MODLITBA K PANNĚ MARII O PŘÍMLUVU ZA VYSVOBOZENÍ ODE VŠEHO ZLÉHO (1845) Sobota, bře 19 2011

Všemohoucí věčný Bože,
jenž   jsi  Tělo a Duši  nejblahoslavenější  Panny a  Matky Marie
hodným příbytkem svého Syna
přičiněním Ducha svatého připraviti ráčil,
dejž, abychom, jenž se její památkou těšíme,
skrze její milostivou přímluvu
od nasávajícího zlého
a od věčné smrti vysvobozeni byli.
Skrze téhož Ježíše Krista, Pána našeho.
Amen.

Advertisement

Leave a Response »

 

Za všecko asi mohou brambory Neděle, bře 13 2011

Dvě strašlivé metly trestaly lidstvo po celou dobu jeho historie: nakažlivé nemoci a hladomory. Nakažlivé  choroby prý zredukovaly počty obyvatel již v dobách prehistorických.
Mnohem hroznější pohromou je hladomor. Ten si člověk jednak zaviňuje sám, např. válkami či spíše ještě ekonomickou nezodpovědností a lajdáctvím, mnohem spíše jsou však za hladomor odpovědné přírodní katastrofy. Poručit větru a dešti sliboval už baťuška Stalin, snad právě proto, že v jeho říši-naposledy na Evropském kontinentě–byl jeho milovaný lid hladomoru vystaven. Ve dvacátých letech minulého století si na Ukrajině, ale i jinde v širé Rusi, vařili lidé k jídlu nemluvňata, ale prý i odrostlejší děti. Sám ďábel tak chránil lidi před smrtí hladem.
Nemoci se lidstvo naučilo omezovat. Hladomory, alespoň v Evropě, odstranil Kolumbův objev Ameriky. Ne hned, ale teprve tehdy, kdy se ve větším měřítku začaly pěstovat z Ameriky dovezené brambory. Vládci Pruska a Rakouska l8. století byli sice škůdci ducha a zlo jimi způsobené dodnes nebylo napraveno, ale nutno jim přičíst k dobru, že pod přísnými sankcemi direktivně zavedli pěstování brambor. Náš „zdravý venkovský lid“ brambory odmítal. Považoval je za ďáblovu vějičku a kdyby už tehdy se těšil spásné svobodě, pak by se brambory pěstovaly tak nejvýš v botanických zahradách.
Ono se dnes již nechce věřit, že ve středověku, ale ještě i později, rolník z polí sklízel jen o něco málo víc než zasel, třebas i jen dvojnásobek nebo trojnásobek. Vzpomeňme si ze své povinné školní četby, jak babičky zamykaly před dětmi chléb! Skutečně se tak dálo. Nebylo antikoncepčních prostředků, přitom však naši pradědové měli podobné choutky choutkám našich otců a nás samých a tak se stávalo, že i skalní neznabozi plodili potomky v počtu svatých apoštolů.
Lidstva však nijak moc nepřibývalo a dokud se brambory nestaly běžnou potravinou, prováděla moudrá „příroda“ v početných rodinách selekci, za kterou by se nemusil stydět ani doktor Mengele. Děti umíraly ještě v den svého narození. Jednoho roku se dožilo jen málokteré dítě.
Toto se dělo v l9. století v Evropě. Děti chtěné i nechtěné  umíraly často i z nepochopitelných důvodů. Jako na potvoru, těch nechtěných zůstávalo naživu víc. A tak se ve městech začaly děti   u t r á c e t.  Tak, jako přebytečná koťata nebo štěňata. „Národním sportem“ se toto utrácení dětí stalo ve staré „dobré“ Anglii i ve „sladké“ Francii. O mnoho jinak nebylo ani ve Flandřích, v Německu a všude tam, kde už se lidé    p ř e s t a l i   bát hladu! Není ovšem zcela pravdivé, že své děti zabíjely nejprve národy bohaté a od nich se to naučily národy chudé. Teď už je rozhodující „vyspělost ducha“, ale pozor! Této vyspělosti prý nabývá člověk sledováním televize a na tu, jak bohužel známo, koukají den co den i nahatí černoši, kteří v období sucha žvýkají spolu se svým dobytkem  slámu a kůru stromů.
Nadbytečných dětí je stále víc a víc. Co s nimi? Tenhle problém trápil už antické demokraty a ti (prý jen neduživé děti) shazovali se skály. V Londýně v l9. století byly asi jen malé byty. Během pouhých pěti let, v rozmezí l855 až l86O se v tomto městě našlo asi 3900 mrtvolek novorozeňat. Tehdejší anglický lékař W. R. Ryan bije na poplach: „sympatie veřejnosti jsou jednoznačně na straně vražednic. Vraždy nemluvňat veřejnost přijímá docela jinak než ostatní vraždy!“ V listu Morning Star ze dne 23. června l863 se píše: „O mrtvoly nemluvňat, pohozené na ulicích, ve stokách a pod keři v parcích nebo u vrat kostelů  dbá policie stejně málo jako o zdechliny psů nebo koček.“
To už se v tu dobu anglický lid dost dlouho dusil v objetí humanismu Velké francouzské revoluce, ovšem dnes je již humanismu tolik, že si s ním nikdo neví rady. Brambory nepomáhají, nejedou nám, země je „přelidněna“. Antikoncepce je nepohodlná, v plánované rodičovství se nevěří. „Jen ve smrti je jistota“, říkají netoliko básníci. Smrt je rychlá, přesvědčivá a laciná, zejména slouží-li zájmům státu. Je samozřejmě hygienická a nad pomyšlení humanistická. Trápit děti v nalezincích a dětských domovech? Na ty si přece tolik stěžoval Charles Dickens. Současní ministři financí a jiní správci státního pokladu si bručí pod vousy: „Tolik zbytečně vynaložených peněz! Na haranty nikdy nebylo dost peněz!“ Ti, kdo se sami zasloužili za vznik a existenci dětských domovů, láteří: Dětské domovy prý mrzačí charaktery! Z jejich chovanců se stávají zločinci!
Co naplat! Právě tak, jako že člověk nepřestane být člověkem, nepřestane ani hřešit a pokoušet Boha. Nadále bude utěšovat své okolí i sama sebe, že lidské embryo jetě není člověkem, natož aby pak bylo pod Boží  ochranou. A co že to vůbec je ten Bůh?
Běda! Pošetilosti lidská! Stačí jen se podívat k sousedům, jak jsou zoufalí z těch miliónů Turků, které si sami museli nazvat domů, protože si sami povraždili miliony nenarozených dětí. Nepřivolávejme si národní neštěstí! Avšak raději a ochotněji budeme stavět mešity, jen abychom se nemuseli řídit těmi zákony, které vytvořili naši civilizaci a kulturu.
Bezbranné děti lze vraždit snadno a rychle. Házením se skály, udušením, uškrcením, hladem a třebas i  civilizovaně–skalpelem. Vražda však zůstává vraždou a to již od počátku světa. Kainovi se dostalo této připovědí od samého Boha:
„Cos to udělal? Hlas krve tvého bratra volá ke mně ze země. Proto buď proklet, vyhnán z úrodné země, která otevřela ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Když budeš obdělávat půdu, nedá ti už svou úrodu. Budeš pobíhat a toulat se po zemi.“
Tu pravil Kain Hospodinovi:
„Můj zločin je větší, než je možno odčinit!“
Kain Boha neviděl, ale slyšel ho a svou vinu uznal. My už Boha neslyšíme a ani ho slyšet nechceme.

Leave a Response »

 

Katolická cesta Durychova-díl dvacátý druhý Neděle, bře 6 2011

Žije-li člověk vytrvale v mezích Božích zákonů, blíží se světectví a to nebývá běžným úkazem. Jestliže pak člověk Boží zákony porušuje, přibližuje se ďáblu. O permanentním porušování Božích příkazů nehodlám hovořit, k tomu od nikoho nemám pověření. Ale toto porušování příkazů Božích je stále častější a hlubší. Má-li Jaroslav Durych pravdu a ryzí umění má přesné a neúprosné zákony, proč by se právě  t y t o  zákony nemohly s chutí porušovat? Častokrát a na tuze dlouhou dobu? Nu, a pak umění přestává být uměním ryzím a stává se uměním  ú p a d k o v ý m  v pravém slova smyslu. A opět o takovémto permanentním porušování zákonů umění nehodlám hovořit, protože nejsem ani literární kritik, ani „kunsthistorik“ či co podobného. Jsem jen „glosátor“ Durychovy publicistiky, kterou věnoval obraně katolictví. A té je tolik, že mi z toho vstávají vlasy na hlavě. Zdaleka všecku tuto publicistiku nejsem sto zachytit.

Karel Hlaváček byl ryzí umělec, který se poctivě řídil zákony umění. Proto také n i k d y  n e b y l   d e k a d e n t e m.

Dovoluji si při této příležitosti připomenout SECESI v malířství a ve stavebnictví. Nedávno nám, Pražákům, rekonstruovali a odborně opravili Obecní dům, neboli Representační dům hlavního města Prahy, také jen „repré“. Na podzim roku 2002 se v tomto domě pořádala slavnostní večeře účastníků slavného pražského summitu NATO, na kterém našim vladařům, generálům i presidentu tuze mnoho záleželo. Večer se tento dům honosně osvětloval a tu se zdálo, jako by v Praze ožil starobylý královský palác, který na těchto místech skutečně stál. Na stavbě Obecního domu naši pradědové nešetřili penězi, třebaže jsme na přelomu devatenáctého a dvacátého století byli pouhými vazaly Domu rakouského. Vedle stála a dosud stojí Rejskova Prašná brána, sice v pozměněné podobě, ale přesto je to pořád ta slavná brána, jak ji Rejsek postavil. Secesní–což leckdy bývá nikterak správně překládáno: „úpadkoví“-stavitelé přelomu století postavili cosi kromobyčejně ušlechtilého, což se sice po celou dobu 20. století uvádělo v bedekrech, nicméně pro fajnšmekry a milovníky „staré Prahy“ bylo repré vždycky jen příkladem secese, která bohužel setřela starodávný ráz Prahy.

A náhle se z tohoto „úpadku“ stala stavitelská atrakce. Kde je pravda? Bezpochyby  h u d b a   ze všeho umění potřebuje určitý, poměrně dlouhý čas k uzrání. Nuž, potřebuje to i výtvarné umění. Ale  s l o v e s n é  umění? To přece zastará!

Konec 19. století a začátek století dvacátého byl pro českou literaturu požehnáním. Dohonili jsme svět a to pro malý národ byl úspěch, kterému se dnes ani nechce věřit a rozumět. Vždyť kolik národů by takto chtělo dohnat svět a nedaří se jim to, třebaže je v tom podporuje kdo může. To nebyl jen tak obyčejný úspěch, bylo a dosud je v něm cítit Boží přízeň. Snad se tak i stalo na přímluvu některého našeho světce.

Třebaže Karel Hlaváček umřel mladičký, stal se význačným sloupem české poezie.

„Spojení Karla Hlaváčka s dekadencí“, píše Durych, „jest klišé, jakého se užívá, když si společnost s něčím nechce dát práci. To, co měl Hlaváček společného s dekadencí, to jsou věci vedlejší. A má-li se už o té dekadenci mluvit, pak nutno též konstatovat, že dnešek z dekadence nevybředl. Literatura se trochu obrnila tvrdší kůží v domnění, že zdraví lze simulovat hrubší a lacinější formou. Tak se ani Karel Hlaváček nestal učitelem, nýbrž raritním kusem v inventáři. Chápe se z něho to, co se podobá morbidnosti, chápe se jeho tuberkulosa a nervosa, to, co si lze vysvětlit materialisticky. To ostatní by vyžadovalo trpké práce a poznávání věcí, které jsou společnosti právě tak nepříjemny jako tenkráte, ne-li nepříjemnější. Byl to duch, jehož vznešenost rostla a kvetla ze žhavé víry a z hrdinského zápasu o duchovní ctnosti. Byl čistší než Verlaine a hlubší než tak mnozí světoví módní autoři, kteří se jen opatrně dotýkali žhavého železa, které Hlaváček pevně tiskl v ruce.

Byla-li v Hlaváčkovi choroba, byla to choroba tělesná, a do té světu ničeho není. Pro nás zůstane jeho duch fénixem, jenž vyletěl z nejčistšího ohně.

Ve „Smíšených básních“ jsou čísla, která by se měla číst v klášterních klausurách, básně ceny mystické a nepomíjející. Kdyby blekotaví důstojní páni, kteří stále otravují mládež laickou i klerickou i sebe samy svými trudnými názory o „katolickém umění“, skutečně měli nějaký vztah ať ke katolictví nebo k umění, mimo to, že přijali svěcení, které jim ulpělo pouze na kůži, musil by poměr světa k Hlaváčkovi dnes býti docela jiný.“

V „Impromptu“ čteme:

A duše, zlákána svou fixní ideou

(hod cudný slavit ve svém Paláci),

vstříc do mlh vybíhá–a s dary na rukou–

však tesklivě se zpět vždy navrací.

Z těch čtyř veršů cítíme spíše trochu příbuzenství s Juanem de la Cruz, doktorem mystickým. Ale u nás to trvá dlouho, než se pochopí poměr Zjevení a umění. Českým atheistům se Karel Hlaváček líbí jen pro pěkný zvuk svých veršů a pro svou sensitivnost. To ostatní–to jsou věci,nad nimiž buď lze soucitně přimhouřit oči anebo dumati o jeho „dekadenci“.

Katolické mystice tuze málo rozuměli před sto lety lidé nábožensky vzdělaní. My již nábožensky vzdělaní nejsme, či snad ještě vzdělaní jsme pro svou zděděnou víru. Naše děti nezdědily nic, zhola nic nezdědila „elita“ české pokrokové inteligence. Kdo tedy má rozumět mystice Otokara Březiny, kdo má rozumět mystice Karla Hlaváčka!

Březinovu dílu se ještě tu a tam klaněli jeho současníci. Hlaváčkovu dílu už se neklaněl nikdo, jen tu a tam ho ještě někdo uznal pro výše zmíněný „pěkný zvuk jeho veršů a jeho sensitivnost“. Jinak byl nesrozumitelný, nervově labilní až i psychicky churavý a zejména–úpadkový, dekadentní.

Dnes už je všecko jasnější a srozumitelnější: My všichni, kdo věříme v Boha ve třech osobách jsme úpadkoví a ne jiní než dekadentní.

 

Leave a Response »

 

Katolická cesta Jaroslava Durycha, díl dvacátý první Sobota, úno 12 2011

KATOLICKÁ CESTA JAROSLAVA DURYCHA

Díl III. (Akord)

I. BÁSNÍK A DEKADENCE

Obsáhlý, nedokončený esej „Katolická cesta“ který psal Durych na pokračování pro poslední čísla IV. ročníku Rozmachu, uzavírá jednu z podstatných etap Durychovy „katolické cesty“.

Rozmach zanikl v roce 1927 proto, že ho Durychův přítel a poctivý spolubojovník Jan Scheinost chtěl koupit od Ladislava Kuncíře a učinit z něho tiskový orgán České obce fašistické. Proti tomuto Scheinostovu plánu se opřel jak Durych, tak i Kuncíř proto, že se jim fašismus nelíbil. O svém vztahu k fašismu napsal Durych do srpnového čísla pátého ročníku Rozmachu velmi obsáhlou stať, v níž sice fašisty neposílá do horoucích pekel, ale ani v nejmenším s nimi není solidární. Fašismus se vskutku Durychovi nezamlouval.

Nejsem historikem politického dění I. republiky a nikterak se nechci na těchto místech zastávat českého fašismu. To, čemu se tehdy říkalo fašismus, bylo cosi zhola jiného, než pochybená a nejasná filosofie tehdejší Itálie, která si ještě pyšně říkala „království“. Český fašismus, to byla změť Scheinostových snů a utopií, na žádný pád v něm nebylo zhola nic krvelačného, tak jako nikdy nic krvelačného nebylo v tlouštíku Scheinostovi, kterého jsem osobně dobře znal a mohu o něm podat poctivé svědectví. Za své tužby a přání byl Scheinost po válce dvakrát vězněn. Výhradně za kolaboraci s Němci, a to plným právem. Poprvé byl do basy odsouzen komunisticko-národněsocialistickou koalicí, bezprostředně po skončení války. Zejména proto, že se nechal od Němců dosadit za šéfredaktora NÁRODNÍ POLITIKY (alias Čubičky), která sama o sobě byla jaksepatří kolaborantská. Ze všeho protektorátního tisku byla Národní politika vpravdě nejhnusnější čtení; České slovo nebo Lidové listy byly každému Čechu přece jen přijatelnější. Scheinost sem byl dosazen z méně lukrativního postu šéfredaktora Lidových listů a zdá se mi, že by nebylo snadné stanovit míru německého nátlaku k této změně Scheinostova zaměstnavatele. Šéfredaktor musil psát aktivistické úvodníky, musil děkovat Velkoněmecké říši za ochranu, kterou nám dnes a denně nezištně prokazuje a do posledního dechu musila být v úvodnících vyjadřována naděje v konečné vítězství „Prozřetelnosti“, t.j. říšskoněmeckých zbraní. Scheinost psal tyto úvodníky bez uzardění, bez okolků a bez zábran „odhaloval ledví Velké Británii a Spojeným státům“ a na štěstí pro něho se jen s krajním odporem dával přinutiti k invektivám proti Sovětskému svazu. (Je dnes obtížno určit, zda si Němci přáli zvláště nadávky bolševikům: vždyť to venkoncem byli jejich učitelé a ke kantorovi vždycky v člověku zbude kousíček vděčnosti!) Ať tak či onak, tato rezervovanost pana šéfredaktora vůči Rusům a komunistům byla jaksepatří oceněna a Scheinostovi, jak se zdá, zachránila krk. Pokud se pamatuji, byl Scheinost za svou kolaboraci odsouzen jen ke zcela zanedbatelnému trestu několika měsíců.

