PRVNÍ REPUBLIKA Středa, kvě 11 2011

Stále naléhavěji se dotazuje mladá generace nás starých, jaká vlastně byla ta První republika, zda opravdu byla tak demokratická, tak svobodná a zda byla skutečným domovem Čechů, Slováků a Rusínů, kteří si ji za svůj domov svobodně zvolili. Jak se v Československé republice vedlo Němcům a Maďarům?

Nemohu než odpovědět: Ti měli k této republice zpočátku značné výhrady, bouřili se, brzy se však život v tomhle vykonstruovaném státním útvaru většině z nich zalíbil a jistě by se jim záhy stal i milovaným domovem, nebýt Hitlera a jeho nesmírné moci, kterou ho obdařil Kníže světa. Po stránce národnostní byla Československá republika vzorem všem multietnickým státům; stěžovat si mohl toliko člověk, jemuž veškerá soudnost byla upřena.

A jak prý to bylo s náboženstvím:

Nuž zde už to tak jednoduché nebylo. Za První republiky nejen že každý měl své náboženství: její občané povětšině nábožensky žili. Když ne po celý život, tak aspoň za mlada. „Bez vyznání“ se lidé stávali zejména po krachu „československého schizmatu“, kdy obrovská většina členů církve československé zjistila, že ta jejich vzdorocírkev žije toliko z nenávisti vůči katolictví. A protože si katolíci těchto nešťastných schizmatiků přestali všímat, neměli již českoslovenští „kněží“ o čem kázat. Své posluchače začali mámit vlastními názory, které byly vesměs nudné (Dokud tito kněží byli ještě odchováni v katolických seminářích, bylo dobře: řádně vysvěcený kněz, třebaže upadne celou svou duší do bludu, přece jen ještě vyzařuje jakýsi odraz jasu Ducha svatého, a tím dokáže své posluchače zaujmout). Ti českoslovenští kněží, kteří mařili svá mladá léta v líhních církve československé, které mladá republikánská administrativa štědře dotovala, neměli po své instalaci už svému publiku zhola nic co povědět: modlitebny s kalichem ve štítě se začaly vyprazdňovat. Ztracené ovečky, kterým už nechutnala pastva československá, se dávaly na úřadech zapisovat jako občané „bez vyznání“. Byrokracie to předepisovala, třebaže to bylo poněkud nerozumné: Jako kdyby si invalida dával zapisovat, že je občanem bez nohy či bez ruky. Nevím, čemu pak tito občané věřili, či zda vůbec v něco věřili. To vskutku nevím. Nevěděli to však–a samozřejmě ani dnes to nevědí-jejich pastýři nižší i vyšší, a to už jen z toho prostého důvodu, že jim na téhle maličkosti pramálo záleželo.

Bohužel jsem ani neslyšel, že by se naši velebníčkové-tím méně pak biskupové-trápili otázkami, jak je těmto „občanům bez vyznání“ po těle, nepřišlo jim na mysl, že by někdy nějakou tu zatoulanou ovečku navštívili a jen tak mezi řečí se jí optali, zda by nechtěla zaběhnout do nejbližší zpovědnice a vrátit se tak domů. Odpadlíci na tom se svou psychikou nebývají nejlépe a dost možná že i na takovou vstřícnost svých bývalých duchovních vůdců čekají.

K odpadům od katolictví v Čechách docházela již od dob josefínských; nabytí svobody roku 1918 dalo apostázi „zelenou“.

Před rokem 1918 se přemnoho českých kněží po mši svaté, ale dost možná, že i při mši svaté, modlilo vroucně za vítězství rakouských zbraní. To zajisté českým věřícím nevonělo, ale poslušnost katolíků bývá mnohdy slepá (zejména tehdy, když se od nich žádná poslušnost neočekává). Věřící se tedy modlili zároveň s knězem a tyto modlitby vzbuzovaly v každém Čechovi hořkost, které se nelze tak snadno zbavit. Rakousko pak zčista jasna válku prohrálo a ustavil se český stát.. Netoliko bezvěrci a jinověrci, ale i tuze mnoho katolíků se začalo ptát, zda tahle odporná kněžská kolaborace zůstane nepotrestána, nebo obdrží-li austrofilní kněží pardon; (v zájmu spravedlnosti  n u t n o  připomenout, že značná část katolického kléru se za císaře pána a jeho rodinu  n e m o d l i l a  a tuze dobře se to o všech vědělo.. Ale i těm hrozilo nebezpečí.

Bezvěrci a jinověrci by rádi trestali, až by plakali. Hodně se o tom napřemýšleli, ale zároveň i počítali. Chyběla výkonná moc. Vojáci byli převážně v zahraničí. Ale i kdyby se naráz všichni vrátili, asi by je nikdo nepřesvědčil , aby hned zase začali někomu párat břicha. Totéž možno říci i o policejních silách. Policie byla převážně katolická a jistě by jí příliš netěšilo prolévat kněžskou krev. Byli tu pak ještě Sokolové, kteří „flanďáky“ nikdy nemilovali, ale u těch vládl ´demokratický duch´; jen stěží by šli mordovat bez řádného soudu.

Austrokatoličtí kněží měli štěstí. Namísto toho, aby za svou nadpřirozenou záchranu denně děkovali Bohu, jali se pustě nadávat všemu „československému“ a jejich nenávist byla přitom zcela nekřesťanská. Kazili, co se dalo; nesmírně škodili českým zájmům v pohraničí, deformovali myšlení svým kaplanům a jistě i seminaristům, pokud na ně měli nějaký vliv.

Převratem roku 1918 byli překvapeni všichni. Říká se, že zdaleka nejvíc byl překvapen tatíček Masaryk. Nesmíme se tedy hněvat na českou katolickou církev, která už dlouho, předlouho sloužila rakouskému Domu. A najednou takové polízání! Tohle ovšem nebyla jen nějaká defenestrace, s nimiž už Češi měli zkušenosti, toto byla světodějná událost prvního řádu, to nebyl jen tak nějaký exces. Řím byl daleko, páni biskupové Němci (na Slovensku Maďaři).

Tož co včil ?

Zdá se, že tehdy byli Češi vedeni svými svatými patrony za spoluúčasti samotného Ducha svatého. Uznalí ´fait accompli´ faráři dále vykonávali svůj úřad, jako by se zhola nic nestalo, nikam neutíkali, nikde se neschovávali a ani je nenapadlo činit jakékoli potíže nově zaváděným československým úřadům. Nemám žádné povědomí o tom, že by snad nějaký austrofilní velebníček doplatil na svůj blud. Bezvěrci totiž leckde řádili, ale jak se zdá, žádný „důstojný“ pán, který raději vyznával císaře než Boha, nedošel zasloužené újmy. Nejvýš mu někde v hospodě nafackovali. Kdo to odnesl, to byly sochy svatého Jana Nepomuckého, kterého čeští volnomyšlenkáři brali jako rivala mistra Jana Husa (?), kácely a přerážely se kříže, bourala se Boží muka. Ale svatý Jan vskutku dopadl nejhůř…

Všecko to bezvěrecké řádění však začalo už 3. prosince 1918 stržením Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí. Tato rána nikdy nepřestane krvácet.

Záhy nato se začali rojit „pokrokoví“ kněží. Vznášeli požadavky na radikální liberalizaci církve, dožadovali se reformy liturgie, zejména však zrušení celibátu. Nebylo jim vyhověno a v smíchovském Národním domě založili „národní“ Československou církev. Následky byly bolestné. Katolická církev přišla o jeden a čtvrt milionu lidí (zdráhám se je nazvat věřícími), a ti všichni k tomuto hanebnému a trapnému odpadu nebyli svedeni nikým jiným než KATOLICKÝMI KNĚŽÍMI!!! To mluví samo za sebe. Těch odpadlých bylo skutečně víc, než by se dalo předpokládat, nebyli to jen ti, kteří byli svými „hospodyněmi“ donuceni k legalizaci jejich konkubinátu, musili mezi nimi být i takoví kněží, kteří upřímně nenáviděli katolickou církev a tudíž zde vyvstává otázka, kdo je k téhle nenávisti dohnal, nebo kdo k té nenávisti zavdal příčinu. Tu se dostáváme k jejich výchově v kněžských seminářích a k osobám, za tuto výchovu zodpovědným. Byli to tedy biskupové. V dobách rakousko-uherských jsme měli většinu biskupů německých, někteří dokonce byli šlechtického původu. Ovšem že za to nemohli, že byli Němci, ale jistě mohli z větší části za to, že své české ovečky považovali při nejmenším za „prosťáčky Boží“, Čechy uznávali za národ jen s největší nechutí, češtinou opovrhovali a svou němčinu preferovali před latinou. Za tuto shodu upřímně děkujme i prostému a zajisté i nejchudšímu vesnickému lidu, který své velebníčky skutečně miloval a považoval je za členy rodiny. Takoví kněží se pak se svým stádcem sžili natolik, že ani v nejdivočejším snu by je nenapadlo se od něho oddělit.

Zdá se tedy, že nejen bohatství vadí vstupu do nebeského království, ale že mnohem vážnějším zátarasem je egoismus, namyšlenost a všecko ostatní, co možno nazvat pýchou.

–

Advertisement

Leave a Response »

 

Za všecko asi mohou brambory Neděle, bře 13 2011

Dvě strašlivé metly trestaly lidstvo po celou dobu jeho historie: nakažlivé nemoci a hladomory. Nakažlivé  choroby prý zredukovaly počty obyvatel již v dobách prehistorických.
Mnohem hroznější pohromou je hladomor. Ten si člověk jednak zaviňuje sám, např. válkami či spíše ještě ekonomickou nezodpovědností a lajdáctvím, mnohem spíše jsou však za hladomor odpovědné přírodní katastrofy. Poručit větru a dešti sliboval už baťuška Stalin, snad právě proto, že v jeho říši-naposledy na Evropském kontinentě–byl jeho milovaný lid hladomoru vystaven. Ve dvacátých letech minulého století si na Ukrajině, ale i jinde v širé Rusi, vařili lidé k jídlu nemluvňata, ale prý i odrostlejší děti. Sám ďábel tak chránil lidi před smrtí hladem.
Nemoci se lidstvo naučilo omezovat. Hladomory, alespoň v Evropě, odstranil Kolumbův objev Ameriky. Ne hned, ale teprve tehdy, kdy se ve větším měřítku začaly pěstovat z Ameriky dovezené brambory. Vládci Pruska a Rakouska l8. století byli sice škůdci ducha a zlo jimi způsobené dodnes nebylo napraveno, ale nutno jim přičíst k dobru, že pod přísnými sankcemi direktivně zavedli pěstování brambor. Náš „zdravý venkovský lid“ brambory odmítal. Považoval je za ďáblovu vějičku a kdyby už tehdy se těšil spásné svobodě, pak by se brambory pěstovaly tak nejvýš v botanických zahradách.
Ono se dnes již nechce věřit, že ve středověku, ale ještě i později, rolník z polí sklízel jen o něco málo víc než zasel, třebas i jen dvojnásobek nebo trojnásobek. Vzpomeňme si ze své povinné školní četby, jak babičky zamykaly před dětmi chléb! Skutečně se tak dálo. Nebylo antikoncepčních prostředků, přitom však naši pradědové měli podobné choutky choutkám našich otců a nás samých a tak se stávalo, že i skalní neznabozi plodili potomky v počtu svatých apoštolů.
Lidstva však nijak moc nepřibývalo a dokud se brambory nestaly běžnou potravinou, prováděla moudrá „příroda“ v početných rodinách selekci, za kterou by se nemusil stydět ani doktor Mengele. Děti umíraly ještě v den svého narození. Jednoho roku se dožilo jen málokteré dítě.
Toto se dělo v l9. století v Evropě. Děti chtěné i nechtěné  umíraly často i z nepochopitelných důvodů. Jako na potvoru, těch nechtěných zůstávalo naživu víc. A tak se ve městech začaly děti   u t r á c e t.  Tak, jako přebytečná koťata nebo štěňata. „Národním sportem“ se toto utrácení dětí stalo ve staré „dobré“ Anglii i ve „sladké“ Francii. O mnoho jinak nebylo ani ve Flandřích, v Německu a všude tam, kde už se lidé    p ř e s t a l i   bát hladu! Není ovšem zcela pravdivé, že své děti zabíjely nejprve národy bohaté a od nich se to naučily národy chudé. Teď už je rozhodující „vyspělost ducha“, ale pozor! Této vyspělosti prý nabývá člověk sledováním televize a na tu, jak bohužel známo, koukají den co den i nahatí černoši, kteří v období sucha žvýkají spolu se svým dobytkem  slámu a kůru stromů.
Nadbytečných dětí je stále víc a víc. Co s nimi? Tenhle problém trápil už antické demokraty a ti (prý jen neduživé děti) shazovali se skály. V Londýně v l9. století byly asi jen malé byty. Během pouhých pěti let, v rozmezí l855 až l86O se v tomto městě našlo asi 3900 mrtvolek novorozeňat. Tehdejší anglický lékař W. R. Ryan bije na poplach: „sympatie veřejnosti jsou jednoznačně na straně vražednic. Vraždy nemluvňat veřejnost přijímá docela jinak než ostatní vraždy!“ V listu Morning Star ze dne 23. června l863 se píše: „O mrtvoly nemluvňat, pohozené na ulicích, ve stokách a pod keři v parcích nebo u vrat kostelů  dbá policie stejně málo jako o zdechliny psů nebo koček.“
To už se v tu dobu anglický lid dost dlouho dusil v objetí humanismu Velké francouzské revoluce, ovšem dnes je již humanismu tolik, že si s ním nikdo neví rady. Brambory nepomáhají, nejedou nám, země je „přelidněna“. Antikoncepce je nepohodlná, v plánované rodičovství se nevěří. „Jen ve smrti je jistota“, říkají netoliko básníci. Smrt je rychlá, přesvědčivá a laciná, zejména slouží-li zájmům státu. Je samozřejmě hygienická a nad pomyšlení humanistická. Trápit děti v nalezincích a dětských domovech? Na ty si přece tolik stěžoval Charles Dickens. Současní ministři financí a jiní správci státního pokladu si bručí pod vousy: „Tolik zbytečně vynaložených peněz! Na haranty nikdy nebylo dost peněz!“ Ti, kdo se sami zasloužili za vznik a existenci dětských domovů, láteří: Dětské domovy prý mrzačí charaktery! Z jejich chovanců se stávají zločinci!
Co naplat! Právě tak, jako že člověk nepřestane být člověkem, nepřestane ani hřešit a pokoušet Boha. Nadále bude utěšovat své okolí i sama sebe, že lidské embryo jetě není člověkem, natož aby pak bylo pod Boží  ochranou. A co že to vůbec je ten Bůh?
Běda! Pošetilosti lidská! Stačí jen se podívat k sousedům, jak jsou zoufalí z těch miliónů Turků, které si sami museli nazvat domů, protože si sami povraždili miliony nenarozených dětí. Nepřivolávejme si národní neštěstí! Avšak raději a ochotněji budeme stavět mešity, jen abychom se nemuseli řídit těmi zákony, které vytvořili naši civilizaci a kulturu.
Bezbranné děti lze vraždit snadno a rychle. Házením se skály, udušením, uškrcením, hladem a třebas i  civilizovaně–skalpelem. Vražda však zůstává vraždou a to již od počátku světa. Kainovi se dostalo této připovědí od samého Boha:
„Cos to udělal? Hlas krve tvého bratra volá ke mně ze země. Proto buď proklet, vyhnán z úrodné země, která otevřela ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Když budeš obdělávat půdu, nedá ti už svou úrodu. Budeš pobíhat a toulat se po zemi.“
Tu pravil Kain Hospodinovi:
„Můj zločin je větší, než je možno odčinit!“
Kain Boha neviděl, ale slyšel ho a svou vinu uznal. My už Boha neslyšíme a ani ho slyšet nechceme.

