaktora NÁRODNÍ POLITIKY (alias Čubičky), která sama o sobě byla jaksepatří kolaborantská. Ze všeho protektorátního tisku byla Národní politika vpravdě nejhnusnější čtení; České slovo nebo Lidové listy byly každému Čechu přece jen přijatelnější. Scheinost sem byl dosazen z méně lukrativního postu šéfredaktora Lidových listů a zdá se mi, že by nebylo snadné stanovit míru německého nátlaku k této změně Scheinostova zaměstnavatele. Šéfredaktor musil psát aktivistické úvodníky, musil děkovat Velkoněmecké říši za ochranu, kterou nám dnes a denně nezištně prokazuje a do posledního dechu musila být v úvodnících vyjadřována naděje v konečné vítězství „Prozřetelnosti“, t.j. říšskoněmeckých zbraní. Scheinost psal tyto úvodníky bez uzardění, bez okolků a bez zábran „odhaloval ledví Velké Británii a Spojeným státům“ a na štěstí pro něho se jen s krajním odporem dával přinutiti k invektivám proti Sovětskému svazu. (Je dnes obtížno určit, zda si Němci přáli zvláště nadávky bolševikům: vždyť to venkoncem byli jejich učitelé a ke kantorovi vždycky v člověku zbude kousíček vděčnosti!) Ať tak či onak, tato rezervovanost pana šéfredaktora vůči Rusům a komunistům byla jaksepatří oceněna a Scheinostovi, jak se zdá, zachránila krk. Pokud se pamatuji, byl Scheinost za svou kolaboraci odsouzen jen ke zcela zanedbatelnému trestu několika měsíců.

Přišel ovšem Únor a tu se mnoha soudruhům zazdálo (zcela logicky a snadno vysvětlitelně), že „odhalováním ledví Spojeným státům“ sice Scheinost neohrozil vítězství světového proletariátu v čele se Sovětským svazem, ale přesto… Přece jen kolaboroval a německými FAŠISTY! (To už se podle sovětského vzoru neříkalo Němcům  n a c i s t i, nýbrž  f a š i s t i.  Pochází opravdu tento podivný omyl z Ruska?) A tak si možná někdo vzpomněl, že už v dávných dobách míval Scheinost jakousi souvislost s fašisty a proto se i stalo, že ač už sice byl z kriminálu dávno doma, musil jít znovu před soud a tentokrát na dva či dokonce tři roky do basy.

Ale vrátil se, dost možná, že mu byl i nějaký ten měsíc odpuštěn. Všude se o něm říkalo, že je miláčkem štěstěny, je prý kupodivu, že ho komunisti neoběsili. Upřímně řečeno, že se tak nestalo, tomu jsem se divil jak já sám, tak i můj otec a všichni naši známí. Scheinost nebyl malá ryba, byl to prvotřídní žurnalista, který uměl každé své slovo odvažovat na lékárnických vahách. Vskutku by stálo za to sebrat všechny Scheinostovy úvodníky a jim podobné neřádstvo a podrobit je důkladnému rozboru. Byly napsány mnohem lépe než chytře. Scheinost dobře věděl, že za ně bude zle postižen; každá jeho věta je dvojsmyslná a je až překvapující, co všecko si od nás Němci nechali za války líbit. Protektorátní tisk nebyl cenzurován jen Němci, nejprve ho kontrolovali čeští kolaboranti a těm mezi prsty neproklouzla ani myš. Scheinost nebyl tak bohatý, aby mohl uplácet a měl příliš málo moci, aby jim dával najevo nějakou svou suverenitu. Neudržoval je v šachu. Své články nijak nešifroval, to nešlo; psal jen tak, jako člověk, který věděl, že za ně zaplatí životem a přesto si s nimi zahrával. Měl to v povaze.

Scheinost je velikán české žurnalistiky, nevím, kdo by se mu jen z dálky mohl rovnat. Ostatní jeho protektorátní kolegové skončili po válce mnohem hůř, přišilo se jim všechno, co se přišít dalo, i to, k čemu by se byli nikdy nesnížili. Proč vyvázl tak lacino  k a t o l í k   Scheinost, to mi zůstává záhadou.

Scheinost byl význačným „sponzorem“ Rozmachu po celou dobu jeho existence. Bez jeho finanční pomoci, která plynula toliko z dividend sirkárny v Sušici, by se zřejmě Rozmach tak dlouho nedržel, třebaže Rozmach nebyl žádný „žebrácký“ plátek. Byl hojně odebírán, zdaleka netoliko od farářů a katolíků. Nebyl drahý. Stál 2 koruny a bylo tam vždycky dost čtení, které za ty dvě koruny stálo. Rozmach si dokonce kupovali studenti!

Od roku 1926 se Durych snažil dát Rozmachu literárnější charakter, jako by ho už ani dál nebavilo nadávat poslancům a kočkovat se s kanovníky. Durych začal psát literární úvahy a to jak obecnějšího rázu, tak i rozbory díla konkrétních autorů.

Nejprve si Durych potřeboval vyřídit účty s Karlem Čapkem, a to za Čapkovo farizejské doporučení, (které však jako první vyslovil Dr. Alfréd Fuchs), aby se Durych dal do služeb lidovcům. Bylo ovšem až příliš dobře známo, (Čapka nevyjímaje), že pokud Durych nenáviděl nějakou politickou stranu „ze vší mysli své a ze vší síly své“, pak to byli právě lidovci. Vznikl tak „Svět Karla Čapka“, kde Durych svého literárního kolegu ranil na nejvýš citlivých místech. Následovaly pak čtyři další eseje: o Haškovi, Sovovi, Langrovi a Vodákovi a závěrečný esej o české literatuře vůbec- „Česká intelektuality“. Zde se dostalo pozornosti Otokaru Fischerovi, Františku Gellnerovi, Fráňovi Šrámkovi, ale i Jiřímu Wolkerovi, Jaroslavu Hilbertovi a dokonce i A. M. Tilschové.

Těch pět statí se dotýká náboženství jen nepřímo. Z Durychových názorů zde vyslovených by se jistě dalo vyvodit resumé, co jest (či mnohem spíše co není) katolického na tom či onom autorovi a proč nikomu z autorů výše uvedených (s výjimkou Wolkra) nepatří Durychovy sympatie. Na mnoha místech si Durych stěžuje, jak ho mrzí, že nikdo ze současných literátů nezastává katolický světový názor, že všecko, všecičko, co jen trochu stojí za řeč,  n e n í  katolické. (Naděje katolictví).

Tyto „literární“ statě z pátého ročníku Rozmachu jsem nepovažoval za vhodné jakkoli vřazovat do „Katolické cesty Jaroslava Durycha“. Zde je řeč o jiných věcech než o náboženství. Tyto stati jsou však významné proto, že Durych se pokusil přehodit výhybku ve své publicistické činnosti. Náboženské publicistiky je v Akordu mnohem méně než v Rozmachu: daleko nejméně je ji v prvních dvou ročnících Akordu. Od třetího ročníku Akordu se Durych ke katolické publicistice opět vrací.

Ve své činnosti literárně-kritické totiž Durych „neuspěl“. Dobře věděl, že uspět ani nemůže, protože sáhl bezbožnou rukou na posvátné národní idoly. Výše uvedeným statím, které se staly podstatou knihy „Ejhle, člověk“, lidé odmítli porozumět (nelze říci, že neporozuměli: to by nebyla pravda. Porozuměli až moc dobře, ale nebyli ochotni to přiznat.) Částečně i proto, že Durych zde zvolil zcela neobvyklou formu pamfletu. To bylo nepatřičné: o věcech „národních“ se musilo stále ještě hovořit zcela vážně, třebaže se už psal rok 1926. „Věci národní“ byly věci posvátné. To sice Durych také uznával, ale poněkud odlišně, než si to jeho „přátelé“ představovali. Je až dojemné, jak zejména dvěma prvním položkám souboru Ejhle, člověk! nebyli lidé ochotni rozumět: „Světu Karla Čapka“ a „Českému pomníku“.

Durych totiž začíná svou stať o Čapkovi tak jednoznačnou chválou Čapkova literárního mistrovství, že většině čtenářů ušel Durychův sarkasmus, když je pak v zápětí, bez patřičného přechodu, rozebírán Čapkův vztah k Bohu. Co Durych Čapkovi vytýká?

Že Boha „zlidšťuje“, že ho činí až příliš srozumitelným, že mu podsouvá snad všecko dobro, kterému je člověk schopen rozumět. Ale tím pádem z Boha smývá všecko jeho Božství, všecku jeho nadpřirozenost. Čapek se upřímně snaží Boha hledat a také ho  n a j í t.  Bohužel však jen takového Boha, kterého si on sám stvořil k „obrazu svému“, tedy k obrazu veskrze lidskému, třebaže snad i k obrazu nejdokonalejšímu. Tohoto Boha Čapek hledá s dojemným úsilím, což by dnes netoliko s povděkem, nýbrž i s nadšením přijala řada nejvýznačnějších teologických osobností a dost možná, že jen za toto usilovné hledání Boha by Čapka ozdobily doktoráty slavných katolických teologických fakult. Čapkova iluze Boha skvěle pasuje na ten obraz, který po roce 1962 vymalovali ve Vatikánu konciloví Otcové a dodnes nám o překot dokazují, že jen takový obraz je ten jediný správný, že to je to pravé zpodobnění Boha a jen tomu se také máme klanět.

Jsem přesvědčen, že Durych, jakkoli už dávno, tuze dávno poznal Čapkův omyl, nijak zle ho nevytýkal. Ve svých dopisech Demlovi a Florianovi o Čapkovi vždycky tvrdil, že to  n e n í  z l ý  člověk, třebaže mu přišil prazvláštní epiteton: že prý je „kozí“. Je to až ku podivu: ani kozy Durych neměl v nelásce, měl je rád; pamatuji si dokonce, jak v mé přítomnosti s kozami žertoval a  h o v o ř i l  s nimi. Jistě to činil zejména z výchovných důvodů, aby mne (poněkud opožděného prosťáčka) upozornil na užitečnost těchto zvířat, že si zaslouží, aby se s nimi prohodilo pár slov. Ale jsem i přesvědčen, že Durych občas s kozami hovořil i v naprosté samotě a mohl bych dát krk na to, že se jim nikterak  n e p o s m í v a l.  Snad Durych považoval kozu za živočicha poněkud magického.

Zdál-li se tedy Čapek Durychovi „kozím“, pak to nebylo nic ve zlém, nicméně koza vždycky zůstane kozou a Čapek Čapkem. Čapka Durych neodsuzoval, a to ani tehdy, když se jejich vztah silně zakabonil. Jako křesťan by byl rád Čapkovi ukázal s v o u cestu, kterou jako jedinou považoval za správnou, ale dobře cítil, že to není možné. Čapek by byl Durychovým výstrahám nikdy nerozuměl (Durych, jakoby na oplátku, nikdy nerozuměl a ani nehodlal rozumět Čapkovým výstrahám, třebaže se vší pravděpodobností byly myšleny přátelsky). A tak Durych, prost vší naděje na to, že by ho Čapek kdy uslyšel, tím spíše vyslyšel, volá na Čapka v jeho vratké lodičce: Vrať se, nikam nedopluješ!, ale ve zvedajícím se větru a v přicházející bouři nebylo Durychův hlas slyšet.

Čtenáři knihy „Ejhle, člověk!“ Durychovu volání nerozuměli právě tak, jako ostatní lidé, kteří si přečetli jen tu a tam pár řádek, a nestačili se divit, co to vlastně Durych po Čapkovi žádá.

V „Českém pomníku“ se Durych strefuje do Haška hned od počátku. Četba „Dobrého vojáka Švejka“ vskutku neponechává „bránic čtenářovu ani na chvíli v klidu“ a za to, že Hašek není příliš úzkostlivý ve výběru slov, za to ho, jako více méně žádného humoristu, nelze dost dobře kárat. Jako programový ateista si Hašek neuvazoval pod ústa ubrousek, psal-li o věcech posvátných, ba ani o takových, s nimiž se přece jen ještě ve dvacátých letech dvacátého století zacházelo s úctou, či raději se s nimi vůbec nezacházelo.

Podle mého soudu je Švejkova služba u feldkuráta Katze balastem: Katz není humorná figurka; Haškovi se bezděky podařilo vykreslit jedno ze strašidel austrokatolicismu v nejodpudivější podobě a každý čtenář považuje Katze více méně za jakýsi nechutný přívěšek, který má zneuctít katolické náboženství. Zneuctít katolické náboženství není tak snadné, jak by se na první pohled zdálo. To dovedli někteří humanističtí a vůbec renesanční literáti, jimž se samozřejmě Hašek rovnat nemůže. Znectít pak toto náboženství elegantně, s grácií–to už je nad lidské síly: samozřejmě tu a tam se to také nějakému obzvlášť oddanému služebníku ďábla povede.

Dokonce se mi chce i věřit, že feldkurát Katz Durychovi ani tak moc nevadil. Zlobil se na Haškův naturalismus, vskutku ničím neohraničený, např. kdy se po rozpolcení vojákovy lebky, což Hašek líčí jako skvostnou lahůdku vojenského života, dostala na místo mozku lejna; vadilo mu i Haškovo zdůrazňování proporcí ženských těl, prsů a zadnic.

Durychovi nikdy nebylo po chuti zdůrazňování všemožných válečných skvělostí, kdy třebas raněným vyhřezla střeva, z lebek jim vytekl mozek, jejich lejna se mísila s krví atp. Takových věcí viděl Durych víc než dost. Po dobu tří let působil jako válečný lékař a to v podmínkách, které se nesrovnatelně lišily od podmínek, o kterých nás opakovaně informuje americký televizní seriál M.A.S.H. Durych měl sta a sta příležitostí, kdy všelijaké válečné příšernosti mohl květnatě rozvést v Bloudění nebo ve Služebnících neužitečných. Tomu se Durych vyhýbal a i tak o Bloudění kdysi napsal Pavel Eisner, že v něm Durych uvedl na scénu běsy. Do svých knih mohl Durych uvést i takové obrazy, které by čtenáře budily ze spaní, uměl by je přivést s veškerým svým mistrovstvím, ve vší jejich „barokní“ hrůze, v barokních barvách, které málokdo kdy uměl namíchat s větší dovedností. To v š e c k o Durych učinit mohl a neučinil, třebaže by se jeho knihy „přes noc“ staly bestsellery. Hrůzám se Durych nevyhýbal. Nerozmazával je, pouze n a z n a č o v a l. Je však na pováženou, že i leckteré jeho náznaky dosáhly takové razance, že se čtenářem dovedou jaksepatří zacloumat. (I tak se Durychovi vyčítá, že je naturalistický. Samozřejmě, že o nějaké té válečné hrůze musil občas napsat detailněji: nelze všecko vyjádřit květomluvou.)

Líčením všech válečných důsledků a následků v anatomii lidského těla chtěl Hašek svému čtenáři představit válku v nejhrozivější podobě, a proto také musil svůj humor smíchat s černidlem, černějším než samo peklo. Jenže i ten nejčernější humor má své hranice, kdy přestává být humorem a stává se toliko strašidelnou vizí. Z téhož důvodu Durych neměl rád Remarquea–zejména pro jeho „Na západní frontě klid“.

Literární historici označují Durycha jako básníka krásy a jistě se v této věci nemýlí. Sám Durych zdůrazňuje na mnoha místech, že prvořadou básníkovou povinností je cílevědomé vyhledávání krásy. Dobře si vzpomínám, jak Durych jedné začínající autorce ostře vytkl obraz ženy, otylé „z buchet a častých porodů“. Mně se tento obraz líbil, hájil jsem ho před svým otcem, nicméně jsem jím byl poučen, že porod je věc posvátná a nelze ho zesměšňovat. Tehdy jsem ještě nechápal.

O tělesných handycapech se ještě před nedávnem nehovořilo: bylo více méně nepatřičné ukazovat obličej mentálně postiženého dítěte, o invaliditě, která by u někoho mohla vzbudit pocit nevole, se také raději nikdo nešířil. Invalidity jako by ani nebylo. To na jedné straně mohlo invalidům vyhovovat, protože zdaleka ne každý invalida se svým handycapem pyšní a vystavuje ho na odiv, na druhé straně leckdy musí invalida dát o sobě vědět, aby nebyl přehlédnut a nebylo mu navíc pro jeho neštěstí činěno příkoří. V přítomné době se mi leckdy zdá, jako by invalidé měli být natolik   p r v o ř a d í,   že musí být upřednostněni i tam, kde o to vůbec nestojí. Pravdou je opak: invalidům se upravují chodníky a odstraňují schody, což sice také něco stojí, ale stále ještě jsou takové úpravy mnohem lacinější než poskytnutí i té nejprostší ekonomické výhody. Naše televize nám ochotně napovídá, že debilních dětí přibývá řadou geometrickou: že by nás tímto vybízela k zamyšlení, není-li to trest Boží?

Haška tedy Durych zesměšňuje v tom smyslu, že svým Švejkem vystavěl českému národu pomník, který přetrvá věky. Pomník české debilitě, lajdáctví, šlendriánu…

Do dnešních dnů nám Čechům nemohou Němci odpustit, že zatímco oni brali první světovou válku vážně, Češi ji sabotovali a do jisté míry působili i nestabilitu front a válečné prohry. K tomu si však Češi z Haškova Švejka příklad nebrali, Švejk ještě nebyl napsán. Ale český voják válčil pro císaře pána a jeho rodinu s tímtéž nadšením jako Haškův Švejk. Spíše ještě mnohem hůř. Švejk své nadřízené dobrovolně poslouchal. Český voják poslouchal nejraději jen ty příkazy, které Rakousku škodily.

Švejk způsobil ve světě víc překvapení, než kterákoli jiná česká legendární postava. Svět obdivoval Haškovu odvahu, že se o Švejkovi odvážil napsat. O takovém vojákovi psát bylo v první třetině dvacátého století tabu. Každý Švejkovo jednání odsuzoval (nahlas), ale každý s ním souhlasit (potichu). Švejka musili bytostně nenávidět nacisté a všechny totalitní režimy. Těm všem Švejk škodil mnohem víc než skvrnitý tyf. Švejka milovali komunisté, prý proto, že to bylo dílo komunistického spisovatele, že to byl protiválečný hrdina a kdoví, proč ještě. Mně se to nezdá: Hašek byl ještě tak „komunista na baterky“, nepřežil by ani první rok Stalinových čistek. S válkami to mají komunisté popletené kvůli příliš jemnému rozdílu mezi válkou spravedlivou a nespravedlivou. Srdce komunistů si Hašek získal svým  a b s o l u t n í m  nihilismem, představil jim tak trochu jejich ráj „v kapesním vydání“. Obliba „Švejka“ po celé Matičce Rusi za Velké Vlastenecké války se pro komunisty stala noční můrou, ale už bylo pozdě. Švejk s Ruskem splynul.

Když pak komunisté vyhráli válku, stal se Švejk účinnou brzdou. V posuzování švejkovské ideologie pravděpodobně nebyli jednotni a třebaže zajisté šlo ještě Haška i s jeho Švejkem popravit, nikomu se do toho nechtělo. Riziko převyšovalo pochybný úspěch. Vskutku: habeant sua fata…

A tak: jedna smyšlená postavička ničila pevnosti, potápěla lodi, sestřelovala letadla a zapalovala muniční sklady. Co natropila v ekonomice, nelze odhadnout. Rozleptala jakoukoli tvůrčí iniciativu. Zničila veškerý optimismus, zamořila svět skepsí. Církvi uškodila neméně: naopak–víc už ani nemohla. Nicméně škodit Církvi tuze často znamená–očistit ji.

A téhle postavičce Durych nepřál postavení pomníku?