Přišel ovšem Únor a tu se mnoha soudruhům zazdálo (zcela logicky a snadno vysvětlitelně), že „odhalováním ledví Spojeným státům“ sice Scheinost neohrozil vítězství světového proletariátu v čele se Sovětským svazem, ale přesto… Přece jen kolaboroval a německými FAŠISTY! (To už se podle sovětského vzoru neříkalo Němcům  n a c i s t i, nýbrž  f a š i s t i.  Pochází opravdu tento podivný omyl z Ruska?) A tak si možná někdo vzpomněl, že už v dávných dobách míval Scheinost jakousi souvislost s fašisty a proto se i stalo, že ač už sice byl z kriminálu dávno doma, musil jít znovu před soud a tentokrát na dva či dokonce tři roky do basy.

Ale vrátil se, dost možná, že mu byl i nějaký ten měsíc odpuštěn. Všude se o něm říkalo, že je miláčkem štěstěny, je prý kupodivu, že ho komunisti neoběsili. Upřímně řečeno, že se tak nestalo, tomu jsem se divil jak já sám, tak i můj otec a všichni naši známí. Scheinost nebyl malá ryba, byl to prvotřídní žurnalista, který uměl každé své slovo odvažovat na lékárnických vahách. Vskutku by stálo za to sebrat všechny Scheinostovy úvodníky a jim podobné neřádstvo a podrobit je důkladnému rozboru. Byly napsány mnohem lépe než chytře. Scheinost dobře věděl, že za ně bude zle postižen; každá jeho věta je dvojsmyslná a je až překvapující, co všecko si od nás Němci nechali za války líbit. Protektorátní tisk nebyl cenzurován jen Němci, nejprve ho kontrolovali čeští kolaboranti a těm mezi prsty neproklouzla ani myš. Scheinost nebyl tak bohatý, aby mohl uplácet a měl příliš málo moci, aby jim dával najevo nějakou svou suverenitu. Neudržoval je v šachu. Své články nijak nešifroval, to nešlo; psal jen tak, jako člověk, který věděl, že za ně zaplatí životem a přesto si s nimi zahrával. Měl to v povaze.

Scheinost je velikán české žurnalistiky, nevím, kdo by se mu jen z dálky mohl rovnat. Ostatní jeho protektorátní kolegové skončili po válce mnohem hůř, přišilo se jim všechno, co se přišít dalo, i to, k čemu by se byli nikdy nesnížili. Proč vyvázl tak lacino  k a t o l í k   Scheinost, to mi zůstává záhadou.

Scheinost byl význačným „sponzorem“ Rozmachu po celou dobu jeho existence. Bez jeho finanční pomoci, která plynula toliko z dividend sirkárny v Sušici, by se zřejmě Rozmach tak dlouho nedržel, třebaže Rozmach nebyl žádný „žebrácký“ plátek. Byl hojně odebírán, zdaleka netoliko od farářů a katolíků. Nebyl drahý. Stál 2 koruny a bylo tam vždycky dost čtení, které za ty dvě koruny stálo. Rozmach si dokonce kupovali studenti!

Od roku 1926 se Durych snažil dát Rozmachu literárnější charakter, jako by ho už ani dál nebavilo nadávat poslancům a kočkovat se s kanovníky. Durych začal psát literární úvahy a to jak obecnějšího rázu, tak i rozbory díla konkrétních autorů.

Nejprve si Durych potřeboval vyřídit účty s Karlem Čapkem, a to za Čapkovo farizejské doporučení, (které však jako první vyslovil Dr. Alfréd Fuchs), aby se Durych dal do služeb lidovcům. Bylo ovšem až příliš dobře známo, (Čapka nevyjímaje), že pokud Durych nenáviděl nějakou politickou stranu „ze vší mysli své a ze vší síly své“, pak to byli právě lidovci. Vznikl tak „Svět Karla Čapka“, kde Durych svého literárního kolegu ranil na nejvýš citlivých místech. Následovaly pak čtyři další eseje: o Haškovi, Sovovi, Langrovi a Vodákovi a závěrečný esej o české literatuře vůbec- „Česká intelektuality“. Zde se dostalo pozornosti Otokaru Fischerovi, Františku Gellnerovi, Fráňovi Šrámkovi, ale i Jiřímu Wolkerovi, Jaroslavu Hilbertovi a dokonce i A. M. Tilschové.

Těch pět statí se dotýká náboženství jen nepřímo. Z Durychových názorů zde vyslovených by se jistě dalo vyvodit resumé, co jest (či mnohem spíše co není) katolického na tom či onom autorovi a proč nikomu z autorů výše uvedených (s výjimkou Wolkra) nepatří Durychovy sympatie. Na mnoha místech si Durych stěžuje, jak ho mrzí, že nikdo ze současných literátů nezastává katolický světový názor, že všecko, všecičko, co jen trochu stojí za řeč,  n e n í  katolické. (Naděje katolictví).

Tyto „literární“ statě z pátého ročníku Rozmachu jsem nepovažoval za vhodné jakkoli vřazovat do „Katolické cesty Jaroslava Durycha“. Zde je řeč o jiných věcech než o náboženství. Tyto stati jsou však významné proto, že Durych se pokusil přehodit výhybku ve své publicistické činnosti. Náboženské publicistiky je v Akordu mnohem méně než v Rozmachu: daleko nejméně je ji v prvních dvou ročnících Akordu. Od třetího ročníku Akordu se Durych ke katolické publicistice opět vrací.

Ve své činnosti literárně-kritické totiž Durych „neuspěl“. Dobře věděl, že uspět ani nemůže, protože sáhl bezbožnou rukou na posvátné národní idoly. Výše uvedeným statím, které se staly podstatou knihy „Ejhle, člověk“, lidé odmítli porozumět (nelze říci, že neporozuměli: to by nebyla pravda. Porozuměli až moc dobře, ale nebyli ochotni to přiznat.) Částečně i proto, že Durych zde zvolil zcela neobvyklou formu pamfletu. To bylo nepatřičné: o věcech „národních“ se musilo stále ještě hovořit zcela vážně, třebaže se už psal rok 1926. „Věci národní“ byly věci posvátné. To sice Durych také uznával, ale poněkud odlišně, než si to jeho „přátelé“ představovali. Je až dojemné, jak zejména dvěma prvním položkám souboru Ejhle, člověk! nebyli lidé ochotni rozumět: „Světu Karla Čapka“ a „Českému pomníku“.

Durych totiž začíná svou stať o Čapkovi tak jednoznačnou chválou Čapkova literárního mistrovství, že většině čtenářů ušel Durychův sarkasmus, když je pak v zápětí, bez patřičného přechodu, rozebírán Čapkův vztah k Bohu. Co Durych Čapkovi vytýká?

Že Boha „zlidšťuje“, že ho činí až příliš srozumitelným, že mu podsouvá snad všecko dobro, kterému je člověk schopen rozumět. Ale tím pádem z Boha smývá všecko jeho Božství, všecku jeho nadpřirozenost. Čapek se upřímně snaží Boha hledat a také ho  n a j í t.  Bohužel však jen takového Boha, kterého si on sám stvořil k „obrazu svému“, tedy k obrazu veskrze lidskému, třebaže snad i k obrazu nejdokonalejšímu. Tohoto Boha Čapek hledá s dojemným úsilím, což by dnes netoliko s povděkem, nýbrž i s nadšením přijala řada nejvýznačnějších teologických osobností a dost možná, že jen za toto usilovné hledání Boha by Čapka ozdobily doktoráty slavných katolických teologických fakult. Čapkova iluze Boha skvěle pasuje na ten obraz, který po roce 1962 vymalovali ve Vatikánu konciloví Otcové a dodnes nám o překot dokazují, že jen takový obraz je ten jediný správný, že to je to pravé zpodobnění Boha a jen tomu se také máme klanět.

Jsem přesvědčen, že Durych, jakkoli už dávno, tuze dávno poznal Čapkův omyl, nijak zle ho nevytýkal. Ve svých dopisech Demlovi a Florianovi o Čapkovi vždycky tvrdil, že to  n e n í  z l ý  člověk, třebaže mu přišil prazvláštní epiteton: že prý je „kozí“. Je to až ku podivu: ani kozy Durych neměl v nelásce, měl je rád; pamatuji si dokonce, jak v mé přítomnosti s kozami žertoval a  h o v o ř i l  s nimi. Jistě to činil zejména z výchovných důvodů, aby mne (poněkud opožděného prosťáčka) upozornil na užitečnost těchto zvířat, že si zaslouží, aby se s nimi prohodilo pár slov. Ale jsem i přesvědčen, že Durych občas s kozami hovořil i v naprosté samotě a mohl bych dát krk na to, že se jim nikterak  n e p o s m í v a l.  Snad Durych považoval kozu za živočicha poněkud magického.

Zdál-li se tedy Čapek Durychovi „kozím“, pak to nebylo nic ve zlém, nicméně koza vždycky zůstane kozou a Čapek Čapkem. Čapka Durych neodsuzoval, a to ani tehdy, když se jejich vztah silně zakabonil. Jako křesťan by byl rád Čapkovi ukázal s v o u cestu, kterou jako jedinou považoval za správnou, ale dobře cítil, že to není možné. Čapek by byl Durychovým výstrahám nikdy nerozuměl (Durych, jakoby na oplátku, nikdy nerozuměl a ani nehodlal rozumět Čapkovým výstrahám, třebaže se vší pravděpodobností byly myšleny přátelsky). A tak Durych, prost vší naděje na to, že by ho Čapek kdy uslyšel, tím spíše vyslyšel, volá na Čapka v jeho vratké lodičce: Vrať se, nikam nedopluješ!, ale ve zvedajícím se větru a v přicházející bouři nebylo Durychův hlas slyšet.

Čtenáři knihy „Ejhle, člověk!“ Durychovu volání nerozuměli právě tak, jako ostatní lidé, kteří si přečetli jen tu a tam pár řádek, a nestačili se divit, co to vlastně Durych po Čapkovi žádá.

V „Českém pomníku“ se Durych strefuje do Haška hned od počátku. Četba „Dobrého vojáka Švejka“ vskutku neponechává „bránic čtenářovu ani na chvíli v klidu“ a za to, že Hašek není příliš úzkostlivý ve výběru slov, za to ho, jako více méně žádného humoristu, nelze dost dobře kárat. Jako programový ateista si Hašek neuvazoval pod ústa ubrousek, psal-li o věcech posvátných, ba ani o takových, s nimiž se přece jen ještě ve dvacátých letech dvacátého století zacházelo s úctou, či raději se s nimi vůbec nezacházelo.

Podle mého soudu je Švejkova služba u feldkuráta Katze balastem: Katz není humorná figurka; Haškovi se bezděky podařilo vykreslit jedno ze strašidel austrokatolicismu v nejodpudivější podobě a každý čtenář považuje Katze více méně za jakýsi nechutný přívěšek, který má zneuctít katolické náboženství. Zneuctít katolické náboženství není tak snadné, jak by se na první pohled zdálo. To dovedli někteří humanističtí a vůbec renesanční literáti, jimž se samozřejmě Hašek rovnat nemůže. Znectít pak toto náboženství elegantně, s grácií–to už je nad lidské síly: samozřejmě tu a tam se to také nějakému obzvlášť oddanému služebníku ďábla povede.

Dokonce se mi chce i věřit, že feldkurát Katz Durychovi ani tak moc nevadil. Zlobil se na Haškův naturalismus, vskutku ničím neohraničený, např. kdy se po rozpolcení vojákovy lebky, což Hašek líčí jako skvostnou lahůdku vojenského života, dostala na místo mozku lejna; vadilo mu i Haškovo zdůrazňování proporcí ženských těl, prsů a zadnic.

Durychovi nikdy nebylo po chuti zdůrazňování všemožných válečných skvělostí, kdy třebas raněným vyhřezla střeva, z lebek jim vytekl mozek, jejich lejna se mísila s krví atp. Takových věcí viděl Durych víc než dost. Po dobu tří let působil jako válečný lékař a to v podmínkách, které se nesrovnatelně lišily od podmínek, o kterých nás opakovaně informuje americký televizní seriál M.A.S.H. Durych měl sta a sta příležitostí, kdy všelijaké válečné příšernosti mohl květnatě rozvést v Bloudění nebo ve Služebnících neužitečných. Tomu se Durych vyhýbal a i tak o Bloudění kdysi napsal Pavel Eisner, že v něm Durych uvedl na scénu běsy. Do svých knih mohl Durych uvést i takové obrazy, které by čtenáře budily ze spaní, uměl by je přivést s veškerým svým mistrovstvím, ve vší jejich „barokní“ hrůze, v barokních barvách, které málokdo kdy uměl namíchat s větší dovedností. To v š e c k o Durych učinit mohl a neučinil, třebaže by se jeho knihy „přes noc“ staly bestsellery. Hrůzám se Durych nevyhýbal. Nerozmazával je, pouze n a z n a č o v a l. Je však na pováženou, že i leckteré jeho náznaky dosáhly takové razance, že se čtenářem dovedou jaksepatří zacloumat. (I tak se Durychovi vyčítá, že je naturalistický. Samozřejmě, že o nějaké té válečné hrůze musil občas napsat detailněji: nelze všecko vyjádřit květomluvou.)

Líčením všech válečných důsledků a následků v anatomii lidského těla chtěl Hašek svému čtenáři představit válku v nejhrozivější podobě, a proto také musil svůj humor smíchat s černidlem, černějším než samo peklo. Jenže i ten nejčernější humor má své hranice, kdy přestává být humorem a stává se toliko strašidelnou vizí. Z téhož důvodu Durych neměl rád Remarquea–zejména pro jeho „Na západní frontě klid“.

Literární historici označují Durycha jako básníka krásy a jistě se v této věci nemýlí. Sám Durych zdůrazňuje na mnoha místech, že prvořadou básníkovou povinností je cílevědomé vyhledávání krásy. Dobře si vzpomínám, jak Durych jedné začínající autorce ostře vytkl obraz ženy, otylé „z buchet a častých porodů“. Mně se tento obraz líbil, hájil jsem ho před svým otcem, nicméně jsem jím byl poučen, že porod je věc posvátná a nelze ho zesměšňovat. Tehdy jsem ještě nechápal.

O tělesných handycapech se ještě před nedávnem nehovořilo: bylo více méně nepatřičné ukazovat obličej mentálně postiženého dítěte, o invaliditě, která by u někoho mohla vzbudit pocit nevole, se také raději nikdo nešířil. Invalidity jako by ani nebylo. To na jedné straně mohlo invalidům vyhovovat, protože zdaleka ne každý invalida se svým handycapem pyšní a vystavuje ho na odiv, na druhé straně leckdy musí invalida dát o sobě vědět, aby nebyl přehlédnut a nebylo mu navíc pro jeho neštěstí činěno příkoří. V přítomné době se mi leckdy zdá, jako by invalidé měli být natolik   p r v o ř a d í,   že musí být upřednostněni i tam, kde o to vůbec nestojí. Pravdou je opak: invalidům se upravují chodníky a odstraňují schody, což sice také něco stojí, ale stále ještě jsou takové úpravy mnohem lacinější než poskytnutí i té nejprostší ekonomické výhody. Naše televize nám ochotně napovídá, že debilních dětí přibývá řadou geometrickou: že by nás tímto vybízela k zamyšlení, není-li to trest Boží?

Haška tedy Durych zesměšňuje v tom smyslu, že svým Švejkem vystavěl českému národu pomník, který přetrvá věky. Pomník české debilitě, lajdáctví, šlendriánu…

Do dnešních dnů nám Čechům nemohou Němci odpustit, že zatímco oni brali první světovou válku vážně, Češi ji sabotovali a do jisté míry působili i nestabilitu front a válečné prohry. K tomu si však Češi z Haškova Švejka příklad nebrali, Švejk ještě nebyl napsán. Ale český voják válčil pro císaře pána a jeho rodinu s tímtéž nadšením jako Haškův Švejk. Spíše ještě mnohem hůř. Švejk své nadřízené dobrovolně poslouchal. Český voják poslouchal nejraději jen ty příkazy, které Rakousku škodily.