Leave a Response »

 

POVÍDÁNÍ O NEROZUMNÝCH PTÁČCÍCH Sobota, led 29 2011

Snad se i může zdát, že není v lidských silách sestavit žebříček všech nebezpečí, ohrožujících katolické náboženství. Je jisté, že každý člověk spatřuje nebezpečí v něčem jiném, což by samo o sobě ani příliš nevadilo. Ani zdaleka nejsme všichni stejní a tedy ani stejně nemůžeme uvažovat. Největším nebezpečím pro katolíka, tak jako více méně pro každého člověka, je nevidět   e v i d e n t n í    nebezpečí, ignorovat je a je podceňovat. Evidentní nebezpečí je rozpoznatelné, třebaže to někomu může trvat déle než ostatním. „Slepota ducha“ je Boží trest, touto slepotou prý raní Bůh každého, koho chce zničit (to je nadsázka, jde tu v podstatě o trest Boží). Kdyby Bůh člověku tak často neposhověl a neposkytl by mu ještě možnost prohlédnout, bylo by to zlé. Je však něco jiného nebezpečí vidět a nebezpečí posuzovat. Bohužel dosud nebyla vynalezena stupnice, která by objektivně označovala stupeň toho či onoho nebezpečí, tak jako na příklad Richterova stupnice označuje sílu zemětřesení.
Katolické náboženství je proto jediným správným náboženstvím, protože je založil Ježíš Kristus, Syn Boží, tj. pravý Bůh. Není kromě náboženství Kristova jiné skutečné náboženství. Za Ježíšova pozemského života existovala celá řada náboženství, vyznání, světových názorů a duchovních proudů, které všechny do jednoho lze shrnout pod název modloslužebnictví. Jak dobře víme, veškeré modloslužebnictví Hospodin už v dobách starozákonních označoval nelichotivým (dnes ovšem jak pro koho) názvem cizoložství. Modly nemusily být jen výrobky lidských rukou, mohly to být i všelijaké neviditelné postavy ať již neexistující (různí bohové a bohyně), nebo existující (zlí duchové) a modlami také mohly být nedostupná nebeská tělesa či nevysvětlitelné přírodní jevy.
Lze předpokládat, že za Kristových časů byly kromě Antarktidy osídleny všechny kontinenty, že na rozdíl od všech lidí náš Spasitel o těchto osídleních věděl, ale že nikdy ani nejstručnější poznámkou nenaznačil, že by se jeho učedníci měli pokusit s tímto lidem se spojit a po vzájemné výměně zkušeností přijmout od něho ´to dobré´. Kristus samozřejmě nejednou nabádá k jednotě lidí v Něho věřících.
Ti ostatní vždy byli, jsou a budou pohany; těm jsme povinováni přinést světlo víry, nikoli se s nimi dohadovat (učesaněji řečeno: vést s nimi dialog). Kristus také dobře věděl, že od něho spousta lidí odpadne, že z ďábelského popudu, či jen z ďábelského mámení povstanou lžiproroci a antikristové, že se objeví i vlci v rouše beránčím, kterým špatní, toliko najatí pastýři vydají svěřené ovce bez boje. Pro tyto ztracené ovce-třebas jen pro jednu jedinou-by měl dobrý pastýř své stádo opustit a měl by se vydat ztracenou ovci hledat. Když ji pak nalezne, má ji vzít na ramena a vrátit ji ke stádu. Žádnému pastýři náš Spasitel nedoporučuje, tím méně ho vybízí, aby se ztracenou a znovu nalezenou ovečkou rozmlouval a snad se jí i vyptával, co že se jí v ovčíně nelíbilo a proč se tedy ztratila. Nejsem teolog a nehodlám hovořit o ekumenismu, protože mi to nepřísluší.  Třebas se i mýlím.
Lidí na světě je kolem sedmi miliard a katolíků je nejvýše jedna pětina. A to sem zahrnuji i „matrikové“ katolíky, kteří naši náboženští vzdělavatelé a rádci považují za ovce ztracené. Ta miliarda katolíků se ovšem obává Knížete světa. Ten je svádí světskými slastmi, po nichž oni spíše prahnou, než aby si jich nevšímali. Mnoho katolíků těmto slastem propadne, ať již jen na čas, nebo i trvale. Pak je vskutku možné hovořit o „ztracených ovcích“. Ti, kteří těmto světským slastem odolávají, tu a tam koutkem oka pošilhávají po jiných „náboženstvích“, jejichž morálka má svůj původ na hnojištích a mrchovištích. Ale…
Kníže tohoto světa je dobrý psycholog. Uvědomuje si, že člověk je ve své podstatě „krasoduch“, a aby ho rychleji oklamal,  z a m l ž u j e  okolnost zrození těchto  páchnoucích morálek  třpytným oparem, věnčí je kmentem, atlasem, hedvábím, zlatem a drahým kamením, které ubohý člověk naivně miluje a v propasti pekelné jsou těchto materiálů zásoby nepřeberné.
Tomuto ďáblovu pozlátku tuze rádi věříme a na ošidnou vějičku usedáme dnes a denně  Nejčastěji jen na docela malou chvíli, abychom uzobli zlatou třešničku a zase rychle odlétli. Bohužel toho je si vědom i Ptáčník a mlsné ptáky schytává do sítí.. Do pekla je zatím ještě neodnáší, ale ochotně jim podává cenné ponaučení, že jinde, než při katolické víře, jim bude mnohem lépe a snesitelněji.
Ulovení ptáčci mají možnost vybrat si své budoucí bidýlko podle svého gusta. Mohou dokonce ještě zůstat křesťany, jsou však přeškolováni. Zachovávat katolictví-zejména ono tradiční a osvědčené-vždyť to je přece  vyčichlý anachronismus, chcete snad přece být moderní a jistě chápete, že křesťanství má ještě jakýs takýs nárok na modernost jedině tehdy, je-li náležitě zreformováno!!!
Mnohem častěji si ulovení ptáčci vybírají  obyčejný ateismus. Tak zvaní ateisté, což ani zdaleka nejsou bezbožci, mnohem spíše jsou to silně hendikepovaní „nenávistníci“ Boha, jsou označování zdobným epitetem „občané bez vyznání“.. Což by mělo znamenat, že nevyznávají Boha ani ďábla, ale to není pravda. Oni totiž v Boha i v ďábla stále ještě věří, třebaže jsou to odpadlíci. Jinak to ani nejde. V Boha a v ďábla nevěřit nelze. Tím promyšleněji Boha urážejí a vysmívají se mu. Odpadlíků přibývá: zjevných i tajných. A aby jich neubývalo, o to se stará   snad většina  náboženství, co jich je  na světě.
I buddhismus nebo islám si mohou ulovení ptáčci vyvolit jako svou budoucí útulnou klícku. Jak v buddhismu, tak i v islámu si mohou žít podle svých snových představ, toliko v odlišných barevných odstínech.
Své miliardy duší nabyl islám za dlouhá staletí své existence. Dnes už k islámu nepřistupuje mnoho duší, islám si stačí sám. „Co rok, to prorok“ je jeho motto. To musí ocenit i ultramontánní katolík. Tak to přece má být. Muži plodí, ženy rodí. Jakápak zdrženlivost! Tu přece prorok nežádá…
Před islámem uctivě sedí na zadku tuze zbožní lidé. Vzdychají, že my, katolíci, se nemůžeme ve zbožnosti rovnat, mohamedáni prý jsou lidé zásadoví, o své pravdě přesvědčení, ochotní pro své náboženství přinášet oběti. Avšak pravý opak je pravdou a měli by si to konečně uvědomit všichni ti bolestíni, kteří nad svou nedostatečnou vírou toliko vzdychají, ale pro její posílení nic nekonají. Dobře přece víme, že Alláh je nesmírně daleko, není to osobní Bůh, je to chiméra. Na rozdíl od našeho Spasitele, který své učedníky vysílal do světa v pokoji a s poučením jděte a učte všechny národy, prorok Mohamed vysílal svoje učedníky, aby jeho názory šířili po světě mečem. Možno si domyslit, k čemu šiřitelé a rozmnožitelé islámu meče používali.
„Poturčenci“, jak známo, islám často přijímali pro záchranu holého života, nebyli to jen pomýlení ptáčkové, kteří si chtěli přilepšit. Imámové a všichni ti muslimští „duchovní“ si uvědomují, že sekularizace a následný odpad nadobro zničí islám, že už nebude možno odnikud doplňovat jeho prořídlé řady. Proto to jejich zběsilé řádění pro každého konvertitu netoliko ke křesťanství, nýbrž k jinému bludu, jakým je islám: k buddhismu, k hinduismu či k jinému asijskému  -ismu..
Islám je jen ubohým lákadlem: je to dekadentní odpad středověké bezvýchodnosti, produkt periferie středověku. Zotročení Jihosúdánci, či spíše Jihosúdánky (severosúdánští otrokáři dávají přednost otrokyním před otroky–gaye bys mezi nimi spočítal na prstech), musí pod pohrůžkou smrti přijmout islám. U této víry, že „Alláh je mocný a Mohamed je jeho prorok“ setrvávají však jen potud, dokud je nějaká americká humanitní organizace z otroctví nevykoupí, pak znovu začnou prakticírovat svůj dřívější animismus, nebo se také vrátí ke křesťanství. Konvertité muslimské šiky  neposílí ani  nerozmnoží.
Nejsou všichni polapení ptáčci jen požívační mlsouni. Jsou i početná hejna takových ptáků, kterým tuze lichotí, že dovedou létat s neobyčejným mistrovstvím a bravurou, což jiným tak dobře nejde .Pýcha plodí pýchu a takovým ptáčkům pak není žádná klec dost zlatá.  Ale i těm může Velký Ptáčník vyhovět. Nabídne jim buddhismus a to v nejširším smyslu.
Buddhismus-to je pane lahůdka! To v podstatě není žádné náboženství, to je jen obrovský komplex více méně prostoduchých filosofií, které se už nejméně po dva a půl tisíce let snaží   v y s v ě t l i t  svět a stále mu to nějak nejde. Buddhisté meditují, uvažují, předkládají teze a konstruují k nim příslušné antiteze, to všechno by jim šlo, jen jejich syntézy k ničemu nevedou. Totiž ony by snad i vedly, ale problém je v tom, že každý buddhistický axiom chtě nechtě musí končit v nirváně, jinak by to už nebyl buddhismus.
Nirvána pak není ničím jiným, než absolutní nicotou. Mnozí křesťanští myslitelé ztotožňují s absolutní nicotou peklo; to jsou pesimisté, protože jiní mudrlanti tvrdí s jistotou, že je prý možno si představit čerty, jak opékají hříšné duše na oleji, ale nelze prý si představit nicotu, ta je nad všechno pomyšlení to nejhorší. To jsou samozřejmě samé spekulace. Nicotu nikdo nezažil, nikdo ji tedy nemůže popsat a dokonce i všechny vize pekla, které (jen v tuze skrovné míře) byly lidem poskytnuty, žádnou nicotu či nirvánu neukazují.
Co s takovým učením? A pokud je přijaly i stamilióny lidí a stále je vyznávají, nutno připustit, že je to učení iluzorní: ploché, nenáročné, tím i bezcenné. Takové učení bezpochyby přijímá zejména takový člověk (ptáky už nechme odletět), který o žádné    o p r a v d o v é    poučení nestojí.
Lidem byla dána řeč proto, aby jí chválili Boha. Při stavbě babylonské věže řeč Adama a Evy, tj. řeč rajská-zanikla. Z nově vzniklých řečí mnohé zanikly, ale ostatní řeči, ty živé,  se bohatě rozrůstají a košatí. Za nejbohatší řeč jsme nedávno musili pokládat ruštinu, řeč pokroku a míru. Dnes se o podobný titul uchází angličtina. Světovládným jazykem bývala kdysi i řečtina a latina. Marnost nad marnost. A přece nejbohatší řečí světa je dnes již mrtvý   s a n s k r t. Či spíše zůstal nesmrtelný.
A v této nejbohatší řeči světa košatěl buddhismus. I proto mu asi propadly milióny lidí. Prostoduchých, protože byli zlákáni jeho nesmírností, i těch moudrých, kteří se nechali zlákat -m n o h o m l u v n o s t í. V moderních řečech je možno vyslovit myšlenku dvojím i trojím způsobem, sanskrt ji vysloví   m n o h a    způsoby. Mnohomluvností, jak známo, dosáhli mnozí lidé bohatství i moci, nicméně slova zůstávají jen slovy, řeči nejsou ničím jiným než řečmi. Tyto řeči žádného Boha nechválí, protože buddhismus žádného boha nemá. Ty tisíce stránek buddhistické filosofie, ty milióny či snad miliardy slov (i zapomenutých) nejsou ničím jiným než jalovinou. A byť i se jimi ať už kdokoli prokousal a teď si myslí, že objevil kámen mudrců, dojde po všech trablech k známé buddhistické říkance „om mani padme hum“, což přeloženo-neznamená vůbec nic.
Studium buddhismu není však žádnou procházkou v růžové zahradě. Celý tento komplex filosofií nelze obsáhnout za celý lidský život. Je to nesmírná, nekonečná práce, s žádným jiným studiem, s žádnou jinou prací nesouměřitelná. Jak tohle může lákat lidi, kteří snad i opravdově považují každou práci za ozdobu života? Ale pozor!! Hrozí tu nebezpečí. Není každá práce prací  o p r a v d o v o u,  může se, jako každé jiné lidské snažení, stát toliko prací   z d á n l i v o u.   Tak zdánlivou a tím i neskutečnou, jako kdybychom chtěli spočítat všechna zrna pšenice v půlmetrákovém pytli, a to nikoli proto, že bychom z nějakého důvodu potřebovali znát průměrnou váhu jednoho zrnka, ale proto, že se domníváme, že v počítání se všichni mýlí, že jen my to dovedeme.
Tisíce lidí západní Evropy a Ameriky se shlédli v buddhismu, a to jen proto, že se jim nelíbilo křesťanství, zvláště pak katolictví. Těch lidí jsou zástupy nespočetné a dokonce jich přibývá. Každý z nich má svůj pytel pšenice a počítá zrna. Je to  hrůza!!  -ale ono jim to stačí až do smrti! A spokojí se s jen tak hubeným výsledkem, jako s oním „om mani padme hum“. A potom už jim zbývá jenom nirvána.
Tak či onak, jsme všichni ptáci nerozumní, jinak ani být nemůže, ale přece jen není tak zle. Shlíží na nás na všechny Bůh a ten všem, kdo v Něho věří, nabízí víc než nirvánu či Alláhovo nebe s bajadérami. Od všeho bloudění nás uchrání Boží milosrdenství,  které je   n e p o s t i ž i t e l n é     lidským ani andělským rozumem. Milosrdenství Boží nás volá z nicoty k bytí a především: milosrdenství Boží probouzí naději v každé beznaději.

Leave a Response »

 

HOŘKÁ KAPITOLA Z DĚJIN SLADKÉ FRANCIE Sobota, led 22 2011

Krásně bývá v polovině měsíce října, kdy léto ještě nehodlá přepustit svou vládu zimě. Třebaže dny se krátí, slunce je ještě dost vysoko a nebrání-li mu zatažená obloha, dokáže ještě příjemně hřát.

Netuším, jaké bylo počasí právě před 700 lety ve Francii. Snad by se to dalo vyčíst ze starých letopisů. Stalo se tam toho dne cosi příšerného, katolické církvi na výsost nepřátelského, zbabělého a podlého.

Svatí muži a ženy mívají tuze často nesvaté příbuzné. Nerado se připomíná nejužší rodinné pouto mezi svatým Václavem a kněžnou Drahomírou, vražedkyní svaté Ludmily. Na neméně intimní vztah téhož svatého Václava a jeho vlastního bratra Boleslava zvaného Ukrutného. A do třetice: -církevní dějiny nerady rozebírají skutečnou povahu syna tohoto Boleslava Ukrutného-Boleslava II. „Pobožného“, který snad i pobožný byl, ale i tak se mu podařilo prolít mnoho krve Slavníkovců, včetně svatého Vojtěcha. Prováděl to „chytřeji“.

Není proti němu přímých důkazů. Nalezli bychom i jiné nesvaté příbuzné panovníků svatých, či aspoň zbožných. Neměli jsme zbožnějšího panovníka nad Karla IV., avšak i on zplodil nezdárného syna, který snad jen z opilecké nepříčetnosti dal zardousit svatého Jana Nepomuckého. Připomeňme si „zbožnou“ císařovnu, posledního Habsburka na českém trůně, která nám porodila natolik zbožného habsbursko–lotrinského synáčka, že tento jen z pouhé kratochvíle uškodil katolické církvi víc než komunisté a zednáři dohromady.

Dálo se tak zajisté ve všech zemích a za všech časů. Jen kvůli tomu se svět nezboří. K svatosti povolaní členové vladařských dynastií se jistě v nebi přimlouvají za své příbuzné, kteří se zhlédli v moci a pýše ďáblově. Buďme však pamětlivi, že ani svatý archanděl Michael neuvrhuje o své újmě Satana do propasti pekelné, pokud mu to Bůh přímo nenařídí.

Pokusím se představit-jen ve spodním prádle-podařeného vnuka svatého Ludvíka Krále- Filipa IV. Sličného:

Filip IV. nastoupil na francouzský trůn jako 17 letý hoch. Byl prý pokládán za nejkrásnějšího muže své doby. Snad byl i statečný, ale nikdy prý nebyl vídán v čele svých vojsk. Válek přitom vedl přemnoho. Nejlépe se cítil ve společnosti svých právních poradců, kteří ho vždy nabádali jen k takovým akcím, které se nemohly minout úspěchem. Byl prý zamlklý, bezohledný, chamtivý. Udržoval si nádherný dvůr, silnou armádu, pozemní i námořní. Odíral francouzskou církev bohatou i chudou, a to tak nestoudným způsobem, že vzbudil nelibost papeže Bonifáce VIII., kterého také k smrti nenáviděl. Možno dokoce říci, že král mocné Francie, která si již dávno přisvojila ´epitheton ornans´, „nejspanilejší družičky Církve“, papeže Bonifáce uštval k smrti.