Ať si přál nebo nepřál, pomník tu stojí a je nepochybné, že vydrží nesrovnatelně déle než pomníky státníků a umělců. Je zarážející, že jedinými konkurenty „Švejkova pomníku“ zůstaly pomníky světců a božských osob. Ty jsou sice s nepříčetnou zběsilostí ničeny, ale stále znovu povstávají ze sutin a dodnes se u nich objevují zvadlé kytičky a dávno vyhaslé svícínky. Švejkův pomním není nic reálného, (jen zcela výjimečně byl Švejkovi postaven skutečný pomník a to spíše v zahraničí než u nás), a přesto tu stojí na každém náměstí, v každém parku, na všech význačných místech, stojí a tyčí se hrdě a vznešeně a i jemu dávají lidé úlitbu.

Švejk tedy asi není jen komická postavička, dráždící naši nevinnou bránici. První, kdo na to upozornil, byl Durych. Upozornil, ale nepřesvědčil. Bude asi trvat staletí, než Švejk bude označován jako symbol zla. Jak se to stane, to nedovedu odhadnout.

Jako jediný syn si dovoluji  v ě ř i t  svému otci i ve věci Švejkova nepostaveného, nicméně dávno již existujícího pomníku z bronzu či z jiného ušlechtilého materiálu…

Domnívám se, že všecky tahle věci o konci Rozmachu bylo nutno připomenout.

Rozmach neskončil „na úbytě“. Neskončil ani proto, že UŽ SKONČIL, tak, jak se nám to kdesi pokouší namluvit sám Durych. Že prý už v Rozmachu řekl všecko, co říci chtěl a měl, a teď že třeba mluvit o něčem jiném. Nuž, nešlo to asi jinak. Scheinost byl uminutý, držel kasu a bez té žádný časopis neobstojí, i kdyby na něm kdovíco záleželo.

Durych jistě mohl začít s Akordem, kde skončil s Rozmachem, i když bez Scheinosta. Jak to vlastně bylo, to už se asi nikdy nedovíme. V Lidových listech a v Rozmachu se Durych naučil být výtečným publicistou. Z neznámého důvodu už se mu nechtělo v publicistice pokračovat. Snad se i obával, že by to mohlo škodit jeho umění. I když pamflety o Čapkovi, Haškovi, Langrovi, Vodákovi a Sovovi nemají s Durychovou Katolickou cestou nic společného, přece jen jsem je zaznamenal, a to až v 1. kapitole dílu třetího-tj. dílu o Akordu. Tam také vlastně ty pamflety patří.

Považuji za obrovskou ztrátu, že Durych kdesi kolem roku 1926 pověsil publicistiku na hřebík, a že mu proto ani příliš nevadilo ztráta Rozmachu. Publicistiku vzal na milost až roku 1937 v OBNOVĚ. Ta prodleva 11 let je tuze citelná, ničím nenahraditelná. Je fakt, že se chtěl plně věnovat „Služebníkům“, ale to neuznávám: nejlepší Durychova díla vznikala tehdy, když jich vznikalo více najednou.

Stalo se však, stalo. Narodil se Akord a ten přinesl mnoho neočekávaného a překvapujícího. Stal se líhní katolické esejistiky, publicistiky, rodili se v něm básníci i překladatelé. Z tohoto   p r a ž s k é h o  (Durychova, Kuncířova) Akordu úspěšně přejímáme řadu zcela   n a d č a s o v ý c h  úvah do současného KATOLÍKA v jeho internetové i časopisecké podobě. A jsme proto i obdivováni. Pražský Akord se stal komorní skladbou, kterou uznávali i chválili bezbožci.

V roce 1928 se tedy narodil Akord, který bohužel zničila krize. Ale ta toho zničila tuze mnoho a důsledky tohoto biče Božího pociťujeme dodnes.

Na velmi nenápadném místě 1. čísla I. ročníku AKORDU možno najít toto „slovo k čtenářům“:

„Akord sdružuje své spolupracovníky vírou v nutnost renesance duchovních hodnot. Neurčuje nikomu z nich cestu a směr. Pokládá totiž za axiom, že lidská inteligence rozvine se toliko za vlády svobody, nikoli teroru. KÁZEŇ A SVOBODA se nevylučují. Každý náš spolupracovník je si vědom, že píše na svou zodpovědnost, aby svým podílem přispěl k národní kultuře. Základní tón je dán. Melodie i harmonie jsou výrazem jednotlivce.“

Toto „Slovo“ není podepsáno  a  n e z d á  s e  m i, že by bylo Durychovým výtvorem.

Jako kdyby se někdo pokoušel z Akordu vytvořit časopis, řízený blíže neurčeným kolektivem, který sice udává „základní tón“ ale jinak je mu názor přispěvatelů lhostejný. Komunisté nás najednou přesvědčili, že i nejzběsilejší názory mohou být lidu předloženy v natolik učesané podobě, že každému oponentovi vzali chuť je podrobně rozebírat a jakkoli se s nimi přít.

Po výše popsané roztržce se Scheinostem se AKORD zdál být výtečným řešením. Ale vůbec ne takový Akord, jak ho slavnostně představuje „slovo k čtenářům“. Tento časopis byl Durych odhodlán řídit podle  s v é h o  a také si ho tak po dobu pěti let řídil. A to ani zdaleka neznamenalo, že by udával toliko základní tón.

Tedy žádné „komorní A“.

Není zcela jasné, z jakého důvodu se dal Durych vyprovokovat k tak vášnivé obraně Karla Hlaváčka. Zdá se mi, že tu šlo původně o jakýsi zádrhel v dědických právech, které se nakladateli nechtělo uznat. V devadesátých letech devatenáctého století kvetla česká literatura květy oslnivých tvarů a jedovatých barev a leckoho dnes naplňuje smutkem, že tyto doby jsou nenávratně pryč a vrátit by se mohly jen zázrakem. Byla to zlatá doba a jestliže z jejího oslepujícího třpytu vyčníval básník, který svou hrstičkou veršů vzbuzoval nápadný obdiv, pak to musil být básník mimořádného nadání, s nímž si nikdo nevěděl rady.

Je zřejmé, že takové nadání musilo iniciovat horkou závist; závist takřka všeobecnou.

Stručné dějiny české literatury, zasažené, nikoli však příliš, poškozením dvěma světovými válkami, bezbožeckým nacismem a ještě bezbožečtějším komunismem, sepsané a vydané v Olomouci téměř sto let po Hlaváčkově smrti, „Panorama české literatury“, označují Hlaváčkovu „Mstivou kantilénu“ za   j e d e n   z    v r c h o l ů   českého symbolismu a o Hlaváčkově básni „Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji“ hovoří jako o výtvoru, který „dodnes patří k nejznámějším básním české moderní poezie“. To je pochvala, která se běžně nerozdává a které si není možno nevšimnout.

Za sto let od Hlaváčkovy smrti se o jeho díle hodně napsalo. S velkým uznáním, ale přesto jen s odsudkem, který se celým stoletím vine jak červená niť: Hlaváčkova poezie je prý  d e k a d e n t n í.

„PANORAMA“ sice Hlaváčka přímo neoznačuje jako „dekadenta“; (snad i proto, že současní literární historici váhají s označováním klasiků „nálepkami“. To je totiž práce příliš nevděčná, málokdo ji ocení a přitom vyžaduje nadmíru znalostí! Nicméně hojně se mluví o představitelích „české dekadence“ ve spojení s Karáskem ze Lvovic, Janem Opolským a Emanuelem z Lešehradu.

Stalo se však, stalo. Jednou už kdosi po Hlaváčkovi hodil kus „dekadentního bláta“ a to jistě trápilo všecky Hlaváčkovy čtenáře, kteří v jeho básních nalézali jiskru, která  j e d n o z n a č n ě   přicházela od Boha.

Na svou „katolickou cestu“ se v prvním ročníku Akordu vydává Durych ruku v ruce s Karlem Hlaváčkem. V eseji, kterému dal provokativní název „Básník a dekadence“. Už tedy v názvu Durych odmítá počítat Hlaváčka k dekadentním básníkům, kterých, jak se zdá, ve své skutečné podstatě–n i k d y   n e b y l o.

Dekadence znamená úpadek a nazvat nějaký směr umění  ú p a d k o v ý m,  to je na pováženou. Jde tu buď o umění, nebo tu o umění nejde. V podobně významné stati tohoto prvního ročníku, v „Krisi českého umění“, která však už vyšla před čtyřmi měsíci (1. března 1928 v čísle 3.), říká Durych toto:

„Pro všecko umění bez rozdílu ismů platí určité minimální společné zákony, které není dovoleno porušit, nemá-li umění zmizet. Tyto zákony umění, které umělec má míti v krvi a v konečcích nervů, jsou už nějak zapomenuty a jako by neznámy. Jsou to zákony umění, jeho autonomní zákony, kterých mu nedala žádná třída, kasta, politika. Jsou na světě od počátku. Umění bez nich není uměním. Bez nich je jen literární výroba. O ryzí umění je veliká nouze. A nebude pomoženo, nebude-li se dbáti jeho zákonů, nenajdou-li se tyto zákony.“

Nazvat „neumění“ literární výrobou. To je řečeno maximálně zdvořile. Dalo by se říci, že literární výrobou se zabývá   p o   k r á t k ý   čas umělec, který z toho či onoho důvodu zákony umění odloží, ale nezapomíná na ně. Zůstaly mu v krvi a jakmile přejde čas jeho zoufalství nebo i těžkého pokušení, tyto zákony znovu přijme a řídí se jimi.

Je to podobně s odvržením Boha na krátký čas. Autorství mnoha fenoménů zla se přikládá Knížeti světa neboli Otci lži. Není to správné. Lépe je hovořit o člověku,  p o n e c h a n é m u   sobě samému, od něhož Bůh na určitý čas odchází. Avšak ani toto vyjádření není zcela správné. Bůh od člověka neodchází, pokud ho člověk k tomu sám nevybídne. A toto vybídnutí k odchodu (které ovšem člověk považuje za nezvratné a absolutně platné), dává člověk Bohu čím dál častěji, s větší rozvahou a s rozhodností. Právě v našich časech se nám často zdává, že už celý svět patří ďáblům a Bůh že se už k nám nevrátí. Jedno zlo pak plodí další zlo, neštěstí člověka narůstá a lidstvu nezůstává než beznaděje a melancholie.

Leave a Response »

 

Katolická cesta Durychova-díl dvacátý Pondělí, led 17 2011

X. ZMAŘENÉ DÍLO

 

„Katolická cesta“ snad ani neměla být příliš obsáhlá. Jen jakýsi esej, který by nejvýš na stu stránek podával intelektuálovi z řad čtenářů Rozmachu návod ke katolickému způsobu života. Na prvním místě měl tento esej ozřejmit, v čem by se měla cesta katolíka odlišovat od „zlaté střední cesty“, kterou před nedávnem, v polovině dvacátých let, začal propagovat Ferdinand Peroutka s Karlem Čapkem.

V samých počátcích tohoto eseje se Durych pokouší definovat ateismus. Zvláště zajímavé je Durychovo členění ateismu na ateismus absolutní a ateismus příležitostný. Ateismus absolutní je více méně oficiální doktrínou ďábla, (třebaže to Durych přímo neříká), a k tomu se člověk v podstatě nikdy nemůže propracovat. Nemůže se totiž sám stát ďáblem ještě zaživa. Vše ostatní je jen ateismus příležitostný, cosi velmi nedokonalého a falešného. Jedině ateismus absolutní je prý hoden našeho obdivu; ateismus příležitostný je toliko jeho nezdařenou kopií a za to náš obdiv nestojí.

Je to rozlišení velmi jednoduché a v podstatě správné. Ateismus příležitostný však na sebe může brát nesčetný počet podob, které pro něj vymýšlí ďábel a tyto podoby se leckdy mohou zdát čímsi na výsost dokonalým a vznešeným. Příležitostný ateismus dokáže na čas nabýt i podoby ateismu absolutního a tím se mu může dostat nezaslouženého obdivu.

Tohoto prvního oddílu eseje „Katolická cesta“ jsem použil jako úvodu k prvnímu dílu této knížky a nebudu se k němu již vracet.

Další oddíly eseje nám poskytují pohled na katolickou cestu z různých úhlů. Pokusím se s některými Durychovými pohledy polemizovat zejména z hledisek současnosti.

Hned první věta druhého oddílu stojí za povšimnutí: „V naší vlasti jest odvrat od reality tak zřízen, že neznalost katolictví se považuje obecně za základní známku správné inteligence.“

„Správných“ inteligentů ve dvacátých letech nebylo mnoho. I když jsme měli pevnou měnu, ani zdaleka jsme ještě nedospěli tak daleko, abychom se dle západoevropských kriterií směli považovat za ´inteligentní´ národ. A co že nám v tom překáželo? Co že nám to vadilo, aby se Inteligence stala majetkem každého občana? Inu právě ta znalost katolictví. Tím, že si ještě tolik našich obyvatel uchovávalo katolický morální kodex, tím se kladla do cesty nepřekonatelná překážka vítězství Rozumu. Dnes už je jinak. Nejednou jsem slyšel konstatování, že u nás už všichni volové vymřeli, zůstali jen ti chytří… Co to s námi udělaly ty tři poslední čtvrti století! Dnes už skutečně může o katolictví něco vědět jenom hlupák. A protože o katolictví dnes už nic nevědí ani samotní katolíci, proto je té „správné“ inteligence tolik, že už si s ní ani nevíme rady.

„A co s katolictvím?

Jeho studium není u jeho odpůrců v módě. Řádný žalobce i obhájce snaží se vmysliti se v situaci protivné strany. Ti, kdož vystupují se žalobou proti katolické víře, neuznávají za nutno, aby se s katolictvím seznámili… velmi často se spokojují povrchností a uštěpačností, kterou ovšem dosahují cíle dvojího, jednoho žádaného a jednoho nežádaného. Boj proti víře jest ovšem sám sebou nesnadný pro povahu víry. Ale i víra připouští jakési místo k výměně názorů. Chce se hájit, chce ukázat, že jí jde o spravedlnost ještě více než o prestiž. Ale dosavadní odpůrci ji nechtěli uznati za kombatanta.

Za takového stavu jest ovšem tolerance obtížná…“

Několik slov o svobodě katolické:

„Různí mužové a ženy říkávali a psali králům, papežům, biskupům a jiným mocným tohoto světa tak nepříjemné, urážlivé a pobuřující věci, že by nejdemokratičtější soud je za to odsoudil do káznice. A papežové tyto lidi prohlásili za svaté.

Jsou či byly zákony na ochranu císařů, vlád a států, zákony, podle nichž se trestala urážka Veličenstva. Papežství, tak despotické a absolutistické, jich nemělo a nemá. Každý mnich, poustevník a žebrák mohl a může vystoupiti proti papeži a komukoliv v Církvi. Může a smí. Hlavní podmínka ovšem jest ta, že se to nedotýká učení Církve.“

O sporech mocných tohoto světa se Stolicí apoštolskou hovoří dějiny dost obsáhle. O sporech mnichů, poustevníků a žebráků už se mnoho nepíše. Domnívám se, že by nebylo na škodu spory těchto malých lidí připomenout: úcta k Církvi by tím neutrpěla, spíše naopak. Bylo by zbytečné rozepisovat se o zřejmém neúspěchu těchto kritik. Bylo samozřejmě cenné, že se někdo kritiky odvážil a nebyl za to v zápětí popraven. ´Přišít´ kritikům hierarchů útok proti ´učení Církve´ nebylo jistě nic obtížného. Mnohem významnější byly ty kritiky, které se dotýkaly ´učení Církve´. Možno připomenout spor biskupa alexandrijského svatého Atanáše s papežem Liberiem, který není svatý. Statečný odpor proti papežovi a proti převážné většině ariánských hierarchů vskutku vynesl biskupu Atanášovi svatořečení. Byli tu však i jiní a ten, kdo by se dnes o nich pokusil pravdivě napsat, zasloužil by si naši nejvyšší úctu. Do nedávné doby by takováto historie mohla Církvi uškodit, dnes by to pro ni znamenalo účinnou pomoc, třebaže by se mnohým hierarchům taková pomoc nelíbila. Byla by to pomoc zejména pro onu část hierarchie, která si je vědoma krize a proto stojí o účinnou pomoc. Připomeňme si, že významnou kritičkou papežovou byla svatá Brigita, byl jím i Savonarola a řada jiných. Odváží se o nich někdo z ortodoxních katolíků napsat?

V několika dalších řádcích mluví Durych o rozporech sociálního rázu a uvádí: „Nechápe se, že pravý katolík chce vidět svou duchovní vrchnost v skvělosti a nádheře, poněvadž Církev není jen panstvím Krista chudého, ale i Krista vítězného a triumfujícího.“ Je až dojemné, jak si Durych právě v těchto místech uvědomuje, že se octl na tenkém ledě a tak od tohoto tématu až nápadně rychle odchází. A nevrací se k němu.

Katolíkům prý jejich odpůrci připisují perversní a úchylnou mentalitu, že je v řadách katolíků něco ošklivého, nemocného, zrůdného. Durych se brání:

„…jsme lidé jako jiní a bolí nás to, co bolí jiné, těší nás to, co těší jiné.“ Slavnostně prohlašuje:

„(Katolíci) touží upřímně a ze srdce po příležitosti, aby mohli ukázat, že jsou schopni a ochotni obětovati tolik svých životů pro vítězství a slávu národa, kolik jich tento národ obětoval ve všech svých marných bojích proti katolické víře.“

Je to jízlivé, ale spravedlivé a mužné.

„Pohodlná prý jest katolická cesta,“ hlásají naši odpůrci, „zatím co prý ostatní lidstvo se zmítá úzkostmi, nadějemi, nejistotami, bojem atd., katolíci se klidně a zbaběle zachycují zkostnatělých dogmat, uspávajících bájí, a strkají hlavu do písku, aby neviděli atd.“

„Nutno uznati,“ odpovídá jim Durych, „že katolická cesta opravdu jakéhosi pohodlí poskytuje, pokud totiž jistotu zákona lze nazývati pohodlím…“

Ta jistota zákona bezvěrcům a jinověrcům nedá spát, a proto na ni ze všech stran útočí. Především jsou průběžně popírány samotné základy katolické víry.

„Průměrným odpůrcům můžeme jen namítnouti, jaký mají mravní titul k tomu, aby základy víry katolické popírali. I tehdy, kdyby katolická víra byla jen zděděnou a zakořeněnou fikcí čistě lidskou bez nadpřirozeného původu, nemohlo by se kdekomu přiznati právo, aby ji podvracel. Jen ve jménu něčeho vyššího lze vyvraceti něco, čím se lidé spravovali a spravují. Lze uznati, že jednota jest lepší než partikularismus, že některé nové řády jsou lepší než staré. Ale nutno konstatovat, že dosud ani jednotlivcům ani kolektivu nepřišlo ani na mysl, že by mohli sestavit lepší názor světový než jest víra katolická. Dosud se vyslovovala pouze naděje, že se to snad jednou podaří. Ale co se děje a dálo? Truchlivé pokusy.“

Durych pak uvádí, že jednotlivci odpadali od katolické víry proto, že se jim jevila „nepřirozená a neudržitelná“. Takových prý byla většina. A z těch opět pro velikou většinu bylo prý „toto rčení jenom fingovanou omluvou či záminkou“.

V čem spočívá „nepřirozenost a neudržitelnost“ katolické víry? O tom Durych taktně mlčí, protože zde by musil uvést všecky nectnosti a neřádstva lidí všech věků.

Přirozenost lidská je založena na sedmi hlavních hříších, které samozřejmě katolická víra pranýřuje a tím se stává „nepřirozenou“.