Švejk způsobil ve světě víc překvapení, než kterákoli jiná česká legendární postava. Svět obdivoval Haškovu odvahu, že se o Švejkovi odvážil napsat. O takovém vojákovi psát bylo v první třetině dvacátého století tabu. Každý Švejkovo jednání odsuzoval (nahlas), ale každý s ním souhlasit (potichu). Švejka musili bytostně nenávidět nacisté a všechny totalitní režimy. Těm všem Švejk škodil mnohem víc než skvrnitý tyf. Švejka milovali komunisté, prý proto, že to bylo dílo komunistického spisovatele, že to byl protiválečný hrdina a kdoví, proč ještě. Mně se to nezdá: Hašek byl ještě tak „komunista na baterky“, nepřežil by ani první rok Stalinových čistek. S válkami to mají komunisté popletené kvůli příliš jemnému rozdílu mezi válkou spravedlivou a nespravedlivou. Srdce komunistů si Hašek získal svým  a b s o l u t n í m  nihilismem, představil jim tak trochu jejich ráj „v kapesním vydání“. Obliba „Švejka“ po celé Matičce Rusi za Velké Vlastenecké války se pro komunisty stala noční můrou, ale už bylo pozdě. Švejk s Ruskem splynul.

Když pak komunisté vyhráli válku, stal se Švejk účinnou brzdou. V posuzování švejkovské ideologie pravděpodobně nebyli jednotni a třebaže zajisté šlo ještě Haška i s jeho Švejkem popravit, nikomu se do toho nechtělo. Riziko převyšovalo pochybný úspěch. Vskutku: habeant sua fata…

A tak: jedna smyšlená postavička ničila pevnosti, potápěla lodi, sestřelovala letadla a zapalovala muniční sklady. Co natropila v ekonomice, nelze odhadnout. Rozleptala jakoukoli tvůrčí iniciativu. Zničila veškerý optimismus, zamořila svět skepsí. Církvi uškodila neméně: naopak–víc už ani nemohla. Nicméně škodit Církvi tuze často znamená–očistit ji.

A téhle postavičce Durych nepřál postavení pomníku?

Ať si přál nebo nepřál, pomník tu stojí a je nepochybné, že vydrží nesrovnatelně déle než pomníky státníků a umělců. Je zarážející, že jedinými konkurenty „Švejkova pomníku“ zůstaly pomníky světců a božských osob. Ty jsou sice s nepříčetnou zběsilostí ničeny, ale stále znovu povstávají ze sutin a dodnes se u nich objevují zvadlé kytičky a dávno vyhaslé svícínky. Švejkův pomním není nic reálného, (jen zcela výjimečně byl Švejkovi postaven skutečný pomník a to spíše v zahraničí než u nás), a přesto tu stojí na každém náměstí, v každém parku, na všech význačných místech, stojí a tyčí se hrdě a vznešeně a i jemu dávají lidé úlitbu.

Švejk tedy asi není jen komická postavička, dráždící naši nevinnou bránici. První, kdo na to upozornil, byl Durych. Upozornil, ale nepřesvědčil. Bude asi trvat staletí, než Švejk bude označován jako symbol zla. Jak se to stane, to nedovedu odhadnout.

Jako jediný syn si dovoluji  v ě ř i t  svému otci i ve věci Švejkova nepostaveného, nicméně dávno již existujícího pomníku z bronzu či z jiného ušlechtilého materiálu…

Domnívám se, že všecky tahle věci o konci Rozmachu bylo nutno připomenout.

Rozmach neskončil „na úbytě“. Neskončil ani proto, že UŽ SKONČIL, tak, jak se nám to kdesi pokouší namluvit sám Durych. Že prý už v Rozmachu řekl všecko, co říci chtěl a měl, a teď že třeba mluvit o něčem jiném. Nuž, nešlo to asi jinak. Scheinost byl uminutý, držel kasu a bez té žádný časopis neobstojí, i kdyby na něm kdovíco záleželo.

Durych jistě mohl začít s Akordem, kde skončil s Rozmachem, i když bez Scheinosta. Jak to vlastně bylo, to už se asi nikdy nedovíme. V Lidových listech a v Rozmachu se Durych naučil být výtečným publicistou. Z neznámého důvodu už se mu nechtělo v publicistice pokračovat. Snad se i obával, že by to mohlo škodit jeho umění. I když pamflety o Čapkovi, Haškovi, Langrovi, Vodákovi a Sovovi nemají s Durychovou Katolickou cestou nic společného, přece jen jsem je zaznamenal, a to až v 1. kapitole dílu třetího-tj. dílu o Akordu. Tam také vlastně ty pamflety patří.

Považuji za obrovskou ztrátu, že Durych kdesi kolem roku 1926 pověsil publicistiku na hřebík, a že mu proto ani příliš nevadilo ztráta Rozmachu. Publicistiku vzal na milost až roku 1937 v OBNOVĚ. Ta prodleva 11 let je tuze citelná, ničím nenahraditelná. Je fakt, že se chtěl plně věnovat „Služebníkům“, ale to neuznávám: nejlepší Durychova díla vznikala tehdy, když jich vznikalo více najednou.

Stalo se však, stalo. Narodil se Akord a ten přinesl mnoho neočekávaného a překvapujícího. Stal se líhní katolické esejistiky, publicistiky, rodili se v něm básníci i překladatelé. Z tohoto   p r a ž s k é h o  (Durychova, Kuncířova) Akordu úspěšně přejímáme řadu zcela   n a d č a s o v ý c h  úvah do současného KATOLÍKA v jeho internetové i časopisecké podobě. A jsme proto i obdivováni. Pražský Akord se stal komorní skladbou, kterou uznávali i chválili bezbožci.

V roce 1928 se tedy narodil Akord, který bohužel zničila krize. Ale ta toho zničila tuze mnoho a důsledky tohoto biče Božího pociťujeme dodnes.

Na velmi nenápadném místě 1. čísla I. ročníku AKORDU možno najít toto „slovo k čtenářům“:

„Akord sdružuje své spolupracovníky vírou v nutnost renesance duchovních hodnot. Neurčuje nikomu z nich cestu a směr. Pokládá totiž za axiom, že lidská inteligence rozvine se toliko za vlády svobody, nikoli teroru. KÁZEŇ A SVOBODA se nevylučují. Každý náš spolupracovník je si vědom, že píše na svou zodpovědnost, aby svým podílem přispěl k národní kultuře. Základní tón je dán. Melodie i harmonie jsou výrazem jednotlivce.“

Toto „Slovo“ není podepsáno  a  n e z d á  s e  m i, že by bylo Durychovým výtvorem.

Jako kdyby se někdo pokoušel z Akordu vytvořit časopis, řízený blíže neurčeným kolektivem, který sice udává „základní tón“ ale jinak je mu názor přispěvatelů lhostejný. Komunisté nás najednou přesvědčili, že i nejzběsilejší názory mohou být lidu předloženy v natolik učesané podobě, že každému oponentovi vzali chuť je podrobně rozebírat a jakkoli se s nimi přít.

Po výše popsané roztržce se Scheinostem se AKORD zdál být výtečným řešením. Ale vůbec ne takový Akord, jak ho slavnostně představuje „slovo k čtenářům“. Tento časopis byl Durych odhodlán řídit podle  s v é h o  a také si ho tak po dobu pěti let řídil. A to ani zdaleka neznamenalo, že by udával toliko základní tón.

Tedy žádné „komorní A“.

Není zcela jasné, z jakého důvodu se dal Durych vyprovokovat k tak vášnivé obraně Karla Hlaváčka. Zdá se mi, že tu šlo původně o jakýsi zádrhel v dědických právech, které se nakladateli nechtělo uznat. V devadesátých letech devatenáctého století kvetla česká literatura květy oslnivých tvarů a jedovatých barev a leckoho dnes naplňuje smutkem, že tyto doby jsou nenávratně pryč a vrátit by se mohly jen zázrakem. Byla to zlatá doba a jestliže z jejího oslepujícího třpytu vyčníval básník, který svou hrstičkou veršů vzbuzoval nápadný obdiv, pak to musil být básník mimořádného nadání, s nímž si nikdo nevěděl rady.

Je zřejmé, že takové nadání musilo iniciovat horkou závist; závist takřka všeobecnou.

Stručné dějiny české literatury, zasažené, nikoli však příliš, poškozením dvěma světovými válkami, bezbožeckým nacismem a ještě bezbožečtějším komunismem, sepsané a vydané v Olomouci téměř sto let po Hlaváčkově smrti, „Panorama české literatury“, označují Hlaváčkovu „Mstivou kantilénu“ za   j e d e n   z    v r c h o l ů   českého symbolismu a o Hlaváčkově básni „Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji“ hovoří jako o výtvoru, který „dodnes patří k nejznámějším básním české moderní poezie“. To je pochvala, která se běžně nerozdává a které si není možno nevšimnout.

Za sto let od Hlaváčkovy smrti se o jeho díle hodně napsalo. S velkým uznáním, ale přesto jen s odsudkem, který se celým stoletím vine jak červená niť: Hlaváčkova poezie je prý  d e k a d e n t n í.

„PANORAMA“ sice Hlaváčka přímo neoznačuje jako „dekadenta“; (snad i proto, že současní literární historici váhají s označováním klasiků „nálepkami“. To je totiž práce příliš nevděčná, málokdo ji ocení a přitom vyžaduje nadmíru znalostí! Nicméně hojně se mluví o představitelích „české dekadence“ ve spojení s Karáskem ze Lvovic, Janem Opolským a Emanuelem z Lešehradu.

Stalo se však, stalo. Jednou už kdosi po Hlaváčkovi hodil kus „dekadentního bláta“ a to jistě trápilo všecky Hlaváčkovy čtenáře, kteří v jeho básních nalézali jiskru, která  j e d n o z n a č n ě   přicházela od Boha.

Na svou „katolickou cestu“ se v prvním ročníku Akordu vydává Durych ruku v ruce s Karlem Hlaváčkem. V eseji, kterému dal provokativní název „Básník a dekadence“. Už tedy v názvu Durych odmítá počítat Hlaváčka k dekadentním básníkům, kterých, jak se zdá, ve své skutečné podstatě–n i k d y   n e b y l o.

Dekadence znamená úpadek a nazvat nějaký směr umění  ú p a d k o v ý m,  to je na pováženou. Jde tu buď o umění, nebo tu o umění nejde. V podobně významné stati tohoto prvního ročníku, v „Krisi českého umění“, která však už vyšla před čtyřmi měsíci (1. března 1928 v čísle 3.), říká Durych toto:

„Pro všecko umění bez rozdílu ismů platí určité minimální společné zákony, které není dovoleno porušit, nemá-li umění zmizet. Tyto zákony umění, které umělec má míti v krvi a v konečcích nervů, jsou už nějak zapomenuty a jako by neznámy. Jsou to zákony umění, jeho autonomní zákony, kterých mu nedala žádná třída, kasta, politika. Jsou na světě od počátku. Umění bez nich není uměním. Bez nich je jen literární výroba. O ryzí umění je veliká nouze. A nebude pomoženo, nebude-li se dbáti jeho zákonů, nenajdou-li se tyto zákony.“

Nazvat „neumění“ literární výrobou. To je řečeno maximálně zdvořile. Dalo by se říci, že literární výrobou se zabývá   p o   k r á t k ý   čas umělec, který z toho či onoho důvodu zákony umění odloží, ale nezapomíná na ně. Zůstaly mu v krvi a jakmile přejde čas jeho zoufalství nebo i těžkého pokušení, tyto zákony znovu přijme a řídí se jimi.

Je to podobně s odvržením Boha na krátký čas. Autorství mnoha fenoménů zla se přikládá Knížeti světa neboli Otci lži. Není to správné. Lépe je hovořit o člověku,  p o n e c h a n é m u   sobě samému, od něhož Bůh na určitý čas odchází. Avšak ani toto vyjádření není zcela správné. Bůh od člověka neodchází, pokud ho člověk k tomu sám nevybídne. A toto vybídnutí k odchodu (které ovšem člověk považuje za nezvratné a absolutně platné), dává člověk Bohu čím dál častěji, s větší rozvahou a s rozhodností. Právě v našich časech se nám často zdává, že už celý svět patří ďáblům a Bůh že se už k nám nevrátí. Jedno zlo pak plodí další zlo, neštěstí člověka narůstá a lidstvu nezůstává než beznaděje a melancholie.

Leave a Response »

 