Filipu Sličnému se podařilo zabít papeže nepřímo. Roku 1303 poslal svého důvěrníka a kancléře Nogareta s komandem vrahů do Itálie, do papežova rodiště Anagni, kde Bonifác rád přebýval. Komando vniklo do papežova domu a hledalo papeže. Ten je přijal sedě na trůně, s tiárou na hlavě, v jedné ruce držel kříž, v druhé ruce držel klíče. Nogaretovi pacholci byli tak překvapeni, že zaváhali s provedením jakéhokoli násilného činu proti náměstku Kristovu. Papežův palác toliko vydrancovali a papeže samého drželi pod dozorem. Zatím dorazili římští občané, aby papeže bránili. Nogaret nedokázal králův příkaz splnit, papeže ani nezavraždil, ani ho neodvlekl.

Papež svým římským obráncům poděkoval a ihned se vrátil do Říma. Tam už za měsíc nato zemřel.

Bonifác VIII. byl posledním papežem, který bránil ´světskou´ moc Kristových náměstků. Liberálové všech proveniencí, tj. i takoví ptáci, kteří si ještě „liberálové“ neříkali, papeže od srdce nenáviděli, a to i po jeho smrti. Šířili o něm pomluvu, že prý propadl zoufalství a roztříštil si hlavu o zeď. Exhumace Bonifácových ostatků v roce 1605 však ani v nejmenším tuto pomluvu nepotvrdila. Na papežově lebce nebyly nalezeny ani sebemenší stopy poranění.. I tři sta let staré ostatky jevily vznešenost.

Jestliže toto učinil svému papeži křesťanský král křesťanské země, není možno se divit, že si nemohl být jistý životem žádný z Filipových poddaných. Královu chamtivost dříve či později musil pocítit nejpočetnější a nejbohatší řeholní řád v zemi, řád templářů. Templáři nedávají nepřátelům Církve spát ani po staletích. Filip IV. byl nepřítelem Církve a jistě náležitě nenáviděl tisíce členů náboženského-přitom i vojenského-řádu, který stál jednoznačně za papežem. Král francouzský měl ovšem i zálusk na obrovské bohatství, kterým templáři vládli. Toho majetku se nakonec Filip Sličný zmocnil, popravdě ho však nikde nebylo vidět. Proto se vymyslila pomluva, že templáři své zlato dobře ukryli. A tak se templářské bohatství hledá dodnes.. Templáři bránili mohamedánům v jejich expanzích do Evropy (nezapomínejme, že v té době mohamedáni byli pány celého Středozemního moře a že si s nimi nikdo nevěděl rady.) Je samozřejmé, že se v té době nebojovalo jen mečem, ale i pomocí nečisté diplomacie. Templáři skutečně drželi Saracény na uzdě. Byli tehdy nejvýznamnějšími obránci křesťanství. Buďme spravedliví: Kromě středověkých Španělů- tehdy se ještě všichni Španělé nenazývali Španěly,-byli Francouzi jedinými účinnými obránci Kristovy víry, aby však hned o 100 let později „avignonským zajetím“ tuto víru a Církev poškodili na nejcitelnějším místě. Jen a pouze francouzská pýcha tímto svévolným zajetím papežů „zadělala“ na protestantskou „reformaci“. Ale tak už to asi musí být….

V Ráčkových „Církevních dějinách“ najdeme na str. 258 tento odstavec:

„Se vší zuřivostí se (král Filip) vrhl na templářský řád. Jeho obrovské bohatství lákalo královu chamtivost. V čestném, otevřeném boji by král s templářskými bojovníky ničeho nepořídil. Jen úskokem a lstí se mu podařilo tyto rytíře bez bázně a hany z jejich hradů vylákat, osidla jim na krku zadrhnout, povalit je a jako bezbranné ovce vléci na popravu. Krajští úředníci dostali zapečetěné rozkazy, které směli otevřít teprve v noci před 13. říjnem 1307; hned druhého dne templáře zatknout a jejich domy a jmění zabrat. Tajné rozkazy byly přesně splněny. Nikde nedošlo k žádnému odporu. V Paříži byl zatčen velmistr Jakub Molay a l4O členů řádu. Byli postaveni před inkvisiční a biskupské soudy s útrpným právem, byla na nich vynucena doznání, kterých král potřeboval: že při vstupu do řádu prohlašují Krista za falešného proroka, že tupí kříž, že v kapitulních shromážděních uctívají Zlého ducha, jenž se jim občas zjevuje v podobě černé kočky, že se klanějí vousaté hlavě (Bafometovi, tj. Mohamedovi) a čekají od ní velké bohatství, konečně že se dopouštějí těžkých přečinů mravních.. Kdo se k těmto proviněním přiznali, těm byla slíbena pense. Kteří však po skončení muk vynucená doznání odvolali, byli ihned jako kacíři upáleni na hranici. V samé Paříži jich bylo vydáno na oheň 130. Nejeden skončil při mučení v rukou katanů, než aby nepravdou poskvrnil svůj štít.“

O templářích bylo napsáno mnoho pochvalného, ale i mnoho zlého, tendenčně nespravedlivého, lživého-právě s tím úmyslem, aby co možná nejcitelněji byla postižena Církev. Dnes katolíci o jatkách, která na templáře nachystal Sličný Filip, zbaběle mlčí-především ke své vlastní škodě.

Do Čech se snad hrstka templářů také zatoulala. Nic důležitého však není o nich známo.

Zapečetěné zatýkací příkazy a následná mučení a popravy jsou ovšem VÝZNAMNOU A ÚČINNOU ZBRANÍ MNOHA A MNOHA VLADAŘŮ. Nejraději se zatýká uprostřed  noci, aby bylo co nejméně svědků. Státní orgány a jeho exekutiva nemá ráda, považuje-li ji lid za bezprávní, zločinnou.. A tak zatčeným přišívá na kabát ty nejfantastičtější zločiny, jichž je možno-či spíše nemožno- se dopustit. Kdo má ať už jakkoli veliký majetek, ten se musí bát mnohem nebezpečnějších škůdců, než jakými jsou prostí zloději. Špatně jsou na tom i lidé bohatí svou moudrostí a často i jen úctou a obdivem svých bližních. Ti vždycky měli blízko k nenávisti jiných svých „bližních“.

Nemohu než souhlasit s Ráčkovým vyjádřením, že se „templáře podařilo jen lstí a úskokem vylákat z jejich hradů, že se podařilo jejich nepřátelům (potažmo králi) osidla jim na krku zadrhnout, že se jim podařilo je povalit a jako bezbranné ovce vléci je na popravu.“

.

Z toho všeho by mohl mít náramnou radost Petr Chelčický, který chtěl mít ze všech svých „bratrů“ beránky, vedené netoliko ke „stříži“ nýbrž přímo k zabití. (Jen, propána, aby svým zhoubcům neodporovali a úst svých neotvírali!!!)

Templáři ovšem nebyli Českými bratry, to byli vojáci, Kristovi rytíři. A ti se měli chovat poněkud jinak. V různých dobách se lidé bohužel chovají různě a nijak jim to ani nepřijde. Za rekonkvisty byl každý křesťan rytířem a malým „Cidem–campeadorem“.

Dědicové těchto hrdinů se však dnes stali-díky týmž mohamedánům-„ holubicemi Míru“, (la palomami) smutné současnosti. Právě tuhle „la palomu“ svým mírumilovným spoluobčanům nakreslil jejich „národní“ umělec Pablo Picasso..

Je tu ještě další zádrhel, z něhož mohou mít dětinnou radost všichni „sedisvakantisté“, kolik jich po světě chodí. Sedisvakantisty rozumím ty rozhořčené skeptiky, kteří za každý „kiks“ viní papeže. To prý papež neměl dopustit a jestliže se tak stalo, pak to asi nebyl papež právoplatně zvolený a bylo tedy „papežské bezvládí“. Tuze mnoho lidí jim dává za pravdu.

Vskutku se leckdy zdá, jako by „lodička Petrova“ neměla žádného lodivoda. Je však holou skutečností, že jsme to my, kdo papeže nejčastěji neposloucháme (ne vždycky!!!) a Pána Boha posíláme na dovolenou, abychom se ho aspoň na čas zbavili. Tímhle naším zbožným, (spíše však bezbožným) přáním se na štěstí pro nás Bůh neřídí a setrvává s námi i proti naší vůli. Jen my Boha opouštíme, Bůh nás nikdy neopouští, třebaže se to i zdá.

Papež je však pouhý člověk se všemi jeho nedostatky a mnohdy i zlými chybami. Lidské zlo bývá mnohem silnější než papežova dobrá vůle a pak se v tom všem okolním zlu papež začne topit. Toho zla bývá obrovské množství i v papežově nejbližším, doslova intimním okolí. Papežství není příjemné povolání.

Následník nešťastného Bonifáce VIII., avignonský Kliment V., neměl ani zdaleka snadnou situaci. Byl to Filipův poddaný.

P. Blažej Ráček, SJ, píše:

„…se souhlasem koncilu (ve Vienně 1311 – 1312) templářský řád zrušil nikoli pro kacířství a úpadek kázně, nýbrž z PLNOSTI SVÉ PRAVOMOCI, PRO JEHO DALŠÍ NEUŽITEČNOST A PROTO, ŽE UPADL V NENÁVIST.

To jsou tuze zlá slova. Připomínají událost, která se stala o ½ století později, když papež téhož jména (Kliment), pořadím však už čtrnáctý, z pouhé zbabělosti zrušil řád jezuitský. Mám i nepříjemný pocit, že viennský koncil má cosi příbuzného s jediným koncilem XX. století. Ale to je možná jen falešný názor.

Podle Ráčka papež Kliment V. předložil francouzskému králi k posouzení návrh bully, kterou hodlal rozeslat křesťanským knížatům ve věci zrušení templářského řádu. Až tak hluboko klesla papežská autorita.

Velmistr templářů Jakub Molay byl upálen l8. března roku 1313. V plamenech hranice se dovolával svědectví Božího o své nevině.. Zdá se, že Bůh Molayovu nevinu dosvědčil brzkou smrtí Klimenta Pátého i Filipa Sličného. Oba zemřeli již za rok po Molayovi.

Papež zle churavěl, 2O. dubna 1314 zemřel. V chrámu, kde byla na katafalku vystavena papežova mrtvola vypukl náhlý požár. Od svíce se vzňal katafalk i s mrtvolou, shořela i značná část chrámu. Král trpěl neznámou chorobou, zemřel téhož roku 29. listopadu 1314 ve věku 46 let.

Ráček takto uzavírá éru kralování Filipa Sličného:

„Liberální historie jej (krále) chválí, že celou jeho vládou vane ostrý vítr moderní doby, že výlučně a bezohledně sledoval prospěch státu: Pokořil papeže Bonifáce VIII., uvedl papežství do zajetí a zničil nepohodlný řád.“

Jeho tři synové zemřeli rychle za sebou do čtrnácti let. Tak vyhasla starší linie Kapetovců.

Je snad třeba dodat něco navíc ?

Leave a Response »

 