„Neudržitelná“ je proto, že ji přece už dávno znehodnotily, zdiskreditovaly a zcela nahradily výdobytky lidského rozumu, a to zdaleka netoliko v dobách ´osvícenství´, ale už dávno před ním a samozřejmě i po něm. Kdo pak by chtěl postuláty katolické víry ´udržet´, stává se snílkem, fantastou, pošetilcem-ale i pokrytcem, lhářem a demagogem. Proto tedy, že si ´udržovatelé´ katolické víry vysloužili tato epiteta, nelze je buď brát vážně, nebo si zasluhují přísného odsouzení. Postupně budou všichni do jednoho znemožněni a z lidské společnosti vyloučeni. Pak už nebude nikoho, kdo by katolickou víru ´udržoval´.

Zní to všecko přesvědčivě, ale při podrobnější analýze se velmi brzy ukáže čertovo kopýtko. To ovšem člověku, který se s katolickou vírou rozhodl skoncovat, nevadí. Pod tento deštník „nepřirozenosti a neudržitelnosti“ se schová každý hříšník a protože je to deštník dobrý a trvanlivý, vyráběný a distribuovaný samotným ďáblem, je tak nesmírně obtížné hříšníka ´obracet´. To není možné bez Boží pomoci, přesněji řečeno: bez Božího milosrdenství.

Durych přiznává, že ne všichni odpadlíci a bezvěrci se schovávají pod tento deštník „nepřirozenosti a neudržitelnosti“, třebaže je jich daleko největší většina.

Zbytku prý se katolická víra nelíbí pro jejich skepticismus.

„Jsou lidé stvoření k skepsi a nelze jim to míti za zlé, jako nelze karikaturistům zazlívati jejich kusý pohled. Tato skepse však sama o sobě není ctností ani mandátem k reformě světa; skepse může býti velikým darem, výsadou; ale záleží na tom, k čemu se jí užívá. Skepse pro skepsi jest absolutním nihilismem. Její matematika může sice poesii, filosofii, revoluci nebo osobní bravuře dáti pro některý moment života nebo historie okamžitou skvělou linii, způsobit ojedinělý skvělý úkaz, ale víc nic. Jsou rozdíly mezi formami skepse. Mýlí se mocně a pošetile ti, kteří se domnívají, že skepse není katolíkům vrozena nebo že katolíci zásadně a všeobecně se před tímto pudem skepse utíkají k nějakému zbožnému pokrytectví. Je jisto, a odpůrci katolíků měli by si to už jednou vštípiti v paměť, že skepse, nevěra, blud a revolta jsou duševní stavy, které jsou či mohou být katolíkům mnohem lépe známy než nekatolíkům. Katolík spíše má v sobě všecky podmínky k tomu, aby pochopil velice jemně, ostře a objektivně všecky motivy, okolnosti, kolise a různé duševní stavy apostatů a bludařů-katolík spíše může se vžíti do duchovního stavu proslulých heretiků a apostatů než nekatolík; spíše cítí ten mocný žár vzpoury, vibraci skepse, úsilí o vyjasnění a osvobození, vzmach odvahy a hrdinství, napětí posledního zápasu před rozhodnutím i podivný stav po něm. Katolík to může viděti, cítiti a prožívati fysicky. Nekatolík si toho dopřáti nemůže, poněvadž již neví, co jest katolictví, které již mu vyšlo z krve. Jest to omyl, myslí-li se, že každý katolík, chce-li prožívati nebo zbadati duševní vývoj takového heretika nebo apostaty, musí býti proti němu předem zaujat. V apostasii a heresi byla určitá rozkoš. Katolík může se nechati touto rozkoší unášet, může si ji indukovat. Jest ovšem pochopitelno, že správa Církve takovýchto pokusů nemůže nikomu ze svých členů doporučit, poněvadž pokusy takové nejsou pro každého lhostejné. Ale z toho neplyne, že by Církev nařizovala zaslepenost, že by zakazovala nebo nesnášela objektivisaci. Kdyby nebylo víry, nebylo by bludů; tomu, kdo má víru, lze z této víry chápati bludy; nelze to však obrátit.“

Na otázku, zda je katolická cesta pohodlná či nepohodlná, není jednoznačná odpověď. Velmi mnoho záleží na kvalitě víry každého člověka. Věříme-li v Boha, máme ho i milovat, což není věc jednoduchá. Nejspíše máme milovat Boha ve svých bližních, ale ani to není věc jednoduchá. V celé řadě žalmů se jejich autor chlubí, jak miluje Boží přikázání, Boží zákon. Nepochybuji o jeho upřímnosti. Jestliže mu byla dána od Boha milost milovat Boží přikázání, pak je jeho život nesrovnatelně snazší než život toho člověka, který Boží přikázání plní jen proto, že to jsou přikázání Stvořitelova, přikázání Hospodinova, Pána všech věcí viditelných i neviditelných. Plnit Boží přikázání z povinnosti není ovšem totéž, jako je plnit z lásky. K plnění Božích přikázání z lásky je nutno se propracovat, spíše probojovat a to není nic pohodlného. Plnit Boží přikázání z povinnosti může být pohodlné tehdy, jestliže člověk si uvědomí, že v životě křesťana, tím spíše katolíka, není jiné alternativy než Boží příkazy plnit. Nechci, aby toto mé srovnání vyznělo relativisticky: skutečností je to, že katolická víra, jakož i veškeré křesťanovo konání není a ani nemůže být pohodlné.

Durych dále říká:

„Zákon praví: toto musíte činit a toto nesmíte činit; v ostatních věcech máte svobodu; bojíte-li se někdy této své svobody užít, vyhněte se počínání, ve kterém nemáte jistoty; stačí, budete-li činit, co zákon velí a střežit se toho, co zakazuje.

To jest druhé pohodlí, které poskytuje katolická cesta. Ale kde nalézti jinou cestu, která téhož pohodlí neposkytuje?

Katolictví jest pro všecky: i pro slabé a mdlé. Tito potřebují péče a dozoru. Potřebují toho vlastně všichni dle individuálního stupně, poněvadž nikdo není zajištěn před pádem. Poněvadž katolictví má svůj cíl hlavně v životě věčném a není tedy pro pouhou světskou organisaci, poněvadž tento cíl jest nejvyšší, nepochybný a závazný, musí se Církev starati o slabé a mdlé, aby jí nebyli vyrváni a odcizeni, poněvadž pro ni má každá duše stejnou cenu. Je-li Církev o některé duše úzkostlivější, jest to její povinností. Udržuje-li je raději v prostotě než aby je pustila na volné moře, které jest v neustálé bouří proti ní, kde ne každý umí plouti či plavati, jest to od ní jen akt svrchované spravedlnosti. Neudržuje tuto prostotu víry násilím, nýbrž radou. Nemůže každému dáti do ruky všecko. I protestant je zneklidněn, čte-li jeho dítě živou katolickou knihu; lhostejným jest tenkrát, je-li mu i jeho víra lhostejna. Vyčítati tedy Církvi toto počínání, toť žádat, aby se bojovalo nerovnou zbraní. Církev má však za všech věků dosti lidí, kteří směli a smějí plouti všude, kteří sestoupili do všech jícnů a kteří vystoupili na všecky vrcholy. Ať se vybraní bojovníci nepřátel měří s těmito!“

Církev vskutku dokáže urovnat cestu slabým a umí o ně mateřsky pečovat, pakliže je dostatek dobré vůle na obou stranách. K nedobrým výsledkům vede zneužití moci, právě tak jako pýcha a namyšlenost těch nejslabších. „Nejslabší“ jsou ti pošetilci, kteří si své nedostatky neuvědomují, či spíše nechtějí si je uvědomit. Ti pak v lepším případě přivádějí na kraj propasti jen sami sebe; mnohem spíše, a to je veliké neštěstí, sem přivádějí své bližní, kteří se nechali svést. Tyto „nejslabší“ nutno ostře oddělovat od „nejmenších“, za které Ježíš Kristus děkuje svému Otci, že především jim zjevil tajemství království Božího.

Mnohdy naříkáme nad obtížností a nesnadnou srozumitelností toho či onoho novozákonního textu. Za to se nemusíme hanbit, mnohým řečem svého Mistra nerozuměli ani apoštolové, tj. lidé Kristu nejbližší. Kristova podobenství vedou člověka k přemýšlení, mnohdy i k přemýšlení obtížnému, ale toho je zřejmě zapotřebí k trvalému pochopení vznešené myšlenky a přijetí jí za své. I toto je tedy cesta poněkud nepohodlná. Náš Spasitel učinil tisíce zázraků a dalo by se říci, že tím maximálně zpohodlnil poznání, že se ´přiblížilo království Boží´ a přesto se tyto zázraky tisícům svědků staly kamenem úrazu. Bylo pro ně nepohodlné přijmout tyto divy od chudého, potulného učitele, který ´neměl, kde by hlavu složil´.

„Ale odpůrci katolictví nevěří tak zcela vážně na jeho pohodlnost, poněvadž obyčejně týmiž ústy naříkají na jeho nepohodlnost“, pokračuje Durych.

„A řeknou-li, že katolictví jest nepohodlné, pak nám katolíkům, padá zbraň z ruky, a my musíme říci: ano, katolictví jest opravdu nepohodlné; pro každého z nás aspoň někdy v životě a to v dosti vážných věcech může býti a jest krutě nepohodlné.

Jenže tuto nepohodlnost uznáváme, ať chtě či mrzutě, za spravedlnost a přirozenou nutnost.

Ale kdo zase má právo vytýkati víře tuto nepohodlnost?

S tou pohodlností jest to ošemetná věc. Lidé, kteří ztratili či odložili víru ve jménu nějaké domnělé vyšší pravdy, nalézali pak náhradu v různých roztodivných počinech: pečovali o ochranu zvířat, o ochranu matek a kojenců, o eugeniku, o racionální hospodářství, o boj proti některým speciálním chorobám, o služky, o všeobecné hlasovací právo a podobné věci. Měli přitom jakousi dobrou vůli, ale toto počínání nabylo groteskního rázu monomanie, takže i takové skutky, kterých sama Církev si váží a jež ukládá katolíkům za povinnost, nabývají v jejich rukou zvláštní odpuzující fasony. Tam totiž, kde jednota mravního zákona byla zavržena, jeví se těžká snaha zachycovat jeho střep, nahodilý zlomek. Svým výsledkem mohou to být užitečné činy, svým motivem jsou to však spíše úpadkové činy než dobré činy. A pozorujeme-li to, co nekatolíci budují jako ideál dobrého snažení, vidíme řadu humánních zařízení, organisací a plánů, ze kterých čiší chlad ztrnulé revolty, nedostatek absolutního cíle, resignovaná beznadějnost, která se spokojuje vegetováním místo nadpřirozené jistoty.

Pro cíle racionalistické humanity, pro speciální zásady internacionalismu, pacifismu, sociálních, politických a eugenických reforem se má skáceti stavba katolické víry, která obsahuje všecky tyto postuláty a to ve formě mnohem ryzejší a absolutnější.“

´Stavba katolické víry´ se již skutečně začala bourat, a to zdaleka ne jen pro výše uvedené ´ušlechtilé´ cíle. Katolická víra evidentně vadila a překážela všem Antikristovým prekursorům a emisarům a ti ji začali ničit ohněm a mečem. Nadělali přitom mnoho povyku a tím katolíky oklamali. Katolíci se totiž začali naivně domnívat, že pádem nacismu a evropského komunismu ztratili nepřítele, že nyní už není nikoho, kdo by jim škodil. Jenže namísto někdejších hlučných nepřátel přišli uhlazení budovatelé „racionalistické humanity, internacionalisté (globalisté), pacifisté, sociální, političtí a eugeničtí reformátoři“ a ostatní hmyz, který pilíře katolické víry počal rozleptávat nesrovnatelně silnějšími žíravinami, než jakých používal např. Dr. Goebbels či soudruh Ždanov. Tím se stalo, že ´stavba katolické víry´ za velmi krátký čas zchátrala natolik, že jistí svatí otcové-s nejzbožnějšími úmysly a předsevzetími-se rozhodli podrobit ji radikální „léčbě“ v podobě aggiornamenta.

Co pak bylo dál, netřeba rozvádět.

O tom všem-díky Božímu milosrdenství-se Durych nic nedozvěděl a třebaže mnohé věci tušil a dokonce i správně odhadl, možnost takovéto spásonosné léčby ho nenapadla ani ve snu.

Ve dvacátých letech ani zdaleka nebylo tak zle. Ozývalo se jen vzdálené hřmění. Až z Mexika…

Durycha velmi trápí, že k nepřátelům víry patří i umělci, či snad přesněji řečeno: lidé, kteří se za umělce považují. Takovíto naši bližní škodili katolické víře již po staletí, a to „ve jménu dobra psychického“. Znovu si však připomeňme, že dvacátá léta dvacátého století byla jen ´procházkou rajskou zahradou´ proti aktuální situaci počátku třetího tisíciletí.

K 70. narozeninám Jaroslava Durycha (roku 1956) přispěl svou nádhernou zdravicí Prof. ThDr. Josef Vašica, dlouholetý Durychův přítel ještě z Olomouce. Jeho zdravice má název „Laický apoštolát Jaroslava Durycha“. Vašica upozorňuje zejména na Durychovu publicistickou činnost v Lidových listech (v jejich slavných a poctivých počátcích) a samozřejmě i Rozmachu. Byla to činnost apoštolská. Vašica chválí Durycha za jeho nesmiřitelný postoj proti ateistickým výstřelkům popřevratové české kultury a důrazně upozorňuje, že tehdy Durych bojoval proti rašícímu plevelu, který se však do časů jeho sedmdesátin rozrostl do obludných rozměrů. Tedy zhruba za pouhých třicet let.

Často mě napadá, jak by se tento Vašica zděsil poměrů současných, tj. po dalších padesáti letech. Ten stále se rozrůstající plevel nemá dnes kdo hubit, rozrůstá se geometrickou řadou a jímá mne hrůza z toho, že nyní už nezbývá, než aby se naplnilo Kristovo podobenství o koukolu a pšenici. Že nyní už je třeba vyčkat doby sklizně, čímž je pravděpodobně myšlen konec časů (ale nemusí tomu tak být), kdy samotní andělé plevel sklidí a vhodí ho do ohně. Když náš Spasitel toto podobenství vyprávěl apoštolům a naslouchajícím Izraelitům, stěží koho napadlo, že pro tento koukol, který není ničím jiným než ďáblovou setbou, už záhy nebude vidět pšenici a že neustále toho plevelu bude přibývat tak závratnou rychlostí. Kristus zajisté svým posluchačům představoval běžně zaplevelené pole, kdy snad skutečně ještě mohli hospodářovi lidé pole pročistit vytrháním koukolu. Ti lidé věděli, že v podstatě by to ještě bylo možné, třebaže se v duchu obávali negativních důsledků takového počínání. Ty jim hospodář připomenul bez obalu a oni jeho argumenty uznali.

Bude se plevel ještě dál množit? Jistěže ano, třebaže nás dennodenně přesvědčuje Boží milosrdenství, že k nejhoršímu nikdy Bůh nenechává dojít.

Nad současností dvacátých let Durych takto naříká:

„Ale i lidé nadaní jakousi intuicí pokoušejí se ve jménu dobra psychického zviklati pilíře víry. Učení o hříchu a milosti překáží určité volnosti obrazotvornosti. Teorie o helenismu nebo o právech ať rozumu či instinktů, řadí v hlavách polovičních básníků, spisovatelů a produktivních lidí. Uvádějí se samy ad absurdum, teoreticky i prakticky; závěry unikají, autoři jich ani neumějí domyslit, věty kulhají a díla se rozplývají v nicotě. Ruce i oči zhrubnou; nejduchaplnější autor nemůže se bez katolické tradice zpříma podívat do očí lidské přirozenosti; zkreslují lidský cit, chápavost jejich vystačuje jen na nižší a hrubší lidské pohnůtky; stávají se z nich neuvědomělí a neúmyslní karikaturisté či spíše pomlouvači života a světa. Stačí přečísti si různé ty spisy i dosti proslulých autorů o lásce a manželství, aby se poznala jejich duchovní inferiorita, úplný nedostatek jemnosti a těžkopádnost libertinů.“ -Horribile dictu. Ale do těchto „výšin ducha“ skutečně vystoupila jak literatura česká, tak i literatura světová, dokonce i literatura tradičně katolických zemí. Tato snad nejzřetelněji a nejvtíravěji. Aby rychle dohnala, co zameškala.

Je až dojemné, čeho všeho využívají proti katolické víře její nepřátelé. Durych si je všech těchto prostředků dobře vědom, bohužel nerozepisuje se o nich a dokonce je ani nenazývá jmény, která jim náleží. Odhazuje pouze rukavici, jako by čekal, že ji někdo zvedne. To už se však stát nemohlo; nebylo již rytířů a nebylo už-bohužel-ani gentlemanů. (Ve dvacátých letech!)

O totální absenci gentlemanů Durych, jak se zdá, ještě nebyl zcela přesvědčen. My dnes-s odstupem osmdesáti let-již víme a můžeme to i dokázat, že gentlemani vymřeli za
I. světové války. Masaryk toto období nazývá „Světovou revolucí“. Má-li TGM v této knize pravdy jen špetku, názvem tohoto svého díla trefil do černého. Ona se tehdy vskutku odehrála ´světová revoluce´, jenže trochu jinak. Ale i tato skutečnost potřebovala devadesáti let, aby už nikdo o ní nepochyboval.

Svět se nezvratně změnil.

„Byl to odpor proti víře, který zplodil všecku novodobou jalovost a frázovitost a zaplavil jí život a politiku. Tam, kde nebylo východiska z nejistoty a rozporů, vytvořila se fráze. Boj fráze proti dogmatu. Dogmat prý jest mnoho, tolik, že prý se pod nimi podstata křesťanství dusí. To by ovšem mohli posoudit křesťané sami. Ale kolik jest v životě mimo víru frází a co všecko se pod strašnou tíhou těchto frází opravdu udusilo, o tom se uvažovat nechce. Ani v nejtragičtějším případě nezavinilo žádné dogma tolik zla, jako kterákoliv fráze.

Pohodlná prý jest katolická cesta. Snad si všichni katolíci zahalují oči rouškami, aby se jim do nich nenaprášilo, aby neviděli těch krás světa mimo katolickou církev, aby se jim nezastesklo po příkladu nepřátel, aby jich nekousali komáři nepřátelského vtipu? Snad se stydí za to, že jsou katolíky?

To by ovšem od odpůrců katolictví byla přece jen domýšlivost neúměrná a svou jakostí by se nelišila nikterak od jakosti toho názoru, že katolíci zůstávají v Církvi jen za účelem časného užitku.

Čím by mohli nekatolíci lákat? Čestnější z nich se dnes jistě stydí za způsoby, jakými se dosud na katolíky působilo a působí, aby vystupovali z Církve. Bývalá zásada ´cuius regio´ měla v sobě aspoň něco souverenního, třebas siláckého; byl to boj. Ale to, co se nyní dálo, to nebyl boj, to byl obchod na burse či něco ještě špinavějšího. Mohli zlákat množství slabých a obojetných; příživníky a nespokojence. Měli kořist kvantitativní, ale kvalitu si pochvalovat nemohou. Jest to sice opovážlivé a nedovolené slovo, ale člověk by si skoro přál vidět takovou kvalitu českého protikatolického hnutí či nekatolického života, která by lákala mocným pokušením k odpadu. Toto nedovolené přání jest ovšem zřejmě nesplnitelné. Neukazuje se, že by tam na druhé straně chtělo něco zazářit a něco vyrůst.

Estétství se vytýká katolicismu.