POVÍDÁNÍ O NEROZUMNÝCH PTÁČCÍCH Sobota, led 29 2011

Snad se i může zdát, že není v lidských silách sestavit žebříček všech nebezpečí, ohrožujících katolické náboženství. Je jisté, že každý člověk spatřuje nebezpečí v něčem jiném, což by samo o sobě ani příliš nevadilo. Ani zdaleka nejsme všichni stejní a tedy ani stejně nemůžeme uvažovat. Největším nebezpečím pro katolíka, tak jako více méně pro každého člověka, je nevidět   e v i d e n t n í    nebezpečí, ignorovat je a je podceňovat. Evidentní nebezpečí je rozpoznatelné, třebaže to někomu může trvat déle než ostatním. „Slepota ducha“ je Boží trest, touto slepotou prý raní Bůh každého, koho chce zničit (to je nadsázka, jde tu v podstatě o trest Boží). Kdyby Bůh člověku tak často neposhověl a neposkytl by mu ještě možnost prohlédnout, bylo by to zlé. Je však něco jiného nebezpečí vidět a nebezpečí posuzovat. Bohužel dosud nebyla vynalezena stupnice, která by objektivně označovala stupeň toho či onoho nebezpečí, tak jako na příklad Richterova stupnice označuje sílu zemětřesení.
Katolické náboženství je proto jediným správným náboženstvím, protože je založil Ježíš Kristus, Syn Boží, tj. pravý Bůh. Není kromě náboženství Kristova jiné skutečné náboženství. Za Ježíšova pozemského života existovala celá řada náboženství, vyznání, světových názorů a duchovních proudů, které všechny do jednoho lze shrnout pod název modloslužebnictví. Jak dobře víme, veškeré modloslužebnictví Hospodin už v dobách starozákonních označoval nelichotivým (dnes ovšem jak pro koho) názvem cizoložství. Modly nemusily být jen výrobky lidských rukou, mohly to být i všelijaké neviditelné postavy ať již neexistující (různí bohové a bohyně), nebo existující (zlí duchové) a modlami také mohly být nedostupná nebeská tělesa či nevysvětlitelné přírodní jevy.
Lze předpokládat, že za Kristových časů byly kromě Antarktidy osídleny všechny kontinenty, že na rozdíl od všech lidí náš Spasitel o těchto osídleních věděl, ale že nikdy ani nejstručnější poznámkou nenaznačil, že by se jeho učedníci měli pokusit s tímto lidem se spojit a po vzájemné výměně zkušeností přijmout od něho ´to dobré´. Kristus samozřejmě nejednou nabádá k jednotě lidí v Něho věřících.
Ti ostatní vždy byli, jsou a budou pohany; těm jsme povinováni přinést světlo víry, nikoli se s nimi dohadovat (učesaněji řečeno: vést s nimi dialog). Kristus také dobře věděl, že od něho spousta lidí odpadne, že z ďábelského popudu, či jen z ďábelského mámení povstanou lžiproroci a antikristové, že se objeví i vlci v rouše beránčím, kterým špatní, toliko najatí pastýři vydají svěřené ovce bez boje. Pro tyto ztracené ovce-třebas jen pro jednu jedinou-by měl dobrý pastýř své stádo opustit a měl by se vydat ztracenou ovci hledat. Když ji pak nalezne, má ji vzít na ramena a vrátit ji ke stádu. Žádnému pastýři náš Spasitel nedoporučuje, tím méně ho vybízí, aby se ztracenou a znovu nalezenou ovečkou rozmlouval a snad se jí i vyptával, co že se jí v ovčíně nelíbilo a proč se tedy ztratila. Nejsem teolog a nehodlám hovořit o ekumenismu, protože mi to nepřísluší.  Třebas se i mýlím.
Lidí na světě je kolem sedmi miliard a katolíků je nejvýše jedna pětina. A to sem zahrnuji i „matrikové“ katolíky, kteří naši náboženští vzdělavatelé a rádci považují za ovce ztracené. Ta miliarda katolíků se ovšem obává Knížete světa. Ten je svádí světskými slastmi, po nichž oni spíše prahnou, než aby si jich nevšímali. Mnoho katolíků těmto slastem propadne, ať již jen na čas, nebo i trvale. Pak je vskutku možné hovořit o „ztracených ovcích“. Ti, kteří těmto světským slastem odolávají, tu a tam koutkem oka pošilhávají po jiných „náboženstvích“, jejichž morálka má svůj původ na hnojištích a mrchovištích. Ale…
Kníže tohoto světa je dobrý psycholog. Uvědomuje si, že člověk je ve své podstatě „krasoduch“, a aby ho rychleji oklamal,  z a m l ž u j e  okolnost zrození těchto  páchnoucích morálek  třpytným oparem, věnčí je kmentem, atlasem, hedvábím, zlatem a drahým kamením, které ubohý člověk naivně miluje a v propasti pekelné jsou těchto materiálů zásoby nepřeberné.
Tomuto ďáblovu pozlátku tuze rádi věříme a na ošidnou vějičku usedáme dnes a denně  Nejčastěji jen na docela malou chvíli, abychom uzobli zlatou třešničku a zase rychle odlétli. Bohužel toho je si vědom i Ptáčník a mlsné ptáky schytává do sítí.. Do pekla je zatím ještě neodnáší, ale ochotně jim podává cenné ponaučení, že jinde, než při katolické víře, jim bude mnohem lépe a snesitelněji.
Ulovení ptáčci mají možnost vybrat si své budoucí bidýlko podle svého gusta. Mohou dokonce ještě zůstat křesťany, jsou však přeškolováni. Zachovávat katolictví-zejména ono tradiční a osvědčené-vždyť to je přece  vyčichlý anachronismus, chcete snad přece být moderní a jistě chápete, že křesťanství má ještě jakýs takýs nárok na modernost jedině tehdy, je-li náležitě zreformováno!!!
Mnohem častěji si ulovení ptáčci vybírají  obyčejný ateismus. Tak zvaní ateisté, což ani zdaleka nejsou bezbožci, mnohem spíše jsou to silně hendikepovaní „nenávistníci“ Boha, jsou označování zdobným epitetem „občané bez vyznání“.. Což by mělo znamenat, že nevyznávají Boha ani ďábla, ale to není pravda. Oni totiž v Boha i v ďábla stále ještě věří, třebaže jsou to odpadlíci. Jinak to ani nejde. V Boha a v ďábla nevěřit nelze. Tím promyšleněji Boha urážejí a vysmívají se mu. Odpadlíků přibývá: zjevných i tajných. A aby jich neubývalo, o to se stará   snad většina  náboženství, co jich je  na světě.
I buddhismus nebo islám si mohou ulovení ptáčci vyvolit jako svou budoucí útulnou klícku. Jak v buddhismu, tak i v islámu si mohou žít podle svých snových představ, toliko v odlišných barevných odstínech.
Své miliardy duší nabyl islám za dlouhá staletí své existence. Dnes už k islámu nepřistupuje mnoho duší, islám si stačí sám. „Co rok, to prorok“ je jeho motto. To musí ocenit i ultramontánní katolík. Tak to přece má být. Muži plodí, ženy rodí. Jakápak zdrženlivost! Tu přece prorok nežádá…
Před islámem uctivě sedí na zadku tuze zbožní lidé. Vzdychají, že my, katolíci, se nemůžeme ve zbožnosti rovnat, mohamedáni prý jsou lidé zásadoví, o své pravdě přesvědčení, ochotní pro své náboženství přinášet oběti. Avšak pravý opak je pravdou a měli by si to konečně uvědomit všichni ti bolestíni, kteří nad svou nedostatečnou vírou toliko vzdychají, ale pro její posílení nic nekonají. Dobře přece víme, že Alláh je nesmírně daleko, není to osobní Bůh, je to chiméra. Na rozdíl od našeho Spasitele, který své učedníky vysílal do světa v pokoji a s poučením jděte a učte všechny národy, prorok Mohamed vysílal svoje učedníky, aby jeho názory šířili po světě mečem. Možno si domyslit, k čemu šiřitelé a rozmnožitelé islámu meče používali.
„Poturčenci“, jak známo, islám často přijímali pro záchranu holého života, nebyli to jen pomýlení ptáčkové, kteří si chtěli přilepšit. Imámové a všichni ti muslimští „duchovní“ si uvědomují, že sekularizace a následný odpad nadobro zničí islám, že už nebude možno odnikud doplňovat jeho prořídlé řady. Proto to jejich zběsilé řádění pro každého konvertitu netoliko ke křesťanství, nýbrž k jinému bludu, jakým je islám: k buddhismu, k hinduismu či k jinému asijskému  -ismu..
Islám je jen ubohým lákadlem: je to dekadentní odpad středověké bezvýchodnosti, produkt periferie středověku. Zotročení Jihosúdánci, či spíše Jihosúdánky (severosúdánští otrokáři dávají přednost otrokyním před otroky–gaye bys mezi nimi spočítal na prstech), musí pod pohrůžkou smrti přijmout islám. U této víry, že „Alláh je mocný a Mohamed je jeho prorok“ setrvávají však jen potud, dokud je nějaká americká humanitní organizace z otroctví nevykoupí, pak znovu začnou prakticírovat svůj dřívější animismus, nebo se také vrátí ke křesťanství. Konvertité muslimské šiky  neposílí ani  nerozmnoží.
Nejsou všichni polapení ptáčci jen požívační mlsouni. Jsou i početná hejna takových ptáků, kterým tuze lichotí, že dovedou létat s neobyčejným mistrovstvím a bravurou, což jiným tak dobře nejde .Pýcha plodí pýchu a takovým ptáčkům pak není žádná klec dost zlatá.  Ale i těm může Velký Ptáčník vyhovět. Nabídne jim buddhismus a to v nejširším smyslu.
Buddhismus-to je pane lahůdka! To v podstatě není žádné náboženství, to je jen obrovský komplex více méně prostoduchých filosofií, které se už nejméně po dva a půl tisíce let snaží   v y s v ě t l i t  svět a stále mu to nějak nejde. Buddhisté meditují, uvažují, předkládají teze a konstruují k nim příslušné antiteze, to všechno by jim šlo, jen jejich syntézy k ničemu nevedou. Totiž ony by snad i vedly, ale problém je v tom, že každý buddhistický axiom chtě nechtě musí končit v nirváně, jinak by to už nebyl buddhismus.
Nirvána pak není ničím jiným, než absolutní nicotou. Mnozí křesťanští myslitelé ztotožňují s absolutní nicotou peklo; to jsou pesimisté, protože jiní mudrlanti tvrdí s jistotou, že je prý možno si představit čerty, jak opékají hříšné duše na oleji, ale nelze prý si představit nicotu, ta je nad všechno pomyšlení to nejhorší. To jsou samozřejmě samé spekulace. Nicotu nikdo nezažil, nikdo ji tedy nemůže popsat a dokonce i všechny vize pekla, které (jen v tuze skrovné míře) byly lidem poskytnuty, žádnou nicotu či nirvánu neukazují.
Co s takovým učením? A pokud je přijaly i stamilióny lidí a stále je vyznávají, nutno připustit, že je to učení iluzorní: ploché, nenáročné, tím i bezcenné. Takové učení bezpochyby přijímá zejména takový člověk (ptáky už nechme odletět), který o žádné    o p r a v d o v é    poučení nestojí.
Lidem byla dána řeč proto, aby jí chválili Boha. Při stavbě babylonské věže řeč Adama a Evy, tj. řeč rajská-zanikla. Z nově vzniklých řečí mnohé zanikly, ale ostatní řeči, ty živé,  se bohatě rozrůstají a košatí. Za nejbohatší řeč jsme nedávno musili pokládat ruštinu, řeč pokroku a míru. Dnes se o podobný titul uchází angličtina. Světovládným jazykem bývala kdysi i řečtina a latina. Marnost nad marnost. A přece nejbohatší řečí světa je dnes již mrtvý   s a n s k r t. Či spíše zůstal nesmrtelný.
A v této nejbohatší řeči světa košatěl buddhismus. I proto mu asi propadly milióny lidí. Prostoduchých, protože byli zlákáni jeho nesmírností, i těch moudrých, kteří se nechali zlákat -m n o h o m l u v n o s t í. V moderních řečech je možno vyslovit myšlenku dvojím i trojím způsobem, sanskrt ji vysloví   m n o h a    způsoby. Mnohomluvností, jak známo, dosáhli mnozí lidé bohatství i moci, nicméně slova zůstávají jen slovy, řeči nejsou ničím jiným než řečmi. Tyto řeči žádného Boha nechválí, protože buddhismus žádného boha nemá. Ty tisíce stránek buddhistické filosofie, ty milióny či snad miliardy slov (i zapomenutých) nejsou ničím jiným než jalovinou. A byť i se jimi ať už kdokoli prokousal a teď si myslí, že objevil kámen mudrců, dojde po všech trablech k známé buddhistické říkance „om mani padme hum“, což přeloženo-neznamená vůbec nic.
Studium buddhismu není však žádnou procházkou v růžové zahradě. Celý tento komplex filosofií nelze obsáhnout za celý lidský život. Je to nesmírná, nekonečná práce, s žádným jiným studiem, s žádnou jinou prací nesouměřitelná. Jak tohle může lákat lidi, kteří snad i opravdově považují každou práci za ozdobu života? Ale pozor!! Hrozí tu nebezpečí. Není každá práce prací  o p r a v d o v o u,  může se, jako každé jiné lidské snažení, stát toliko prací   z d á n l i v o u.   Tak zdánlivou a tím i neskutečnou, jako kdybychom chtěli spočítat všechna zrna pšenice v půlmetrákovém pytli, a to nikoli proto, že bychom z nějakého důvodu potřebovali znát průměrnou váhu jednoho zrnka, ale proto, že se domníváme, že v počítání se všichni mýlí, že jen my to dovedeme.
Tisíce lidí západní Evropy a Ameriky se shlédli v buddhismu, a to jen proto, že se jim nelíbilo křesťanství, zvláště pak katolictví. Těch lidí jsou zástupy nespočetné a dokonce jich přibývá. Každý z nich má svůj pytel pšenice a počítá zrna. Je to  hrůza!!  -ale ono jim to stačí až do smrti! A spokojí se s jen tak hubeným výsledkem, jako s oním „om mani padme hum“. A potom už jim zbývá jenom nirvána.
Tak či onak, jsme všichni ptáci nerozumní, jinak ani být nemůže, ale přece jen není tak zle. Shlíží na nás na všechny Bůh a ten všem, kdo v Něho věří, nabízí víc než nirvánu či Alláhovo nebe s bajadérami. Od všeho bloudění nás uchrání Boží milosrdenství,  které je   n e p o s t i ž i t e l n é     lidským ani andělským rozumem. Milosrdenství Boží nás volá z nicoty k bytí a především: milosrdenství Boží probouzí naději v každé beznaději.

Leave a Response »

 

HOŘKÁ KAPITOLA Z DĚJIN SLADKÉ FRANCIE Sobota, led 22 2011

Krásně bývá v polovině měsíce října, kdy léto ještě nehodlá přepustit svou vládu zimě. Třebaže dny se krátí, slunce je ještě dost vysoko a nebrání-li mu zatažená obloha, dokáže ještě příjemně hřát.

Netuším, jaké bylo počasí právě před 700 lety ve Francii. Snad by se to dalo vyčíst ze starých letopisů. Stalo se tam toho dne cosi příšerného, katolické církvi na výsost nepřátelského, zbabělého a podlého.

Svatí muži a ženy mívají tuze často nesvaté příbuzné. Nerado se připomíná nejužší rodinné pouto mezi svatým Václavem a kněžnou Drahomírou, vražedkyní svaté Ludmily. Na neméně intimní vztah téhož svatého Václava a jeho vlastního bratra Boleslava zvaného Ukrutného. A do třetice: -církevní dějiny nerady rozebírají skutečnou povahu syna tohoto Boleslava Ukrutného-Boleslava II. „Pobožného“, který snad i pobožný byl, ale i tak se mu podařilo prolít mnoho krve Slavníkovců, včetně svatého Vojtěcha. Prováděl to „chytřeji“.

Není proti němu přímých důkazů. Nalezli bychom i jiné nesvaté příbuzné panovníků svatých, či aspoň zbožných. Neměli jsme zbožnějšího panovníka nad Karla IV., avšak i on zplodil nezdárného syna, který snad jen z opilecké nepříčetnosti dal zardousit svatého Jana Nepomuckého. Připomeňme si „zbožnou“ císařovnu, posledního Habsburka na českém trůně, která nám porodila natolik zbožného habsbursko–lotrinského synáčka, že tento jen z pouhé kratochvíle uškodil katolické církvi víc než komunisté a zednáři dohromady.

Dálo se tak zajisté ve všech zemích a za všech časů. Jen kvůli tomu se svět nezboří. K svatosti povolaní členové vladařských dynastií se jistě v nebi přimlouvají za své příbuzné, kteří se zhlédli v moci a pýše ďáblově. Buďme však pamětlivi, že ani svatý archanděl Michael neuvrhuje o své újmě Satana do propasti pekelné, pokud mu to Bůh přímo nenařídí.

Pokusím se představit-jen ve spodním prádle-podařeného vnuka svatého Ludvíka Krále- Filipa IV. Sličného:

Filip IV. nastoupil na francouzský trůn jako 17 letý hoch. Byl prý pokládán za nejkrásnějšího muže své doby. Snad byl i statečný, ale nikdy prý nebyl vídán v čele svých vojsk. Válek přitom vedl přemnoho. Nejlépe se cítil ve společnosti svých právních poradců, kteří ho vždy nabádali jen k takovým akcím, které se nemohly minout úspěchem. Byl prý zamlklý, bezohledný, chamtivý. Udržoval si nádherný dvůr, silnou armádu, pozemní i námořní. Odíral francouzskou církev bohatou i chudou, a to tak nestoudným způsobem, že vzbudil nelibost papeže Bonifáce VIII., kterého také k smrti nenáviděl. Možno dokoce říci, že král mocné Francie, která si již dávno přisvojila ´epitheton ornans´, „nejspanilejší družičky Církve“, papeže Bonifáce uštval k smrti.

Filipu Sličnému se podařilo zabít papeže nepřímo. Roku 1303 poslal svého důvěrníka a kancléře Nogareta s komandem vrahů do Itálie, do papežova rodiště Anagni, kde Bonifác rád přebýval. Komando vniklo do papežova domu a hledalo papeže. Ten je přijal sedě na trůně, s tiárou na hlavě, v jedné ruce držel kříž, v druhé ruce držel klíče. Nogaretovi pacholci byli tak překvapeni, že zaváhali s provedením jakéhokoli násilného činu proti náměstku Kristovu. Papežův palác toliko vydrancovali a papeže samého drželi pod dozorem. Zatím dorazili římští občané, aby papeže bránili. Nogaret nedokázal králův příkaz splnit, papeže ani nezavraždil, ani ho neodvlekl.

Papež svým římským obráncům poděkoval a ihned se vrátil do Říma. Tam už za měsíc nato zemřel.

Bonifác VIII. byl posledním papežem, který bránil ´světskou´ moc Kristových náměstků. Liberálové všech proveniencí, tj. i takoví ptáci, kteří si ještě „liberálové“ neříkali, papeže od srdce nenáviděli, a to i po jeho smrti. Šířili o něm pomluvu, že prý propadl zoufalství a roztříštil si hlavu o zeď. Exhumace Bonifácových ostatků v roce 1605 však ani v nejmenším tuto pomluvu nepotvrdila. Na papežově lebce nebyly nalezeny ani sebemenší stopy poranění.. I tři sta let staré ostatky jevily vznešenost.

Jestliže toto učinil svému papeži křesťanský král křesťanské země, není možno se divit, že si nemohl být jistý životem žádný z Filipových poddaných. Královu chamtivost dříve či později musil pocítit nejpočetnější a nejbohatší řeholní řád v zemi, řád templářů. Templáři nedávají nepřátelům Církve spát ani po staletích. Filip IV. byl nepřítelem Církve a jistě náležitě nenáviděl tisíce členů náboženského-přitom i vojenského-řádu, který stál jednoznačně za papežem. Král francouzský měl ovšem i zálusk na obrovské bohatství, kterým templáři vládli. Toho majetku se nakonec Filip Sličný zmocnil, popravdě ho však nikde nebylo vidět. Proto se vymyslila pomluva, že templáři své zlato dobře ukryli. A tak se templářské bohatství hledá dodnes.. Templáři bránili mohamedánům v jejich expanzích do Evropy (nezapomínejme, že v té době mohamedáni byli pány celého Středozemního moře a že si s nimi nikdo nevěděl rady.) Je samozřejmé, že se v té době nebojovalo jen mečem, ale i pomocí nečisté diplomacie. Templáři skutečně drželi Saracény na uzdě. Byli tehdy nejvýznamnějšími obránci křesťanství. Buďme spravedliví: Kromě středověkých Španělů- tehdy se ještě všichni Španělé nenazývali Španěly,-byli Francouzi jedinými účinnými obránci Kristovy víry, aby však hned o 100 let později „avignonským zajetím“ tuto víru a Církev poškodili na nejcitelnějším místě. Jen a pouze francouzská pýcha tímto svévolným zajetím papežů „zadělala“ na protestantskou „reformaci“. Ale tak už to asi musí být….