SÚDÁNŠTÍ OTROCI Úterý, lis 16 2010

„Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně proklínat a vylhaně vám připisovat každou špatnost, radujte se a jásejte; neboť vás čeká v nebi velká odměna. Tak přece pronásledovali proroky, kteří byli před vámi.“ (Mt 5, 11–12)
Jak známo, výše uvedené ´blahoslavenství´ nepatří do královského Osmera, které Ježíš Kristus vyhlásil ve svém horském kázání jménem všech tří božských Osob. Toto je  blahoslavenství, které Spasitel ve svém neskonalém milosrdenství připojil jakoby sám za sebe: pro útěchu těm lidem, kteří ať již z těch či oněch důvodů nebyli schopni splnit podmínky Osmera. Je to poslední naděje pro nás hříšníky, kterým se již téměř před nosem zavírá brána spásy.
Takto možno vykládat toto ´deváté´ blahoslavenství katolíkům, kteří si už jednou zvolili mezi dobrem a zlem. Jiný výklad je pro ty, kdo ve své víře v Trojjediného Boha musejí neustále pošilhávat po svých bližních a musejí dobře rozpoznávat, který z nich by jim mohl přinést utrpení a záhubu-jen proto, že on věří v pravého Boha. Už je za tuto víru v pravého Boha je „čeká  v nebi velká odměna“.
Toto jsou naši   k ř e s ť a n š t í    bratři, žijící ve většině islámských zemí. Mluvím o křesťanských bratřích, protože nechci opomenout příslušníky protestantských a snad i pravoslavných denominací, kteří v nešťastném světě Lžiproroka trpí pro víru v Boha spolu s katolíky. Ten chmurný mohamedánský svět je rozsáhlý a jen ta skutečnost, že se stále rozpíná, nás musí přivádět k neutěšeným myšlenkám.
Je tu snad na nejpřednějším místě Súdán, země, o níž víme méně než nic. Římané ji označovali lakonickým-hic sunt leones-. Měli zajisté pravdu: V Súdánu žili lvi od nepaměti a snad i dnes se tam nějaký ten král zvířat zatoulá. Súdán je však i zemí prastaré civilizace, připomíná ji i Starý Zákon a je i dobře známo, že obyvatelé této rozlehlé země přijali křesťanství pravděpodobně již od Kristových současníků. Žili zde kromě lvů inteligentní lidé a žijí zde dosud.
Súdán nepatří mezi příliš lidnaté země, kde by tím pádem žilo v područí mohamedánského pohanství příliš mnoho křesťanů. Nesrovnatelně lidnatější Pákistán či Indonézie znásilňuje duše mnohem většího počtu křesťanů. Nicméně Súdán se pyšní mezi všemi islámskými zeměmi neuvěřitelným anachronismem, s nímž už se nikde jinde nesetkáváme-s otroctvím v pravém smyslu toho slova.
Islámští vladaři této země existenci otroctví rozhořčeně zapírají a jakoukoli zmínku o něm považují za urážku státu a „náboženství“. Súdánský stát prý nemá a nikdy neměl s žádným otroctvím cokoli společného. Mohla by to být pravda v tom smyslu, že vskutku tam neexistuje žádná státní instituce, která by se otrokářstvím zabývala.  Jsou tu však instituce nevládní, soukromé, do jisté míry ilegální, přesto však neskrývaně trpěné státem, či aspoň jeho „náboženskými“ organizacemi, omlouvané a podporované.
O těchto organizacích je toho právě tak málo známo jako o řadě teroristických islámských aktivit. Teroristická seskupení si nikde na světě nepřejí žádnou publicitu, podobně jako si o své existenci nepřeje jakoukoli publicitu sám jejich Provozovatel. Kdyby se o nich totiž mnoho vědělo, byla by jejich další existence silně otřesena. Pokud však mohamedánská moc či hierarchie tyto organizace chrání a podporuje, pak se stávají mnohem mocnějšími a razantnějšími. Pro teroristu zhola nic neznamená namířit na svého bližního zbraň, a nejen namířit, ale kdykoli jí svého bližního zabít nebo do smrti zmrzačit. Policista ze země rozbujelého terorismu toto učinit nesmí, nebo tak aspoň učinit nesmí před svědky (a ti se vždycky někde najdou). V době současného kocourkovského humanismu je policistovi neustále vtloukáno do hlavy, že on je   d e m o k r a t   a demokrat prý se vůči žádnému jinému občanu nesmí dopustit násilí. Ani takového, které by mu zachránilo život. Tato státní     o c h r a n a    zločinců nemá původ v nedostatcích legislativy, jak lidé mnohdy naříkají. Je výtečně promyšlená a cílevědomá. Život prostého člověka je vládnoucí oligarchií soustavně ztěžován až k nesnesení: aby už si konečně každý začal přát ´globální´ nápravu světa, nástup nesmlouvavé autority všeobecně uznávaného „náboženství“, ať už co nejdříve nastoupí požehnaný New Age. (Nenacházíme zde strašidelnou  analogii se zamýšlenou Andropovovou akcí „Golgota“?)
Tohle všecko nám pomalu začíná být jasné a nic se nespraví, budeme-li se proto rozčilovat. Pochopili jsme, že s terorismem si neporadí ani strýček Sam se vší svou mocí a bohatstvím. A to do té doby, dokud jeho policista bude povinován nechat se zabít i zjevným vrahem.
Islámský svět je ovšem cizí planeta.Pisatel těchto řádků žil v něm po dobu dvou let a netroufá si říci, že by aspoň zčásti pochopil, co si tam lidé ve svých hrnečcích vaří. Jsou mi proto k smíchu všichni ti pozorovatelé, mírotvorci, diplomaté a jiní budižkničemové, kteří dnes a denně přicházejí se stále novými utopiemi, jak na příchod New Age připravit víc než miliardu lidí, kteří jsou, či aspoň budí dojem, že jsou, vyznavači   Proroka.
Do Súdánu je navíc odevšad příliš daleko. Není tedy divu, že se tam dějí prapodivné věci. „Nábor“ otroků se provádí v nejchudším koutu této země, na jihu.  V pochodech smrti jsou pak otroci dislokováni na bohatší sever (prý aby se jim lépe dařilo) Jak známo, na jihu Súdánu žijí křesťané, jsou to katolíci, třebaže nikoli římští. Pak zde žijí tzv. animisté, což ovšem nejsou toliko ctitelé model. Takovým lidem se zjednodušeně říká pohani.
Není mi zcela pochopitelné, jak se takový „nábor“ provádí. První jeho podmínkou je zřejmě nepopsatelný chaos, který je znakem islámského světa. Mohamedáni jsou nadáni napodobováním a často se stává, že Evropanu a Američanu se na tom či onom jevu nezdá být nic divného a teprve tehdy, když o něm důvěrně hovoří s lidmi, shledává, že má před sebou Potěmkinovu vesnici, fikci. Mohamedán nežije v realitě. Tak jako je jeho korán jen snůškou metafor (třebaže i těch nejozdobnějších), kde není znamenána ani jediná konkrétní pravda, přesto na této šalbě staví islám solidní železobetonovou konstrukci. V realitu této své stavby pak věří, třebaže ona sama už zchátrala k nepoznání a třebas už se neodvratně rozpadá. (Jak asi dopadne 85O m vysoký mrakodrap v Dubaji?)
„Náboráři“ otroků, muslimské milice, tedy přijdou do otčiny Dinků, či jiných etnik a začnou lovit. Nikoli snad podle vzoru našeho nezapomenutelného inženýra Wágnera, který pomocí lasa a sítí chytal divoká zvířata pro zoologické zahrady. Snad i v klidu a míru přesvědčují budoucí otroky o výhodách otroctví; utěšují je falešnými sliby, zejména když už je  mají spoutané na rukou a mnohdy i na nohou. Těžko říci, mají-li tito ubožáci nějakou sílu k odporu. Nakonec-co by jim to bylo platné?
O nelidském zacházení s těmito lidskými tvory je mnoho ověřených záznamů, všechny tyto důkazy zběsilosti novodobých otrokářů obletěly doslova celý svět, který se „zachvěl hrůzou“. Nebudu zde reprodukovat výpovědi otroků i otrokyň, jsou to horory které mnohonásobně předčí zvěrstva nacistů v koncentrácích i bolševických dozorců v Gulazích.
Otroctví, spojené se  samoúčelným mučením je v jedenadvacátém století možné jen proto, že hladem a nemocemi pološílení Jihosudánci očekávají v Chartumu a jinde na severu Súdánu záchranu holého života..Nikoli tedy biblické „egyptské hrnce plné masa“. Čekali bychom, že se nasytí alespoň odpadky, ale jak se zdá, i ty jsou jim nedostupny. Fotografie osvobozených otroků představují spíše lidské kostry. K novodobým metodám mučení se připojují i metody mučení středověkého a snad i antického Nepochopitelná SAMOÚČELNOST mučení je charakteristickým rysem tohoto mučení „nevěřících“ otroků. Dokonce se mi zdá, že v tomto oboru do islámu přerůstá satanismus.
Komunisté byli přesvědčeni, že vybudováním dostatečně široké materiální „základny“ vytvoří předpoklady pro zavedení ráje na celé zemi. O nejrůznějších „nadstavbách“ se vyjadřovali pohrdavě. Nadstavby prý lidstvu byly uměle implantovány a také proto nikdy nemají nekonečnou trvanlivost. Za klasický případ nadstavby považovali bolševici náboženství..
Že katolické náboženství není jen papírovou nadstavbou, o tom se velmi trapně přesvědčili v l8. století francouzští encyklopedisté, v l9. století liberálové, racionalisté, socialisté a jim podobní. Ve dvacátém století na tomto omylu ztroskotal evropský komunismus a nyní na této „znetvořenině“ krachuje „občanská“, šmahem bezbožecká společnost.. Bůh totiž své zkouší, ale neopouští.
Otroctví je neslučitelné s křesťanským náboženstvím a třebaže se křesťanství zrodilo v otrokářské společnosti, stalo se záhy příčinou jejího zániku. Křesťanství proti otrokářům nevystupovalo, nebojovalo ani proti feudálům, kteří po předlouhá staletí toliko parazitovali na svých ´poddaných´. Bez jejich potu a krve nebyli schopni života ani otrokáři, ani feudální páni, bez otrocké práce se neobešli fabrikanti, ale dokonce ani komunisté, kteří proti otrocké práci brojili (Připomeňme si: sláva komunistického Sovětského imperia začala pohasínat ihned po Stalinově smrti, když Berija zrušil gulagy!) Jedině tam, kde krutost otrocké a nevolnické práce byla mírněna Kristovými příkazy a jeho napomenutími, jen tam se dalo mluvit o pokroku a civilizaci. Naopak ničím neomezované cizopasnictví silnějších na slabších vedlo vždy k útlumu a regresi.
Cizopasit křesťan nesmí. Třebaže je to tak milé a pohodlné. Nebeská brána není široká a cesta k ní je příkrá!
S opravdovým náboženstvím, tj. s vírou člověka ve zjevenou pravdu a také s vírou člověka v člověka, si mohamedán neví rady. Ani o nějakých dobrovolných obětech nikdy neslyšel, vyjma o takových, kdy se fanatický psychopat rozhodne povraždit školní autobus nebo ženy na tržišti, tak, aby se mu pak za to odvděčil samotný Alláh patřičným harémem. -Oh, ubohosti lidská !
Hlavní procento súdánských otroků, o kterých se ve světě mluví, jsou křesťané. Výše zmíněným ´animistům´  aspoň zčásti postačují ´egyptské hrnce masa´. Pohané se v Chartumu ztrácejí proto, že bez skrupulí přjali víru Lžiproroka. S křesťany je však potíž. Nelze samozřejmě od nich očekávat hrdinství, které by mohlo skončit jejich popravou. Jistě někteří z nich přijmou islám toliko ´na oko´. V ulicích hlavního města se setkávají, hovoří spolu a jen proto, že v sobě navzájem spatřují týraného Krista, uvědomují si, že je Pán dosud neopustil. Rozebírat jejich psychologii je nejvýš obtížné, ale i tak se domnívám, že semeno víry v nich nezemřelo, že je přece jen v jejich srdcích uchováno ke vzklíčení.
Je téměř k neuvěření, že tyto otroky neopustili jim zcela neznámí lidé, kteří je dokonce z otroctví   v y k u p u j í.
Pojem otrok ,otroctví, otrokář z příčin velmi zřejmých do zběsilosti rozčilují strýčka Sama, ale i jeho svobodomyslné synovce z Evropy. Pro liberála je svět jedině tehdy přijatelný, jestliže se kolem něho nachází jen to, co je „all right“, nebo aspoň všecko to, co se tak tváří. Jestliže se mě Američan zeptá, „jsem-li v pořádku“, a já mu třebas jen omylem odpovím, že NE TAK ZCELA, ŽE BY TO MOHLO BÝT LEPŠÍ, pak se na něm dopouštím těžké urážky a jsem považován za imbecila,, či spíše za  hulváta  Přiznat otroctví je zkrátka    n e s l u č i t e l n é   s logikou Američanovou a Evropanovou. Otroctví    n e e x i s t u j e,  protože je    n e p a t ř i č n é.
A pravděpodobně jen proto se otroci vykupují. Jistě že jen k jejich dobru. Jsou-li jednou vykoupení,  pak jistě dostanou najíst, jsou oblečeni a obuti a dostanou i pár dolarů, aby si mohli koupit televizor. Kde jinde než v televizi by se dověděli, jaká že to socha stojí v New Yorku na nábřeží ?
Jsou to samozřejmě lidé, kteří si své vytrpěli. Jejich utrpení ještě ani zdaleka není u konce.
A neskončilo by ani tehdy, kdyby organizace, vykupující otroky, zmnohonásobily svou činnost. I antika měla svůj paradox, že totiž většině otroků se mnohdy dařilo lépe než zproletarizovaným plebejcům. Chtěl-li otrokář po svém otroku nějaký výkon, musil ho nakrmit a poskytnout mu slušné podmínky.  Tak se dnes do jisté míry děje i v Chartumu.
Pro mohamedány jsme však my, křesťané, „nevěřící psi“ a jen jako takoví máme pro ně cenu.. Než chovat špatného psa, je lépe ho utratit.
Súdánští křesťané jsou tuze ´nepatřiční´. Jsou živou výčitkou mohamedánské buržoazii, která si až příliš dobře uvědomuje, že křesťanství je cosi jiného než ona proamerická konzumní společnost, proti níž bijí na poplach jejich imámové. Ortodoxní křesťanství je pro zlenivělý islám čímsi zcela nedostižným. Je to tříska v oku, se kterou si neví rady.
Křesťané proto byli, jsou a budou pronásledováni, týráni a zabíjeni.Je mezi nimi mnoho odpadlíků, které však pod svůj plášť přijímá Boží milosrdenství. Utrpení súdánských křesťanů je opravdu nesnesitelné; přesahuje lidské síly. Modleme se za tyto odpadlíky vroucně a vytrvale. Hřích jejich odpadu ani zdaleka není neodpustitelný!
Odmění se nám za to bratři těchto odpadlíků, ti, kteří svou víru nezradí ani za nejhoršího pronásledování. To jsou skuteční světci, žijící mezi námi a jsou jich zástupy.Svými každodenními obětmi rozrážejí nebesa a nám, NIKDY NECHYBUJÍCÍM A SEBEVĚDOMÝM  katolíkům umývají nohy.
Nemělo by to být opačně ?

Leave a Response »

 

454 křesťanů Sobota, zář 4 2010

K tomuto číslu jsem došel, když jsem l66.000 dělil počtem dnů v roce–365. K číslu l66.000 pak údajně dospěli američtí statistikové David B. Barret (Virginia Beach) a Todd M. Johnson (Richmond). 166.000 je roční počet pro víru usmrcených křesťanů….

Nejsem sadista, a proto mě toto číslo děsí, tak jako musí poděsit každého jiného křesťana. Toto číslo ani zdaleka nemusí být přesné, ale ono to tak jistě nějak bude. Lidí je na svět víc než kobylek a co je to nějakých 454 lidí. Nic, jen hrstka. Vskutku jen hrstka: takový úbytek lidí se nahradí tak rychle, že to nikdo nemůže ani zpozorovat.

Na Petrovu nebeskou bránu buší tedy den co den mimo běžnou klientelu navíc 454 duší a lze předpokládat, že jsou všechny vpuštěny dovnitř, třebaže mnohé z nich jsou zatíženy těžkým břemenem hříchů. Jenže tady rozhoduje láska. Položí-li člověk svůj život za Krista, je to projev nejhlubší lásky a všecko ostatní jde stranou. Třebaže se i leckterá duše při onom vraždění křesťanů nachomýtne jen shodou náhod, třebas jen pro svou nešikovnost nebo omylem, i tak je jí to připočteno k dobru. Mučednická krev přátel, příbuzných a známých obmyje i je samé.

Všechny tyto duše jsou dozajista spaseny. A nic nemusí Bohu vyprávět o všech hrůzách tam dole na světě-Bůh o nich přece ví lépe než kdokoli jiný-přesto jen Bohu dosvědčují, že i je samé stihlo neštěstí právě takové, jako jejich bližní, kteří stále setrvávají tam dole v slzavém údolí a že je jim třeba naléhavé pomoci-„aby neupadli v pokušení“. Duše mučedníků prosí Boha o milost pro přežívající, prosí ho o kousek chleba vezdejšího a doušek vody. Nikoli za doušek vody ŽIVÉ, kterou Pán Ježíš sliboval Samařance, ale aspoň o doušek kalné vody z kaluže, aby se to či ono umírající dítě dožilo a l e s p o ň druhého dne. Je přece povinností křesťana ž í t -vždyť to je posvátný dar Ducha svatého! Ty duše mučedníků však prosí i za pozůstalé na zemi, vždyť ti sami zakrátko přijdou!

V řadě zjevení Panny Marie nám naše Matka nepřestává připomínat, že už se jí nedostává sil k tomu, aby ustavičně zadržovala trestající ruku svého Syna. Je to vážné varování, na které už jsme si zvykli a jehož důsledků si ani neuvědomujeme. Nespočet pohrůžek, vyslovených Pannou Marií se nevyplnilo, a to jen proto, že Matka stále ještě v sobě nachází dost sil k tomu, aby zadržela ruku Synovu. A navíc jí přibývají pomocníci. Modlitby spravedlivých stále ještě prorážejí nebesa, své Královně pomáhají i nesčetné kůry andělské, v prosbách pomáhají Matce Páně všichni Spravedliví, co jich bylo od počátku světa, pomáhají jí patriarchové, vyznavači, proroci, apoštolové, panny a všichni svatí, které připomínáme v litanii Loretánské. Tuším však, že největší pomoc dodávají Svaté Panně současní mučedníci za víru Kristovu. Ti mučedníci, jejichž těla nejsou nepodobná tělu žebráka Lazara, jejichž duše jsou giganti, kterým Bůh splní přání dřív, než je stačí vyslovit.

Duše mučedníků, kteří každým dnem odcházejí do svého věčného domova, drží náš ubohý svět pohromadě.

Snad je to i poněkud cynické tvrzení. Všichni až příliš dobře víme, jaká že jsme to čeládka. Kolik jsme hřešili myšlením, slovy, skutky, zejména však zanedbáním. Chtěli bychom se hříchů vystříhat, ale nemáme k tomu dost síly. Lecjakému zlu jsme mohli zabránit a neučinili jsme tak. Jsme si svých hříchů až příliš dobře vědomi. Aby se nám z nich hlava nerozskočila v hrůze a děsu, utěšujeme se Božím milosrdenstvím, které svou mocí  p ř e s a h u je  spravedlivý Boží soud. Jsme si až příliš dobře vědomi, že ani nejspravedlivějšího z nás by Boží soud neosvobodil od trestu a tak nám nezbývá, než abychom se   s t ř e m h l a v  vrhali do   p r o p a s t i  Božího milosrdenství. Vždyť přece právě toto nám poradil sám Ježíš Kristus svatými ústy sestry Marie Faustiny Kowalské.

O realitě této propasti Božího milosrdenství nás denně ujišťují všichni ti „uražení a ponížení“, kterých se okázale štítíme.. Ohrnujeme nos nad ubožáky, kteří především pro nás budují pevnost všeodpouštějícího milosrdenství Božího. A my o nich téměř nic nevíme, svým dětem o nich vyprávíme v pohádkách, protože sami snad o jejich existenci nejsme přesvědčeni. Těchto svých neopomenutelných bližních jsme se my,   v y v o l e n í  b í l í  zřekli už kdysi dávno před dávnými staletími. Snad bychom jimi tolik nepohrdali, kdyby oni sami si lépe uměli poradit se svými nesnázemi. Mnoho zlého si totiž oni sami zavinili: neradi si dávali poradit, příliš mnoho lpěli na svých tradicích. Uměli se sice bránit mnoha jiným věcem, ale byli příliš lehkomyslní. Vykáceli stromy, řídkou trávu nechali spásat ovcím a kozám–což bylo to nejpohodlnější-namáhavá kultivace půdy jim příliš nevoněla a tak nechali rozrůst pouště. Ve většině případů to byla jejich lenost, která je stáhla až na dno důstojné lidské civilizace.

Evropané se jim mnohdy snažili pomoci,ale jen tuze málo kdy s čistým srdcem. A často ze špatné strany.

V podstatě zklamala i katolická církev, poněvadž ani zdaleka neučila všechny národy všemu, čemu je naučit  m ě l a.

Tak se stalo, že nad řadou Jižanů ohrnujeme nos, hledíme na ně se směsí útrpnosti, resignace i odporu, podceňujeme je i tam, kde nás převyšují: za každý dar vyžadujeme od nich neúměrnou vděčnost, místo traktorů a elektráren jim posíláme kalašnikovy a rakety, mnohem raději než ovocné šťávy jim popřáváme alkohol a učíme je užívat drogy.

Čemu jsme je naučili? Naši pradědové je naučili nosit cylindry. Dědové buřinky, otcové klobouky a my vojenské barety. Naučili jsme je stavět televizní vysílače, aby se měli doma na co dívat a neukousali se nudou. Taky jsme je naučili jezdit v autech. Za to jsme si od nich vzali jejich duše. Se zájmem sledujeme, jak se pokoušejí bránit neznámým nemocem a jařice znenáhla, ale o to vytrvaleji a sveřepěji hledají víru v Boha (tuze často bez naší pomoci) a jak ji pomalu a jistě nacházejí tam, kde my jsme ji už hledat přestali.