Estétstvím ovšem může býti míněno všelicos. Je-li katolictví absolutně estetické, ač jiní nepřátelé to zase popírají-proč zase ty ostatní víry jsou tak bědně neestetické? Ale oni se neptají, čím je to. Lze vyčítati a za zločin pokládati všecko, cop, mikádo, pleš i paruku, pohodlnost i nepohodlnost, přirozenost i nadpřirozenost. Jsme církví hlupáků a pokrytců, jsme všecko možné i nemožné, jsme nespolehliví, zrádci. Posléze zní tyto výtky jako hymna ke cti víry, zpívaná zmatenými jazyky bláznů.“

–

 

V září 1926 navštívil Durych Josefa Floriana ve Staré Říši.

„Florian podrobil některé stichproby mé Katolické cesty pronikavému rozboru; ukázal mi, že některá místa jsou nejasná; jiná že připouštějí bludný výklad; posléze jiná že jsou zcela chybná; zvláště to místo, kde odsuzuji filosofii. Vysvětloval jsem, co se všecko musí bráti cum grano salis a kam se nese směr útoku. Ale Florian stál na tom, že přesnost a správnost musí býti dodržována. Zapochyboval též o účelnosti těch článků. Pro všecky ty věci má Církev své ustálené precisní názvosloví a já dosti neuměle se pokouším o formy nové. Katolíci se prý tím nepoučí. Odpověděl jsem, že jsem to nepsal pro něho, nýbrž jednak pro nekatolíky, jednak pro ty, kteří se bojí. – Lépe by bylo odkázati lidi na římský katechismus. Namítl jsem, že to sice bezvýhradně uznávám, že jest těžko pohnout lidi k tomu, aby jej četli.“

Dovedu si představit tento rozhovor. Čtyřicetiletý spisovatel už měl za sebou nějakou tu zkušenost. U Floriana obhajoval dosud nehotové publicistické a literární dílo. Či spíše jeho uměleckou kvalitu. Toto se však bál svému učiteli říci do očí.

Měli oba pravdu. Florian hájil vědu, Durych zase umění učinit tuto vědu přístupnou. Durych Florianovy argumenty přijal, protože ctil šediny svého Mistra. Florian Durychovu argumentaci přijmout nemohl, protože by se tím dopustil zrady na sobě samém. Nelze mu to vyčítat. On pro ortodoxii již přinesl nezměrné oběti, stal se jejím mučedníkem a nehodlal slevit ani milimetr.

Durych sice dále vypráví, že tento Florianův odsudek nezpůsobil, že přestal na KATOLICKÉ CESTĚ pracovat, nicméně jsem přesvědčen, že toto byl hlavní a rozhodující důvod.

Píše:

„Tato diference sama o sobě by mne neodvrátila od úmyslu dokončiti a vydati řadu těch článků. Našel jsem dobrého a milého přítele a vzdělaného theologa, který by se byl rád ujal censury těch článků, kdyby měly vyjít knižně. Za druhé bych pak já sám se nezdráhal dělati ze sebe ještě nějaký čas lidem blázna a neuměle jim vyprávěti leccos o takových věcech. Vím, že mne jakýsi počet lidí sleduje jako zvláštního blázna a z tohoto zájmu by čtli také Katolickou cestu. Možná, že někteří z nich by pak přece také jednou sáhli po římském katechismu. Kdybych měl o tom jistotu, dělal bych lidem kratochvíli a tropil bych pohoršení bez konce. Chtěl bych být jakýmsi chodícím a třebas i kozelcujícím plakátem katolictví. Neumím nic lepšího a mohu sloužiti jen tak, jak umím. Vždyť i pokrokáři slouží svému pokroku a svým modlám jen tak, jak umějí, totiž uboze, ale přece platně.“

Durych ještě uvádí mnoho dalších důvodů, proč nehodlá pokračovat v psaní „Katolické cesty“. Jen na první pohled se zdají být tyto důvody pádné. Jsou nepřesvědčivé i z toho důvodu, že jich je skutečně mnoho.

Píše:

„Nastává doba, kdy jest třeba odmlčeti se a nemluviti o věcech svatých. Dnes víra nesmí mluvit, nýbrž zářit. Dnes nelze nikoho bíti v jejím jménu, dnes je doba soucitu, který jest chmurnější než pohrdání. Ke komu z nekatolíků mluvit o katolických věcech? Disputovati s někým? Vracet někomu úder? Lehtat někoho? Ne! Víra jest příliš svatá věc.

Rozhodl-li jsem se upustit od dokončení a vydání Katolické cesty, jest to především akt pohrdání k těm odpůrcům, kteří ji vyprovokovali a kterým byla především určena. Snad se mi uvěří, že mi nedošel dech a že jsem ji v definitivní úpravě mohl podati lépe než dosud.

Ale byla určena též katolíkům, ovšem že jen těm slabým, tak trošku dost nerozhodným, dvousedadlovým a pokrčeným. Těm pak mohu s dobrým svědomím doporučit četbu katechismu, ne-li římského, tož aspoň školního; potřebují to; nevím, zda celé jedno procento katolíků v našich zemích zná aspoň hlavní věci z malého školního katechismu mimo školní děti.“

Čte se to velmi pěkně, třebaže dnes už dobře víme, že ve dvacátých letech dvacátého století víra v Československu nezářila, že to bylo jen zbožné Durychovo přání. Silně tvrdohlavé.

Četba, či spíše studium katechismu mělo nesporný význam, a to i četba katechismu školního. Tehdy byl katechismus pro všechny katolíky bez výjimky závazný. O novém katechismu se dnes říká, že jeho sestavení a vydání bylo posledním úspěchem tradicionalistů. Modernisté prý byli v zásadě proti sestavování jakéhokoli katechismu. Na každý pád mi nový katechismus připadá jako příručka katolíků, z níž by se dovídali, jak asi by měla vypadat jejich víra. Mnohem zřejmější je však skutečnost, že Durychova Katolická cesta je po všech stránkách zajímavější četba, která samozřejmě k četbě a studiu katechismu může přivést.

Pokud tedy toto Durych považoval za solidní důvod, proč že ustává v psaní Katolické cesty, pak mne tím rozhodně nepřesvědčil.

A dále:

„…jak já vlastně přijdu k tomu, abych mluvil o věcech, pro které nejsem kompetentní? Mohl bych býti výpomocným spolupracovníkem, ale nechci býti jako ten kostelník, který starému osmdesátiletému knězi u oltáře napovídal, co má dělat, aby to nespletl, když už stářím ho opustila paměť i smysly. Pustil jsem se trochu nerozvážně do věcí, které by kněz mohl říci lépe a lepším právem. Nechci provozovat fušérství v theologii.“

Zajisté jen takový kněz by mohl národu ukázat jeho ´katolickou cestu´, kdyby byl zároveň výtečným spisovatelem a především zkušeným publicistou. Kde ho vzít?

Kdyby mně Bůh dal takovou milost, abych stařičkému knězi směl napovídat a ukazovat mu místa v misále, která má přečíst, byl bych šťasten; protože to bych měl v Božích očích jen o trošičku méně ceny, než tento přestárlý, zato však hrdinský a statečný kněz, který se nechá z kostela vynést „nohama napřed“, místo toho, aby odešel na odpočinek.

Ani toto odůvodnění se Durychovi nepovedlo.

Dále:

„…nemám na to kdy. Psáti o katolické cestě, toť úloha pro světce. To znamená obětovati každé jednotlivé slovo Bohu. Vložiti do toho celou duši a celý život. To nelze psáti na kvap jako novinářský článek, to vyžaduje askesi, bdění a zpytování. A já na to nemám kdy. Ne proto, že by mi tyto věci nebyly nanejvýše drahocenné, ale proto, že jsem byl povolán k něčemu jinému, totiž k umění; jest to sice méně, ale to jest mé pravé povolání a určení a proti tomu se nedá nic dělat…“

V pozdějších letech musil Durych mnohokrát dokazovat, že čas si člověk musí umět najít a to i tehdy, když ho najít nelze. To mohu samozřejmě dosvědčit a nebylo by to svědectví obveselující.

A jak se člověk dozví, k čemu že byl skutečně povolán?

„…jest jakási potřeba odpočinku. Pracoval jsem snad nejpilněji ze všech dělníků Rozmachu až do určitého přepjetí sil; to napsání těch článků není všecko; člověk se moří čtením, pozorováním, uvažováním, čekáním, nadějí, steskem, osamělostí i nebezpečím. Přijde chvíle, kdy člověk potřebuje nějakou dovolenou, ne aby si odpočinul, ale aby se znovu soustředil a znovu nabral sil… i práce publicistická musí býti tvořivá… Práce pasivní zotročuje a otupuje; práce aktivní vyžaduje určité stravy a touto stravou je občasné mlčení a samota; dobrovolná klausura.“

To je hluboce vážný povzdech uštvaného člověka. Nicméně sám Durych tu říká: občasné mlčení, nikoli odmlčení trvalé.

A ještě:

„Psát o náboženství – toť stálé vydávání se v nebezpečí, že přestoupíme zákaz: Neházejte perel sviním!“

Kdyby tento zákaz platil absolutně, nebylo by dobrých básníků.

„A posléze… snad hlavní věcí byla určitá chyba taktická. Nač bylo třeba dělati z katolické cesty improvisaci pro čtenáře, když by bylo bývalo mnohem lepší a účelnější trochu rozhrábnout tu provokující cestu střední? (Viz úvod I. dílu „Katolické cesty Jaroslava Durycha“.) Nač se dovolávat Církve a věcí posvátných, když stačil kopáč obyčejné logiky a obyčejné ironie na to, aby střední cesta pozbyla kreditu? Jíti proti střední cestě cestou katolickou, to bylo přece snad jen trochu málo katolicky sebevědomé; tyto profanace katolického jména, neoprávněná hyperbola; nač tahat na to takový těžký kalibr?…“

Prvotní impuls ke „Katolické cestě“ dal zajisté nebožtík Ferdinand Peroutka v službách Karla Čapka (či naopak?). Nic naplat, to nebyli ledasjací protivníci! Ale jinak-a mně doopravdy se takto Durychova Katolická cesta jeví-toto Durychovo dílo bylo určeno především katolíkům, i když jen těm „nerozhodným, dvousedadlovým a pokrčeným“….

–

Durych tedy svou rozpracovanou Katolickou cestu odsoudil ke skartaci. Z mnoha, až z příliš mnoha důvodů. Více méně jediným důvodem však byl odsudek Josefa Floriana. Ten byl nespravedlivý. Florian nebyl žádný teolog a už vůbec nebyl spisovatel. Neměl žádné právo toto dílo zakazovat. Zakazovat ovšem směl, neboť učitelé smějí dávat zákazy svým žákům.

Jak neomluvitelně se Florian mýlil, dokazuje tato poslední kapitola Durychovy Katolické cesty.

 

„Kdo prý jest katolíkem, tím samým jest poddaným římského papeže, tedy cizí, zahraniční moci, která žije v nepřátelství s československou republikou a vydává nařízení, která přímo odporují československým zákonům; tím jest prý každý katolík přímo zavázán k boji proti tomuto národu, státu atd. Katolíci tedy jsou zásadní velezrádci.

Těmito slovy se vlastně jen podle pravdy dokumentuje snaha, aby tento stát byl vystavěn přímo jako bašta proti katolické církvi. Za hlavní dějinný úkol československého lidu se prohlašuje boj proti Římu.

Církvi katolické se vykládá ve zlém její internacionálnost. Jest to výtka příliš nestydatá. Pěkně se mluví o domácí vládě, o tom, že vláda nad věcmi národa se vrátila do rukou národa, o integrální moci národní a státní, o absolutní nezávislosti politické i kulturní a o jiných podobných věcech. Ale jednak jsou s tím spojovány omyly, jednak lži. A těmto lžím mají sloužiti skvělá hesla nacionalismu, hanobená v svatokrádežných spárech.

Předně ti, kteří se dovolávají integrální moci státní proti Církvi, jsou lidé hrubí a podvodní, i když se marně zdobí titulem, hodností nebo funkcí. Integrální moci státní nejen tu není, ale i každá snaha o její uskutečnění byla by krajně nepříjemná těm, kteří nejvíce se jí dovolávají ať proti Římu či proti Moskvě. Správa věcí veřejných jest věc až příliš kompromisní a otrocky závislá na různých efemerních situacích různých států cizích, než aby sebe menším právem si mohla přisvojovati nějakou speciální československost, leda by se charakterem československým mínila bezcharakternost, zásadovost bursovní. Nelze mluviti o české autochthonní politice domácí, zahraniční, kulturní; nelze mluviti o speciálním československém poslání, o státní myšlence, o jakémkoliv programu. Není takových věcí; jednak pro duchovní neplodnost těch, kteří pouze svými fysickými těly, v nichž vlastně vůbec ducha není, zastavují nebo mění směr chudého a lenivého životního proudu ve státě, jako když několik tlustých neohrabaných lidí si v létě sedne do potůčka v olšinách, jednak proto, že duchovní život se ubírá jinými isobarami a opravdu živým a živoucím lidem pomalu začíná býti lhostejno to, co se děje v pásmech nižších a vedlejších.

Ale to by byly pouhé defekty inteligence horlitelů proti internacionálnímu rázu církve katolické. Jsou však defekty horší, kterých nelze odpouštět ani lidem zaostalým a slabomyslným, totiž defekty čestnosti. Nemohou-li tito lidé poukázati na žádné reální, integrálně české snahy, které by jim propůjčovaly ať sebe pochybnější, ale přece jakýs takýs mravní titul k oposici proti internacionalisujícímu vlivu katolické církve, jest to jen skrovný právní nedostatek proti faktu, že není nikde lidu, tak slepě a zbaběle propadlého všem internacionalisujícím maniím jako v těchto zemích. Od prvního do posledního písmene v slabikáři politického a kulturního vědění všecko křičí a řve cizotou a cizinectvím nejhoršího zrna a nejzchátralejší jakosti. Není v něm jediné české myšlenky, jediného českého slova, celá morálka národní jest jen nejhorší odpadovou tekutinou cizozemských fabrik. Vládne tu takové množství internacionál, že tu skoro již nezbývá místa pro nic českého. Pojem češství i československosti, ba i domáckosti jest perhoreskován. Liberalismus, socialismus, konstruktivismus i reformismus, jakmile se ocitnou v českých mozcích, dosahují ohyzdnosti, vzácné po celém světě. Oficiózní národ, který nemá již nic vlastního než jakousi řeč, kterou beztak považuje za věc nouzovou, přisuzuje si právo ozývati se proti internacionálnímu rázu Církve.

Mužové, kteří chtějí mluviti a mluví k zamýšlenému prospěchu autority státní proti autoritě církevní, nedorostli ještě ani k zdánlivé úctyhodnosti, které je třeba k takovým funkcím. Nemají dosti intelektu, aby si sami představili svůj fysický a duchovní obraz ve filmu dějin. Nejsou dost stateční ani dost poctiví, aby připustili, že jejich potomci budou tento film, jejich tváře a jejich jednání pozorovati zdáli s pocity úžasu, studu a hanby nebo i s posměchem či s ledovou ironií. Většinou však nemyslí na svou památku v dějinách, nýbrž jen na přítomnost.

Žijeme v jednom ze států, jejichž ideálem jest, aby Církev byla poddána národu a státu. Bylo zde již dosaženo jakéhosi reálního úspěchu. Národ si udělal svou národní církev, která dobrovolně slouží státu. Není třeba proti této církvi bojovati a kritisovati. Až jednou některý příslušník této národní církve napíše její pragmatické dějiny, stačí, když se toto dílo přeloží pak do některé světové řeči zcela sine ira et studio, nechť potom cizina soudí sama. Nebude souditi pak tuto národní církev, nýbrž tento národ, který ovšem žvavě praví, že si od ciziny nenechá předpisovati.

Národ, jejž žinýruje vlastní národní a státní vědomí, který se vrhá ne v tu internacionální všeobecnost, která spojuje všecko lidstvo v jedinou rodinu, nýbrž v pouhý internacionání kal, staví se proti internacionále katolické a nestydí se při tom za to, že jest k tomuto postavení nucen před očima světa za bílého dne bičem nacionálních impressariů protikatolické internacionální manéže. Nestydí se za to, že tyto falešné skoky provádí ne ze své přirozenosti a zaujatosti, ale hlavně pro krásné oči pochybných veřejných i zákulisních vladařů světa zahraničního. Pro mdlý, hladový, komediantský zisk, jako když opice tančí v hadrech na ulici, aby od diváků vybrala potupné krejcary pro své majitele. Národ, který by se stejně lehce prodal Turkům i Japoncům, kdyby tito uznávali užitečnost takového podniku.

Tím se praví jen to, že nikdo nemá u nás práva mluvit proti internacionálnímu rázu Církve ve jménu nacionality a státní integrálnosti.

Snad by se nechalo proti němu něco namítat, kdyby poměry byly jiné než jak se skutečně ukazují; kdyby totiž skutečná a opravdová snaha o úplnou nezávislost a samostatnost v tomto státě se reelně uplatňovala, třebas ne hned, se žádaným úspěchem. Pak by se mohl takový odpor uznat za logicky přípustný. Anebo kdyby se to u nás s kteroukoliv jinou internacionálou mínilo jakž takž čestně a vážně, mohly by se takové internacionály kriticky srovnávati. Prakticky se takového stavu už asi nedočkáme. Připusťme jej tedy teoreticky.

Viditelná církev jest jen částí Církve a to tou menší částí; větší část Církve jest neviditelna. To jest jedna věc, kterou třeba míti na paměti. Co se týče té viditelné části, skládá se z různých lidí; na většině není to vidět, že jsou katolíky; nemají zvláštního, stálého viditelného znamení a podobají se lidem ostatním; jiná část nosí kněžské roucho. Pod slovem „církev“ se míní často jen administrativa církevní; míní se papež jako předseda, kurie jako správní rada, provinciálové a preláti jako zástupci, nunciové jako agenti, ostatní duchovenstvo jako zřízenci; činnost Církve se vidí v její diplomacii, administrativě, v lokálním postupu, v poměru k občanským institucím a k jiným společnostem. Jsou-li pronásledováni katolíci v Mexiku, pohoršují se tím třebas katolíci někde v Belgii. Ale to jest jen výsek života církevního; podobné zřízení může míti kterákoliv a jakákoliv společnost. V korespondencích, apelacích, v úpravě diplomatických a právních styků jest vlastně jen ta nejmenší část podstaty. Jest mnoho dobrých katolíků, kteří nemají o těch věcech ani vzdálené představy. Podstata je ve víře a ta je transcendentní. Potírat Církev, to neznamená jen potírat Řím, preláty, kněze a exponované laiky, to znamená boj proti známým i neznámým katolíkům, živým i mrtvým, boj i proti té Církvi neviditelné. Proti víře se bojuje tenkrát, je-li uznána za škodlivou.

Církev katolická se nepovažuje za jednu z církví nýbrž za Církev jedinou. Tady není kompromisu. Buď její Zakladatel byl Bůh, nebo si úplně právem zasloužil potupnou smrt na kříži a dnes by si ji zasloužil právě tak. Slova o tom, že byl jedním z nejlepších duchů lidstva, vycházejí z mozků shnilých a z úst zbabělých; odpustit by se mohla jen pohanům. Proto Církev hájí své učení o samospasitelnosti a svrchovanosti nad veškerým lidstvem a všecky ostatní církve považuje za nepravé, se kterými se nelze dohodnouti na polovic, nýbrž které jsou vybízeny k úplné kapitulaci. Tím činí rozdíly mezi lidstvem, kterých nečiní stát. Katolík musí aspoň v některých věcech jinak posuzovat katolíka a jinak nekatolíka.