V Ráčkových „Církevních dějinách“ najdeme na str. 258 tento odstavec:

„Se vší zuřivostí se (král Filip) vrhl na templářský řád. Jeho obrovské bohatství lákalo královu chamtivost. V čestném, otevřeném boji by král s templářskými bojovníky ničeho nepořídil. Jen úskokem a lstí se mu podařilo tyto rytíře bez bázně a hany z jejich hradů vylákat, osidla jim na krku zadrhnout, povalit je a jako bezbranné ovce vléci na popravu. Krajští úředníci dostali zapečetěné rozkazy, které směli otevřít teprve v noci před 13. říjnem 1307; hned druhého dne templáře zatknout a jejich domy a jmění zabrat. Tajné rozkazy byly přesně splněny. Nikde nedošlo k žádnému odporu. V Paříži byl zatčen velmistr Jakub Molay a l4O členů řádu. Byli postaveni před inkvisiční a biskupské soudy s útrpným právem, byla na nich vynucena doznání, kterých král potřeboval: že při vstupu do řádu prohlašují Krista za falešného proroka, že tupí kříž, že v kapitulních shromážděních uctívají Zlého ducha, jenž se jim občas zjevuje v podobě černé kočky, že se klanějí vousaté hlavě (Bafometovi, tj. Mohamedovi) a čekají od ní velké bohatství, konečně že se dopouštějí těžkých přečinů mravních.. Kdo se k těmto proviněním přiznali, těm byla slíbena pense. Kteří však po skončení muk vynucená doznání odvolali, byli ihned jako kacíři upáleni na hranici. V samé Paříži jich bylo vydáno na oheň 130. Nejeden skončil při mučení v rukou katanů, než aby nepravdou poskvrnil svůj štít.“

O templářích bylo napsáno mnoho pochvalného, ale i mnoho zlého, tendenčně nespravedlivého, lživého-právě s tím úmyslem, aby co možná nejcitelněji byla postižena Církev. Dnes katolíci o jatkách, která na templáře nachystal Sličný Filip, zbaběle mlčí-především ke své vlastní škodě.

Do Čech se snad hrstka templářů také zatoulala. Nic důležitého však není o nich známo.

Zapečetěné zatýkací příkazy a následná mučení a popravy jsou ovšem VÝZNAMNOU A ÚČINNOU ZBRANÍ MNOHA A MNOHA VLADAŘŮ. Nejraději se zatýká uprostřed  noci, aby bylo co nejméně svědků. Státní orgány a jeho exekutiva nemá ráda, považuje-li ji lid za bezprávní, zločinnou.. A tak zatčeným přišívá na kabát ty nejfantastičtější zločiny, jichž je možno-či spíše nemožno- se dopustit. Kdo má ať už jakkoli veliký majetek, ten se musí bát mnohem nebezpečnějších škůdců, než jakými jsou prostí zloději. Špatně jsou na tom i lidé bohatí svou moudrostí a často i jen úctou a obdivem svých bližních. Ti vždycky měli blízko k nenávisti jiných svých „bližních“.

Nemohu než souhlasit s Ráčkovým vyjádřením, že se „templáře podařilo jen lstí a úskokem vylákat z jejich hradů, že se podařilo jejich nepřátelům (potažmo králi) osidla jim na krku zadrhnout, že se jim podařilo je povalit a jako bezbranné ovce vléci je na popravu.“

.

Z toho všeho by mohl mít náramnou radost Petr Chelčický, který chtěl mít ze všech svých „bratrů“ beránky, vedené netoliko ke „stříži“ nýbrž přímo k zabití. (Jen, propána, aby svým zhoubcům neodporovali a úst svých neotvírali!!!)

Templáři ovšem nebyli Českými bratry, to byli vojáci, Kristovi rytíři. A ti se měli chovat poněkud jinak. V různých dobách se lidé bohužel chovají různě a nijak jim to ani nepřijde. Za rekonkvisty byl každý křesťan rytířem a malým „Cidem–campeadorem“.

Dědicové těchto hrdinů se však dnes stali-díky týmž mohamedánům-„ holubicemi Míru“, (la palomami) smutné současnosti. Právě tuhle „la palomu“ svým mírumilovným spoluobčanům nakreslil jejich „národní“ umělec Pablo Picasso..

Je tu ještě další zádrhel, z něhož mohou mít dětinnou radost všichni „sedisvakantisté“, kolik jich po světě chodí. Sedisvakantisty rozumím ty rozhořčené skeptiky, kteří za každý „kiks“ viní papeže. To prý papež neměl dopustit a jestliže se tak stalo, pak to asi nebyl papež právoplatně zvolený a bylo tedy „papežské bezvládí“. Tuze mnoho lidí jim dává za pravdu.

Vskutku se leckdy zdá, jako by „lodička Petrova“ neměla žádného lodivoda. Je však holou skutečností, že jsme to my, kdo papeže nejčastěji neposloucháme (ne vždycky!!!) a Pána Boha posíláme na dovolenou, abychom se ho aspoň na čas zbavili. Tímhle naším zbožným, (spíše však bezbožným) přáním se na štěstí pro nás Bůh neřídí a setrvává s námi i proti naší vůli. Jen my Boha opouštíme, Bůh nás nikdy neopouští, třebaže se to i zdá.

Papež je však pouhý člověk se všemi jeho nedostatky a mnohdy i zlými chybami. Lidské zlo bývá mnohem silnější než papežova dobrá vůle a pak se v tom všem okolním zlu papež začne topit. Toho zla bývá obrovské množství i v papežově nejbližším, doslova intimním okolí. Papežství není příjemné povolání.

Následník nešťastného Bonifáce VIII., avignonský Kliment V., neměl ani zdaleka snadnou situaci. Byl to Filipův poddaný.

P. Blažej Ráček, SJ, píše:

„…se souhlasem koncilu (ve Vienně 1311 – 1312) templářský řád zrušil nikoli pro kacířství a úpadek kázně, nýbrž z PLNOSTI SVÉ PRAVOMOCI, PRO JEHO DALŠÍ NEUŽITEČNOST A PROTO, ŽE UPADL V NENÁVIST.

To jsou tuze zlá slova. Připomínají událost, která se stala o ½ století později, když papež téhož jména (Kliment), pořadím však už čtrnáctý, z pouhé zbabělosti zrušil řád jezuitský. Mám i nepříjemný pocit, že viennský koncil má cosi příbuzného s jediným koncilem XX. století. Ale to je možná jen falešný názor.

Podle Ráčka papež Kliment V. předložil francouzskému králi k posouzení návrh bully, kterou hodlal rozeslat křesťanským knížatům ve věci zrušení templářského řádu. Až tak hluboko klesla papežská autorita.

Velmistr templářů Jakub Molay byl upálen l8. března roku 1313. V plamenech hranice se dovolával svědectví Božího o své nevině.. Zdá se, že Bůh Molayovu nevinu dosvědčil brzkou smrtí Klimenta Pátého i Filipa Sličného. Oba zemřeli již za rok po Molayovi.

Papež zle churavěl, 2O. dubna 1314 zemřel. V chrámu, kde byla na katafalku vystavena papežova mrtvola vypukl náhlý požár. Od svíce se vzňal katafalk i s mrtvolou, shořela i značná část chrámu. Král trpěl neznámou chorobou, zemřel téhož roku 29. listopadu 1314 ve věku 46 let.

Ráček takto uzavírá éru kralování Filipa Sličného:

„Liberální historie jej (krále) chválí, že celou jeho vládou vane ostrý vítr moderní doby, že výlučně a bezohledně sledoval prospěch státu: Pokořil papeže Bonifáce VIII., uvedl papežství do zajetí a zničil nepohodlný řád.“

Jeho tři synové zemřeli rychle za sebou do čtrnácti let. Tak vyhasla starší linie Kapetovců.

Je snad třeba dodat něco navíc ?

Leave a Response »

 

Katolická cesta Durychova-díl dvacátý Pondělí, led 17 2011

X. ZMAŘENÉ DÍLO

 

„Katolická cesta“ snad ani neměla být příliš obsáhlá. Jen jakýsi esej, který by nejvýš na stu stránek podával intelektuálovi z řad čtenářů Rozmachu návod ke katolickému způsobu života. Na prvním místě měl tento esej ozřejmit, v čem by se měla cesta katolíka odlišovat od „zlaté střední cesty“, kterou před nedávnem, v polovině dvacátých let, začal propagovat Ferdinand Peroutka s Karlem Čapkem.

V samých počátcích tohoto eseje se Durych pokouší definovat ateismus. Zvláště zajímavé je Durychovo členění ateismu na ateismus absolutní a ateismus příležitostný. Ateismus absolutní je více méně oficiální doktrínou ďábla, (třebaže to Durych přímo neříká), a k tomu se člověk v podstatě nikdy nemůže propracovat. Nemůže se totiž sám stát ďáblem ještě zaživa. Vše ostatní je jen ateismus příležitostný, cosi velmi nedokonalého a falešného. Jedině ateismus absolutní je prý hoden našeho obdivu; ateismus příležitostný je toliko jeho nezdařenou kopií a za to náš obdiv nestojí.

Je to rozlišení velmi jednoduché a v podstatě správné. Ateismus příležitostný však na sebe může brát nesčetný počet podob, které pro něj vymýšlí ďábel a tyto podoby se leckdy mohou zdát čímsi na výsost dokonalým a vznešeným. Příležitostný ateismus dokáže na čas nabýt i podoby ateismu absolutního a tím se mu může dostat nezaslouženého obdivu.

Tohoto prvního oddílu eseje „Katolická cesta“ jsem použil jako úvodu k prvnímu dílu této knížky a nebudu se k němu již vracet.

Další oddíly eseje nám poskytují pohled na katolickou cestu z různých úhlů. Pokusím se s některými Durychovými pohledy polemizovat zejména z hledisek současnosti.

Hned první věta druhého oddílu stojí za povšimnutí: „V naší vlasti jest odvrat od reality tak zřízen, že neznalost katolictví se považuje obecně za základní známku správné inteligence.“

„Správných“ inteligentů ve dvacátých letech nebylo mnoho. I když jsme měli pevnou měnu, ani zdaleka jsme ještě nedospěli tak daleko, abychom se dle západoevropských kriterií směli považovat za ´inteligentní´ národ. A co že nám v tom překáželo? Co že nám to vadilo, aby se Inteligence stala majetkem každého občana? Inu právě ta znalost katolictví. Tím, že si ještě tolik našich obyvatel uchovávalo katolický morální kodex, tím se kladla do cesty nepřekonatelná překážka vítězství Rozumu. Dnes už je jinak. Nejednou jsem slyšel konstatování, že u nás už všichni volové vymřeli, zůstali jen ti chytří… Co to s námi udělaly ty tři poslední čtvrti století! Dnes už skutečně může o katolictví něco vědět jenom hlupák. A protože o katolictví dnes už nic nevědí ani samotní katolíci, proto je té „správné“ inteligence tolik, že už si s ní ani nevíme rady.

„A co s katolictvím?

Jeho studium není u jeho odpůrců v módě. Řádný žalobce i obhájce snaží se vmysliti se v situaci protivné strany. Ti, kdož vystupují se žalobou proti katolické víře, neuznávají za nutno, aby se s katolictvím seznámili… velmi často se spokojují povrchností a uštěpačností, kterou ovšem dosahují cíle dvojího, jednoho žádaného a jednoho nežádaného. Boj proti víře jest ovšem sám sebou nesnadný pro povahu víry. Ale i víra připouští jakési místo k výměně názorů. Chce se hájit, chce ukázat, že jí jde o spravedlnost ještě více než o prestiž. Ale dosavadní odpůrci ji nechtěli uznati za kombatanta.

Za takového stavu jest ovšem tolerance obtížná…“

Několik slov o svobodě katolické:

„Různí mužové a ženy říkávali a psali králům, papežům, biskupům a jiným mocným tohoto světa tak nepříjemné, urážlivé a pobuřující věci, že by nejdemokratičtější soud je za to odsoudil do káznice. A papežové tyto lidi prohlásili za svaté.

Jsou či byly zákony na ochranu císařů, vlád a států, zákony, podle nichž se trestala urážka Veličenstva. Papežství, tak despotické a absolutistické, jich nemělo a nemá. Každý mnich, poustevník a žebrák mohl a může vystoupiti proti papeži a komukoliv v Církvi. Může a smí. Hlavní podmínka ovšem jest ta, že se to nedotýká učení Církve.“

O sporech mocných tohoto světa se Stolicí apoštolskou hovoří dějiny dost obsáhle. O sporech mnichů, poustevníků a žebráků už se mnoho nepíše. Domnívám se, že by nebylo na škodu spory těchto malých lidí připomenout: úcta k Církvi by tím neutrpěla, spíše naopak. Bylo by zbytečné rozepisovat se o zřejmém neúspěchu těchto kritik. Bylo samozřejmě cenné, že se někdo kritiky odvážil a nebyl za to v zápětí popraven. ´Přišít´ kritikům hierarchů útok proti ´učení Církve´ nebylo jistě nic obtížného. Mnohem významnější byly ty kritiky, které se dotýkaly ´učení Církve´. Možno připomenout spor biskupa alexandrijského svatého Atanáše s papežem Liberiem, který není svatý. Statečný odpor proti papežovi a proti převážné většině ariánských hierarchů vskutku vynesl biskupu Atanášovi svatořečení. Byli tu však i jiní a ten, kdo by se dnes o nich pokusil pravdivě napsat, zasloužil by si naši nejvyšší úctu. Do nedávné doby by takováto historie mohla Církvi uškodit, dnes by to pro ni znamenalo účinnou pomoc, třebaže by se mnohým hierarchům taková pomoc nelíbila. Byla by to pomoc zejména pro onu část hierarchie, která si je vědoma krize a proto stojí o účinnou pomoc. Připomeňme si, že významnou kritičkou papežovou byla svatá Brigita, byl jím i Savonarola a řada jiných. Odváží se o nich někdo z ortodoxních katolíků napsat?

V několika dalších řádcích mluví Durych o rozporech sociálního rázu a uvádí: „Nechápe se, že pravý katolík chce vidět svou duchovní vrchnost v skvělosti a nádheře, poněvadž Církev není jen panstvím Krista chudého, ale i Krista vítězného a triumfujícího.“ Je až dojemné, jak si Durych právě v těchto místech uvědomuje, že se octl na tenkém ledě a tak od tohoto tématu až nápadně rychle odchází. A nevrací se k němu.

Katolíkům prý jejich odpůrci připisují perversní a úchylnou mentalitu, že je v řadách katolíků něco ošklivého, nemocného, zrůdného. Durych se brání:

„…jsme lidé jako jiní a bolí nás to, co bolí jiné, těší nás to, co těší jiné.“ Slavnostně prohlašuje:

„(Katolíci) touží upřímně a ze srdce po příležitosti, aby mohli ukázat, že jsou schopni a ochotni obětovati tolik svých životů pro vítězství a slávu národa, kolik jich tento národ obětoval ve všech svých marných bojích proti katolické víře.“

Je to jízlivé, ale spravedlivé a mužné.

„Pohodlná prý jest katolická cesta,“ hlásají naši odpůrci, „zatím co prý ostatní lidstvo se zmítá úzkostmi, nadějemi, nejistotami, bojem atd., katolíci se klidně a zbaběle zachycují zkostnatělých dogmat, uspávajících bájí, a strkají hlavu do písku, aby neviděli atd.“

„Nutno uznati,“ odpovídá jim Durych, „že katolická cesta opravdu jakéhosi pohodlí poskytuje, pokud totiž jistotu zákona lze nazývati pohodlím…“

Ta jistota zákona bezvěrcům a jinověrcům nedá spát, a proto na ni ze všech stran útočí. Především jsou průběžně popírány samotné základy katolické víry.

„Průměrným odpůrcům můžeme jen namítnouti, jaký mají mravní titul k tomu, aby základy víry katolické popírali. I tehdy, kdyby katolická víra byla jen zděděnou a zakořeněnou fikcí čistě lidskou bez nadpřirozeného původu, nemohlo by se kdekomu přiznati právo, aby ji podvracel. Jen ve jménu něčeho vyššího lze vyvraceti něco, čím se lidé spravovali a spravují. Lze uznati, že jednota jest lepší než partikularismus, že některé nové řády jsou lepší než staré. Ale nutno konstatovat, že dosud ani jednotlivcům ani kolektivu nepřišlo ani na mysl, že by mohli sestavit lepší názor světový než jest víra katolická. Dosud se vyslovovala pouze naděje, že se to snad jednou podaří. Ale co se děje a dálo? Truchlivé pokusy.“

Durych pak uvádí, že jednotlivci odpadali od katolické víry proto, že se jim jevila „nepřirozená a neudržitelná“. Takových prý byla většina. A z těch opět pro velikou většinu bylo prý „toto rčení jenom fingovanou omluvou či záminkou“.

V čem spočívá „nepřirozenost a neudržitelnost“ katolické víry? O tom Durych taktně mlčí, protože zde by musil uvést všecky nectnosti a neřádstva lidí všech věků.

Přirozenost lidská je založena na sedmi hlavních hříších, které samozřejmě katolická víra pranýřuje a tím se stává „nepřirozenou“.

„Neudržitelná“ je proto, že ji přece už dávno znehodnotily, zdiskreditovaly a zcela nahradily výdobytky lidského rozumu, a to zdaleka netoliko v dobách ´osvícenství´, ale už dávno před ním a samozřejmě i po něm. Kdo pak by chtěl postuláty katolické víry ´udržet´, stává se snílkem, fantastou, pošetilcem-ale i pokrytcem, lhářem a demagogem. Proto tedy, že si ´udržovatelé´ katolické víry vysloužili tato epiteta, nelze je buď brát vážně, nebo si zasluhují přísného odsouzení. Postupně budou všichni do jednoho znemožněni a z lidské společnosti vyloučeni. Pak už nebude nikoho, kdo by katolickou víru ´udržoval´.