Cožpak si   t o h l e  mohou  d o v o l i t?

Raději o tom nepřemýšlíme. Nepřemýšlejí o tom ani ti, kteří toto přemýšlení mají v popisu práce: velební a důstojní Otcové. Nám se doporučují modlitby. Což můžeme něčím jiným než modlitbou zachránit ty milióny uzlíčků kostí a vrásčité kůže, kterým se stále ještě říká ´dětská tělíčka´?

Jistěže je modlitba nezbytná a nezastupitelná, ale přiznejme si: není i příliš pohodlná a laciná?

Křesťané, vzpamatujme se!

Tyhlety příšerky, které jsou opravdovými bytostmi s duší stvořenou Bohem a pokropenou krví Ježíše Krista-jsou NAŠI BLIŽNÍ!!! Tyto zjevy nám před nedávnem vyráběl civilizovaný národ německý a jeho elita-ve svých koncentrácích a sovětská „moc“ ve svých gulazích. Ale my sami nejsme o nic lepší! My tahle strašidla vyrábíme na tisících čtverečních kilometrů bez veškerých omezení, aniž by nás za to musilo trápit svědomí. Vždyť toto jsou lidé „svobodní“. Nikdo jim přece nezakazuje najíst se do sytosti.

Tito kostlivci jsou tedy NAŠI BLIŽNÍ! A ti na Posledním soudu budou stát po pravici Boží. Budou jich zástupy nesčetné a nám sotva vybude ještě kousek místa, abychom se mezi ně vetřeli a už vůbec nás nenapadne připomenout Bohu, že se dvakrát za týden postíme, že odvádíme řádně desátky i z máty a kopru, že nejsme žádní lupiči, podvodníci, či cizoložníci. Budeme smět Boha s pláčem prosit, aby byl milostiv nám hříšným, třebaže my sami jsme NEBYLI milostivi těmto svým bližním?

Boží logice nesnadno rozumět: nikdo nás při Božím soudu z tohoto nesmírného zástupu ubožáků,kteří již dosáhli spasení, nevykáže-pokud jsme aspoň jednomu z nich darovali skývu chleba, nabídli sklenici vody, podali kus hadříku, potěšili ho vlídným slovem, nebo jsme se na něj usmáli-jen proto, že jsme v něm viděli Krista. Byl ten náš ubohý dárek natolik cenný, že nám bude za něj náhradou věčný život a nekonečné blaho?

Bude zajisté tak cenný a kdybychom si dnes jeho skutečnou cenu uvědomili, změnili bychom se tak, že bychom sami sebe nepoznali. T a k t o  v ý h o d n ý   o b c h o d  může totiž nabídnout jenom samotný Bůh. A my-mu nevěříme.

Čím vším už jsme mohli svým bližním prospět? Obracíme svou minci v prstech tak dlouho, až nám spadne do kanálu anebo nám nakonec přivodí škodu, kterou ani zdaleka nepředvídáme.

Ani nejšikovnější kasaři se nevloupají do nebeských trezorů. V nebi nám nic nezrezaví, nic nám tam nesežerou moli. Peníze se odtamtud rychle vracejí na zem a účinně pomáhají tam , kde je jich nejvíce třeba.

Kdo by se pokoušel vykrucovat, že vklady do nebeských peněžních ústavů tam zůstávají ležet bez užitku, ten nemluví pravdu. Každičká almužna se bleskově vrací, leckdy i   n e p ř í j e m n ě   brzy a většinou z té strany, odkud by ji člověk nečekal. Uvádí nás to leckdy do trapných rozpaků, zda ve skutečnosti Bůh od nás naši almužnu nepřijal. Ale to je jen klamné zdání. Systém almužen je nejpromyšlenější bankovní operací, která se kdy na světě objevila. Nebyla ovšem vymyšlena lidmi.

Všude na světě se cílevědomě podporují zlodějny. Nás ve střední Evropě může aspoň uklidnit, že jsme příliš daleko od míst, kde se manipuluje s „humanitární pomocí“, tj. s rozvozem přebytků bohatých do rukou chudých. Našim rozkrádačům musí stačit sem tam nějaká zpronevěra pomoci bezdomovcům a té vskutku není mnoho. Horší je to jinde ve světě. Když například nějaký Larry Brown ukradne bedničku rýže, kterou třebas mormoni z Lake City poslali hladovějícím Súdáncům, dříve či později ho cosi velmi zlého zasáhne tam, kde by to nikdy nečekal. Lidské svědomí umí provádět kouzla zejména starým a nemocným lidem. A těm se pak na čele prohlubují vrásky od přemýšlení, jak svůj hřích napravit..A zpravidla to nejde nijak lehce.

Ta bednička rýže bude pana Browna trápit spíše podvědomě než vědomě a zhola nic ho nepotěší zpráva, že ten či onen ukradl Etiopanům celý kamion potravin a že všechny peníze které za to stržil utratil s ženami povětrnými.

Mohamedáni mají nařízeno rozdávat almužny, což zřejmě samo o sobě nestačí. Křesťanům jsou almužny pouze  d o p o r u č e n y, což pro leckoho neznamená vůbec nic, pro jiného jen mlhavý opar. Bohužel, málo kdo si nechá něco  d o p o r u č i t. Jestliže pak křesťan tohoto doporučení uposlechne, pak jeho almužna má větší cenu než almužna přikázaná.

O katolických almužnách je mnoho známo. Už v dobách apoštolských zbožní křesťané podnikali sbírky pro chudé křesťany jeruzalémské. O půlku svého pláště se s žebrákem podělil svatý Martin a kdyby se té či oné šlechtičně či mešťce rozneslo, že odbyla žebráka, snad by se ani nemohla objevit na ulici. Po celou dobu „temného“ středověku platilo Kristovo ponaučení, že chudé budeme mít mezi sebou stále a hodně bylo i těch nejchudších-žebráků. Všude se s nimi počítalo, nikomu, zdá se, ani příliš nevadilo, že se dokonce založily žebravé řády.

Za liberalismu a demokracie už není pro chudé a žebráky místo. Je však nadmíru podivné, že ač liberalismus a demokracie jsou vynálezy protestantské, přece jen tito bludaři, kacíři a heretikové jsou štědřejší než katolíci. Aspoň to o sobě rozhlašují a katolíci na to mlčí. Že svým dobročinným bazarům dávají takovou reklamu, může nám být směšné. Je to však účelné, právě tak jako jejich Armáda spásy s trubkami, polnicemi a bubny. Spáče je nutno probudit. Byli to protestantští Američané, kteří zorganizovali poválečnou pomoc Evropě–společnost UNRRA. Je až ku podivu, jak si protestanti nikterak neberou k srdci Lutherovo odmítnutí epištoly svatého apoštola Jakuba, kde se nám naléhavě připomíná, jak musíme být ke svým bližním laskavi. Tato ponaučení Luther prohlašoval za „prázdnou slámu“! Jsem přesvědčen, že to byli právě protestanti, kteří vymyslili a u nás zavedli „sekáče“, ony pověstné SECOND HANDY, které nám, relativně chudým Východoevropanům, tolik pomáhají.

Katolického tisku je u nás málo, je to tisk poplatný a prodejný, ne snad docela lživý ale až tuze opatrný. Přečte-li si člověk cokoli o katolické „humanitární pomoci“, pak je mu až k pláči. Jak je ta katolická církev chudá, jak musí na té pomoci hladovějícím šetřit, chce-li tam či onde uspořádat representativní konferenci teologů a všelijakých hlav posvěcených (a třebas i neposvěcených) a nejrůznějšími čepicemi pokrytými!!! Politických katolických akcí je všude nadmíru, akcí charitativních jen poskrovnu, i když se dobře ví, že tyto akce mají u věřících značný ohlas a že se vybere vždycky víc, než se předpokládalo.. Bohužel žádného veledůstojného monsignora nenapadne, aby z vlastní iniciativy poslal následnicím Matky Terezy vatu, obvazy, léky a desinfekční činidla, to za něj musí zpravidla organizovat laici, nebo kněží kdesi v Horní Dolní. Je vskutku k pláči, že skvěle organizovaná katolická církev není schopna soustavné pomoci těm nejpotřebnějším. Umíme si vůbec představit, že by aspoň k rozdílení pomoci vyslala řeholníky, kteří by na akci dohlédli a nedovolili rozkrádání? Je to pýcha nebo jen slabost ducha?

Duch protestantský je duch praktický a je ho nám   n e z b y t n ě   třeba. Vskutku nestačí jen přihlížet. Nemůžeme a nesmíme až do konce světa sedět u nohou Kristových a Martu za sebe necháme jednat a pracovat. Či třebas jen organizovat.Kristu sice naslouchat musíme, ale také musíme přemýšlet o tom, kterak ho pohostíme. Ale jsme toho schopni?

Katolíci! Pokud máte doma jeden přebytečný pár ponožek, odevzdejte ho ve jménu Ježíšově tomu, kdo ho potřebuje víc než vy.. Drahá je rada, jak to udělat. Je k tomu třeba vynalézavosti, ale i té se mezi katolíky najde mnoho A pokud vás, třebas jen jednoho jediného napadne, jak ty ponožky poslat potřebnému, zítra to už budou dva, pozítří tři….

Leave a Response »

 

ČEŠI VSTUPUJÍ DO EVROPY Čtvrtek, srp 26 2010

Luterství bylo od samých svých počátku čímsi jako „kulturním bojem“. Toliko Viklef a Hus byli vážnými Lutherovými předchůdci. V době Lutherova nástupu však už po Viklefovi neštěkl ani pes. Husitství ještě jakž takž živořilo, ale jak se zdá, čeští staroutrakvisté, kteří si také říkali husité, o Husovi mnoho nevěděli.

Viklef a Hus se tedy knížeti světa příliš nepovedli. Jejich zásluhou vyteklo mnoho krve, bylo kvůli nim mnoho odpadů, ale to všechno mnohonásobně vyvážili mučedníci doby husitské, kterých podle posudku Aenea Silvia Piccolominiho (pozdějšího papeže Pia II.) bylo tolik, že “žádný jiný národ jich tolik neměl“. Mělo jich být okolo půl miliónu a nás, Čechy, může vskutku blažit, že máme v nebi tolik přímluvců. Jiná už je, umíme-li si této skutečnosti vážit a dokážeme-li za ni být Bohu vděčni.

Luterství-to byl promyšlený odpad. Od samého vzniku-od dob Kristových a apoštolských-byla katolická morálka snášena jen se zaťatými zuby. Přiznejme si, že pro všechny pohany, kteří pravdu Boží odmítali, byla hlavním důvodem jejich odporu křesťanská morálka. Jistě to nebyla úcta k jejich modlám. Na ty nikdo nedbal; nebyly důvěryhodné. Zbožštělými zvířaty lidé pohrdali, byla to přece jen zvířata. U posvátných stromů a v posvátných hájích lidé sice rádi odpočívali, ale nezdá se mi, že by k stromům ať již kdokoli přednášel své prosby. Slunce, měsíc a hvězdy byly sice objekty tajemné a jen stěží pochopitelné, ale byly přece jen daleko a komunikace s nimi zcela nedostatečná.

Lidský a božský příběh našeho Spasitele, byť sebe tajemnější a mnohdy i nesnadno pochopitelný, byl od pohanů příjímán s pochopením, pokud jim byl vhodně podán, tj. pokud jim ho ústy věrozvěstů vyprávěl sám Duch svatý. S křesťanskou morálkou to však bylo cosi jiného. Ta již nesmlouvavě narušovala jejich dosavadní život, především jeho příjemné stránky a místo toho od nich vyžadovala oběti. I ona morálka, kterou Mojžíš tlumočil svému lidu pod horou Sinaj, se stala židům kamenem úrazu-vždyť jen pro ni farizeové vymyslili nové náboženství!

Pravověrní židé Boží morálku zachovávali. S opravdovou láskou a se sebeobětováním ji však zachovávali toliko proroci a jiní svatí mužové a ženy, o kterých pak také hovoří Starý zákon. Morálku, hlásanou naším Spasitelem a apoštolem Pavlem, první křesťané přijímali s radostí. Za určitý čas však to byla právě tato morálka, nikoli věroučné pravdy, proti níž křesťané nejvíce hřešili a musili za to být napomínáni. Bylo by přehnané tvrdit, že křesťanská morálka byla toliko trpěna. Vždycky však s ní byly veliké problémy; tyto problémy budou pokračovat i v budoucnu. Nutno si ještě   d o b ř e   uvědomit, že křesťanská morálka je strom úžasně košatý, že to ani zdaleka není pouhé zachovávání šestého a devátého Božího přikázání, nýbrž že sem patří všecko, co z člověka činí člověka.

Zachovávat  k a t o l i c k o u  morálku je velmi obtížné a bylo by nanejvýš pokrytecké tuto skutečnost zpochybňovat.

Oč by se zástupům katolickým „lépe a volněji dýchalo“, kdyby to jejich náboženství bylo přece jen o něco „liberálnější“!! To by se prý Pánu Bohu MNOHEM LÉPE SLOUŽILO ! -jenže ono je to právě naopak.

O existenci pravého Boha v hloubi duše nikdo nepochybuje. Snesly by se prý posty, sneslo by se i chození do kostela za nepohody a mrazu, i na určitou skromnost by se prý dalo uvyknout-ale vystříhat se smilství? Mamonu a obžerství? Pýše, samolibosti a touze po moci ? -Ne, to nikdy!! Za každý přestupek pak katolíkům vyhrožuje a spokojený, klidný život ztrpčuje-právě Církev! Kněží, biskupové, papež. Mají vůbec na to právo?

A tu náhle přichází někdo, kdo těmto „ubohým štvancům vlastního svědomí“ začne soucitně stírat slzy.

„Ale ano, můžeš přikrádat a smilnit, přežírat se a pohrdat svými bližními, všeho toho se můžeš klidně dopouštět“, vyhlašuje tenhle Utěšitel, „toliko musíš věřit v Boha! Tvé skutky jsou Bohu venkoncem lhostejné!“

Lutherovo „evangelium“ -to byla vskutku RADOSTNÁ ZVĚST! Pracně vykonstruovaná Knížetem světa. Na něco podobného by člověk o své újmě nikdy nepřišel!

Viklefovy myšlenky prosazovali více méně zbožní Čechové z nikoli dostatečně pochopitelných důvodů. Za Husova života se o ně víceméně jen „učeně hádali“ a kdyby Hus zůstal na živu, pravděpodobně by u tohoto hádání zůstalo. Po Husově smrti však jeho příznivci a obhájci tyto importované myšlenky prosazovali sudlicemi, cepy, vidlemi, kopími i meči a bohužel i ohněm. Kromě „nepokojných duchů“ a fantastů z řad měšťanstva a selského lidu a bohužel vší možné lidské spodiny, jíž bylo nejvíc, přijímala módní viklefismus česká šlechta, a to zdaleka nejen ta nejchudší. Viklefovo učení nemělo ani městskému, ani venkovskému proletariátu mnoho co říci. Po odchodu Němců-po vydání Kutnohorského dekretu-viklefismu propadlo celé Pražské učení. Zbylí cizinci nedovedli pochopit, co se Čechům na tomto poněkud již vyčichlém učení tolik líbí.

Teprve za několik let po Husově smrti na sebe strhli moc „husitští“ kněží, kteří se dokázali vemluvit v přízeň pražského proletariátu (bohužel však i velmi početnému lumpenproletariátu) a postavili mu do čela bojovného tribuna-Želivského.

Katolíků zůstalo málo a ti se navíc začali mistrně maskovat. Být katolíkem bylo životu nebezpečné. (Tohoto maskovacího umění využívali hojně i katolíci předbělohorští, ale i katolíci z dob převratu v roce 1918. K fantastickému mistrovství v mimikry přivedla české katolíky současnost.) Vraťme se však do dvacátých let století patnáctého: Opravdoví, hluboce věřící katolíci se nemaskovali. Většinou se o nich dobře vědělo a bylo jim dáno na vybranou-žít nebo umřít. Husitismus přijímali po těžkém duševním boji; nejčastěji ho odmítali a byli pobíjeni.

Luterství o sto let později bylo přijímáno jak „vysvobození z babylonského zajetí“, za vymanění se ze „smrtícího objetí Antikristova“. Proto se luterství rychle šířilo po celé Evropě, netoliko v Německu.

Než Luther přibil svých 95 thesí na vratech wittenberského chrámu, šířila se spíše východním než západním Německem odpustková aféra. Luther se měl ´o co opřít´. Neřádstva bylo všude plno, kam jen oko dohlédlo. Odpustky se prodávaly ve velkém a tuze dobře se vědělo, že jen malá část tržby měla oslavit Boha. Jistě by stála za srovnání míra bohulibosti odpustkové akce z doby Lutherovy a odpustkové akce, která v Čechách pohněvala Husa. Za Lutherových dob prodával odpustky dominikán Tetzel a musil to umět. Nepouštěli ho totiž všude a tak kajícníci, kteří chtěli mít Boží odpuštění pojištěno, vydávali se za Tetzelem i mnoho kilometrů, aby si od něho odpustky mohli koupit. (Absoluce se ani zdaleka neudělovala tak snadno, jako v dnešní době a kajícníci zřejmě neměli jinou možnost vykonat účinnou zpověď, pokud neměli v rukou potvrzení o koupi odpustků.) Nebyly to příjemné časy.