Mezi Církví a lidmi mimo ni jest určitý poměr; buď určitá inklinace nebo určité nepřátelství. Není však cesty střední; lhostejnosti Církev nezná. Tyto momenty mohou působit na vnitřní život v národech a státech.

Mohly by působit na škodu státu. Víra sama jest určité privilegium a podle ní se lidstvo dělí na privilegované a profánní. Vědomí toto posiluje i sebevědomí a tím i vitalitu. Vždyť jest to vidět i u židů, kterým vědomí privilegia o vyvoleném národě dodalo vitalitu úžasnou. Ale i církve odpadlé mají svou vitalitu, někdy dosti mocnou, ale ta má jiný ráz; jest to vitalita odboje a vydráždění svobody a hazardní odvahy.

Boj trvá a církev katolická nemůže uzavříti mír; pro ni mír vestfálský neplatí; nemůže uznati ani to, že by platil pro státy. Nemusí uznávati toleranci, poněvadž tolerance popírá nebo obmezuje její práva. Všecko právo jest na její straně. Ale právě proto, že má svrchovanost práva, může používat i svého práva k milosrdenství. Prokazuje milosrdenství, aby nehynuly životy, dopouští některé ústupky a kompromisy, nelpí na úplném a důsledném dobývání některých svých práv. Nečiní tak ze slabosti a její moudrost není chytráctvím. Jedná ze své noblesy.

Stát smíšený může to nelibě nésti. Mnohé církve se považují za sestry a za rovnocenné. Těžko jest jim tolerovati církev, která odmítá uznání rovnocennosti. Těžko jest jim snášet to před pozorujícími zraky katolických občanů téhož státu. Vědí, že tu není věčné smlouvy, věčného míru. Kdykoliv se boj může obnovit a forma milosrdenství může ustoupit formě spravedlnosti. Může nastati boj mezi občany téhož státu. Stát si toho nepřeje a nebezpečí vidí v církvi katolické právě pro tuto její neochotu k definitivnímu kompromisu.

Jest to jaksi nepříjemná věc pro státníky, ale spíše v teorii, než ve skutečnosti. Ve skutečnosti čili v dějinách vyhlíží to poněkud jinak. Nesmiřitelná církev katolická jest schopna velkého a dlouho trvajícího milosrdenství, shovívavosti a mlčení. Katolíci mohou milovat nepřátele své, mohou s nimi pracovat a nevidět jejich nekatolictví více než jest z opatrnosti nutno. I tenkráte, jsou-li v menšině, pro určité dobro celku mohou býti oddáni společnosti, národu, státu; jsou učeni poslušnosti a kázni, trpělivosti a sebepřemáhání.

Na druhé straně nikde tolerance nebyla tak skvělá jako na papíře. Církve, vzniklé z odboje, hlásající svobodu svědomí a rozumu, vynikají dosud fanatickou nesnášenlivostí. Není krutějších a krvelačnějších lidí nad hlasatele všelidské kultury a nad bojovníky za svobodu přesvědčení a rozumu. Nejnetolerantnější lidé jsou hlasatelé tolerance. Projevy českého tisku v těch věcech by si zasloužily pozornosti historie. Nebyl-li dosud u nás Řím souzen a odsouzen ohněm a mečem, nelze za příčinu toho považovat nedostatek dobré vůle. Té by bylo nadbytek a tak zvaná vysoká i střední inteligence by s gustem přihlížela ať již z diskretních zákoutí anebo zcela veřejně. Neboť nikdo už se nemýlí krásnými slovy.

Nyní se však jedná o pravou funkci katolické internacionály. A ta má dvě vlastnosti.

Předně tu, že katolická církev nezpůsobuje žádnou internacionalisaci podle obecného smyslu, která porušuje národ nebo stát; ba že naopak katolická církev jest mnohem spíše způsobilá k tomu, aby národu a státu dávala svou vitalitu vlastní. Mohlo by se tvrzení obrátit a říci, že katolická víra spíše povzbuzuje a stupňuje národní a státní šovinismus. Cítí-li jednotlivec v sobě působení víry na své sebevědomí, což teprve kolektivum! Katolická víra jest aktivní a aktivizující; není to víra, která sebevědomí zúžuje, jest v ní dosud místa pro avancement lidí, neboť hlásá hierarchii a to nejen administrativní.

Za druhé tu, že její internacionalisační působnost jest mnohem přirozenější a ušlechtilejší než působnost všech jiných internacionál, jejichž cíle jsou mlhavé a metody násilné a dobrodružné. To, po čem tyto se křečovitě pachtí s použitím všech, i pochybných prostředků, jest již dávno jasno v celé úplnosti a v primérní moudrosti učení církve katolické. Katolická církev chce tvořit a také skutečně pomáhá tvořit z lidstva jednu rodinu, vrací svobodu, svobodu kázně a kázeň svobody, naplňuje či pomáhá naplňovati všecky ideály lidstva a nezbavuje při tom lidi jejich přirozenosti tak jako to činí filosofie a vědy sociální a příbuzné. Právě šíře jejího rozhledu a hloubka její svobody jí umožňuje, aby poskytovala blaho individuální, blaho státní i blaho všelidské, aby se v jejím světle a teple rozvíjel sám pro sebe poustevník, umělec, vynálezce a vůdce, i obec, národ, stát, třída, i obec celého světa, veškeré kolektivum. Jediná umí nikoli smířiti, ale přirozeně a harmonicky sjednotiti systémy, kterých nesjednotí žádná vůle a chytrost pouze lidská. Neboť jest katolická, to jest způsobilá pro všecky časy, země a lidi, za všech okolností.

Církev jest nad státem. Není to popírání svrchovanosti státní, leda by jím byla i slova: Adveniat regnum tuum! Jen úředník či správce zřejmě a okázale zlé vůle mohl by v této tesi hledati ponížení státu. Církev má mnohem vážnější věci na starosti, než aby se pletla do administrativních záležitostí, které stát si může udělat bez ní; pracuje-li tato administrativa proti ní, musí se ovšem bránit, ač je lépe, ozvou-li se v takovém státě katolíci jako jednotlivci dříve než je nucena tak učiniti církev z úřední povinnosti.

Ale v takových sporech se světu nikdy nejedná o principy. Pohnůtky bývají jiné a idea svrchovanosti státu jen pouhou záminkou. A začne-li se někdo dovolávat svrchovanosti státu proti Církvi, obyčejně tím kryje buď nějakou špínu nebo ctižádost podezřelého rázu.

Církev není něco heterogenního, co je mimo nás jako jiná rasa, jiná třída lidí s přísnýma a zvláštníma očima, kterých musíme zasmušile poslouchat. Církev-to jsme přece my, ona je v nás a její hlas je též hlasem našeho svědomí.

V našich modlitbách se nazývá Svatou Matkou, což jest jméno krásné a něžné i vznešené, které všecko obsahuje a všecko vysvětluje.

Katolíci ji přirovnávají k panně z Velepísně; nepřátelé ji líčí jako starou a zlou nestvůru. Ona jest pro všecky, i pro ty nekatolíky. A každý v ní vidí svou vlastní duchovní tvář; i její nepřítel; jaký jest kdo sám, takovou se mu jeví i tvář katolické církve. I toto zrcadlení jest její tajuplnou a božskou funkcí.

Církev přijímá národy, uznává státy, chrání lidské dílo; v ní se neděje žádná nivelisace; nepokoušela se nikdy o setření přirozených vlastností a funkcí lidských, nýbrž jen o jejich regulaci. Nesjednocovala lidi různých jazyků v jeden národ jednoho jazyka, nýbrž v jednu rodinu jedné víry. Správa Církve zachovávala vždy určitou přirozenou mez ve svém zásahu do věcí politických; věděla, co může spraviti sama a co je zase nutno ponechati na vůli Prozřetelnosti, znala hranici mezi moudrostí lidskou a božskou a v té věci se jí obdivují i její nepřátelé. Právě přirozená moudrost lidská dosáhla v ní nejvyššího stupně. Církev viditelná-to jsou lidé a národové a také oni sami se v ní spravují. A nejvyšší správa Církve jim nikdy nebrání ve svobodě rozhodování, není-li k tomu nucena z příčin obzvláště vážných, jejichž spravedlnost vždy bývá uznávána, třebas někdy až pozdě. A tam, kde Církev uznává stát s obyvatelstvem různého vyznání, nelze nikdy mluviti o nedostatku noblesní konciliantnosti na straně její.

Církev ponechává státům právo války; na té i oné straně může kněz žehnati zbraním a není-li spravedlnosti či nespravedlnost nade vše jasna, hlava Církve zachovává neutralitu. Uznává, třebas s bolestí, válku za zjev přirozený, jehož vývoj záleží na vůli Boží. Nepřisuzuje si moc, která jí nebyla dána. Neučí a nedovoluje učiti, že by bylo možno války definitivně znemožnit, poněvadž by to odporovalo slovům jejího Zakladatele o posledním čase. Tím však uznává svobodu národů a států. Netvoří jejich osudy; jen je pomáhá zřídit, pokud se jí svěřují.“

 

 

 

(Skončeno dne 2. srpna 2002)

Leave a Response »

 

Katolická cesta Jaroslava Durycha, díl devatenáctý Neděle, led 2 2011

IX. HLAVNÍ ÚKOL

 

“ — JEN KATOLICTVÍ MŮŽE TUTO ZEMI OBNOVITI A ZÚRODNITI —-„

Do dnešního dne, to jest do poloviny měsíce června 2002, kdy je tato kapitola psána, nebyla dosud v žádném ze tří dosud vydaných sborníků Durychovy publicistiky uvedena stať „Hlavní úkol“, poprvé a naposled uveřejněná ve 14. čísle III. ročníku ROZMACHU, dne 15. září 1925. Stať nebyla podruhé publikována ani v žádném z časopisů.

Není se příliš co divit. Tuto stať nemohou strávit ateisté, ani nekatolíci, nemohou ji akceptovat ani lidé nábožensky lhostejní a snad nejspíše ji musí odmítat katolíci. Tj. takoví katolíci, které si z nás přál udělat II. vatikánský koncil (či spíše jeho „DUCH“) a ovšem i naše česká biskupská konference. Stať „Hlavní úkol“ je ultramontánní, fundamentalistická, netolerantní a neekumenická, zpátečnická, neúnosně provokativní, zastaralá…, modernímu člověku naprosto nepřijatelná… Atd. atd.

Tato stať platí v Durychově životě právě tolik jako jeho programová deklarace, kterou jako asi 22letý student formuloval na blíže neurčeném místě a za neznámých okolností. Bylo to natolik důležité, že to Durych zaznamenává (sám o sobě píše ve třetí osobě a to ve svých „Vahách života a umění“ na str. 82).

„Před lety, když autor ještě nebyl autorem, někdy před rokem 1912 svěřil se svému nejlepšímu příteli Jaroslavu Voráčovi, že mu nezbývá jiného než úplně se oddati katolické církvi, k níž měl dosud vztah jen mladicky neustálený a nepřesný…“

„Hlavní úkol“ Durych napsal o 17 let později, ale to již nedává úkol sám sobě, nýbrž celému národu.

„Katolická vůle se musí státi jedinou energií národní, katolická víra musí býti základem veškerého života, práce, snažení, moci, vlády a pak všech těch dalších věcí, které z dobrých základů mohou vyrůstati.“

Tyto věty jsou hned z prvního odstavce stati, je to vstup nekompromisní, nepřipouštějící diskusi. S takovýmito větami jsme se setkávali v Durychových článcích, které psal ještě zcela nedávno pro Lidové listy. Od redaktorů Lidových listů se mohl nadít, že mu budou leccos škrtat-přece jen to byl tiskový orgán lidové strany-zde, v Rozmachu, se ničeho takového obávat nemusil. A také, po právu, ve stati Hlavní úkol, se dostalo lidovcům takového ocenění, na jaké lidovci ani jiní političtí katolíci nedokázali hned tak zapomenout. Takovou „nakládačku“ jim Durych v Lidových listech uštědřit nemohl, to se dalo udělat teprve v Rozmachu.

Nejprve se Durych trefuje do ateistů:

„Jest třeba zatlačiti všecko, co není katolické, na toto místo, které tomu patří. A toho místa je velice málo… Katolictví jest jediná skutečná moc a vlastně není žádné jiné moci mimo ně. Jsou sice ještě všelijaké jiné moci fiktivní, které se rozmohly v dobách úpadku, ale tyto moci nemají nároků na stálost. Nemají vůbec nároků na existenci ani na místech podřízených a vedlejších. Katolictví je může vedle sebe pouze trpěti a to nikoliv ze spravedlnosti, nýbrž spíše z jakési soucitné shovívavosti.“

„Nekatolictví“ a ateismu v jeho nejrůznějších podobách byly u nás dokořán otevřeny dveře Josefovým tolerančním patentem. Před tím, po dobu téměř půl druha staletí bylo v našich zemích nekatolictví a ateismus jen jakousi bezhlavou chimérou, o které se sice vědělo, se kterou se sice v řadě míst našich zemí musilo i nesmlouvavě bojovat, ale byla to vskutku pouhá chiméra. Dalo by se snad i říci, že odpad od katolictví, natož pak koketování s ateismem, bylo cosi nepatřičného, zbytečného, hloupého. Vláda posledních Habsburků, t.j. vláda Leopoldova, vláda Josefa I., Karla VI. i Marie Terezie nebyla nijak požehnaná: dobře se nedařilo nikomu. Tito vladaři vládli sice „z Boží milosti“, ale to bylo spíše jejich zbožné přání než skutečnost. V polovině 17. století Habsburkové překročili svůj zenit a od té chvíle je stíhá jeden neúspěch za druhým. Habsburkům se nedařilo už nikde: žádná země pod jejich žezlem nevzkvétala.

Jejich špatná vláda, či spíše jejich formální vláda, kterou by bylo možno nazvat faktickým bezvládím, vynikala konservatismem, který neměl ve světě obdoby. Své propůjčené hřivny sice zachovali, ale takovým způsobem, který si křesťan nesmí dovolit. Zakopali je do hnoje. Jejich nejcennější hřivnou byla katolická víra, která byla v jejich říši natolik rozšířena, že mohla denně přinášet užitek spíše stonásobný než jen desetinásobný. Byla však pohřbena velmi hluboko. Tím sice byla chráněna před nepřáteli, ale nikomu neprospívala.

O vládě posledních Habsburků se říká mnoho nelaskavého a to po právu. Se svou vládou si v podstatě nevěděli rady. Kristus nepřišel nastolit mír, jak se dnes často říká, nýbrž boj a ten, jak známo, se neobejde bez obětí. Ještě žádnému vladaři se nepodařilo nastolit „věčný“ a „trvalý“ mír. Toho se dočkáme až na onom světě. Kterýkoli, třebas i nejzbožnější vládce, jestliže se pokusil přechytračit Krista, nikdy nedopadl dobře, vždycky se mu postavilo do cesty něco, co s jeho ´trvalým mírem´ mělo tuze málo co společného.

Výše jmenovaní čtyři poslední habsburští panovníci byli věřící katolíci. Chránili sice katolické náboženství, ale učinili je nesvobodným, poplatným, vskutku zaživa pohřbeným… V našich zemích se však přičinili o restauraci katolicismu, což jim nutno přičíst k dobru. Téměř 150 let prožívali čeští katolíci v klidu, který bylo možno nazvat klidem před bouří, ale i tento klid byl horkokrevným a zdivočelým Čechům ku prospěchu.

Pak nastal zlom. Je pravdou, že Češi s ateismem spíše jen koketovali, než aby ho přijali jako spásu. Je ovšem také pravdou, že není radno tahat čerta za oháňku a to naši nerozumní předkové dělali rádi, ba i s jakýmsi sportovním zaujetím. Od poloviny 19. století to již mělo blízko k bontónu. Naši pra-pra-dědové si nepročítali dost pozorně svá zpovědní zrcadla, aby se včas poučili, že hříchem je už „pouhé vyhledávání příležitosti k hříchu“.

Co k tomu říká Durych?

„Dost dlouho se našemu národu namlouvalo, že není katolický. Ale nastala již doba, kdy jest nutno toto počínání pronásledovati jako zákeřnictví a podvod. Dnes už vidí i krátkozrací rozdíl mezi mohoucností katolickou a nekatolickou. Ale nechce se jim ustoupit, nechce se jim do stínu, do pense, do chorobince pro nezhojitelné nemocné. My to chápeme; jsme lidé a musíme se trochu vžíti do stavu lidí, kterým jejich bludy a podvody zrezavěly už nejen v duši, ale i na těle. Mnozí už v lepších a ovšem též v hořkých okamžicích poznání vidí, že zašli na klamnou cestu, ale dokud neumřeli, doufají že umřou aspoň na tom místě a v tom okamžiku pouti, kdy se ještě nebude vidět úplná pohroma. Jest to jako když těžce nemocný kapitán vyjede s lodí, plnou cestujících, z přístavu, ač ví, že loď jest chatrná a nejspíše se potopí před cílem; on však doufá ve svou nemoc; ví, že brzy umře, a myslí si, že umře na svou nemoc dříve, než se ta loď rozsype. Člověk rád umírá smrtí, která se aspoň podobá smrti přirozené a rád by k ní došel co možná nerušeně a se všemi svými pohodlnostmi a zvyklostmi. Tak je to s velkou částí toho protikatolického podnikatelstva u nás. Oni vědí, že nemohoucnost mohou zamaskovat už jen mluvením, šablonou a kulisou, ale žili v tom už příliš dlouho a ode všech lidí nelze žádat odvahu k doznání…“

„…v politice, v mocenské organisaci, v kultuře i v národním díle jsou všude jen vyprahlé pouště, jejichž oasy jsou ryze katolické… Kam šlápne nekatolík, tam sedm let tráva neroste.

Ale protikatolické hnutí ukázalo nejen svou neplodnost a neschopnost, ale i svou zhoubnost a úkladnou ničivost. Učinilo z našeho lidu sběr zbabělců, kretenů, šplhavců, keťasů a licoměrníků, rdousilo národního ducha, zapletlo národ do osidel mezinárodních podvodností, zkazilo mu krev a podťalo nohy; učinilo z něho stádo, které není schopno boje ani obrany, které je schopno jen utíkat, odhazovat zbraň, zrazovat nebo křičet o pomoc k Evropě a dovolávat se ochrany hranic a odzbrojení nepřátel. Kulturu a duchovní svobodu utlačovalo jako balvan. Žádná reakce nebyla kultuře, vědě, umění a svobodné práci tak poťouchle a zavile nepřátelská jako protikatolický směr. A hledíme-li na druhou stranu, vidíme, že neprokázal-li národu nějaké dobro katolík, neprokázal mu je nikdo. Nekatolíci jen tenkrát sloužili národu dobře, když nejednali proti katolictví nepřátelsky a když se spíše dle jeho vzorů řídili.

Protikatolické hnutí padá z blamáže do blamáže v případech den za dnem hojnějších, viditelnějších a obecně známějších. Stává se světovou ostudou a hanbou našeho národa a státu. Domácí ostuda už jest stav příliš obvyklý…“

Nejde tu jen o kritiku nekatolíků; Durych se tu pokouší i o analýzu jejich jednání a to nikoli zcela úspěšně. Především zde Durych nekatolíky a jejich jednání neposuzuje toliko z hlediska přítomnosti, nýbrž i z hledisek 16. a 17. století a to není správné. Za dobu 400 let se národ jaksepatří dokáže proměnit a zdaleka nejen národ český. Kam se např. poděla statečnost francouzská, bojovnost severských národů, co se stalo s povahou italskou a španělskou?