Zní to všecko přesvědčivě, ale při podrobnější analýze se velmi brzy ukáže čertovo kopýtko. To ovšem člověku, který se s katolickou vírou rozhodl skoncovat, nevadí. Pod tento deštník „nepřirozenosti a neudržitelnosti“ se schová každý hříšník a protože je to deštník dobrý a trvanlivý, vyráběný a distribuovaný samotným ďáblem, je tak nesmírně obtížné hříšníka ´obracet´. To není možné bez Boží pomoci, přesněji řečeno: bez Božího milosrdenství.

Durych přiznává, že ne všichni odpadlíci a bezvěrci se schovávají pod tento deštník „nepřirozenosti a neudržitelnosti“, třebaže je jich daleko největší většina.

Zbytku prý se katolická víra nelíbí pro jejich skepticismus.

„Jsou lidé stvoření k skepsi a nelze jim to míti za zlé, jako nelze karikaturistům zazlívati jejich kusý pohled. Tato skepse však sama o sobě není ctností ani mandátem k reformě světa; skepse může býti velikým darem, výsadou; ale záleží na tom, k čemu se jí užívá. Skepse pro skepsi jest absolutním nihilismem. Její matematika může sice poesii, filosofii, revoluci nebo osobní bravuře dáti pro některý moment života nebo historie okamžitou skvělou linii, způsobit ojedinělý skvělý úkaz, ale víc nic. Jsou rozdíly mezi formami skepse. Mýlí se mocně a pošetile ti, kteří se domnívají, že skepse není katolíkům vrozena nebo že katolíci zásadně a všeobecně se před tímto pudem skepse utíkají k nějakému zbožnému pokrytectví. Je jisto, a odpůrci katolíků měli by si to už jednou vštípiti v paměť, že skepse, nevěra, blud a revolta jsou duševní stavy, které jsou či mohou být katolíkům mnohem lépe známy než nekatolíkům. Katolík spíše má v sobě všecky podmínky k tomu, aby pochopil velice jemně, ostře a objektivně všecky motivy, okolnosti, kolise a různé duševní stavy apostatů a bludařů-katolík spíše může se vžíti do duchovního stavu proslulých heretiků a apostatů než nekatolík; spíše cítí ten mocný žár vzpoury, vibraci skepse, úsilí o vyjasnění a osvobození, vzmach odvahy a hrdinství, napětí posledního zápasu před rozhodnutím i podivný stav po něm. Katolík to může viděti, cítiti a prožívati fysicky. Nekatolík si toho dopřáti nemůže, poněvadž již neví, co jest katolictví, které již mu vyšlo z krve. Jest to omyl, myslí-li se, že každý katolík, chce-li prožívati nebo zbadati duševní vývoj takového heretika nebo apostaty, musí býti proti němu předem zaujat. V apostasii a heresi byla určitá rozkoš. Katolík může se nechati touto rozkoší unášet, může si ji indukovat. Jest ovšem pochopitelno, že správa Církve takovýchto pokusů nemůže nikomu ze svých členů doporučit, poněvadž pokusy takové nejsou pro každého lhostejné. Ale z toho neplyne, že by Církev nařizovala zaslepenost, že by zakazovala nebo nesnášela objektivisaci. Kdyby nebylo víry, nebylo by bludů; tomu, kdo má víru, lze z této víry chápati bludy; nelze to však obrátit.“

Na otázku, zda je katolická cesta pohodlná či nepohodlná, není jednoznačná odpověď. Velmi mnoho záleží na kvalitě víry každého člověka. Věříme-li v Boha, máme ho i milovat, což není věc jednoduchá. Nejspíše máme milovat Boha ve svých bližních, ale ani to není věc jednoduchá. V celé řadě žalmů se jejich autor chlubí, jak miluje Boží přikázání, Boží zákon. Nepochybuji o jeho upřímnosti. Jestliže mu byla dána od Boha milost milovat Boží přikázání, pak je jeho život nesrovnatelně snazší než život toho člověka, který Boží přikázání plní jen proto, že to jsou přikázání Stvořitelova, přikázání Hospodinova, Pána všech věcí viditelných i neviditelných. Plnit Boží přikázání z povinnosti není ovšem totéž, jako je plnit z lásky. K plnění Božích přikázání z lásky je nutno se propracovat, spíše probojovat a to není nic pohodlného. Plnit Boží přikázání z povinnosti může být pohodlné tehdy, jestliže člověk si uvědomí, že v životě křesťana, tím spíše katolíka, není jiné alternativy než Boží příkazy plnit. Nechci, aby toto mé srovnání vyznělo relativisticky: skutečností je to, že katolická víra, jakož i veškeré křesťanovo konání není a ani nemůže být pohodlné.

Durych dále říká:

„Zákon praví: toto musíte činit a toto nesmíte činit; v ostatních věcech máte svobodu; bojíte-li se někdy této své svobody užít, vyhněte se počínání, ve kterém nemáte jistoty; stačí, budete-li činit, co zákon velí a střežit se toho, co zakazuje.

To jest druhé pohodlí, které poskytuje katolická cesta. Ale kde nalézti jinou cestu, která téhož pohodlí neposkytuje?

Katolictví jest pro všecky: i pro slabé a mdlé. Tito potřebují péče a dozoru. Potřebují toho vlastně všichni dle individuálního stupně, poněvadž nikdo není zajištěn před pádem. Poněvadž katolictví má svůj cíl hlavně v životě věčném a není tedy pro pouhou světskou organisaci, poněvadž tento cíl jest nejvyšší, nepochybný a závazný, musí se Církev starati o slabé a mdlé, aby jí nebyli vyrváni a odcizeni, poněvadž pro ni má každá duše stejnou cenu. Je-li Církev o některé duše úzkostlivější, jest to její povinností. Udržuje-li je raději v prostotě než aby je pustila na volné moře, které jest v neustálé bouří proti ní, kde ne každý umí plouti či plavati, jest to od ní jen akt svrchované spravedlnosti. Neudržuje tuto prostotu víry násilím, nýbrž radou. Nemůže každému dáti do ruky všecko. I protestant je zneklidněn, čte-li jeho dítě živou katolickou knihu; lhostejným jest tenkrát, je-li mu i jeho víra lhostejna. Vyčítati tedy Církvi toto počínání, toť žádat, aby se bojovalo nerovnou zbraní. Církev má však za všech věků dosti lidí, kteří směli a smějí plouti všude, kteří sestoupili do všech jícnů a kteří vystoupili na všecky vrcholy. Ať se vybraní bojovníci nepřátel měří s těmito!“

Církev vskutku dokáže urovnat cestu slabým a umí o ně mateřsky pečovat, pakliže je dostatek dobré vůle na obou stranách. K nedobrým výsledkům vede zneužití moci, právě tak jako pýcha a namyšlenost těch nejslabších. „Nejslabší“ jsou ti pošetilci, kteří si své nedostatky neuvědomují, či spíše nechtějí si je uvědomit. Ti pak v lepším případě přivádějí na kraj propasti jen sami sebe; mnohem spíše, a to je veliké neštěstí, sem přivádějí své bližní, kteří se nechali svést. Tyto „nejslabší“ nutno ostře oddělovat od „nejmenších“, za které Ježíš Kristus děkuje svému Otci, že především jim zjevil tajemství království Božího.

Mnohdy naříkáme nad obtížností a nesnadnou srozumitelností toho či onoho novozákonního textu. Za to se nemusíme hanbit, mnohým řečem svého Mistra nerozuměli ani apoštolové, tj. lidé Kristu nejbližší. Kristova podobenství vedou člověka k přemýšlení, mnohdy i k přemýšlení obtížnému, ale toho je zřejmě zapotřebí k trvalému pochopení vznešené myšlenky a přijetí jí za své. I toto je tedy cesta poněkud nepohodlná. Náš Spasitel učinil tisíce zázraků a dalo by se říci, že tím maximálně zpohodlnil poznání, že se ´přiblížilo království Boží´ a přesto se tyto zázraky tisícům svědků staly kamenem úrazu. Bylo pro ně nepohodlné přijmout tyto divy od chudého, potulného učitele, který ´neměl, kde by hlavu složil´.

„Ale odpůrci katolictví nevěří tak zcela vážně na jeho pohodlnost, poněvadž obyčejně týmiž ústy naříkají na jeho nepohodlnost“, pokračuje Durych.

„A řeknou-li, že katolictví jest nepohodlné, pak nám katolíkům, padá zbraň z ruky, a my musíme říci: ano, katolictví jest opravdu nepohodlné; pro každého z nás aspoň někdy v životě a to v dosti vážných věcech může býti a jest krutě nepohodlné.

Jenže tuto nepohodlnost uznáváme, ať chtě či mrzutě, za spravedlnost a přirozenou nutnost.

Ale kdo zase má právo vytýkati víře tuto nepohodlnost?

S tou pohodlností jest to ošemetná věc. Lidé, kteří ztratili či odložili víru ve jménu nějaké domnělé vyšší pravdy, nalézali pak náhradu v různých roztodivných počinech: pečovali o ochranu zvířat, o ochranu matek a kojenců, o eugeniku, o racionální hospodářství, o boj proti některým speciálním chorobám, o služky, o všeobecné hlasovací právo a podobné věci. Měli přitom jakousi dobrou vůli, ale toto počínání nabylo groteskního rázu monomanie, takže i takové skutky, kterých sama Církev si váží a jež ukládá katolíkům za povinnost, nabývají v jejich rukou zvláštní odpuzující fasony. Tam totiž, kde jednota mravního zákona byla zavržena, jeví se těžká snaha zachycovat jeho střep, nahodilý zlomek. Svým výsledkem mohou to být užitečné činy, svým motivem jsou to však spíše úpadkové činy než dobré činy. A pozorujeme-li to, co nekatolíci budují jako ideál dobrého snažení, vidíme řadu humánních zařízení, organisací a plánů, ze kterých čiší chlad ztrnulé revolty, nedostatek absolutního cíle, resignovaná beznadějnost, která se spokojuje vegetováním místo nadpřirozené jistoty.

Pro cíle racionalistické humanity, pro speciální zásady internacionalismu, pacifismu, sociálních, politických a eugenických reforem se má skáceti stavba katolické víry, která obsahuje všecky tyto postuláty a to ve formě mnohem ryzejší a absolutnější.“

´Stavba katolické víry´ se již skutečně začala bourat, a to zdaleka ne jen pro výše uvedené ´ušlechtilé´ cíle. Katolická víra evidentně vadila a překážela všem Antikristovým prekursorům a emisarům a ti ji začali ničit ohněm a mečem. Nadělali přitom mnoho povyku a tím katolíky oklamali. Katolíci se totiž začali naivně domnívat, že pádem nacismu a evropského komunismu ztratili nepřítele, že nyní už není nikoho, kdo by jim škodil. Jenže namísto někdejších hlučných nepřátel přišli uhlazení budovatelé „racionalistické humanity, internacionalisté (globalisté), pacifisté, sociální, političtí a eugeničtí reformátoři“ a ostatní hmyz, který pilíře katolické víry počal rozleptávat nesrovnatelně silnějšími žíravinami, než jakých používal např. Dr. Goebbels či soudruh Ždanov. Tím se stalo, že ´stavba katolické víry´ za velmi krátký čas zchátrala natolik, že jistí svatí otcové-s nejzbožnějšími úmysly a předsevzetími-se rozhodli podrobit ji radikální „léčbě“ v podobě aggiornamenta.

Co pak bylo dál, netřeba rozvádět.

O tom všem-díky Božímu milosrdenství-se Durych nic nedozvěděl a třebaže mnohé věci tušil a dokonce i správně odhadl, možnost takovéto spásonosné léčby ho nenapadla ani ve snu.

Ve dvacátých letech ani zdaleka nebylo tak zle. Ozývalo se jen vzdálené hřmění. Až z Mexika…

Durycha velmi trápí, že k nepřátelům víry patří i umělci, či snad přesněji řečeno: lidé, kteří se za umělce považují. Takovíto naši bližní škodili katolické víře již po staletí, a to „ve jménu dobra psychického“. Znovu si však připomeňme, že dvacátá léta dvacátého století byla jen ´procházkou rajskou zahradou´ proti aktuální situaci počátku třetího tisíciletí.

K 70. narozeninám Jaroslava Durycha (roku 1956) přispěl svou nádhernou zdravicí Prof. ThDr. Josef Vašica, dlouholetý Durychův přítel ještě z Olomouce. Jeho zdravice má název „Laický apoštolát Jaroslava Durycha“. Vašica upozorňuje zejména na Durychovu publicistickou činnost v Lidových listech (v jejich slavných a poctivých počátcích) a samozřejmě i Rozmachu. Byla to činnost apoštolská. Vašica chválí Durycha za jeho nesmiřitelný postoj proti ateistickým výstřelkům popřevratové české kultury a důrazně upozorňuje, že tehdy Durych bojoval proti rašícímu plevelu, který se však do časů jeho sedmdesátin rozrostl do obludných rozměrů. Tedy zhruba za pouhých třicet let.

Často mě napadá, jak by se tento Vašica zděsil poměrů současných, tj. po dalších padesáti letech. Ten stále se rozrůstající plevel nemá dnes kdo hubit, rozrůstá se geometrickou řadou a jímá mne hrůza z toho, že nyní už nezbývá, než aby se naplnilo Kristovo podobenství o koukolu a pšenici. Že nyní už je třeba vyčkat doby sklizně, čímž je pravděpodobně myšlen konec časů (ale nemusí tomu tak být), kdy samotní andělé plevel sklidí a vhodí ho do ohně. Když náš Spasitel toto podobenství vyprávěl apoštolům a naslouchajícím Izraelitům, stěží koho napadlo, že pro tento koukol, který není ničím jiným než ďáblovou setbou, už záhy nebude vidět pšenici a že neustále toho plevelu bude přibývat tak závratnou rychlostí. Kristus zajisté svým posluchačům představoval běžně zaplevelené pole, kdy snad skutečně ještě mohli hospodářovi lidé pole pročistit vytrháním koukolu. Ti lidé věděli, že v podstatě by to ještě bylo možné, třebaže se v duchu obávali negativních důsledků takového počínání. Ty jim hospodář připomenul bez obalu a oni jeho argumenty uznali.

Bude se plevel ještě dál množit? Jistěže ano, třebaže nás dennodenně přesvědčuje Boží milosrdenství, že k nejhoršímu nikdy Bůh nenechává dojít.

Nad současností dvacátých let Durych takto naříká:

„Ale i lidé nadaní jakousi intuicí pokoušejí se ve jménu dobra psychického zviklati pilíře víry. Učení o hříchu a milosti překáží určité volnosti obrazotvornosti. Teorie o helenismu nebo o právech ať rozumu či instinktů, řadí v hlavách polovičních básníků, spisovatelů a produktivních lidí. Uvádějí se samy ad absurdum, teoreticky i prakticky; závěry unikají, autoři jich ani neumějí domyslit, věty kulhají a díla se rozplývají v nicotě. Ruce i oči zhrubnou; nejduchaplnější autor nemůže se bez katolické tradice zpříma podívat do očí lidské přirozenosti; zkreslují lidský cit, chápavost jejich vystačuje jen na nižší a hrubší lidské pohnůtky; stávají se z nich neuvědomělí a neúmyslní karikaturisté či spíše pomlouvači života a světa. Stačí přečísti si různé ty spisy i dosti proslulých autorů o lásce a manželství, aby se poznala jejich duchovní inferiorita, úplný nedostatek jemnosti a těžkopádnost libertinů.“ -Horribile dictu. Ale do těchto „výšin ducha“ skutečně vystoupila jak literatura česká, tak i literatura světová, dokonce i literatura tradičně katolických zemí. Tato snad nejzřetelněji a nejvtíravěji. Aby rychle dohnala, co zameškala.

Je až dojemné, čeho všeho využívají proti katolické víře její nepřátelé. Durych si je všech těchto prostředků dobře vědom, bohužel nerozepisuje se o nich a dokonce je ani nenazývá jmény, která jim náleží. Odhazuje pouze rukavici, jako by čekal, že ji někdo zvedne. To už se však stát nemohlo; nebylo již rytířů a nebylo už-bohužel-ani gentlemanů. (Ve dvacátých letech!)

O totální absenci gentlemanů Durych, jak se zdá, ještě nebyl zcela přesvědčen. My dnes-s odstupem osmdesáti let-již víme a můžeme to i dokázat, že gentlemani vymřeli za
I. světové války. Masaryk toto období nazývá „Světovou revolucí“. Má-li TGM v této knize pravdy jen špetku, názvem tohoto svého díla trefil do černého. Ona se tehdy vskutku odehrála ´světová revoluce´, jenže trochu jinak. Ale i tato skutečnost potřebovala devadesáti let, aby už nikdo o ní nepochyboval.

Svět se nezvratně změnil.