JEN pro své rozhorlení nad prodejem odpustků se Luther nestal Lutherem. Těch 95 thesí není katolíkům volně přístupných a nelze se tomu příliš divit. Je to mistrovské dílo Knížete tohoto světa, zajisté to není ona „prázdná sláma“, jak Luther nazývá epištolu svatého Jakuba. Jen jejich přečtení-třebas z pouhé zvědavosti-ublíží duši, tak jako ostatně ublíží duši jakékoli sebenevinnější ´obcování s ďáblem´. Je nesnadné, či snad vůbec nemožné, stanovit KDO Lutherovi připravil cestu. Těch příčin tak snadného šíření luterství bylo hodně. A jak už to bývá-ryba páchne od hlavy.

P. Blažej Ráček se právem hněvá na Papeže Lva X. (1513–1521), že dopustil strašidelnou simonii ve věci mohučského arcibiskupství. 25 letý Albrecht Braniborský, arcibiskup magdeburský, požaduje roku 1514 od Lva X. NAVÍC arcibiskupství mohučské. Věř tomu, kdo chceš, ale vešlo do dějin, že papež Lev X. braniborskou žádost přijal, ale za kladné vyřízení požadoval 24 000 dukátů. Zlato tehdy mělo nesrovnatelně větší cenu, než má dnes: byla to cena obrovská. Jestliže papež nakonec něco Albrechtovi slevil, nevím, ale tato hanebnost se stala veřejným tajemstvím, a protože neřádstva nikdy nebývá dost, neboť málokdy bývá do světa vysíláno jen jedno zlo, začal Tetzel prodávat odpustky.. Tento prodej odpustků podle Ráčka vyhlásila papežská kancelář. Ale ať mi nikdo neříká, že o této transakci Svatý otec nic nevěděl. (Na omluvu Lva X. nutno připomenout, že peníze měli rádi i jiní Svatí otcové a pokud neměli rádi právě peníze, měli rádi jiná pokušení.) Na papežskou „kancelář“, na kurii, na kardinály, na papežovy rádce, pomocníky, úředníky a na řadu jiných osob v papežově blízkosti se od nepaměti až do dnešních osvícených dob svádějí všechny kiksy, kterých se papežové dopouštěli, či aspoň o nich věděli-ať zjevně či jen matně-a z nejrůznějších důvodů se proti nim nepostavili a jim nezamezili.

Ale kdo chceš být soudcem bližního? Navíc ještě Kristova náměstka? Všechno to nedobré, co se odehrávalo na dvoře papežském, odehrávalo se i na dvorech královských a jistě i na té nejzchátralejší tvrzi posledního evropského zemánka. Jak již bylo řečeno, zlo nebývá samo, ale také se ani nezjevuje na jediném místě. O tom všem netřeba mluvit.V 16. století už byla kronikářů hojnost, historikové mohou srovnávat a nemusejí si mnoho domýšlet.

Je pravda, že roku 1517 se střední Evropa topila v bahně. Ale toto „bahno“ nemusí být příčinou živelného nástupu luterství. O nějaké zpustlosti mravů v nejsevernější Evropě není nic známo a přece-jako nikde na světě-se „reformace“ nešířila tak rychle, jako právě tam. Nebo se tak dálo právě proto? Anebo Dánové, Norové, Švédové a Finové byli obzvláštní darebáčci, ale nedali to na sobě znát?

Čechové se do Lutherova vystoupení „reformovali“ sami. Měli své kališníky a ti jako by jim stačili. Skutečně stačili Čechům po dlouhý, předlouhý čas. Zdaleka však nestačili Čechům všem. Jako by se nechtěli opozdit se svým „vstupem“ do „zreformované„ Evropy, objevili se v Čechách jako šlehnutím kouzelného proutku Čeští bratři. Nikdo je sem nezval a ve svých prvopočátcích se spíše jevili jako řeholníci. Jejich „reformace“ se na hony lišila od reformace Lutherovy, ale jejich protikatolický smysl vycházel stále zřejměji na povrch a zakrátko po svém nástupu začali být pronásledováni. Pronásledoval je nepotvrzený pražský arcibiskup Rokycana, pronásledoval je král Jiří. Byli to lidé různého druhu. Některým vadilo vzdělání, jiní naopak pro vzdělání horlili. Varovali před bohatstvím, ale záhy pochopili, že bez peněz nelze obstát. Upoutali na sebe pozornost i leckde v cizině, ale přesto neměli nikde jinde perspektivu, než právě v Čechách a na Moravě.

Tuze se na ně zlobil Vladislav Jagelonský, zavíral je a šidil, kde se dalo. Ale nedělal to důsledně. Bratřím brzy začalo docházet střelivo. Mimo nenávist ke katolické víře neměli jiný program. To by také znamenalo jejich konec, kdyby…. Kdyby Luther nepřibil své články na vrata wittenberského chrámu. Ale to už i hošíku Kalvínovi bylo 8 let, moudřel a sílil, aby za nějaký čas v očích Českých bratří zastínil Luthera a sám se jim stal bohem.

Ale už se tu zrodila sekce luterská, aby se měla s těmi českými luterány, pocházejícím z řad katolických, eventuelně kališnických, o čem učeně hádat. Mnohdy třebas i ne příliš učeně.

Nutno vyzdvihnout, že českým luteránům se dařilo právě tak dobře jako luteránům německým, ba mnohdy i daleko lépe.

Přišel však Ferdinand. Ferdinand Habsburský, rodný bratr onoho Habsburka, císaře Karla V., který se pilně chlubil tvrzením, že nad jeho říší slunce nezapadá.

Karlu V. byl 17 let, když Luther přibil své články na vrata chrámu. V Římě ještě vládl týž Lev X., který přinejmenším Lutherovo vystoupení urychlil. Karel V. byl tedy ještě mladíček a papež si zřejmě vůbec neuvědomil, co se to v Německu děje. Pravděpodobně neustával ve svých propočtech, kolik že by mu mohl vynést prodej toho či onoho církevního obročí. Luther byl mnich a v té době právě mniši vedli mezi sebou „učené“ disputace. Je jisto, že mnoha Lutherovým bratrům se nová „doktrína“ právě moc nezamlouvala a také se proti ní ozývali. Toto snad mohlo přivést papeže k výroku, že Lutherovo učení není nic jiného než „mnišská válka“,

Roku 1520 však už Lvu X. došlo, že to není jen mnišská válka a vydal proti Lutherovi dne 15. 6. bulu. Luther a jeho stoupenci byli vyobcováni, spisy odevzdány k spálení. Lutherovy spisy se vskutku leckde pálily, ale byla spálena I SAMOTNÁ BULA. Stalo se tak 10. prosince téhož roku 1520.

Papež tedy zmeškal vlak, a proto se rozhodl hned následujícího roku umřít. Vlak ovšem zmeškal i císař Karel V., třebaže ho do jisté míry omlouvá jeho mládí.

Roku 1521 svolává císař říšský sněm do Wormsu. Blažej Ráček hodnotí císařův vztah k Lutherovi připomenutím císařova ironického prohlášení, že „ten mnich ze mne kacíře neudělá.“ Luther nebyl císařovi sympatický, a to asi bylo všechno. Že Karel V. ke sněmu do Wormsu obeslal samotného Luthera, byla už v té době troufalost. Na dobových rytinách je Luther znázorňován se svatozáří kolem hlavy.

Tak se stal Luther suverénním vítězem. Nedokázal ho zastavit ani papež, ani císař. Zcela jistě i proto, že nikdo z obou už nedokázal zakročit proti Lutherovi s plnou razancí. Možná, že tak ani UČINIT NECHTĚLI.

Aby si Karel V. nezadal před celým křesťanským světem, musil Luthera pronásledovat, aspoň naoko, a bylo toto pronásledování k popukání. Luther pak nikým nerušen zemřel ve svých 63 letech na mrtvici. Byl velmi tělnatý.

Prý ho tuze trápilo svědomí, ale kohopak svědomí netrápí ?

Ovšemže všichni lidé si nemyslili, že je Luther kacíř. Tzv. davová psychóza postihla již lidstvo mnohokrát Není nesnadné najít jejího původce. Jméno Martina Luthera se stalo zaklínadlem, lidé v něho uvěřili, aniž by ho viděli nebo slyšeli. Tak jako Jana Husa přijala i Luthera zcela zákonitě nejprve elita. Šlechta a mohovité občanstvo. Zejména tyto vrstvy obyvatelstva Luther oslovoval. Tak jako každý vzdělanec této doby se Luther patřičně štítil páchnoucího lidu selského, a když tento lid, po pravdě úpící pod svými pány (církevni vrchnost nevyjímaje), se začal bouřit a své utlačovatele začal ohrožovat všelijakým zašpičatělým a nabroušeným železem, poslal ho Luther bez rozmýšlení ke všem rohatým.

Kristu a jeho evangeliu přece jen zůstala věrná nezanedbatelná část obyvatelstva, a to jak duchovenstva, tak i lidí světských. Německo bylo tehdy mozaikou menších i větších státečků a nebylo snadné přesně určit, kde Lutherovi kvetla pšenička a kde se setkával s nedůvěrou. Říkám schválně s nedůvěrou, nikoli s nenávistí. Luther byl přece jenom kněz, nešlo ho a priori odsuzovat, bohužel však nebylo dost dobrých kněží a především pastýřů, kteří by lidu vysvětlili oč tu běží.

Čím význačnější monarcha, tím více duchovních osob bylo na jeho dvoře. Mladičký císař Karel V. (narodil se roku 1500) bezpochyby nalezl na svém dvoře dostatek duchovních, kteří ho před Lutherem a jeho doktrínami varovali. Mimo jiné byla i osoba Lutherova císaři nepříjemná, ne však natolik, by dal Luthera uvěznit a při nejbližší příležitosti zabít-ať již po rozhodnutí soudu (byť zinscenovaného), anebo-což bylo jednodušší-rukou vraha.

Jak jsem však již řekl, s luterstvím nešlo bojovat už tehdy, kdy se Luther narodil. Ve dvacátých letech 16. století by se už Lutherovou smrtí zhola nic nezískalo.

Přece však Karel V. zanedbal mnoho, tuze mnoho, zdá se mi dokonce, že mu Luther byl lhostejný. Měl jiné starosti. Chtěl přemoci svět, aby ho snad nikdo nemohl osočovat, že se sám tímhle světem nechává přemáhat. Být vládcem říše, nad níž slunce nezapadá, bylo něco až nelidsky opojného. Císař si však byl dobře vědom toho, že také francouzský král a ovšem i papež by rádi viděli mohutnět své říše, a tak se jim jal házet klacky pod nohy. Třebaže si byl dobře vědom toho, kolik práce dala španělská reconquista (vždyť skončila nedávno-roku 1492) a že si mohamedáni nedají pokoj a budou se snažit znepokojovat Evropu od jihovýchodu, když jim to nešlo od západu, choval se tváří v tvář islámskému moru jako malé dítě. Turecké nebezpečí až nestvůrně sílilo a je vskutku na pováženou, že to i ve střední Evropě málokomu vadilo. V západní Evropě pak to už nevadilo nikomu.

K světovládným snahám císaře Karla V. bezpochyby patřila averze vůči papeži Klimentu VII. V jednom ze svých listů papežovi vyhrožoval, že „na něho svolá koncil“. Byla to pohrůžka velmi účinná. Císař byl natolik mocný, že by se mu jistě podařilo koncil svolat. A pak už by záleželo toliko na stříbrňácích a zlaťácích, aby příslušní církevní činitelé papeže sesadili. (Buďme si dobře vědomi, že koncily tu nebyly proto, aby ohrožovaly papežovu autoritu; měly Církvi pomáhat, ne ji ničit-ale o těchto věcech je lépe pomlčet…)

Karel V. se s Klimentem VII. nedohodl, a tak se stalo, že roku 1527 začal „pochod na Řím“. Svaté město padlo 6. května téhož roku do rukou Karlových žoldnéřů. Této ostudné okupaci Říma říkali Italové „Sacco di Roma“, a spíše o ní cudně mlčí. Tato habsburská manifestace arogance byla mimochodem příliš krátká, avšak i sebekratší epocha se leckdy může stát světodějnou. V císařském žoldnéřském vojsku „lancknechtů“ už bylo velké množství luteránů. Byli to čerství odpadlíci a jejich nenávist ke katolické víře a církvi byla až strašidelná. Řím prý se tehdy stal hřbitovem. Svého proroka provolali luteránští lancknechti za papeže. Škody, způsobené městu, zejména však katolíkům, se nedají vyčíslit, i když nutno mít na paměti, že „Sacco di Roma“ nebyla ani prvním ani posledním neštěstím katolictví.

Období Sacco di Roma skutečně netrvalo dlouho. Už počátkem roku 1528 přišli Římu na pomoc Francouzi (nyní výjimečně pro-papežští), a německo-španělská žoldnéřská sběř narychlo opustila Řím via Neapol. Nebylo prý těch vojáků mnoho, jen asi 13 000. Ostatní vojáci z císařovy intervenční armády se za rok stačili rozptýlit po Itálii, přičemž jich tuze mnoho odešlo prostě domů-jistě že ne s prázdnýma rukama.

O císařově okupaci Svatého města lze však hovořiti jako o významném kulturně historickém milníku. Byl to prý konec renaissančního Říma a tím i začátek konce veškeré renaissance. To samozřejmě znamená velmi mnoho, ale také vůbec nic.

Sacco di Roma nebylo jen bezcenným císařovým dobrodružstvím. Boj o světovládu nestrpí ani chvíli odpočinku. Nepřímým a tuze zlým důsledkem Karlovy neuvážlivosti byla prohraná bitva u Moháče roku 1526 a dokonce obležení Vídně Turky o tři roky později. Zejména bitva u Moháče měla pro Čechy osudový význam a to zcela po právu. Čechové se raději „učeně hádali“ o doktrinách českobratrských a luteránských. Co jim bylo do jejich katolického krále Ludvíka ?

Leave a Response »

 

Africká naděje Neděle, čvc 18 2010

Čas od času se v tisku objeví zprávy o konverzích křesťanů k islámu, ale také o konverzích opačných-od islámu ke křesťanství. K islámu se obrací křesťanské obyvatelstvo nejspíše v islámských zemích, a to zejména ve dvou případech:

Křesťané jsou roztroušeni v menšinách, k islámu nepřestupují z důvodů materiálních, spíše jen tehdy, je-li na ně činěn nátlak, spojený s vážnými pohrůžkami násilí vůči jejich rodinám. Žijí-li křesťané samostatně, ojediněle, výhrůžkám islámských „radikálů“ odolávají a svou víru nezrazují.

K islámu v hojné míře přestupují evropské křesťanské nevěsty, kterým je vyhrožováno jejich mohamedánskými snoubenci, že ze svatby najisto sejde, nepřijme-li nevěsta islám. Protože pak v řadě západoevropských zemích žijí převážně „křesťané matrikoví“, kterým už dnes vůbec nezáleží na tom, jakou „nebeskou vrchnost“ budou nadále uznávat a zda ji ještě vůbec budou uznávat, počet těchto žalostných konverzí neubývá, naopak stále jich přibývá. Značná část těchto od křesťanství odpadlých žen se dostává do nepředstavitelných problémů, jestliže ať už z toho či onoho důvodu opustí Evropu a pak v domovských zemích svých manželů se bláhově snaží domoci se evropských ženských práv.

Přivést ať už kohokoli k islámu násilím není jednoduché. V dnešních dobách už Prorokova víra nedokáže eventuálnímu křesťanskému konvertitovi zajistit lepší živobytí-či dokonce jeho záchranu-tak jak tomu bylo ještě před několika stoletími na Balkáně. Poturčenci nadále zůstávají „horší Turka“, ale už jich není tolik.

Tím spíše překvapují konverze mohamedánů ke křesťanství. Zatímco konverze k islámu se odbývá tiše, skrytě, nenápadně, konverze ke křesťanství vzbuzují emoce vyznavačů Prorokových, na konvertitu se svolává Alláhův hněv, dějí se mu všemožná příkoří a leckdy své obrácení zaplatí zdravím nebo i životem. Především se při tom nadělá spousta zbytečného kraválu.

Prý již v roce 2000 přinesla Al Džazíra rozhovor s jakýmsi šejkem Ahmádem Al Katáním, libyjským znalcem islámského práva. Ahmád Al Katání si tehdy trpce stěžoval, že „od počátku XX. století počet afrických muslimů výrazně klesá, zatímco počet katolíků stoupl od roku 1902 z jednoho miliónu na počet mnoha a mnoha miliónů“. Takovéto těšínské jablíčko beru samozřejmě ´cum grano salis´, ale něco v tom pravdy bude.