Co vytýká Durych protestantům, občanům „vyznání československého“, občanům „bez vyznání“, mohl by s klidným svědomím vytknout i katolíkům. Ale přece jen se málem derou do očí slzy. V dvacátých letech, kdy byla tato stať psána, měli katolíci ještě sebevědomí. V tu dobu ještě jakž takž omezovali přirozenou lidskou touhu po nezákonném zbohatnutí. V soudních síních jen tuze neradi křivě svědčili před Kristem, visícím na kříži, rádi sice vyhledávali flirty, navštěvovali hampejzy, ale raději jen za snížené viditelnosti. Alespoň určitá část katolických snoubenců si až do svatby zachovávala panenství a dokonce i panictví. Rozvodem řešívali jen ty situace, kdy už by jim zbývala jen sebevražda. Katolíci byli přece jen vázáni Desaterem na rozdíl od nekatolíků, kteří si s tímto souborem Božích přikázání mnoho starostí nedělali. Tyhle rozdíly dnes již zcela vymizely. Ve svých hříších nacházejí dnes nekatolíci v katolících bratry.

I ve dvacátých letech katolíci mnoho hřešili a tím se navenek od nekatolíků jen pramálo lišili. Přesto však tu byl významný rozdíl. Většina katolíků se ze svých hříchů zpovídala. Kvůli zpovědi jsme přečasto považováni za pokrytce a podvodníky. Chodíme prý ke zpovědi, třebaže dobře víme, že znovu a znovu upadneme do hříchu. Nad svými hříchy prý jen máváme rukou: „vyzpovídám se a budu bez hříchů“. Není to tak. Zpověď má léčivé účinky a je-li vykonána upřímně, dokáže s duší udělat zázraky. Bohužel, ve dvacátých letech chodila ke zpovědi aspoň jednou za rok (jak je katolík pod těžkým hříchem povinen) veliká většina katolíků. Dnes už tomu tak není. Ke zpovědi chodí jen malá menšina a není to tím, že kněží je méně nebo že by snad katolíci méně hřešili. Svatá zpověď je podceňována a znevažována.

Mnoho se změnilo za osmdesát let v neprospěch katolíků. A tím se pak většina Durychových invektiv vůči nekatolíkům stává samoúčelnou. Durych katolíkům věřil víc, než si zasloužili, dále pak netušil, že nekatolíků, tj. jinověrců ubude mnohem víc než katolíků a jako mor že se rozroste počet občanů „bez vyznání“.

Vzpomínám si, že ještě ve třicátých letech se na mé spolužáky bez vyznání, kterých nebylo nikdy příliš mnoho, hledělo s despektem. Tito hoši nechodili na náboženství, měli volnou hodinu-často i uprostřed vyučování a tu dovedli okázale využít k lecjakým lotrovským kouskům, což jsme jim hořce záviděli.

–

Ve stati „Hlavní úkol“ Durych nijak moc katolíky nechválí, ale naplno uctívá katolicismus.

„Ukázalo se, že jen katolicismus jest u nás schopen myšlenky, plánu, tvoření, práce a moci. Marno jest přehrabovati se v řadách jeho odpůrců a hledati tam zrno, ze kterého by mohlo něco vyrůsti.“

„…Není jiné naděje, jiného cíle, jiného smyslu politického, kulturního, mocenského, národního a státního, než obnova práv katolictví, jakožto jediného náboženství, jediné moci a jediného základu. Jest třeba prohlásiti, že tento stát katolickým býti musí za každou cenu…“

„…Není tu jiné kultury, kromě katolické. Mimo katolictví tu není nic. Budoucnost národa a jeho dějiny jsou určeny tím, že se musí okázale vrátit ke katolictví a to nikoliv k nějakému katolictví upravenému, nýbrž k tradičnímu. Jest třeba ukázati celou zbabělost a nízkost všeho toho, co se dosud stavělo na protikatolických základech a vyvraceti to z kořene bez ohledu na kteroukoliv stranu. Jest třeba učit pohrdání dosavadní slávou hodnot neslavných a falešných.

Dějinné názory budou změněny, poněvadž obchodníci dějinami zmlknou, ať dobrovolně či nedobrovolně. To, nač bylo nachytáno tolik nevzdělaných, poločestných a pololidských hejlů, stane se majákem. Česká historie není majákem bludu a kastrátství, nýbrž majákem jediné pravé víry. Podnikatelé, kteří chtěli zavléci historii do svého hampejsu, budou musit tuto kořist vydati do rukou pravých.

Hlavním úkolem jest sloužiti tomuto cíli katolictví národa a státu. Národ a stát musí bez pardonu býti proniknut zásadou, že jen a jen katolictví má tady právo, jen katolictví že musí vládnout, poroučet, určovat, vésti, mluviti a tvořiti a všecko ostatní musí býti velmi uctivě a pokorně zticha, chce-li, aby vůči tomu byla zachována tolerance. Stát se musí dostat pod protektorát katolictví. A z toho nesmí slevit vůbec nic.“

Varovně zaznívá našemu nedůvěřivému sluchu Durychův požadavek, že „budoucnost národa a jeho dějiny jsou určeny tím, že se musí okázale vrátit ke katolictví a to nikoliv k nějakému katolictví upravenému, nýbrž tradičnímu“.

Doufejme, že to, co kolem sebe dnes vidíme, není ještě ona budoucnost národa, o které Durych sní. „Upravené katolictví“ P. Tomáše Halíka by bylo cosi nesouměřitelně hroznějšího, než stav národa dvacátých let, který Durychovi tolik vadí. Obávám se, že dnešní „upravené katolictví“ by autora „Hlavního úkolu“ nesporně přivedlo k šílenství.

–

Připadá mi nelehký úkol pokusit se dokončit Durychovy úvahy, které se mi jeví jako návrhy, jak katolictví opět pomoci do sedla.

Zdůrazňuji, že k tomuto „hlavnímu úkolu“ Durych nevybízí katolíky, ale že tu hovoří velmi neosobně. Až by se mohlo zdát, jako by k vítězství katolictví katolíků vůbec nebylo třeba.

Jestliže publicista k něčemu vybízí a není přitom adresný, mohlo by se zdát, že si svou práci ulehčuje, že hovoří do větru, že se snaží být zajímavým a že snad sám ani nevěří tomu, co říká. To ovšem nejsou Durychovy způsoby. Z jeho úvah i z jeho esejů vždy nakonec vyplývá nějaká konkrétní rada, realizovatelný návrh, který by posloužil dobré věci. V zásadě nesouhlasím s takovými literárními útvary, byť i sebe umělečtějšími, které končí kdesi v prázdnotě. Ne snad přímo v nicotě, ale bezcenným konstatováním, že tak a tak se věci mají a s tím že už se nedá nic dělat. Člověk se však musí snažit, aby se vším dokázal něco udělat, třebas i jen maličkost. A kdokoli mu v tom pomůže a pomůže tak dobru, získá si tím zásluhy. Literáti a žurnalisté, kteří v nic nevěří, přivádějí své čtenáře ke skepsi a tou ještě nikdo nikomu nepomohl.

Kdo tedy postaví katolictví na místo, které mu náleží a jako jediné může národ dovést k záchraně?

Nebude to katolická hierarchie, které sice patří moc a vláda, ale ona sama se své moci vzdává a vládnout neumí. Nepomohou zde teologové, katoličtí filosofové, sociologové, ani sebevzdělanější a sebezbožnější katoličtí publicisté a spisovatelé. Nepomohou charismatici, muži a ženy zbožného života, ani ti nejštědřejší mecenáši či asketové.

Tato pomoc totiž není v lidských možnostech, je toliko v rukou Božích, je to součást Božího milosrdenství, které je dnes a denně rozléváno po vší zemi, zdánlivě bez užitku. Milosti Boží se dostává každému člověku, bohužel zdaleka ne každý tuto milost přijímá, aby pak na ní stavěl. Té milosti je množství nesmírné a tím se stává čímsi všedním, běžným, nenápadným a člověk si jí tím pádem nemusí všimnout. Bůh totiž nemlčí, ale mluví s námi svou božskou řečí, které lze rozumět, pokud nechybí byť i jen špetka dobré vůle. Nemůžeme přece od Boha žádat, aby nám na všechny naše prosby a třebas i dětinské žádosti odpovídal v hořícím keři, či z mraků v podobě hřmění. Vlastní Boží řeči bychom tak či onak příliš nerozuměli: vždyť Božím Slovem je sám náš Spasitel a jak málo tomuto SLOVU rozumíme! Bůh nám tedy odpovídá svými milostmi a kdybychom chtěli studovat frekvenci těchto Božích odpovědí, brzy bychom počítat nestačili. V textech Křížové cesty bývá uváděno, že nedokážeme spočítat množství svých hříchů, ale tím méně prý dovedeme spočítat množství Božích odpuštění. Protože Bůh nám odpouští i ty hříchy, o nichž nevíme.

Jen světec je však schopen bezpečně rozumět každému Božímu pokynu. Toto nezvládali ani starozákonní proroci a bývali za to káráni. Hříšník 21. století Božím pokynům nerozumí, či spíše jim rozumět nechce. Ale vnímá je a budou nám všechny-do jednoho-připomenuty. Jsme všichni vybaveni dostatečnou inteligencí, abychom jim rozuměli. Proč však jim rozumět nechceme, to je alfa a omega našich nezdarů, chyb a hříchů. Ďábla za všechno vinit nesmíme, to by bylo laciné. Stěžujme si na svou lenost, na naše pohodlí. Jen to je tím vinno, že jsme za svůj život zaplašili nezměrný počet myšlenek. Jistě, že většinou zlých, ale kolik bylo těch dobrých!

Jako útlý pacholík jsem se jednou ptal svého otce, je-li hříchem, když mi ve spojení se jménem Božím vyvstávají na mysli ošklivé myšlenky a nadávky Bohu, které si pak třebas i opakuji a nedokážu je z hlavy vypudit. Otec mi odpověděl, abych si z toho nic nedělal, to že jsou jen bezděčná spojení míst v mozku. To prý nic neznamená. Podobné vysvětlení mi dal i zpovědník, kterému jsem se svěřil s obavou, že se rouhám a doslova hřeším myšlenkami, které mi ´tanou´ na mysli, aniž se s nimi hodlám jakkoli ztotožňovat. Rozhodující prý je naše vůle, co s těmi myšlenkami uděláme či udělat chceme. Nejsme za ně odpovědni.

A opět za tyto nedobré myšlenky a nápady nelze vinit ďábla, třebaže i to patří do oblasti jeho zájmů. Jsme jenom lidé a jak známo, zdaleka všecko, co je lidské, není dokonalé. Byl proto každému člověku přidělen filtr, který rozlišuje aspoň v hlavních rysech dobré od zlého. Je to svědomí. I filtry se zahltí a ucpou, ale i zde je pomoc: filtr se dá propláchnout a vyčistit. Tak i svědomí je možno pročistit modlitbou nebo třebas i jen krátkým prodlením, než se pročistí samo.

Mohlo by se mi vytknout, že utíkám od tématu, že takto se katolictví pomoci nedá, to že prý je tuze abstraktní. Konkrétního ovšem nic není. Zde nepomůže nic jiného než víra v Boží pomoc a zejména v Boží moudrost. Kdybychom totiž chtěli a mohli katolictví nastolit podle svých představ, pak běda! – asi bychom příliš se svým dílem spokojeni nebyli. Stvořili bychom cosi nestvůrného, života neschopného a mnohem škodlivějšího, než jsou všecky neřády ateistické.

Svůj ovčín si Bůh přece jen organizuje podle svého, i když člověku dal svobodnou vůli. Kdyby této nepřímé organizace podle božského řádu nebylo, asi bychom se vzájemně ´umlátili čepicemi´.

Je nejvýš tragické, když tuto organizaci nějaký katolík či jejich skupina začne „vylepšovat“, přeorganizovávat, měnit podle svých představ.

„…Třeba sloužit katolictví a nikoli části. Žádná část není hodna pozornosti. Ta má svůj jepičí život. Strana neslouží katolictví, ta slouží ostatním stranám. Jest logické a přirozené, že tyto strany se jí za to odměňují. Dosti tedy má tato strana na této odměně. Do jiného se nesmí plésti a nikdo s ní nebude mluvit jinak, než jako soudce. Neboť nelze dvěma pánům sloužiti: Buď katolictví nebo stranám. Katolíci, kteří slouží stranám, jsou ničitelé díla, překážkou Církve a provozují úkladnou a hanebnou sabotáž. Spíše dosáhnou pardonu a tolerance svobodní zednáři i nejobskurnější duchové protikatoličtí než jejich katoličtí spojenci. Mnohem více morového jedu jest v politickém katolictví, než ve Volné myšlence.

A s těmito věcmi se nežertuje a žertovat nebude. Tady jest nepřátelství odpovědné a hlavní. Což zdůrazňuji s přáním, aby se tomu rozumělo v nejsyrovějším smyslu a nejbezohlednějším smyslu.“

K těmto Durychovým slovům vskutku nelze cokoli přidat či pokoušet se je nějak vysvětlit.

Stále znovu a znovu si připomínejme, že vskutku jedinou cestou národní spásy je katolictví, které sice nedokážeme v pravém smyslu slova intronizovat a za nic na světě se ani o to nechtějme pokoušet-ale jen mu nestůjme v cestě, nepřekážejme mu a zejména se nepokoušejme zbytky katolictví-reformovat.

Leave a Response »

 

Katolická cesta Jaroslava Durycha, díl osmnáctý Úterý, pro 7 2010

VIII. PRO DOMO MEA

 

Nelze dobře rozumět tomu, proč už za půl roku existence Rozmachu Durych zveřejňuje soubor úkolů, které podle jeho názoru stojí před českými katolíky a které snad oni sami, coby „pozůstalí“, by měli bez otálení vyřešit. Svým způsobem je tato stať podobna závěti, není však udán adresát a zůstavitel se těší dobrému zdraví. K výkonu poslední vůle jsou však dědicové naléhavě vyzýváni a více méně jim za to není nic slibováno: ani na tomto, ani na onom světě. Tento svůj soubor ustanovení Durych označuje pouze jako výsledek svého pozorování, jehož za blíže neurčenou dobu nabyl jako „franctireur“, což je totéž, co ostrostřelec nebo ´svobodný střelec´.

Pozici ostrostřelce Durych opouští. „Pro rozmach katolictví zajisté nejsme autoritativní a „nedostali jsme“ autorizaci. Jest zajisté vždy třeba práce reální“, píše Durych, „a vláda, která má armádu jednotnou a udržovanou, nemůže vždy potřebovati franctireurů, ani nemůže schvalovati operačních diversí, o nichž nebylo rozhodnuto v generálním štábu. Katolictví má kromě své struktury metafysické také svou strukturu viditelnou a fysickou s pevně stanoveným řádem jednacím a s jedinečnými zárukami. Tato struktura a tento řád stačí k upokojení myslí příliš starostlivých nebo nepokojných, neboť autorita za všecko ručí. Stačí tedy učiniti to, co jest autoritativně poručeno a z ohledů opportunních jest lépe nemísiti se do detailního jednání, poněvadž to vzbuzuje snadno dojem nedisciplinovanosti. Přílišná péče může se státi nemístnou, neboť se podobá projevu nedůvěry…“

„Katolictví jest doména, ve kterou jest nutno věřit, ale i možno věřit a někdy jest i velice příjemno věřit“, znamená Durych o kus dále.

„Jen katolictví jest pro mne territoriem, kde vládne autorita a disciplina, které se podřizuji v rozsahu maximálním“.

Hluboký smutek vzbuzují dnes tato Durychova slova.

Kam se poděla ta ´jednotná a udržovaná armáda´, kam se propadl ´pevně stanovený řád a jedinečné záruky´? Za co ručí církevní autorita a autorita papežská? Odkud kam je vymezena ´disciplina´, které možno se podřídit?

Co se to všecko zřítilo za poslední tři čtvrti století?

Z Durychových slov je cítit hluboké zklamání. On by tuze rád zůstal ostrostřelcem, rád by Církvi nabídl svou krev, život i své statky, kdyby jich od něho požadovala, ale on o něj nikdo nestojí.

První kapitola tohoto druhého dílu Katolické cesty Jaroslava Durycha hovoří o dosavadní neexistenci české církevní politiky. Nechce se mi věřit, že by pražský arcibiskup František Kordač, posazený na stolec svatého Vojtěcha v roce 1919, svedl za celých pět let svého pontifikátu stvořit byť i jen nejskrovnější zárodky církevní politiky. Jistěže i Kordač politikařil, ale to byla jen politika Kordačova, nikoli politika církevní.

Vytvoření české církevní politiky nijak zvlášť nepomohl první nuncius v Československu, biskup Clemente Micara, který měl jistě plné ruce práce s církví československou, s Masarykem a jistě i s prelátem Šrámkem. Micara Římskou církev bránil a budiž mu řečeno ke cti, pomohl ji v Čechách ubránit. Od roku 1923 teprve 44letého Micaru vystřídal nuncius Marmaggi, který byl o tři roky starší, byl to však už arcibiskup a Durych jeho jmenování do čela pražské nunciatury vřele uvítal. Netuším, proč k výměně nunciů došlo.

Jistě že velmi význačným politickým činem arcibiskupa Marmaggiho bylo opuštění Prahy na protest proti Masarykově provokaci při Husových oslavách roku 1925. Marmaggi tenkrát z Prahy odjel a zdálo by se, že ho nikdo příliš nepostrádal-mimo Jana Šrámka. Ten by ho byl nejraději z Říma unesl zpátky do Prahy. Třebas i jen v kufru.

Marmaggiho demonstrativní odchod přece jen vyvolal reakci a mezinárodní kritiku, které se čeští vladaři vždy báli a dosud stále bojí více než ohně. Sám Eduard Beneš se exponoval ve věci urovnání diplomatických vztahů se Svatou stolicí, ale Marmaggimu se Praha přestala líbit. A až teprve po dvou letech, roku 1927, se úřadu papežského nuncia v Československu ujal opět toliko biskup, Pietro Ciriaci.

Řím novou Československou republiku uznal poměrně záhy, ale to nebyla jeho zásluha. Nezbývalo mu nic jiného, než ji uznat. Snad i za to je mu však možno poděkovat. Mohl si také třebas vymyslit nějakou nehoráznost, aby ji uznat nemusil. Aspoň ne hned.

V březnu roku 1924 se tedy Durych vzdává ´úřadu frenctireura´ české katolické církve. Činí tak nerad, i když nanejvýš civilizovaně. Připomíná:

„I statečnější a lepší bojovníci těší se během války na dovolenou a odpočinek. Není třeba, abych se stavěl čilejším a tužším než jsem.“

S trpkostí dodává:

„Ten kus práce, který jsem udělal, nemá na truc všem méně dobrotivým úsměvům tak dubiosní cenu, jak slyším kolem sebe poznamenávat. Cosi jsem vzbudil. Nejsem první, který vzbouzel; přede mnou to dělali lépe. Ptáte se: kdo? Myslete si, koho chcete, každý dle chuti! Ale vzbudil jsem. Ovšem, nevím, na jak dlouho. Někdy se vzbuzený obrátí na loži a usne znova. Ale každý přece ne. A i když zaspí, jednou si přece nejasně vzpomene, že ho kdosi budil.

Hlásím odchod, generále, jak jste poručil!“ (Kordač?)