„Byl to odpor proti víře, který zplodil všecku novodobou jalovost a frázovitost a zaplavil jí život a politiku. Tam, kde nebylo východiska z nejistoty a rozporů, vytvořila se fráze. Boj fráze proti dogmatu. Dogmat prý jest mnoho, tolik, že prý se pod nimi podstata křesťanství dusí. To by ovšem mohli posoudit křesťané sami. Ale kolik jest v životě mimo víru frází a co všecko se pod strašnou tíhou těchto frází opravdu udusilo, o tom se uvažovat nechce. Ani v nejtragičtějším případě nezavinilo žádné dogma tolik zla, jako kterákoliv fráze.

Pohodlná prý jest katolická cesta. Snad si všichni katolíci zahalují oči rouškami, aby se jim do nich nenaprášilo, aby neviděli těch krás světa mimo katolickou církev, aby se jim nezastesklo po příkladu nepřátel, aby jich nekousali komáři nepřátelského vtipu? Snad se stydí za to, že jsou katolíky?

To by ovšem od odpůrců katolictví byla přece jen domýšlivost neúměrná a svou jakostí by se nelišila nikterak od jakosti toho názoru, že katolíci zůstávají v Církvi jen za účelem časného užitku.

Čím by mohli nekatolíci lákat? Čestnější z nich se dnes jistě stydí za způsoby, jakými se dosud na katolíky působilo a působí, aby vystupovali z Církve. Bývalá zásada ´cuius regio´ měla v sobě aspoň něco souverenního, třebas siláckého; byl to boj. Ale to, co se nyní dálo, to nebyl boj, to byl obchod na burse či něco ještě špinavějšího. Mohli zlákat množství slabých a obojetných; příživníky a nespokojence. Měli kořist kvantitativní, ale kvalitu si pochvalovat nemohou. Jest to sice opovážlivé a nedovolené slovo, ale člověk by si skoro přál vidět takovou kvalitu českého protikatolického hnutí či nekatolického života, která by lákala mocným pokušením k odpadu. Toto nedovolené přání jest ovšem zřejmě nesplnitelné. Neukazuje se, že by tam na druhé straně chtělo něco zazářit a něco vyrůst.

Estétství se vytýká katolicismu.

Estétstvím ovšem může býti míněno všelicos. Je-li katolictví absolutně estetické, ač jiní nepřátelé to zase popírají-proč zase ty ostatní víry jsou tak bědně neestetické? Ale oni se neptají, čím je to. Lze vyčítati a za zločin pokládati všecko, cop, mikádo, pleš i paruku, pohodlnost i nepohodlnost, přirozenost i nadpřirozenost. Jsme církví hlupáků a pokrytců, jsme všecko možné i nemožné, jsme nespolehliví, zrádci. Posléze zní tyto výtky jako hymna ke cti víry, zpívaná zmatenými jazyky bláznů.“

–

 

V září 1926 navštívil Durych Josefa Floriana ve Staré Říši.

„Florian podrobil některé stichproby mé Katolické cesty pronikavému rozboru; ukázal mi, že některá místa jsou nejasná; jiná že připouštějí bludný výklad; posléze jiná že jsou zcela chybná; zvláště to místo, kde odsuzuji filosofii. Vysvětloval jsem, co se všecko musí bráti cum grano salis a kam se nese směr útoku. Ale Florian stál na tom, že přesnost a správnost musí býti dodržována. Zapochyboval též o účelnosti těch článků. Pro všecky ty věci má Církev své ustálené precisní názvosloví a já dosti neuměle se pokouším o formy nové. Katolíci se prý tím nepoučí. Odpověděl jsem, že jsem to nepsal pro něho, nýbrž jednak pro nekatolíky, jednak pro ty, kteří se bojí. – Lépe by bylo odkázati lidi na římský katechismus. Namítl jsem, že to sice bezvýhradně uznávám, že jest těžko pohnout lidi k tomu, aby jej četli.“

Dovedu si představit tento rozhovor. Čtyřicetiletý spisovatel už měl za sebou nějakou tu zkušenost. U Floriana obhajoval dosud nehotové publicistické a literární dílo. Či spíše jeho uměleckou kvalitu. Toto se však bál svému učiteli říci do očí.

Měli oba pravdu. Florian hájil vědu, Durych zase umění učinit tuto vědu přístupnou. Durych Florianovy argumenty přijal, protože ctil šediny svého Mistra. Florian Durychovu argumentaci přijmout nemohl, protože by se tím dopustil zrady na sobě samém. Nelze mu to vyčítat. On pro ortodoxii již přinesl nezměrné oběti, stal se jejím mučedníkem a nehodlal slevit ani milimetr.

Durych sice dále vypráví, že tento Florianův odsudek nezpůsobil, že přestal na KATOLICKÉ CESTĚ pracovat, nicméně jsem přesvědčen, že toto byl hlavní a rozhodující důvod.

Píše:

„Tato diference sama o sobě by mne neodvrátila od úmyslu dokončiti a vydati řadu těch článků. Našel jsem dobrého a milého přítele a vzdělaného theologa, který by se byl rád ujal censury těch článků, kdyby měly vyjít knižně. Za druhé bych pak já sám se nezdráhal dělati ze sebe ještě nějaký čas lidem blázna a neuměle jim vyprávěti leccos o takových věcech. Vím, že mne jakýsi počet lidí sleduje jako zvláštního blázna a z tohoto zájmu by čtli také Katolickou cestu. Možná, že někteří z nich by pak přece také jednou sáhli po římském katechismu. Kdybych měl o tom jistotu, dělal bych lidem kratochvíli a tropil bych pohoršení bez konce. Chtěl bych být jakýmsi chodícím a třebas i kozelcujícím plakátem katolictví. Neumím nic lepšího a mohu sloužiti jen tak, jak umím. Vždyť i pokrokáři slouží svému pokroku a svým modlám jen tak, jak umějí, totiž uboze, ale přece platně.“

Durych ještě uvádí mnoho dalších důvodů, proč nehodlá pokračovat v psaní „Katolické cesty“. Jen na první pohled se zdají být tyto důvody pádné. Jsou nepřesvědčivé i z toho důvodu, že jich je skutečně mnoho.

Píše:

„Nastává doba, kdy jest třeba odmlčeti se a nemluviti o věcech svatých. Dnes víra nesmí mluvit, nýbrž zářit. Dnes nelze nikoho bíti v jejím jménu, dnes je doba soucitu, který jest chmurnější než pohrdání. Ke komu z nekatolíků mluvit o katolických věcech? Disputovati s někým? Vracet někomu úder? Lehtat někoho? Ne! Víra jest příliš svatá věc.

Rozhodl-li jsem se upustit od dokončení a vydání Katolické cesty, jest to především akt pohrdání k těm odpůrcům, kteří ji vyprovokovali a kterým byla především určena. Snad se mi uvěří, že mi nedošel dech a že jsem ji v definitivní úpravě mohl podati lépe než dosud.

Ale byla určena též katolíkům, ovšem že jen těm slabým, tak trošku dost nerozhodným, dvousedadlovým a pokrčeným. Těm pak mohu s dobrým svědomím doporučit četbu katechismu, ne-li římského, tož aspoň školního; potřebují to; nevím, zda celé jedno procento katolíků v našich zemích zná aspoň hlavní věci z malého školního katechismu mimo školní děti.“

Čte se to velmi pěkně, třebaže dnes už dobře víme, že ve dvacátých letech dvacátého století víra v Československu nezářila, že to bylo jen zbožné Durychovo přání. Silně tvrdohlavé.

Četba, či spíše studium katechismu mělo nesporný význam, a to i četba katechismu školního. Tehdy byl katechismus pro všechny katolíky bez výjimky závazný. O novém katechismu se dnes říká, že jeho sestavení a vydání bylo posledním úspěchem tradicionalistů. Modernisté prý byli v zásadě proti sestavování jakéhokoli katechismu. Na každý pád mi nový katechismus připadá jako příručka katolíků, z níž by se dovídali, jak asi by měla vypadat jejich víra. Mnohem zřejmější je však skutečnost, že Durychova Katolická cesta je po všech stránkách zajímavější četba, která samozřejmě k četbě a studiu katechismu může přivést.

Pokud tedy toto Durych považoval za solidní důvod, proč že ustává v psaní Katolické cesty, pak mne tím rozhodně nepřesvědčil.

A dále:

„…jak já vlastně přijdu k tomu, abych mluvil o věcech, pro které nejsem kompetentní? Mohl bych býti výpomocným spolupracovníkem, ale nechci býti jako ten kostelník, který starému osmdesátiletému knězi u oltáře napovídal, co má dělat, aby to nespletl, když už stářím ho opustila paměť i smysly. Pustil jsem se trochu nerozvážně do věcí, které by kněz mohl říci lépe a lepším právem. Nechci provozovat fušérství v theologii.“

Zajisté jen takový kněz by mohl národu ukázat jeho ´katolickou cestu´, kdyby byl zároveň výtečným spisovatelem a především zkušeným publicistou. Kde ho vzít?

Kdyby mně Bůh dal takovou milost, abych stařičkému knězi směl napovídat a ukazovat mu místa v misále, která má přečíst, byl bych šťasten; protože to bych měl v Božích očích jen o trošičku méně ceny, než tento přestárlý, zato však hrdinský a statečný kněz, který se nechá z kostela vynést „nohama napřed“, místo toho, aby odešel na odpočinek.

Ani toto odůvodnění se Durychovi nepovedlo.

Dále:

„…nemám na to kdy. Psáti o katolické cestě, toť úloha pro světce. To znamená obětovati každé jednotlivé slovo Bohu. Vložiti do toho celou duši a celý život. To nelze psáti na kvap jako novinářský článek, to vyžaduje askesi, bdění a zpytování. A já na to nemám kdy. Ne proto, že by mi tyto věci nebyly nanejvýše drahocenné, ale proto, že jsem byl povolán k něčemu jinému, totiž k umění; jest to sice méně, ale to jest mé pravé povolání a určení a proti tomu se nedá nic dělat…“

V pozdějších letech musil Durych mnohokrát dokazovat, že čas si člověk musí umět najít a to i tehdy, když ho najít nelze. To mohu samozřejmě dosvědčit a nebylo by to svědectví obveselující.

A jak se člověk dozví, k čemu že byl skutečně povolán?

„…jest jakási potřeba odpočinku. Pracoval jsem snad nejpilněji ze všech dělníků Rozmachu až do určitého přepjetí sil; to napsání těch článků není všecko; člověk se moří čtením, pozorováním, uvažováním, čekáním, nadějí, steskem, osamělostí i nebezpečím. Přijde chvíle, kdy člověk potřebuje nějakou dovolenou, ne aby si odpočinul, ale aby se znovu soustředil a znovu nabral sil… i práce publicistická musí býti tvořivá… Práce pasivní zotročuje a otupuje; práce aktivní vyžaduje určité stravy a touto stravou je občasné mlčení a samota; dobrovolná klausura.“

To je hluboce vážný povzdech uštvaného člověka. Nicméně sám Durych tu říká: občasné mlčení, nikoli odmlčení trvalé.

A ještě:

„Psát o náboženství – toť stálé vydávání se v nebezpečí, že přestoupíme zákaz: Neházejte perel sviním!“

Kdyby tento zákaz platil absolutně, nebylo by dobrých básníků.

„A posléze… snad hlavní věcí byla určitá chyba taktická. Nač bylo třeba dělati z katolické cesty improvisaci pro čtenáře, když by bylo bývalo mnohem lepší a účelnější trochu rozhrábnout tu provokující cestu střední? (Viz úvod I. dílu „Katolické cesty Jaroslava Durycha“.) Nač se dovolávat Církve a věcí posvátných, když stačil kopáč obyčejné logiky a obyčejné ironie na to, aby střední cesta pozbyla kreditu? Jíti proti střední cestě cestou katolickou, to bylo přece snad jen trochu málo katolicky sebevědomé; tyto profanace katolického jména, neoprávněná hyperbola; nač tahat na to takový těžký kalibr?…“

Prvotní impuls ke „Katolické cestě“ dal zajisté nebožtík Ferdinand Peroutka v službách Karla Čapka (či naopak?). Nic naplat, to nebyli ledasjací protivníci! Ale jinak-a mně doopravdy se takto Durychova Katolická cesta jeví-toto Durychovo dílo bylo určeno především katolíkům, i když jen těm „nerozhodným, dvousedadlovým a pokrčeným“….

–

Durych tedy svou rozpracovanou Katolickou cestu odsoudil ke skartaci. Z mnoha, až z příliš mnoha důvodů. Více méně jediným důvodem však byl odsudek Josefa Floriana. Ten byl nespravedlivý. Florian nebyl žádný teolog a už vůbec nebyl spisovatel. Neměl žádné právo toto dílo zakazovat. Zakazovat ovšem směl, neboť učitelé smějí dávat zákazy svým žákům.

Jak neomluvitelně se Florian mýlil, dokazuje tato poslední kapitola Durychovy Katolické cesty.

 

„Kdo prý jest katolíkem, tím samým jest poddaným římského papeže, tedy cizí, zahraniční moci, která žije v nepřátelství s československou republikou a vydává nařízení, která přímo odporují československým zákonům; tím jest prý každý katolík přímo zavázán k boji proti tomuto národu, státu atd. Katolíci tedy jsou zásadní velezrádci.

Těmito slovy se vlastně jen podle pravdy dokumentuje snaha, aby tento stát byl vystavěn přímo jako bašta proti katolické církvi. Za hlavní dějinný úkol československého lidu se prohlašuje boj proti Římu.

Církvi katolické se vykládá ve zlém její internacionálnost. Jest to výtka příliš nestydatá. Pěkně se mluví o domácí vládě, o tom, že vláda nad věcmi národa se vrátila do rukou národa, o integrální moci národní a státní, o absolutní nezávislosti politické i kulturní a o jiných podobných věcech. Ale jednak jsou s tím spojovány omyly, jednak lži. A těmto lžím mají sloužiti skvělá hesla nacionalismu, hanobená v svatokrádežných spárech.

Předně ti, kteří se dovolávají integrální moci státní proti Církvi, jsou lidé hrubí a podvodní, i když se marně zdobí titulem, hodností nebo funkcí. Integrální moci státní nejen tu není, ale i každá snaha o její uskutečnění byla by krajně nepříjemná těm, kteří nejvíce se jí dovolávají ať proti Římu či proti Moskvě. Správa věcí veřejných jest věc až příliš kompromisní a otrocky závislá na různých efemerních situacích různých států cizích, než aby sebe menším právem si mohla přisvojovati nějakou speciální československost, leda by se charakterem československým mínila bezcharakternost, zásadovost bursovní. Nelze mluviti o české autochthonní politice domácí, zahraniční, kulturní; nelze mluviti o speciálním československém poslání, o státní myšlence, o jakémkoliv programu. Není takových věcí; jednak pro duchovní neplodnost těch, kteří pouze svými fysickými těly, v nichž vlastně vůbec ducha není, zastavují nebo mění směr chudého a lenivého životního proudu ve státě, jako když několik tlustých neohrabaných lidí si v létě sedne do potůčka v olšinách, jednak proto, že duchovní život se ubírá jinými isobarami a opravdu živým a živoucím lidem pomalu začíná býti lhostejno to, co se děje v pásmech nižších a vedlejších.

Ale to by byly pouhé defekty inteligence horlitelů proti internacionálnímu rázu církve katolické. Jsou však defekty horší, kterých nelze odpouštět ani lidem zaostalým a slabomyslným, totiž defekty čestnosti. Nemohou-li tito lidé poukázati na žádné reální, integrálně české snahy, které by jim propůjčovaly ať sebe pochybnější, ale přece jakýs takýs mravní titul k oposici proti internacionalisujícímu vlivu katolické církve, jest to jen skrovný právní nedostatek proti faktu, že není nikde lidu, tak slepě a zbaběle propadlého všem internacionalisujícím maniím jako v těchto zemích. Od prvního do posledního písmene v slabikáři politického a kulturního vědění všecko křičí a řve cizotou a cizinectvím nejhoršího zrna a nejzchátralejší jakosti. Není v něm jediné české myšlenky, jediného českého slova, celá morálka národní jest jen nejhorší odpadovou tekutinou cizozemských fabrik. Vládne tu takové množství internacionál, že tu skoro již nezbývá místa pro nic českého. Pojem češství i československosti, ba i domáckosti jest perhoreskován. Liberalismus, socialismus, konstruktivismus i reformismus, jakmile se ocitnou v českých mozcích, dosahují ohyzdnosti, vzácné po celém světě. Oficiózní národ, který nemá již nic vlastního než jakousi řeč, kterou beztak považuje za věc nouzovou, přisuzuje si právo ozývati se proti internacionálnímu rázu Církve.

Mužové, kteří chtějí mluviti a mluví k zamýšlenému prospěchu autority státní proti autoritě církevní, nedorostli ještě ani k zdánlivé úctyhodnosti, které je třeba k takovým funkcím. Nemají dosti intelektu, aby si sami představili svůj fysický a duchovní obraz ve filmu dějin. Nejsou dost stateční ani dost poctiví, aby připustili, že jejich potomci budou tento film, jejich tváře a jejich jednání pozorovati zdáli s pocity úžasu, studu a hanby nebo i s posměchem či s ledovou ironií. Většinou však nemyslí na svou památku v dějinách, nýbrž jen na přítomnost.