V Libyii aby se pes vyznal. Kaddafi vede svou zemi od škarpy ke škarpě. Snad k tomu má i své důvody: s těžbou ropy Libye jednou skončí a o libyjský písek zatím nikdo zájem neprojevil. V antice byla Libye obilnicí Říma. Obilná pole nezhltla ani tak saharská poušť, jako spíš neuvěřitelná lenost arabských okupantů, (ti je hltali po dlouhou řadu generací), přesněji řečeno jejich kozy a ovce. Vůdce Kaddafi se nyní pokouší svou zemi zviditelnit. A tak možná jeho tisková agentura pouští do světa pěkně vypasené kachny.

V Libyi asi mnoho mohamedánů ke křesťanství nekonvertuje. Bylo by to spojeno s rizikem: je to riskantní v Egyptě, kde jsou křesťané permanentně pronásledováni či aspoň viditelně diskriminováni, je to dnes již riskantní v Alžírsku, brzo to bude možná i v Maroku a Tunisu. Nic dobrého nečeká žádného konvertitu ke křesťanství, a to v žádné africké zemi, kde je islám vládnoucím´ náboženstvím´. V afrických muslimských zemích je to riziko, v asijských muslimských zemích-sebevražda.

Nicméně Afrika je obrovský světadíl, to nám stále uniká. Všude tam islám nepronikl; celá obrovská území s mnoha milióny obyvatel se mu ubránila. Uniká nám i jiná skutečnost. Mohamedáni se dostali až do jižní Afriky, a to mnohem snáze, než jak se to podařilo Vasco da Gamovi. Na mohamedány se v Africe zkrátka a dobře narazí všude, avšak ani zdaleka NEJSOU všude u vesla a zdaleka ne všude bylo zavedeno panoptikální právo ´šárija´. Téměř po celé Africe jsou vlády křesťanské, nebo se aspoň jako křesťanské tváří. Tu a tam by se ještě našly vlády „animistické“, mnoho vlád je prostě ateistických (sekulárních), kterým je více méně putýnka, jakému božstvu se jejich daňoví poplatníci klaní. Lze říci, že pokud si Afričané (čímž rozumím opravdové obyvatele Afriky, nikoli každého člověka černé pleti, jak se nám, to pokoušejí vmasírovat do mozku Američané,) již kdysi pradávno nevybrali za své božstvo Alláha a ten celý jeho rod, nezbývá jim k výběru nic jiného, než křesťanství, či nějaký tzv. ateismus. Buddhismus, hinduismus a všecka ta asijská pseudonáboženství černým Afričanům příliš nevoní. Animismu již dnes nevěří ani „přesvědčený“ animista, srozumitelněji řečeno žádný pohan.

Nutno se samozřejmě smířit s tím, že i v Africe křesťané zvlažněli, i když ani zdaleka ne tou měrou, jako v Evropě a v Americe. V Africe totiž stále řádí lepra, nevědí si tam rady s malárií a s tuberkulózou, s pohlavními nemocemi, s infekční krvácivostí a už vůbec ani netuší, jak naložit s AIDS. Animistického Afričana léčí šaman, a tu se nelze jednoznačně vyjádřit, je-li taková léčba pro kočku nebo pod psa. Mohamedáni, ti neléčí, těm stačí ujištění jejich „duchovních vůdců“, že Alláh je nejvýš milosrdný a dobrotivý, takže tedy-inšaláh. Úspěšně však a již po dobu nejméně dvou století léčí i ty nejchudší a nejubožejší Afričany křesťané. Je až neuvěřitelné, co v tomto oboru už křesťané dokázali. Afričané to samozřejmě dobře vědí a křesťanským misijním stanicím vesměs důvěřují, a to i v islámských zemích, pokud jsou tam křesťanské misijní stanice povoleny. My křesťané o téhle doopravdy humanitární pomoci nevíme zhola nic.

Křesťané ovšem v Africe napáchali mnoho zla-připomeňme si třebas jen jejich systematický lov otroků. Může nám být smutnou útěchou (farizejskou), že otroky s toutéž náruživostí lovili a dosud např. v Súdánu loví i mohamedáni. Neboť právě tak jako křesťané jsou i mohamedáni postiženi podobnou leností, která se obecně a ne docela spravedlivě přisuzuje chrochtavým domácím zvířatům. Taktéž jako bohatí křesťané rádi nechávaji za sebe pracovat jiné lidi i bohatí mohamedáni ční totéž…

K naturelu Afričanů mají mnohem větší toleranci křesťané. Je sice pravda, že proti „nevázaným“ mravům horlí jak islámští „duchovní“, tak i křesťanští kněží, ale je tu přece jen určitý rozdíl. Mohamedánští ulámové a jim podobní zase tak mnoho horlit nepotřebují, protože mohamedánští chlípníci si k ukojení svých niterných tužeb opatřují vícero žen; (zamlčuje se však, že na chudého chlípníka už žádná žena nezbude. Ale koho pak by zajímal nějaký chudák?) Křesťanským kněžím nezbývá, než vybízet chlípníky k pokání a ku podivu nejsou v této záležitosti úplně bezúspěšní.

Odpuštění hříchů dosahují mohamedáni postem v měsíci ramadánu, ale tím Alláha jen tak trochu uchlácholí. Opravdového odpuštění se jim dostane jen vykonanou poutí do Mekky, a tam je z každého koutu Afriky (vyjímaje Somálsko), tuze daleko. Pěšky nebo na velbloudu je do Mekky cesta svízelná a letenky se nikde na světě zadarmo nerozdávají…

Nechci být cynický. Zpověď katolíkům vyčítá každý, komu se ke zpovědi nechce, a tak, jen ať si vyčítá!

Rozvažme: Každý člověk ve své přirozenosti touží po smíru s Bohem: tak už jsme se, díky právě témuž Bohu, narodili. A připomeňme si prastarou latinskou moudrost: post omnem coitum anima tristis est… Duše je smutná proto, že jí svědomí neodbytně připomíná: „Tímhle hanbatým skutkem jsi urazila Boha. Víš dobře, že ti to zakázal. A tak koukej, aby ses s ním zase co nejdřív opět smířila. On tvou slabost zná: odpustí ti!“

Mohamed obcování muže s ženou nijak zvlášť nedoporučuje, (tak, jak je například doporučuje pan doktor Uzel), Mohamed sám ovšem s ženami obcoval rád. Ale i mohamedáni mají duši a i ta jejich duše „post omnem coitum tristis est“.

Teď řeknu něco, co zní nadneseně: Mohamedánský chlípník může jen hořce závidět chlípníku křesťanskému (horribile dictu!). Ale je to v podstatě tak. A spočítal někdo všecky chlípníky, co jich svět nosí?

„Svátosti smíření“, jak se dnes říká svaté zpovědi, m u s í předcházet lítost. Někdo lituje opravdově, někdo pak méně opravdově, ale znovu  t v r d í m: Třebas i jen podvědomě touží každý člověk po dobrém vztahu s Bohem a tehdy i ta ´méně opravdová´ lítost má svůj význam. Oh, křehkosti lidská!

Můj traktát není ani trošku teologický. Spíše si připadám jako „advocatus diaboli“, ale tím být nehodlám.

Se sexuální náruživostí si nevěděli rady dávní misionáři a dopouštěli se ve spravedlivé reakci na ni spousty omylů. Netuším, zda dnes už si ´rady vědí´ . Zřejmě nikoli. Ale kdo si s ní určitě ví rady, to je Pán Bůh. Nepleťme se mu proto do posuzování, zda jsou hanbatější Evropané a Američané, nebo černí Afričané.

Afričanům se islám nijak zvlášť nelíbí, třebaže se zdá být  s e b e z b o ž n ě j š í m. On totiž je  n e – p ř i r o z e n ě  zbožný. Tuto jeho nepřirozenost pochopí každý, kdo nějaký čas žil v islámském prostředí. Afričanům se nikterak nelíbí euroamerická hédonistická mentalita. A s bohatstvím si dokonce ani nevědí rady. Uvědomme si také, že Euroameričan není ani zdaleka totéž, co křesťan. Snad to kdysi bylo jedno a totéž. V XVI. až v XVIII.století Afričané přijímali od Evropanů křesťanství mnohem ochotněji než dnes. Buď Bohu chvála, že ho dnes již od Evropanů přijímat nemusejí, nýbrž že už je mohou přijímat od čistokrevných Afričanů. A to se jim skutečně zalíbilo. Africké semináře-samozřejmě katolické-praskají ve švech. Obzvlášť potěšující je skutečnost, že to jsou velkou většinou semináře tradičních ritů. Brzy již nastane období katolické rekonkvisty, vedené již nikoli bělochy, nýbrž černochy. I za to buď Bůh pochválen! Ale to ještě musí pár let uběhnout. Hlavní věcí je to, že Afričané se stali misionáři Afričanů.

Křesťanství a zejména katolictví se důrazně liší od islámu, že hlásá   d ů s l e d n o u  lásku k bližnímu. O tom se mohamedánům může jen snít (a ono se jim také o tom sní). Almužny vyplácí každý jen trochu mohovitější mohamedán pravidelně, automaticky, bez emocí. Někdo dá víc, jiný méně, pravice ovšem až příliš dobře ví, co dělá levice. Vždyť přece vyplácením almužen se mohamedáni odlišují od nevěřících psů, potažmo od ďaurů. Tak proč by se s tím i nechlubili sami před sebou? Katolík musí projevovat lásku k Bohu a tím i svou lásku k bližnímu celou řadou jiných činů: milosrdenstvím  v š e h o   druhu (a těch druhů milosrdenství je množství nepřeberné: i takové věci, které za milosrdenství nepovažujeme, jsou Bohu milé a spásonosné!) Mnoho různých druhů milosrdenství nám například doporučuje svatý Jakub Mladší ve svém slavném listě, který Luther svého času odvrhl jako prázdnou slámu. Různými činy milosrdenství by každý křesťan měl  d o t v r z o v a t svou víru, bez nich je totiž naše víra bezcenná. Mohamedáni tomuto požadavku vůbec ani nerozumějí. Pokud ano, pak je to pro ně pouhá pohádka. Jim stačí, že svou kapsu   p r a v i d e l n ě  větrají odčerpáváním jisté částky na almužny. Mějme však na paměti, že almužna   n e n í  jediným dobrým skutkem!

Zdá se, že všechny tyto věci si katolíci přece jen ještě dobře uvědomují. Je to jejich „genetická“ paměť, vesměs jim to připadá krásné a možno říci, že všecko to, co je na katolictví krásné, je v Africe stále ochotně přijímáno. Je pochopitelné, že leckdo se ošívá, má-li přinést nějakou nepříjemnou a obtížnou oběť, ale nakonec ji přece jen rád přinese.

Bez boha se žít nedá. Ateisté prý žijí bez boha, což však je pustá lež. Oni s Bohem žijí tak jako všichni lidé, ale byli by tuze rádi, kdyby už je konečně někdo Boha zbavil. A stále nikoho takového nemohou najít. Bůh se sice nechává odmrštit, ale znovu a znovu se k člověku vrací a buší mu na dveře. Zatluče-li Bůh na dveře Afričana, ten mu vždycky, jak se zdá, hned naponejprv dveře otevře. A tak se Afrika pokřesťanšťuje. Netuším, jak se Afričané vypořádají s protestantismem, ale to snad právě nyní není tak důležité. Nás katolíky upřímně těší, že přibývá černých kněží, biskupů i kardinálů. A zdá se, že nebude dlouho trvat a černí kardinálové nabudou početní převahy nad kardinály bílými.

Co se to děje?

Někdejší neúspěšný kandidát amerického presidentství Patrik Buchanan hořce pláče nad „smrtí Západu“. Západ skutečně ´pracuje´ k smrti, ale je třeba dobře rozlišovat. Není to celý Západ, ale jen ten ´bílý´ Západ. Tento detail Buchananovi unikl. Snad bychom spolu s ním měli plakat i my. Vždyť je nás, bělochů, taková škoda! Navíc je Buchanan katolík, ale nějak se mi zdá, že by ho nikdy ani nenapadlo počítat s Boží záchranou. Zázraky se přece v moderním reálném světě nedějí!

„Bílý“ Západ svůj zápas o přežití může snadno prohrát, zvláště když si bude myslit, že na ten boj stačí bez Boha. Co potom? Po nás potopa? Ani náhodou! Ještě tu nebyl Antikrist a než se odehrají všechny hrůzy Apokalypsy, která ani zdaleka není nějakou metaforou, tak to bude ještě nějaký rok trvat.

Bílý Západ přežít nemusí, jistě však přežijí křesťané, i když jich nemusejí být stamilióny.

Brány pekelné Církev nepřemohou. To nám slíbil Kristus a tomu my samozřejmě věříme. O BARVĚ té Církve se však Kristus nikde nezmiňuje. Bílí katolíci opravdu přežít nemusejí, ale jistě pak mohou přežít Korejci, Vietnamci, Filipínci a Číňané, mohou přežít mesticové či přímo indiáni, ale mám téměř jistotu, že jistě přežijí černoši. Všechny národy mají v nebeském království své ochránce a přímluvce, z nichž tuze mnoho je „Kristových rytířů“. A nebudeme daleko od pravdy, budeme-li za ozdobu   č e r n ý c h  rytířů Kristových považovat vojáka římské antiky-svatého mučedníka M o ř i c e.

Afrika stále ještě prožívá strašlivou krvavou očistu. Zdá se, že právě v Africe se v posledním půlstoletí odehrávala III. světová válka. Počtem obětí má všeafrická bratrovražedná válka na takové označení plné právo. Byla to válka zejména „černé“ Afriky.

Francouzsko-alžírská dekolonizační válka měla tak trochu komický ráz. De Gaullova senilita se zde střetla s hrstkou separatistů. Většinu obyvatel Alžírska by ani ve snu nenapadlo prosazovat samostatnost, která by měla přinést a také skutečně přinesla samé problémy. Předem dohodnuté muslimské vítězství toliko ztrpčilo život statisícům Francouzů, kteří už po několik generací považovali Alžírsko za svůj domov; zemi toto zbytečné vítězství přineslo jen ostudu a moc hochštaplerům.

Naproti tomu celý černý zbytek Afriky bojoval (bohužel především s jinými černochy) o holý život. Za život dnes bojují dodnes s mohamedány černí Súdánci, většina obyvatel vnitrozemské Nigérie, tuze daleko ke klidu mají obyvatelé střední, východní a jižní Afriky.

Ke katolictví konvertují především černí Afričané. Afričtí mohamedáni budou konvertovat až ve druhém sledu, zejména tehdy, až začne vysýchat nafta.

Svatý Mořici, přiveď k pravé víře Kristově další miliony svých černých bratří. Ať je jich ještě víc než dosud. A pak ať si Ahmád Al Katání třebas i hlavu ukroutí!

Leave a Response »

 

ODPUSŤ NÁM, SVATÁ ZDISLAVO! Neděle, čvc 11 2010

Při každém přijímání Nejsvětější Svátosti oltářní si s uspokojením uvědomujeme, že i nyní v té strašidelné době stále ještě smíme přijímat Tělo našeho Pána tím jedině vhodným způsobem-totiž přímo do úst. Za tento způsob podávání Nejsvětější svátosti jsme do jisté míry zavázáni i P. Filipu M. Antonínu Stajnerovi, který už před časem ostře odsoudil tzv. přijímání „na ruku“. Takové znevažování Svátosti oltářní odsoudil natolik kategoricky a suverénně, že s ním souhlasila velká část českého kléru a především biskupové. Nebylo by totiž bývalo k žádnému velkému podivu, kdyby ten či onen biskup přijímání „do úst“ zakázal třebas i jen z důvodů „hygienických“. Byla by to bývala samozřejmě záminka falešná, ale na záminky jsme si už zvykli. Bohužel i ze zbabělosti. P. Filip M. Antonín Stajner si ovšem rozhněval mnoho kněží pokrokových, kteří by nejraději pobořili všecko „zastaralé“, aniž by ovšem vytvořili co nového, lepšího.

Snad si jednou dodáme odvahy a sami napomeneme svého bližního „spolustolovníka“, který po Nejsvětější Svátosti bohorovně vztahuje ruku. Až k pláči nás může přivést pohled na řeholnici, které takovýto způsob přijetí Těla Páně byl NAŘÍZEN. Nemusíme se ptát-kým.