A ještě jedna připomínka:

„I kdyby nekatolíci mohli vyhladiti ze své mysli všechno, co jsem činil proti nim, katolíci mi neodpustí nikdy. Naivní, žel, nejsem. To připomínám proti výtkám opportunismu.“

Katolíci vskutku nikdy Durychovi neodpustili. Sám jsem se s touto skutečností setkával jak v „krizových letech 1968-69“, tak zejména v období polistopadovém. Tedy již tuze daleko po Durychově smrti. Jak ovšem mého otce pronásledovala katolická nenávist od roku 1924 až do jeho smrti v roce 1962, to se jen domýšlím. Tu katolickou nenávist Durych samozřejmě kvitoval, aby ji hned v zápětí šmahem odpouštěl, leckdy i jen s úsměvem; nebylo však přitom mnoho důvodů k úsměvu. Ta nenávist byla zlá a viditelně se projevovala zejména v těch obdobích, když ´totalitní´ vládci, ať již jakékoli provenience, povolovali trýzněnému národu uzdu. To v mnoha katolících vzbuzovalo pošetilé naděje, že by jim ateističtí vladaři mohli snad i „odpustit, že jsou katolíky“ a tu se začali třást strachy, že by jim někdo v nejnevhodnější chvíli mohl předhodit, proč že se stýkají s klerofašistou Durychem. Katolická (čti: lidovecká) nenávist v letech 1945 až 1948 byla vůči mému otci tak hustá, že se dala krájet, byla systematická a zdálo se, že nikdy neskončí. Mého otce a celou rodinu uvrhla tato nenávist do bídy mnohem krutější, než jaké jsme byli vystaveni v dobách německé okupace. Ztráceli jsme jednoho mecenáše po druhém-nebylo již třeba almužen-přece už jsme byli svobodní!

Že tuto katolickou nenávist Durych předvídal, pro to musil mít své důvody, ale ať pátrám kdekoli, mnoho příčin nenalézám, mimo Durychovy útoky na Šrámka a jeho lidovou stranu. Asi to stačilo.

Katolíkům Durych nikdy nevytýkal násilí, vraždy, cizoložství, podvody a lupičství, snad ani z křivého svědectví je nikdy nevinil. Připomínal jim toliko jejich „hlavní“ hříchy: ty však jim připomínal mocným hlasem a káral je za ně trvale a vášnivě. A to pak stačilo, že oni ho za to nenáviděli rovněž tak trvale a vášnivě. Takových kritiků jako Durych však bylo více, a proto také ty nejzbožnější duše z nejvyšších míst daly doporučení neříkat hlavním hříchům tak ošklivě. Bude prý lepší je nazývat „hlavními náklonnostmi“. To se bude mnohem lépe polykat.

Oněch sedm hlavních hříchů Durych katolíkům vytýkal soustavně, aniž by někomu dával naději, že by snad bylo možno se za ně jen tak formálně omluvit. Právě za hlavní hříchy nutno vzbuzovat nejupřímnější lítost a je zapotřebí obrácení sebe sama-doslova naruby.

(Každý trouba-a samozřejmě že i Durych-musí přece vědět, že hlavních hříchů se dopouštíme hned jak vstaneme z postele a ještě i v týž okamžik, kdy už jdeme spát. Což pak takovou každodenní kajícnost může někdo myslet vážně?)

–

Durych zčista jasna prohlašuje, že právě nyní (dnes) se končí jeho veřejná služba. Kdo pak ví, co tím myslil! Nebyla to služba v armádě ani jakýkoli sebezbožnější úmysl stanout na ´volné noze´. Podle všeho se zdá, že tímto ukončením veřejné služby bylo ukončení byť jen iluzorní spolupráce s arcibiskupem Kordačem. Umím si představit, že arcibiskup tehdy Durychovi snad i poděkoval, a že toto poděkování jistě i bylo diplomaticky zdvořilé, nicméně až nehezky zřetelné a jednoznačné. Nevím nic o otcově jednání s Kordačem, ale jistě k němu musilo dojít: v takové věci, jakým byl boj za víru, nemohlo jít jen o nějaký vzkaz či dopis. Aspoň formální slušnost se u nás ve dvacátých letech až úzkostlivě dodržovala.

Durych tedy předává „tímto svůj inventář, výsledek svých pozorování a všecka hlášení, která jsem učinil či měl a chtěl učiniti během dosavadní služby“:

 

1)

BYLO BY DOBŘE OPAKOVATI A PRAKTIKOVATI PŘÍKAZ EVANGELIA: JDOUCE, UČTE VŠECKY NÁRODY (LIDI)! TÍMTO PŘÍKAZEM SE UKLÁDÁ NEJEN PRÁCE JAZYKU, ALE HLAVNĚ A TO PRVNÍM SLOVEM NOHÁM. JEST TEDY TŘEBA CVIČITI SE V CHŮZI. JINAK BRZY BUDE POD KAZATELNAMI PRÁZDNO, S DALŠÍMI NÁSLEDKY. JEST TŘEBA CHODITI ZA LIDMI A VYHLEDÁVATI NEBEZPEČÍ. SVATÝ PAVEL VYPOČÍTÁVÁ NEBEZPEČÍ, KTERÝM SE VYDÁVAL, PLNĚ TENTO PŘÍKAZ. PROČ BY SE NEMOHLO CHODIT ZA LIDMI DO ŠACHET A ŠTOL? PROČ BY SE NESLUŠELO DÁT SE NE SICE ROZTRHAT OD ŠELEM, ALE ZABÍT OD LIDÍ? JDE-LI TO JINAK, TÍM LÉPE, ALE AKTIVNÍ ČINNOST JEST NUTNA.“

Je to příkaz či přání, rozvedené k jasnému pochopení, třebas se už dnes potřeba chůze (aspoň v našich podmínkách) jeví poněkud samoúčelně. Chodit „po svých“ je nutno toliko po továrních halách, ve výše uvedených štolách, po chodbách úřadů a institucí. Taková chůze samozřejmě není žádnou velkou obětí. Je pravda, že tu a tam by mohl být nějaký ten misionář inzultován, ale spíše jen slovně. Někoho zbít, či mu jen nafackovat-to je přece jen poněkud namáhavý počin a tomu se dnes lidé vyhýbají. Ve dvacátých letech zajisté bylo více kněží, než jich je dnes, ale i v dobách současných by se ještě našlo dost kněží, kteří by „jdouce, poučovali lid“. Jen chtít!

Vzpomeňme přitom Svědků Jehovových, jejichž ´přesvědčování´ na ulicích a po bytech je masivně kritizováno, ale dosud jsem neslyšel, že by tito ´misionáři´ byli kýmkoli napadeni, snad jen na venkově se nedopatřením mohli dostat do konfliktu se psem, který svůj „úřad“ bere doslova. A přiznejme si: tato misijní činnost ani zdaleka není bezúčelná; přináší ovoce zejména mezi těmi našimi bratry, kteří ne že by se jen tak ´odloučili´, oni spíše byli ´odloučeni´ od víry svými lhostejnými rodiči, příbuznými, učiteli, vychovateli dětských domovů a náčelníky part.

V tažení proti českým bohosloveckým fakultám (přesněji: proti pražské fakultě, která si do značné míry zachovala pravověrnost) se ochotně přidávají zbožné feministky a celé zástupy žen, které snad i mají s Kristovou církví nejčistší úmysly. Je prý jim znesnadňováno náboženské vzdělávání. Ty nejradikálnější z nich vyčítají Svaté stolici, že jim zakazuje přístup ke kněžství. Právě takovýmto ženám by mohlo být na katolických teologických fakultách poskytováno takové náboženské vzdělání, před kterým by musil pokleknout i nejvzdělanější Jehovista. Což před katolickou teologií mohou obstát taky teologické argumenty (amerických) nekatolíků? Katechetek není třeba nijak mnoho. V současné době nemají téměř koho učit; řádně vystudované „ambulantní“ misionářky by ovšem nevěděly, kam dřív skočit. A snad by se pro ně našla i obživa. Katolíci-ku podivu-nejsou zase tak lakomí! Zejména ne tehdy, platí-li za něco, co sami mají dělat a nedělají z důvodu lenosti.

 

2)

„NUTNO ZVÝŠITI KULTURU V MAXIMÁLNÍM ROZSAHU.“

Tento druhý příkaz, jakož i příkazy další, jsou zbytečně lakonické. Zdá se, že Durych, jako přece jen již dostatečně známý umělec, se zde nechtěl šířit o nedostatcích české kultury. Nutno ovšem připomenout, že česká kultura byla v polovině dvacátých let na velmi vysokém stupni a mohla nám být záviděna celým světem. Třebaže světem nekatolickým. Česká kultura byla, jest a bohužel asi ještě dlouho bude zcela ateistická.

Jestliže ovšem dnešní katolík nečte, je to hanba. Je to hanba, když nerozumí, či nechce rozumět hudbě a výtvarnému umění. Krása a umění je odleskem Božství v tomto slzavém údolí, je to dar Boží, kterým nesmíme pohrdat. Katolíků je u nás stále ještě dost a dost. Je jich dokonce tolik, že by nás svět považoval za kulturní velmoc, kdyby všichni čeští katolíci jevili o kulturu zájem.

Říká se, že katolická kultura není, či že je v područí kultury ateistické. My katolíci máme katolickou kulturu, jenže tu my odmítáme. Není moderní, je už passée. Katolickou hudbu jsme vyhodili z chrámů a jak jsem kdesi četl: s gregoriánským chorálem se dnes můžeme setkat toliko v obchodech s hudebninami. Katolické výtvarné umění je tak bohaté, že ani za celý život bychom je neobsáhli (toliko v tom smyslu, abychom si je jen tak letmo stačili prohlédnout). Je ovšem fakt, že katoličtí výtvarní umělci se neobírali akty; kubismem, surrealismem, dadaismem a všelijakými jinými -ismy. Těmito lahůdkami se ponejvíce nezabývali. Ale to, co stačili za dva tisíce let stvořit, je hodno nejvyššího obdivu.

Katolíci neznají ani přibližně svoje vlastní dějiny, neznají ani jména, natož pak životopisy světců; mnohem spíše než poctivá a třebas i syrová realita minulosti je zajímají sladké vize budoucích věků, kosmické lety, šťastná budoucnost lidstva bez hladu, bez válek, bez nemocí (-hlavně však bez Boha a bez jakéhokoli náznaku náboženství).

Český katolíku, vrať se ke své kultuře! A nemůžeš-li ji najít, pokus se požádat o umožnění dálkového studia základní školy.

 

3)

„JEST TŘEBA PROHLUBOVATI VÍRU V ZÁZRAKY A V MOŽNOSTI DALŠÍCH ZÁZRAKŮ.“

I zde Durych příliš šetřil slovy a lze se proto na něho hněvat. V dobách svého vysokoškolského studia se Durych velmi zajímal o katolickou mystiku, i vizionáře, stigmatizované světce a možno říci, že ve dvacátých letech bylo v Čechách jen málo odborníků, kteří by měli tak souborné znalosti o Božích projevech jako D. Co neznal ze svého vlastního studia, s tím se seznamoval ve Staré Říši u Florianů. V tu dobu se Durych s Florianem velmi přátelil. Ve Staré Říši se Durych seznámil i s kanovníkem Střížem, badatelem o zjevení Lasaletském. Je pravda, že Církev vždy byla ve věcech zveřejňování podrobností zázraků neobyčejně opatrná a spíše většinu zjevných zázraků udržovala v hluboké tajnosti, než by do světa pustila falešnou, nedoloženou či nepřesnou zprávu. Ani Durychovi nebylo možno upírat hadí opatrnost.

Jeho příkaz „prohlubovat víru v zázraky“ platí na prvním místě kněžím. To jsou „fidei cultores“. Durychovo mlčení v otázce zázraků nelze omlouvat jeho skromností. Tato úloha patřila právě jenom jemu, jako jedinému českému literátu, který se takového úkolu mohl úspěšně ujmout. Spíše se mi zdá, a asi nebudu daleko od pravdy, že zde Durych respektoval jakýsi zákaz. Ve věcech náboženských byl Durych mnohem poslušnější než leckterý řeholník.

Zázraky se ovšem dějí a nic naplat, dějí se jistě i proto, aby se o nich dověděli i lidé nevěřící a lidé ve víře chladní či vlažní. Mají své propagátory a z nich je zajisté velká většina poctivá. O zázraku však nelze toliko mluvit a podrobně ho popsat: zázrak nutno představit ve světle nevystižitelného milosrdenství Božího, které stále a znovu další zázraky realizuje i chystá. Třebaže my, lidé rozumní až i moudří ´ani náhodou´ o ně nestojíme. Spíše se třeseme hrůzou, aby jich nebylo zneužito proti ´hodnověrnosti´ náboženství. Ale co je to ta hodnověrnost?

Vyprávěl mi převor dominikánů v Jablonném v Podještědí, dnes již zemřelý P. Jindřich Gajzler OP., kterak již několik posledních let před svatořečením Zdislavy z Lemberka tato světice zázračnou mocí uzdravovala nemocné a to zcela nekonvenčním způsobem v rychlém sledu za sebou. P. Gajzler prý se tyto skutečností dozvídal zejména ve zpovědnici, a proto o nich nesměl mluvit. Zdůrazňoval však, že počet těchto zázraků mimořádně narůstá. Byli jsme s P. Gajzlerem přáteli a nikterak mě nepřekvapilo, když kněz, který byl po mnoho let nejmenovaným a nikým nepověřeným kustodem Zdislavina hrobu, mi řekl doslova:

„Zdislávka teď sviští!“

Za ´bolševíka´ P. Gajzler neměl státní souhlas, byl nasazen do místní zbrojovky jako mistr či dílovedoucí a komunisté mu jen proto dávali pokoj, že to byl organizační genius a že měl takové osobní kouzlo, že ve zbrojovce zaměstnané ženy by se byly nechaly pro pátera Jindřicha roztrhat. Otec Jindřich nejen že se nedal vypudit z chátrajících zbytků jablonského dominikánského kláštera a že v něm udržoval i jakousi řeholní minikomunitu, on plnil i kněžské povinnosti, které měl sice zakázány, nicméně byly „stranou a vládou“ trpěny. I po městečku prý někdy chodil v bílém řeholním hábitu.

´Zdislávka tedy svištěla´. Uzdravovala nevyléčitelně nemocná, zachraňovala polorozbité rodiny, svým prosebníkům plnila nejfantastičtější přání. P. Gajzler shromažďoval zprávy věřících o Zdislaviných zázracích a posílal je do Říma.

Roku 1995 papež Pavel Jan II. Zdislavu svatořečil. Po třech čtvrtích tisíciletí od jejího úmrtí. Svatořečil ji v Olomouci spolu s Janem Sarkandrem a dlužno říci, že toto svatořečení bylo samo o sobě zázrakem. Papež v obsáhlé, česky pronášené homilii nepřipomenul ani jediný Zdislavin zázrak, jako by se i on sám obával, aby nepoškodil hodnověrnost katolického náboženství.

 

4)

„ŠÍŘITI ZNALOST THEOLOGIE.“

Nedokážu se o tomto bodu rozepisovat, protože sám o teologii, jako takové, vím jen tuze málo. Teologie zahrnuje obsáhlé vědní obory, o nichž prý starověcí a středověcí kněží mnoho nevěděli. Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., sice s uznáním píše o husitských ženách, že vědí o Písmu svatém víc, než leckterý italský kardinál, ale znalost Písma svatého ještě není teologie.

Znalosti teologie v polovině dvacátých let se Durychovi zdály být ubohé; dnes by se mu musily zdát ještě mnohem ubožejší.

Zdá se mi být smutným paradoxem, že přílišná znalost teologie vede mnohdy kněze k formulování bludů. A to nikoli teprve dnes. Význační heretikové starověcí, středověcí i novověcí zajisté měli značné teologické vědomosti a ty se, bohužel, obrátily nakonec proti nim samým. Zajisté-chyběla jim čistota srdcí, nedostávalo se jim milosti Boží, byli, tak říkajíc, raněni slepotou. Ale daleko nejspíš je zahubila pýcha.

Proč mají teologické znalosti tak blízko k pýše, o tom, jak se zdá, nikde není mnoho psáno. A je-li, pak by na to mělo být obzvlášť upozorňováno.

 

5)

„ZACHOVATI CENTRÁLNÍ VEDENÍ UNIONISMU V NAŠEM STÁTĚ NA JEDNOM MÍSTĚ U JEDNOHO ÚŘADU A SNAŽITI SE VŮBEC O JEHO CENTRALISACI. JEST TO NUTNO A NEPROVEDE-LI SE TO, BUDOU BUDOUCÍ POKOLENÍ ZLE NAŘÍKATI.“

Snad ještě před několika málo lety by se tento příkaz zdál být pouhou vzpomínkou na jednu z „prohraných kampaní“ Jaroslava Durycha. K zájmu o unionismus (tj. o řecké katolíky a o jejich sjednocovací úlohu mezi katolíky a pravoslavnými) pravděpodobně Durycha strhl olomoucký arcibiskup Stojan a Durych sám otázku unionismu spojil se svou hlubokou úctou k svatému Vojtěchovi a k Ideji svatovojtěšské. Domníval se, že Československá republika vznikla jen proto, aby utvořila přirozený most mezi římským a řeckým katolicismem. Nesmírně ho těšila skutečnost, že v jeho vlasti žije ¾ miliónu řeckých katolíků – na východním Slovensku a na Podkarpatské Rusi. S řeckými katolíky se důvěrně seznámil při svém služebním pobytu v Užhorodě v letech 1921-1922. Tuze se hněval na českou administrativu, že ve všem zvýhodňuje pravoslavné na úkor řeckých katolíků. Vytýkal Maďarům a Polákům, na jejichž území řečtí katolíci žili (v Uhrách do roku 1918), že těmito lidmi pohrdají a nevěnují jim potřebnou pozornost. Byl přesvědčen o tom, že Češi jsou k tomu samým Bohem pověřeni, aby řeckým katolíkům účinně pomohli a aby se z Čech řídila veškerá unionistická činnost. Konečným cílem unionismu mělo být ukončení tisíciletého rozkolu mezi katolíky a pravoslavnými.

Řečtí katolíci prožili ve 20. století řadu kalvárií. Omezovala je československá, polská a snad i rumunská administrativa a doslova krvavou lázeň jim až do roku 1990 denně připravovala komunistická hrůzovláda ruská, která řecké katolíky vůbec neuznávala. Na počátku posledního desetiletí 20. století se řečtí katolíci dostali pod nadvládu administrativy ukrajinské, která už je sice nemučí a nezabíjí, ale kde jen může, škodí jim ve prospěch pravoslaví.

Daleko nejhorší nebezpečí však připravila řeckým katolíkům (bohužel římskokatolická) Apoštolská stolice a jí poddaná nejvyšší řeckokatolická hierarchie, a to svým osobitým „výkladem“ pokoncilového ekumenismu. Podle tohoto zvráceného výkladu se prý nejprve mají řečtí katolíci „sblížit“ s pravoslavím a pak teprve jakýmisi ekumenickými kouzly splývat s církví římskokatolickou. Nechce se tomu věřit.

Řeckým katolíkům tedy hrozí smrtelné nebezpečí zániku a nepomohou-li svým řeckokatolickým bratřím pravověrní, konservativní katolíci ze Slovenska, z Čech, z Maďarska, z Polska a z Ukrajiny, pak opravdu ´budou budoucí pokolení zle naříkati´!

Máme svých vlastních starostí víc než dost, ale naléhavě připomínám a varuji: Donedávna jsme řeckým katolíkům snad i záviděli, že se jich nedotkl (či spíše jim neotrávil vzduch) „duch II. Vaticana“, že si žijí spokojeně podle svých tradic a že se zejména mladým katolíkům brzy stanou vzorem. POZOR! Bylo by pošetilé nebrat v úvahu, že by si této skutečnosti nevšiml ďábel. Ovšem že si toho všiml a nyní se rozhodl, že tento dosud zářící maják podminuje a vyhodí ho do povětří.

Uvědomme si, že svou pomocí uniatům (tak se dnes nejspíš říká řeckým katolíkům), velmi účinně pomůžeme především sami sobě.