Připomeňme si při této příležitosti tu úžasnou sílu a moc, kterou mu dal Bůh v jeho nemoci:

P. Stajner vzpomíná na dobu svého mládí v Plzni–Doubravce, kdy se snažil komunikovat s těžce postiženým, ochrnutým Stáňou Maurem. P.Stajner vzpomíná:

„Stáňovi jsem nerozuměl ani slovo. A čím méně jsem mu rozuměl, tím více on zvyšoval hlas, aby mi usnadnil komunikaci. Cítil jsem, že mě má rád, a já jsem se také o to pokoušel, ale ta nemoc mě děsila. Netušil jsem, že za třicet let budu svou bezmocností děsit já ty druhé.“

Nemocným a trpícím poskytovala účinnou pomoc řada světců včetně jejich nebeské Královny, Bohorodičky Panny Marie. Nekonečnou milostí Boží se dostává pomoci i takovým národům, které si pomoci nejméně zaslouží. Nehodnému bratrovražednému národu českému se dostalo pomoci právě v dobách, které ho charakterizovaly: v době tzv.“války otce a syna“, Václava I. s jeho vládychtivým synem Přemyslem Otakarem II: Byla to strašlivá, obzvláště krvavá válka, o které se historici neradi šíří. „Starý“ král měl svázané ruce. Tak či onak musil jednou svou vládu předat do rukou svého ambiciózního syna, Přemysla Otakara Druhého, protože neměl jiného dědice. Z mnoha dobrých důvodů nechtěl vládu předat nedočkavému synu. Ten se ovšem na svého otce hořce rozhněval a vzbouřil proti němu mladé šlechtice celého království. Přesněji: TÉMĚŘ celého království. Za jejich podporu jim slíbil modré z nebe, neboť už ani oni se nemohli dočkat vlády nad rodovým majetkem. Došlo ke krvavé válce mezi mladými a starými, vzájemně se střídaly porážky s vítězstvími, byla to válka nekonečná a pro zemi nesmírně nebezpečná a riskantní. Ze severovýchodu ohrožovali České království Tataři. Proti nim byl narychlo postaven mladým Markvarticem hrad Lemberk. Snad i za to, že Markvartic stál na spravedlivé straně starého krále, ho odměnil Bůh zázračným darem: mladou moravskou šlechtičnou Zdislavou, která se pak na této pevnosti stala hradní paní. Ta mimo jiné hmotně podporovala a léčila své poddané. Nelze nikterak doložit, jak dalece paní Zdislava rozuměla botanice a farmakologii:

Jedno je jisté, že na své nemocné svolávala Boží pomoc a že k jejím prosbám Bůh nebyl hluchý. O svaté Zdislavě mlčí František Palacký (nehněvejme se proto na něho, byl to protestant), s nejvyšší úctou se však o ní zmiňuje Dalimil. Ten nehovoří jen o Zdislavině „léčitelství“, jen jakoby mimochodem, zaznamenává…

…že tato paní svatého života VZKŘÍSILA PĚT MRTVÝCH.

Toto byl ´silný tabák ´ i pro mnohé církevní hierarchy. Ale ani mnoha jiným osobám posvěceným nebylo příliš po chuti, že tohle všecko činila ŽENA, natož žena, která nebyla pannou, ale byla to laskavá manželka a matka čtyř dětí. Zdislavu však za to miloval lid a to i lid německý, který Zdislavu nazýval stále jejím českým jménem, které nekomolil a ani její skutečnou národnost nezpochybňoval. Za sedm století po smrti byla Zdislava prohlášena za blahoslavenou, po třech čtvrtích tisíciletí byla svatořečena Janem Pavlem II. v Olomouci, se kterýmžto městem zřejmě svatá Zdislava měla jen máloco společného.

Ten, kdo to píše, slyšel papežovo „odůvodnění“, proč svatořečil Jana Sarkandra a Zdislavu. Toto odůvodnění bylo vysloveno česky a bylo mu výtečně rozumět. O důvodech svatořečení Jana Sarkandra mohli pochybovat toliko protestanti: to ovšem není divu. Vždyť právě protestanti Jana Sarkandra umučili.

Blahoslavenou Zdislavu papež označil jako „ženu svaté pověsti, vzornou manželku a matku“. V osobě Zdislavině vzdal papež hold obětavým a ctnostným ženám a tím zajisté právem pookřála srdce všech naslouchajících žen. Ale nic víc. O Zdislaviných zázracích ani slovo. Nevěřil jim? Anebo jim věřil až natolik, že mu běhala po zádech husí kůže?

Hned v počátcích svého těžkého onemocnění jsem jako poutník navštívil Zdislavin hrob v Jablonném v Podještědí. Prosil jsem blahoslavenou Zdislavu o její přímluvu u Pána Boha a o pomoc v mé nemoci. Nikdo mi nevyvrátí, že mi tato relativně a neprávem opomíjená světice Boží zachránila i samotný život. Bylo to tehdy se mnou velmi zlé. Mnohem později Zdislava (in corpore) navštívila smrtelně nemocnou pacientku v pražské nemocnici Pod Petřínem a slíbila jí uzdravení. Velmi dobře se o tom vědělo, ale jako by se o tom nesmělo psát. Kustod hrobu blahoslavené Zdislavy, P. Jindřich Gajzler O. P. mi při jedné z návštěv Zdislavina hrobu sdělil, že podle vyznání kajícníků splňuje blahoslavená Zdislava jednu jejich zoufalou prosbu za druhou. Jistě že bude brzy svatořečena…

Předpověď P. Gajzlera se splnila. Spíše než slova spisovatelky Vrbové, že paní Zdislava byla toliko skvělá kořenářka.…

Velkým hlasem upozorňuji na jeden odstavec stati „Ke Dni nemocných“ výše zmíněného P. Stajnera:

„…naše nejmladší svatá, totiž Zdislava, čekala na svatořečení do roku 1995, když Církev uznala jako vědecky nevysvětlitelný zázrak vzkříšení zemřelého, které se událo na její přímluvu v roce l994 na Moravě…“

Ty, svatá Zdislavo, již o slávu tohoto světa nestojíš. Ale jak ráda bys nám pomáhala (a tvá pomoc má nepředstavitelně značnou váhu), kdyby o tobě lidé, a zejména tvůj lid český VŮBEC NĚCO VĚDĚL A ZNAL O TOBĚ CELOU PRAVDU! Koho to má tvůj lid ctít a ke komu se má modlit? K pracovnici charity nebo ke kořenářce? Proč tě Jan Pavel II. postavil na oltář?! A tak tě prosíme: přijmi od nás téměř již zapomenutou mešní modlitbu k Nejsvětější Trojici, která se natolik nelíbila tvůrcům NOM (či spíše protestantům?), že ji raději „vypustili“:

„Přijmi svatá Trojice tuto oběť, kterou ti přinášíme na památku umučení, vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista, Pána našeho, a ke cti blahoslavené Marie, vždy Panny, svatého Jana Křtitele, svatých apoštolů Petra a Pavla a těchto, (jejichž ostatky jsou v oltářním kameni), JAKOŽ I VŠECH SVATÝCH, ABY JIM PROSPĚLA KE CTI, NÁM PAK KE SPÁSE, A TI ABY ZA NÁS ORODOVATI RÁČILI NA NEBI, JEJICHŽ PAMÁTKU KONÁME NA ZEMI.

Skrze Krista, Pána našeho. Amen

Leave a Response »

 

TEMNÁ CÍRKEV Sobota, čvn 26 2010

Mnohdy se mi zdá až neuvěřitelnou katolická lhostejnost, se kterou přihlížíme k urážkám Boha Otce, jeho Syna i Ducha Svatého, jakož i k urážkám Panny Marie, andělů a světců. Je dobře známo že je těžkým hříchem každé dobrovolné přestoupení Božích příkazů, a to i tehdy, když si ani dobře neuvědomujeme, že přestupujeme Boží zákon a že tedy Boha urážíme. Že jsme se dopustili hříchu, to nás napadne až o určitý čas později. Mnohem častěji urážíme Boha ze slabosti, uvědomujeme si, že se dopouštíme hříchu, ale naše vůle je slabá na to, aby hříchu zabránila. Leckteré takové hříchy možno hodnotit jako lehké, neboli všední, ale tím se příliš neutěšujme. Hranice mezi lehkým a těžkým hříchem leckdy ani nelze stanovit.

Často jsme však svědky toho, že se naši bližní Bohu a všemu, co s Bohem souvisí, vědomě vysmívají, rouhají se mu a zahrnují ho urážkami. Jak tito lidé nakonec dopadnou, to nevíme, vždyť i Kristus na kříži se za takové hříšníky u svého nebeského Otce přimlouval, že nevědí, co činí. Na poslouchání urážek Boha jsme si zvykli za bolševické diktatury a samozřejmě jsme mlčeli, poněvadž každá obhajoba Boha a Církve byla trestným činem. Takový obhájce mohl být snadno označen za agenta Vatikánu, za velezrádce a mohl být za to krutě potrestán.

Dnes je tomu ovšem jinak. Proti každému tupení Boha a svatého náboženství se katolík SMÍ ozvat a dokonce se MUSÍ ozvat, protože jinak se vystavuje nebezpečí, že s těmito urážkami a výsměchem souhlasí. Přiznejme si, že jednáme jinak. Děláme, že neslyšíme, raději skončíme rozmluvu, převedeme řeč jinam, odcházíme. Proč se takto chováme? Jen z pouhé obavy, že budeme považováni za netolerantní, za nekorektní? Bojíme se zejména svého zesměšnění. Nejen že je to zbabělé, je to i neskonalé hloupé, protože se sami ochuzujeme o Boží odměnu – viz Mt 5, 11 a 12.

Nemusíme se pouštět do teologických sporů. To každý nedokáže a Bůh to ani po nás nechce. Je dost na tom, že rouhače okřikneme, nebo třebas i jen klidně napomeneme, aby se svými urážkami a výsměchem skončil. To učinit musíme, nikdo jiný to za nás neudělá.

Zvykli jsme si na to, že katolíkům se vyčítá všecko špatné. Nemusíme proto být překvapeni, to nám předpověděl náš Spasitel. Pokud však máme možnost, musíme se bránit a nenechat na sebe a na naši víru kydat hnůj. Bránit se musíme přiměřeně, avšak účinně, zejména pak nesmíme zameškat žádnou příležitost k obraně. Nejednejme tak, jako činí katolický tisk, který na svých stránkách nepřipustí jediné slovo, které by mohlo protivníka katolického náboženství urazit. Takový tisk pak jen přilévá oleje do ohně, dodává nepřátelům odvahu k dalším výmyslům, dalšímu výsměchu a sebeuspokojení, jak to katolíci zase dostali.

Ona to však není hra. Třebaže není každé protikatolické tažení dílem ďábla, je dílem jeho přisluhovačů a obdivovatelů. A to pak stojí za hluboké zamyšlení. Není ovšem snadné tyto ďáblovy pomocníky objevovat, ale přesto se o nich můžeme leccos dovědět z vidění světců.

Blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová vypravuje:

„Viděla jsem tajnou společnost, která podkopávala veliký chrám (sv. Petra) a blízko nich odporné zvíře, které vyvstávalo z moře. Mělo ocas jako ryba, drápy jako lev a bezpočet hlav, které ležely jako koruna na jedné velké hlavě; její čelisti byly velké a rudé. Jeho tělo skvrnité jako u tygra.

Zvíře se velmi dobře znalo s těmi, kdo bořili kostel, leželo vedle nich, zatímco oni pracovali a opět se skrylo v jeskyni… Když byl kostel skoro skácený, kůr a oltář samotné zůstaly nedotčené, viděla jsem bořitele, jak je zaplnili v doprovodu zvířete. Ale setkali se s vysokou vznešenou ženou, která se zdála být těhotná, protože šla velmi pomalu. Ničemové byli naplněni děsem, když na ni hleděli, a zvíře leželo ochromené, hněvivě na ni doráželo hlavou, jako by ji chtělo sežrat, ale ona se obrátila a zdrcená padla na tvář. Pak jsem viděla, jak zvíře prchlo do moře a nepřátelé utíkali v nepořádku pryč.“

V jiném vidění bitvy mezi církví a anticírkví viděla Anna Kateřina, že chrám sv. Petra téměř zničila sekta, ale její pracovníci byli obětováni marně, a všechno, co jim patřilo, jejich zástěry a nástroje spálili kati na veřejném prostranství hanby. „V tomto vidění jsem viděla Matku Boží, která pracovala pro církev tak usilovně, že moje úcta k ní velmi vzrostla“.

V dalším vidění blahoslavená Anna Kateřina viděla Svatého otce ve velkém nebezpečí. „Viděla jsem, jak nepřátelská napodobenina církve získává půdu, a viděla jsem její osudový vliv na veřejnost. Těžkosti Svatého otce a církve jsou opravdu tak veliké, že by se člověk měl modlit k Bohu ve dne v noci.“ Viděla Svatého otce tak slabého, že již nemohl sám chodit.

Viděla v chrámu S. Maria Maggiore davy chudých, zbožných duší ve velkých těžkostech a strachu, poněvadž papež již nebyl v Římě. Vedeni společným popudem přišli vzývat Matku Boží. Nejsvětější Panna se jim zjevila a varovala je, že přijde velké soužení. Vyzvala je, aby se upřímně modlili především za porážku „temné církve“.

O tomto modlícím se, věrném zbytku, Anna Kateřina poznamenala: „Byli dobří a zbožní, ale nevěděli, kam se obrátit o radu a pomoc. Nebyl mezi nimi žádný zrádce ani nepřítel, a přesto se jeden druhého báli a navzájem si nedůvěřovali.“

Cyklus vidění pokračuje:

„Pak jsem viděla Svatého Petra zcela zničeného kromě kůru a hlavního oltáře. Svatý Michael, opásaný a ozbrojený, sestoupil do kostela a svým mečem zahnal několik špatných kněží, kteří se snažili vstoupit. Po této obraně přicházeli ze všech částí kněží i laici, kteří budovali zdi z kamene, aby nepřítel nemohl otřást pevným základem.“

Opět viděla znesvěcený chrám.

„Viděla jsem srdcervoucí bídu, hraní, pití, pomlouvání, dokonce námluvy, které se děly v chrámu. Páchaly se tam všechny druhy ohavností, kněží nechávali věci jít svou cestou a sloužili mše velmi neuctivě. Jenom málokteří z nich byli ještě trochu inteligentní a zbožní. Viděla jsem Židy, stojící kolem dveří. To všechno mě hluboce zarmucovalo. Potom mne můj nebeský Ženich přivázal k sloupu, tak jako i on byl přivázán, a řekl: Tak bude ještě církev svázaná. Bude pevně svázaná, dokud opět nepovstane.“

Následující popis Říma zcela jistě nepochází z její doby:

„Náboženství tam je tak dovedně podkopané a potlačované, že tam je stěží sto věrných kněží. Vidím, jak roste mlha a tma. Všechno musí být znovu vybudováno, protože všichni, včetně duchovních, pracují na zničení-brzo to zničí.

Když jsem viděla Svatého Petra v tomto zničeném stavu a tolik duchovních, usilujících, i když tajně, o jeho zničení, tak mě to přemohlo, že jsem volala k Ježíšovi o milost. Pak jsem před sebou uviděla svého nebeského Ženicha v podobě mladíka. Řekl mi, že toto přeložení Svatého Petra znamená, že církev bude zdánlivě zcela zničená, ale že opírajíc se o oporu věrných, povstane znovu. I kdyby měl zůstat jenom jeden katolický křesťan, církev opět zvítězí, protože její základy nejsou vzdělány rozumem nebo radami lidí. Nikdy nebude bez příslušníků, kteří se za ni modlí a trpí.

Ukázal mi všechno, co sám pro ni podstoupil, jakou účinnost udělil zásluhám a práci mučedníků, a skončil slovy, že by to všechno podstoupil znovu, kdyby mohl opět trpět. Ukázal mi také v nesčetných obrazech ubohé cíle křesťanů a duchovních po celém světě. Vidění se rozšiřovalo, bylo rozprostřenější, dokud nezahrnulo moji vlastní zemi, a potom mne Ježíš vyzval k vytrvalosti v modlitbě a smírném utrpení. Byl to nevýslovně úžasný a žalostný obraz. Nemohu jej popsat -„

Pak se Anna Kateřina ocitla v Římě se svatou Františkou Římskou.

„Viděla jsem Řím ve stavu, že by jej nejmenší jiskra zapálila. Viděla jsem církev osamocenou, všemi opuštěnou a kolem ní hádky, bídu a nenávist, zradu, zlost, naprostou slepotu. Viděla jsem posly, rozesílané na všechny strany z temného ústředního bodu s poselstvími, která vycházela z úst jako černá pára, zapalující v hrudi jejich posluchačů hněv a nenávist. Modlila jsem se naléhavě za utlačované. Na místech, na kterých se duše ještě modlily, jsem viděla sestupující světlo, ale na ostatních místech byla smolná tma. Situace je hrozná. Kéž je Bůh milosrdný! Tolik jsem se modlila! „Ó město Říme, jaké vychytralosti tě ohrožují!“ Bouře se blíží. Buď na stráži!“

Poučíme se včas z varování Anny Kateřiny Emmerichové?

Leave a Response »