Podle Durychovy rady je třeba vybudovat „centrální vedení unionismu v našem státě“.

Dokud je čas.

 

6)

„PROVÉSTI UNIFIKACI KATOLÍKŮ V NAŠEM STÁTĚ, PROZATÍM ZVLÁŠTĚ KATOLÍKŮ SLOVANSKÝCH.“

S německými, maďarskými, ani s polskými katolíky, žijícími na území ČSR, Durych ´nepekl´. Tomu se nebylo co divit. To byly svébytné enklávy, řízené z Říše, z Vídně, z Ostřihomi a snad i z Krakova a nalézt s těmito katolíky společnou řeč bylo prakticky nemožné. Neměli nás rádi a v ničem nám nikdy nepomohli. Jestliže dnes hrstka staromilců naříká nad osudem katolických Němců v letech 1945-1946, jak prý že touto skutečností byl pozměněn obraz náboženského života v Československu, je to pláč falešný. Němečtí katolíci byli vždycky nejprve Němci, pak dlouho nic a teprve potom byli katolíky. Stavěli sice v převážně německých pohraničních vesnicích sochy svatého Václava a svatého Jana Nepomuckého, ale to vlastně už nebyli oni. Ty sochy stavěli jejich pra-pra-dědové, kterým ještě něco říkalo pojmenování Čech-Böhme.

Durychovi však leží na srdci nesoulad s českými a slovenskými katolíky. Cítí, že nás Slováci považují za poloviční heretiky, zlobí se za to na ně a snaží se všecku vinu svést na Maďary. Češi neublížili Slovákům jako národu. Že obsazovali po převratu roku 1918 vedoucí místa, tomu není se co divit. Spisovná slovenština prakticky neexistovala a maďarštinu se Češi usilovně snažili vyeliminovat. Hrstka českých namyšlených paniček stěží mohla pohněvat celý národ. Co však vskutku Slováci Čechům nemohli odpustit, to byla česká nenávist vůči katolickému náboženství, vůči kněžím, vůči katechetům. Ozvěna strženého Mariánského sloupu z pražského Staroměstského náměstí zaduněla nesrovnatelně slyšitelněji v slovenských horách než v samotné Praze. Možno také říci, že otrlí čeští katolíci toto stržení Sloupu považovali pouze za hrubou protináboženskou provokaci, kdežto Slováci přímo za svatokrádež. A nelze se jim divit. Byla to svatokrádež.

Slováci za Mocnářství netrpěli o nic méně než Češi, spíše naopak: Maďaři je vskutku nepovažovali za lidi. To sice u nás Němci také zkoušeli, ale nedařilo se jim to. Každou urážku Češi odplatili „herrenvolku“ hned celou sérií sabotáží. Daleko nejhroznější českou zbraní pak byla pasivní resistence. Té Slováci vůči Maďarům neužívali. Příliš se jich báli.

Andrej Hlinka nebyl z těch, kteří by na počkání „odpouštěli viníkům“. Byl to zejména dobrý politik, nacionalista a byl chytřejší než tucet Šrámků dohromady. I když si Masaryk s Benešem koupili každého, na Hlinku jim bylo líto peněz. Lépe řečeno: neodhadli správně jeho cenu a nabízeli příliš málo. Masaryk včas umřel, Beneš pak na Hlinkovi tuze prodělal.

Se slovenskými katolíky bychom si neuměli poradit ani dnes. I mezi nimi je mnoho koukolu, ale mají proti nám jednu s ničím nesouměřitelnou výhodu. Jejich svatou patronkou je samotná Panna Maria Sedmibolestná a jak se zdá, i pro tuto úctu Slováků k Bolestem Panny Marie, Matky Boží, jim Královna andělů dopřává o mnoho víc milostí, než kolik je jich dopřáváno lehkověrným katolíkům českým.

Věčná škoda, že jsme dosud nenalezli se slovenskými katolíky ´společnou řeč´ a že ani netušíme, jak ji nalézt.

 

7)

„ZÍSKATI SI DŮVĚRU NÁRODA ROZHODNÝM ČINEM. NĚJAKÝM; PONECHÁVÁ SE VOLNÝ VÝBĚR; ALE MUSÍ TO BÝT ČIN NÁLEŽITÉHO VÝZNAMU.“

Rozhodným činem se čeští katolíci mohli presentovat jednak v odboji proti Němcům, jednak proti komunistům.

Němců se čeští katolíci báli a do odboje proti nim se nechtěli pouštět, protože nejvyšší hierarchie včetně Vatikánu se Němců také bála a snažila se s nimi vyjít. Přesto katolických odbojářů bylo velmi mnoho a jejich činy dosahovaly značného významu. Katoličtí kněží si sice důvěru národa získávali, ne však důsledně a ne všude. Zřízením protektorátu nám Němci vnutili hru, kterou pak nás s nimi nutila hrát sama smrt; v této hře nešlo vyhrát ani nadobro prohrát. Byla to hra v režii ďábla.

Komunistů se čeští katolíci tolik nebáli a také brzy proti nim ´vyrukovali´. Hned v zápětí však poznali, že tu jde rovněž tak o hru na život a na smrt a z odboje se začali stahovat. Nicméně komunisté váhající katolíky ve všem předcházeli. Neumožnili jim vykonat závažnější čin. Německou taktiku boje proti katolictví mnohonásobně vylepšili a po několika letech svého panství dokázali katolíkům, právě tak jako i všem ostatním, že tu vskutku budou NA VĚČNÉ ČASY. Podařilo se jim to, málem až do ´posledního dechu´. Ještě 17. listopadu 1989 nikdo netušil, že ten den vláda našich komunistů končí.

Byli přitom komunisté při všech svých represích zbabělí. Na pražské arcibiskupy si netroufali. Zmohli se jen na jejich internování, třebaže je mohli dát popravit. Zavraždili sice několik prelátů (zejména ve svých věznicích), prostých kněží pobili nepočítaných, ale přece jen se báli vzbouření lidu. To, co si mohli dovolit jejich ruští soudruzi v ledových končinách Sovětského svazu, neodvažovali se provádět v srdci Evropy, kde se to přece jen hemžilo cizinci, dokonce i s diplomatickými pasy. Naši diplomaté byli po celém světě pověřováni špionáží; nestačily nám konzuláty, všude jsme na Stalinův příkaz budovali velvyslanectví. To samozřejmě byla reciproká, počet personálu se omezoval jen z části. Jezdili k nám komunisté ze všech tramtárií, zvali jsme je k nám, hostili je a provázeli. Náboženské vyznání hostí nebylo samozřejmě našim vladařům známé; předpokládali zajisté, že to jsou samí ateisté, ale to oni nebyli. Zajímali se leckdy o kostely i o náboženský život a své hostitele tak často uváděli do rozpaků. Byli jsme příliš malí na to, abychom si mohli dovolit takové krveprolití, které si před lety dovolili v Mexiku nebo ve Španělsku. (Albánie sice byla menší, ale katolíků tam přece jen tolik nebylo a cizinci se prakticky z Tirany nikam nedostali. Místo silnic měli Albánci jen stezky pro osly a mezky.)

Pronásledování katolíků nebylo nesnesitelné: hůř se katolíkům dařilo leckde na venkově či na malých městech, kde byli příliš nápadní. Ve velkých městech se ztráceli v anonymitě. Tu a tam si katolíci mohli dovolit i okázalejší projevy víry, ale tak jako všude, mnoho tu záleželo na aktivitě stranou a vládou pověřených „bořitelů chrámů“.

„Čin“ si tedy katolíci zatím dovolit nemohli a asi o jeho provedení moc nestáli. Nepřeji katolíkům pronásledování, avšak dojde k němu a pak se o provedení „činu mimořádného významu“ začne vážně uvažovat.

 

8 )

„DBÁTI TOHO, ŽE ČECHY A MORAVA BYLY TERRA APOSTOLORUM, OSTATNÍ ČÁST STÁTU TERRA MISSIONUM A ŽE ANI DNES TOMU NENÍ NAOPAK.“

Je neuvěřitelné s jakou houževnatostí se v hromadných sdělovacích prostředcích „vykřikuje“, že Česká republika je „nejateističtějším“ státem světa a je až k slzám dojemné, jak výrobcům této lži usilovně pomáhají nejvyšší hierarchové tvrzením, že jsme se stali „misijním územím“.

Jaroslava Durycha mrzelo a jistě i zlobilo, že nikdo nepřichází s tvrzením, že jsme „zemí apoštolskou“. Nebylo se mnoho co divit: Maďaři apoštolát svatého Vojtěcha nikdy neuznali, Poláci a Slováci jen s krajní neochotou, o Ukrajině a o Svaté Rusi lépe nemluvit a zmiňovat se o nějakém apoštolátu, který snad Češi provozovali na území Polabských Slovanů možno psát jen s maximální dávkou sarkasmu. Mluvit nahlas o krvavém pokřestění našich severních slovanských bratří by se jistě nikdo nedovážil: tato česká „apoštolská aktivita“ byla totiž záhy odměněna masivním poněmčením těchto novopečených křesťanů a jejich pozdějším, neméně masivním příklonem k luterství a zejména zběsilou nenávistí ke všemu českému.

O jakýs-takýs apoštolát se pokoušeli zejména čeští jezuité v 17. a 18. století zejména v Jižní Americe. Tam byli velmi úspěšní.

Čechy a Morava se staly „zemí apoštolů“ zejména v 16. a 17. století tím, že sem přicházeli cizí misionáři či apoštolové. Těžko říci, jestli zde provozovali činnost misijní či přímo apoštolskou. Pravděpodobně provozovali činnost obojí.

Jaroslavu Durychovi bylo proti srsti přijetí myšlenky, že by po nezdařeném „kulturním boji“ mělo u nás nastat údobí misijní, jako třebas někde v Ugandě nebo na Borneu. Zda si Jaroslav Durych uvědomoval, že Češi se dali na cestu systematického odpadu, tomu se mi nechce věřit. Spíše se domníval, že Bůh nám toliko hrozí, že odpadne ještě mnohem více lidí, než jich odpadlo po převratu roku 1918. Boží výhrůžka se však stávala zjevným trestem, kterému už zajisté s hrůzou porozuměl i Durych, ale přesto se domníval, že hrozící nebezpečí války přivede národ k rozumu. Nuž válka národ k rozumu nepřivedla, ani doba poválečná; tak intenzivního odpadu, jakého jsme svědky v současné době, se Durych již nedožil a dnes jsme vskutku tam, kde jsme a veškerá naděje je zastřena tmou. Přesto se domnívám, že odpad je mnohem menší, než se proklamuje; lidé o sobě tvrdí, že nevěří ač věří (činí to z mnoha důvodů a bohužel není tu nikdo, kdo by tyto lidi poučil, že „zapírat Krista“ je „trestný čin“, který jednou může duši přivést až na samotný okraj propasti pekelné). Lidé údajně „hledají“ Boha, přitom o něm až příliš dobře vědí, ale nechce se jim chodit do kostela, už vůbec se jim nechce do zpovědnice a k čemu je vůbec modlitba? Jsou toto všecko ateisté? Samozřejmě že nejsou, třebaže katoličtí hierarchové to o nich se vší rozhodností a se zvrhlou chutí prohlašují.

Ale pozor! Neplněním náboženských povinností se katolík sice dopouští těžkého hříchu, ale ani lehkého hříchu, či vůbec žádného hříchu se nedopouští katolík, kterého ani nenapadne zúčastňovat se (mimo mši svatou) „dalších“ akcí „pastoračního střediska“, jimiž jsou všelijaké besedy, kulturně-náboženské akce, dětské besídky atd. Z vlastní zkušenosti dosvědčuji rozhorlení jednoho velebného pána, který při homilii vyzýval účastníky mše svaté, aby se také v tak hojném počtu účastnili všech těch jeho spasitelných kočičáren. Snad abychom se ještě více podobali protestantům.

Misijním územím nejsou Čechy a Morava ani dnes a nehrozí ani bezprostřední nebezpečí. Nicméně každý, kdo naši vlast za misijní území označuje, torpéduje zcela vědomě Kristovu církev a přeje jí zmar. Třebaže ani sám o tom neví, ale slouží tímto průhledným, laciným skepticismem nejzavilejším odpůrcům víry.

 

9)

„UČIT SE VLÁDNOUTI.“

To je tuze lakonický příkaz, který samozřejmě platil ve dvacátých letech a platí i dnes. Církev musí umět vládnout, běda jí, je-li jí vláda odňata a třikrát jí běda, jestliže se vlády sama vzdává, což se dnes děje naplno.

Přinejmenším aspoň každý křesťan ví, že katolická církev není žádnou demokratickou organizací, že to je absolutistické mocnářství, kde Ježíš Kristus vládne neomezenou mocí. Papež je toliko jeho náměstkem, jehož pravomoci nejsou ani stínem pravomocí Kristových. Nejvýznamnější rozdíl spočívá v tom, že Pán Církve je Bůh, kdežto papež je člověk. Nicméně papež z Kristova pověření Církvi vládne a jeho vláda je absolutistická. A má k tomu nezadatelné právo; je neomylný ve věcech víry a morálky. Vláda papežova ovšem není omezena jen na oblast víry a morálky; papež a všichni církevní hodnostáři-od nejvyšších po nejnižší-vládnou v řadě jiných oblastí a to už vůbec nemusí být vláda neomylná.

O neomylnosti papežově už bylo řečeno mnoho. Další diskuse na toto téma ponechme ateistům; všímejme si ediktů papeže a biskupů a třebas i jen obyčejných kněží v oblastech, které mají s vírou a morálkou málo společného.

Úspěšně vládne jen ten, kdo vydává pouze splnitelné rozkazy. V posuzování splnitelnosti či nesplnitelnosti by měl církevním představitelům pomáhat Duch Svatý a jistě tak i činí, je-li o to pokorným srdcem žádán. Každá moc zde na tomto světě pochází od Boha, a proto vládnout je možno toliko ve jménu Božím. Zde se tedy jasně odlišuje vláda dobrá od vlády špatné, a protože vláda špatná nikomu nepřináší-ať dříve či později-žádné uspokojení, natož pak radost a štěstí, raději se přemnozí lidé ani o žádnou vládu nepokoušejí. Bezvládí, jak známo, je z mnoha důvodů horší než vláda špatná, právě tak asi, jako jsou i špatní rodiče pro dítě vždycky lepší, než dětský domov.

Učit se vládnout je obtížné, ale je to možné, nechybí-li dobrá vůle. Dobré vládě nad svým bližním se musí naučit každý katolík. Rodiče musí ovládat své děti, učitel své žáky, farář své farníky. Starší se musí naučit ovládat mladšího, zkušený hloupějšího (nebo třebas i jen naivnějšího). Nutno připustit-a neprosím přitom ženy o žádné prominutí-že manžel musí vládnout své ženě, a to kategoricky a nesmlouvavě. Přitom však natolik laskavě, že manželka nesmí manželovu vládu chápat jako příkoří, ani jako nějaké omezování. Nechat se dobře vést je totiž nesmírně pohodlné, až i příjemné. Takovýto poměr mezi manželi zavání utopií, přitom to však utopie není: to by Bůh nenapomínal ženy, aby byly poslušny svých mužů.

Tuze těžký to příkaz vydává Durych českým katolíkům: učit se vládnout!

 

1O)

„JURISDIKCI SPRAVEDLIVĚ VYKONÁVATI.“

To je v podstatě doplnění příkazu předešlého, naučit se vládnout. Vykonávat řádně jurisdikci v době první republiky bylo jistě obtížné, nepříjemné, až i protivné, v podstatě se však na její dodržování dbalo, ať již úspěšně, či méně úspěšně.

Jistě že nelze zaměňovat jurisdikci civilní za jurisdikci církevní, nicméně v jednom jsou si dnes podobny jako vlastní sestry. Jurisdikce jako taková padla a nedaří se ji vzkřísit. To, čemu říkáme jurisdikce, je ubohá zpotvořenina, zmatený parchant liberalismu, výplod lenosti, lehkomyslnosti, nezodpovědnosti, ubohé zaklínadlo, ze kterého už nemají strach ani malé děti.

Okrade-li mladík stařenu o poslední peníze a „dokáže“ pak, že se tím nechtěl nikterak obohatit, nic se mu nestane. Hlásá-li kněz, biskup, nebo třebas i kardinál nějakou bezbožnou herezi (jestliže si toho kdo vůbec všimne, že tu jde o herezi) a má-li za to nést odpovědnost, je toliko bratrsky napomenut. Snad i trochu přeháním, ale pokud se jurisdikce dosud nedostala až sem, pak sem dozajista dorazí už za krátký čas.

Tohoto zániku jurisdikce si Durych všiml před třemi čtvrtěmi stoletím; jal se sice volati silným hlasem, ale byl to jen hlas volajícího na poušti…

 

11)

„HUBITI LEŽ A POMLUVU; TOTO JEST BOD VELICE OŽEHAVÝ; NEJDE O POMLUVU ANONYMNÍ, ALE O POMLUVU OFICIELNÍ.“

„A tak každý bídně zajde, koho pomluva zlá najde,“ jsou pravdivá slova komické opery.

Ďábel je právem nazývám Otcem lži. Lež uvozuje každý hřích, třebas i jen tím, že sami sobě nalháváme, že „hřešíce, dobro činíme“. O lži samozřejmě byly napsány tisíce stránek a já nebudu další přidávat, jen se zmíním o ´pomluvách oficielních´. Pomluva oficielní, jinak též denunciace, nemusí být zcela lživá. Může to být velmi často polopravda, bohužel leckdy i skutečná pravda: vytržená z kontextu, či předložená v takových souvislostech, které pravdu převracejí v obludnost. Je tedy pravda cosi relativního: totiž lidská pravda. Pak je ovšem ještě Boží pravda a pokud tu se někdo snaží zneužít jako prostředek pomluvy, pak tu jde o hřích do nebe volající. Velmi rozhořčeně píše Durych ve svých „Služebnících neužitečných“ o oficielních pomluvách, které se staly noční můrou pro japonské misionáře koncem 16. a v 17. století. Tyto oficielní pomluvy konstruovali řeholníci zejména na Filipínách a odesílali je do Říma, aby co nejvíce poškodili misijní činnost v Japonsku. Šlo tu zajisté o řevnivost mezi řády, která nebyla ničím novým a více méně pokračuje dodnes. Tehdy však šlo o život a skutečně tyto oficielní pomluvy způsobily v Japonsku mučednickou smrt netoliko misionářům, ale zejména již obráceným japonským katolíkům, nejčastěji těm bezbranným: starcům, nemocným, ženám a dětem.

Hubit lež je velmi nesnadné. S hubením lži je nerozlučně spojeno prosazování pravdy; jinými slovy řečeno: lež musí padnout, aby vyvstala pravda. Jestliže Kristus o sobě prohlašuje, že je CESTOU, PRAVDOU a ŽIVOTEM, pak je zřejmé, že boj proti lži, boj za pravdu, je bojem za Krista.

–

V závěru stati Pro domo mea Durych ujišťuje, že na jeho věrnosti a příslušnosti ke katolictví se nic nemění. Nicméně nadále chce být jen obyčejným vojákem, posledním, ale věrným.

To je ovšem jen zdánlivá skromnost. Durych přestává být franctireurem a stává se „obyčejným vojákem poslední domobranecké výzvy“. Nuž, ať se tak stane. Předtím však, jen tak mimochodem, vydal soubor příkazů v podobě návrhů, hodných vojevůdcovské geniality maršála. Kdyby tyto jeho příkazy byly splněny, či aspoň soustavně plněny, nebylo by k obraně katolictví třeba ani chromých, nedoslýchavých a poloslepých domobranců.

Ach, to nešťastné „kdyby“…!

Leave a Response »