Žijeme v jednom ze států, jejichž ideálem jest, aby Církev byla poddána národu a státu. Bylo zde již dosaženo jakéhosi reálního úspěchu. Národ si udělal svou národní církev, která dobrovolně slouží státu. Není třeba proti této církvi bojovati a kritisovati. Až jednou některý příslušník této národní církve napíše její pragmatické dějiny, stačí, když se toto dílo přeloží pak do některé světové řeči zcela sine ira et studio, nechť potom cizina soudí sama. Nebude souditi pak tuto národní církev, nýbrž tento národ, který ovšem žvavě praví, že si od ciziny nenechá předpisovati.

Národ, jejž žinýruje vlastní národní a státní vědomí, který se vrhá ne v tu internacionální všeobecnost, která spojuje všecko lidstvo v jedinou rodinu, nýbrž v pouhý internacionání kal, staví se proti internacionále katolické a nestydí se při tom za to, že jest k tomuto postavení nucen před očima světa za bílého dne bičem nacionálních impressariů protikatolické internacionální manéže. Nestydí se za to, že tyto falešné skoky provádí ne ze své přirozenosti a zaujatosti, ale hlavně pro krásné oči pochybných veřejných i zákulisních vladařů světa zahraničního. Pro mdlý, hladový, komediantský zisk, jako když opice tančí v hadrech na ulici, aby od diváků vybrala potupné krejcary pro své majitele. Národ, který by se stejně lehce prodal Turkům i Japoncům, kdyby tito uznávali užitečnost takového podniku.

Tím se praví jen to, že nikdo nemá u nás práva mluvit proti internacionálnímu rázu Církve ve jménu nacionality a státní integrálnosti.

Snad by se nechalo proti němu něco namítat, kdyby poměry byly jiné než jak se skutečně ukazují; kdyby totiž skutečná a opravdová snaha o úplnou nezávislost a samostatnost v tomto státě se reelně uplatňovala, třebas ne hned, se žádaným úspěchem. Pak by se mohl takový odpor uznat za logicky přípustný. Anebo kdyby se to u nás s kteroukoliv jinou internacionálou mínilo jakž takž čestně a vážně, mohly by se takové internacionály kriticky srovnávati. Prakticky se takového stavu už asi nedočkáme. Připusťme jej tedy teoreticky.

Viditelná církev jest jen částí Církve a to tou menší částí; větší část Církve jest neviditelna. To jest jedna věc, kterou třeba míti na paměti. Co se týče té viditelné části, skládá se z různých lidí; na většině není to vidět, že jsou katolíky; nemají zvláštního, stálého viditelného znamení a podobají se lidem ostatním; jiná část nosí kněžské roucho. Pod slovem „církev“ se míní často jen administrativa církevní; míní se papež jako předseda, kurie jako správní rada, provinciálové a preláti jako zástupci, nunciové jako agenti, ostatní duchovenstvo jako zřízenci; činnost Církve se vidí v její diplomacii, administrativě, v lokálním postupu, v poměru k občanským institucím a k jiným společnostem. Jsou-li pronásledováni katolíci v Mexiku, pohoršují se tím třebas katolíci někde v Belgii. Ale to jest jen výsek života církevního; podobné zřízení může míti kterákoliv a jakákoliv společnost. V korespondencích, apelacích, v úpravě diplomatických a právních styků jest vlastně jen ta nejmenší část podstaty. Jest mnoho dobrých katolíků, kteří nemají o těch věcech ani vzdálené představy. Podstata je ve víře a ta je transcendentní. Potírat Církev, to neznamená jen potírat Řím, preláty, kněze a exponované laiky, to znamená boj proti známým i neznámým katolíkům, živým i mrtvým, boj i proti té Církvi neviditelné. Proti víře se bojuje tenkrát, je-li uznána za škodlivou.

Církev katolická se nepovažuje za jednu z církví nýbrž za Církev jedinou. Tady není kompromisu. Buď její Zakladatel byl Bůh, nebo si úplně právem zasloužil potupnou smrt na kříži a dnes by si ji zasloužil právě tak. Slova o tom, že byl jedním z nejlepších duchů lidstva, vycházejí z mozků shnilých a z úst zbabělých; odpustit by se mohla jen pohanům. Proto Církev hájí své učení o samospasitelnosti a svrchovanosti nad veškerým lidstvem a všecky ostatní církve považuje za nepravé, se kterými se nelze dohodnouti na polovic, nýbrž které jsou vybízeny k úplné kapitulaci. Tím činí rozdíly mezi lidstvem, kterých nečiní stát. Katolík musí aspoň v některých věcech jinak posuzovat katolíka a jinak nekatolíka.

Mezi Církví a lidmi mimo ni jest určitý poměr; buď určitá inklinace nebo určité nepřátelství. Není však cesty střední; lhostejnosti Církev nezná. Tyto momenty mohou působit na vnitřní život v národech a státech.

Mohly by působit na škodu státu. Víra sama jest určité privilegium a podle ní se lidstvo dělí na privilegované a profánní. Vědomí toto posiluje i sebevědomí a tím i vitalitu. Vždyť jest to vidět i u židů, kterým vědomí privilegia o vyvoleném národě dodalo vitalitu úžasnou. Ale i církve odpadlé mají svou vitalitu, někdy dosti mocnou, ale ta má jiný ráz; jest to vitalita odboje a vydráždění svobody a hazardní odvahy.

Boj trvá a církev katolická nemůže uzavříti mír; pro ni mír vestfálský neplatí; nemůže uznati ani to, že by platil pro státy. Nemusí uznávati toleranci, poněvadž tolerance popírá nebo obmezuje její práva. Všecko právo jest na její straně. Ale právě proto, že má svrchovanost práva, může používat i svého práva k milosrdenství. Prokazuje milosrdenství, aby nehynuly životy, dopouští některé ústupky a kompromisy, nelpí na úplném a důsledném dobývání některých svých práv. Nečiní tak ze slabosti a její moudrost není chytráctvím. Jedná ze své noblesy.

Stát smíšený může to nelibě nésti. Mnohé církve se považují za sestry a za rovnocenné. Těžko jest jim tolerovati církev, která odmítá uznání rovnocennosti. Těžko jest jim snášet to před pozorujícími zraky katolických občanů téhož státu. Vědí, že tu není věčné smlouvy, věčného míru. Kdykoliv se boj může obnovit a forma milosrdenství může ustoupit formě spravedlnosti. Může nastati boj mezi občany téhož státu. Stát si toho nepřeje a nebezpečí vidí v církvi katolické právě pro tuto její neochotu k definitivnímu kompromisu.

Jest to jaksi nepříjemná věc pro státníky, ale spíše v teorii, než ve skutečnosti. Ve skutečnosti čili v dějinách vyhlíží to poněkud jinak. Nesmiřitelná církev katolická jest schopna velkého a dlouho trvajícího milosrdenství, shovívavosti a mlčení. Katolíci mohou milovat nepřátele své, mohou s nimi pracovat a nevidět jejich nekatolictví více než jest z opatrnosti nutno. I tenkráte, jsou-li v menšině, pro určité dobro celku mohou býti oddáni společnosti, národu, státu; jsou učeni poslušnosti a kázni, trpělivosti a sebepřemáhání.

Na druhé straně nikde tolerance nebyla tak skvělá jako na papíře. Církve, vzniklé z odboje, hlásající svobodu svědomí a rozumu, vynikají dosud fanatickou nesnášenlivostí. Není krutějších a krvelačnějších lidí nad hlasatele všelidské kultury a nad bojovníky za svobodu přesvědčení a rozumu. Nejnetolerantnější lidé jsou hlasatelé tolerance. Projevy českého tisku v těch věcech by si zasloužily pozornosti historie. Nebyl-li dosud u nás Řím souzen a odsouzen ohněm a mečem, nelze za příčinu toho považovat nedostatek dobré vůle. Té by bylo nadbytek a tak zvaná vysoká i střední inteligence by s gustem přihlížela ať již z diskretních zákoutí anebo zcela veřejně. Neboť nikdo už se nemýlí krásnými slovy.

Nyní se však jedná o pravou funkci katolické internacionály. A ta má dvě vlastnosti.

Předně tu, že katolická církev nezpůsobuje žádnou internacionalisaci podle obecného smyslu, která porušuje národ nebo stát; ba že naopak katolická církev jest mnohem spíše způsobilá k tomu, aby národu a státu dávala svou vitalitu vlastní. Mohlo by se tvrzení obrátit a říci, že katolická víra spíše povzbuzuje a stupňuje národní a státní šovinismus. Cítí-li jednotlivec v sobě působení víry na své sebevědomí, což teprve kolektivum! Katolická víra jest aktivní a aktivizující; není to víra, která sebevědomí zúžuje, jest v ní dosud místa pro avancement lidí, neboť hlásá hierarchii a to nejen administrativní.

Za druhé tu, že její internacionalisační působnost jest mnohem přirozenější a ušlechtilejší než působnost všech jiných internacionál, jejichž cíle jsou mlhavé a metody násilné a dobrodružné. To, po čem tyto se křečovitě pachtí s použitím všech, i pochybných prostředků, jest již dávno jasno v celé úplnosti a v primérní moudrosti učení církve katolické. Katolická církev chce tvořit a také skutečně pomáhá tvořit z lidstva jednu rodinu, vrací svobodu, svobodu kázně a kázeň svobody, naplňuje či pomáhá naplňovati všecky ideály lidstva a nezbavuje při tom lidi jejich přirozenosti tak jako to činí filosofie a vědy sociální a příbuzné. Právě šíře jejího rozhledu a hloubka její svobody jí umožňuje, aby poskytovala blaho individuální, blaho státní i blaho všelidské, aby se v jejím světle a teple rozvíjel sám pro sebe poustevník, umělec, vynálezce a vůdce, i obec, národ, stát, třída, i obec celého světa, veškeré kolektivum. Jediná umí nikoli smířiti, ale přirozeně a harmonicky sjednotiti systémy, kterých nesjednotí žádná vůle a chytrost pouze lidská. Neboť jest katolická, to jest způsobilá pro všecky časy, země a lidi, za všech okolností.

Církev jest nad státem. Není to popírání svrchovanosti státní, leda by jím byla i slova: Adveniat regnum tuum! Jen úředník či správce zřejmě a okázale zlé vůle mohl by v této tesi hledati ponížení státu. Církev má mnohem vážnější věci na starosti, než aby se pletla do administrativních záležitostí, které stát si může udělat bez ní; pracuje-li tato administrativa proti ní, musí se ovšem bránit, ač je lépe, ozvou-li se v takovém státě katolíci jako jednotlivci dříve než je nucena tak učiniti církev z úřední povinnosti.

Ale v takových sporech se světu nikdy nejedná o principy. Pohnůtky bývají jiné a idea svrchovanosti státu jen pouhou záminkou. A začne-li se někdo dovolávat svrchovanosti státu proti Církvi, obyčejně tím kryje buď nějakou špínu nebo ctižádost podezřelého rázu.

Církev není něco heterogenního, co je mimo nás jako jiná rasa, jiná třída lidí s přísnýma a zvláštníma očima, kterých musíme zasmušile poslouchat. Církev-to jsme přece my, ona je v nás a její hlas je též hlasem našeho svědomí.

V našich modlitbách se nazývá Svatou Matkou, což jest jméno krásné a něžné i vznešené, které všecko obsahuje a všecko vysvětluje.

Katolíci ji přirovnávají k panně z Velepísně; nepřátelé ji líčí jako starou a zlou nestvůru. Ona jest pro všecky, i pro ty nekatolíky. A každý v ní vidí svou vlastní duchovní tvář; i její nepřítel; jaký jest kdo sám, takovou se mu jeví i tvář katolické církve. I toto zrcadlení jest její tajuplnou a božskou funkcí.

Církev přijímá národy, uznává státy, chrání lidské dílo; v ní se neděje žádná nivelisace; nepokoušela se nikdy o setření přirozených vlastností a funkcí lidských, nýbrž jen o jejich regulaci. Nesjednocovala lidi různých jazyků v jeden národ jednoho jazyka, nýbrž v jednu rodinu jedné víry. Správa Církve zachovávala vždy určitou přirozenou mez ve svém zásahu do věcí politických; věděla, co může spraviti sama a co je zase nutno ponechati na vůli Prozřetelnosti, znala hranici mezi moudrostí lidskou a božskou a v té věci se jí obdivují i její nepřátelé. Právě přirozená moudrost lidská dosáhla v ní nejvyššího stupně. Církev viditelná-to jsou lidé a národové a také oni sami se v ní spravují. A nejvyšší správa Církve jim nikdy nebrání ve svobodě rozhodování, není-li k tomu nucena z příčin obzvláště vážných, jejichž spravedlnost vždy bývá uznávána, třebas někdy až pozdě. A tam, kde Církev uznává stát s obyvatelstvem různého vyznání, nelze nikdy mluviti o nedostatku noblesní konciliantnosti na straně její.

Církev ponechává státům právo války; na té i oné straně může kněz žehnati zbraním a není-li spravedlnosti či nespravedlnost nade vše jasna, hlava Církve zachovává neutralitu. Uznává, třebas s bolestí, válku za zjev přirozený, jehož vývoj záleží na vůli Boží. Nepřisuzuje si moc, která jí nebyla dána. Neučí a nedovoluje učiti, že by bylo možno války definitivně znemožnit, poněvadž by to odporovalo slovům jejího Zakladatele o posledním čase. Tím však uznává svobodu národů a států. Netvoří jejich osudy; jen je pomáhá zřídit, pokud se jí svěřují.“

 

 

 

(Skončeno dne 2. srpna 2002)

Leave a Response »

 

Katolická cesta Jaroslava Durycha, díl devatenáctý Neděle, led 2 2011

IX. HLAVNÍ ÚKOL

 

“ — JEN KATOLICTVÍ MŮŽE TUTO ZEMI OBNOVITI A ZÚRODNITI —-„

Do dnešního dne, to jest do poloviny měsíce června 2002, kdy je tato kapitola psána, nebyla dosud v žádném ze tří dosud vydaných sborníků Durychovy publicistiky uvedena stať „Hlavní úkol“, poprvé a naposled uveřejněná ve 14. čísle III. ročníku ROZMACHU, dne 15. září 1925. Stať nebyla podruhé publikována ani v žádném z časopisů.

Není se příliš co divit. Tuto stať nemohou strávit ateisté, ani nekatolíci, nemohou ji akceptovat ani lidé nábožensky lhostejní a snad nejspíše ji musí odmítat katolíci. Tj. takoví katolíci, které si z nás přál udělat II. vatikánský koncil (či spíše jeho „DUCH“) a ovšem i naše česká biskupská konference. Stať „Hlavní úkol“ je ultramontánní, fundamentalistická, netolerantní a neekumenická, zpátečnická, neúnosně provokativní, zastaralá…, modernímu člověku naprosto nepřijatelná… Atd. atd.

Tato stať platí v Durychově životě právě tolik jako jeho programová deklarace, kterou jako asi 22letý student formuloval na blíže neurčeném místě a za neznámých okolností. Bylo to natolik důležité, že to Durych zaznamenává (sám o sobě píše ve třetí osobě a to ve svých „Vahách života a umění“ na str. 82).

„Před lety, když autor ještě nebyl autorem, někdy před rokem 1912 svěřil se svému nejlepšímu příteli Jaroslavu Voráčovi, že mu nezbývá jiného než úplně se oddati katolické církvi, k níž měl dosud vztah jen mladicky neustálený a nepřesný…“

„Hlavní úkol“ Durych napsal o 17 let později, ale to již nedává úkol sám sobě, nýbrž celému národu.

„Katolická vůle se musí státi jedinou energií národní, katolická víra musí býti základem veškerého života, práce, snažení, moci, vlády a pak všech těch dalších věcí, které z dobrých základů mohou vyrůstati.“

Tyto věty jsou hned z prvního odstavce stati, je to vstup nekompromisní, nepřipouštějící diskusi. S takovýmito větami jsme se setkávali v Durychových článcích, které psal ještě zcela nedávno pro Lidové listy. Od redaktorů Lidových listů se mohl nadít, že mu budou leccos škrtat-přece jen to byl tiskový orgán lidové strany-zde, v Rozmachu, se ničeho takového obávat nemusil. A také, po právu, ve stati Hlavní úkol, se dostalo lidovcům takového ocenění, na jaké lidovci ani jiní političtí katolíci nedokázali hned tak zapomenout. Takovou „nakládačku“ jim Durych v Lidových listech uštědřit nemohl, to se dalo udělat teprve v Rozmachu.

Nejprve se Durych trefuje do ateistů:

„Jest třeba zatlačiti všecko, co není katolické, na toto místo, které tomu patří. A toho místa je velice málo… Katolictví jest jediná skutečná moc a vlastně není žádné jiné moci mimo ně. Jsou sice ještě všelijaké jiné moci fiktivní, které se rozmohly v dobách úpadku, ale tyto moci nemají nároků na stálost. Nemají vůbec nároků na existenci ani na místech podřízených a vedlejších. Katolictví je může vedle sebe pouze trpěti a to nikoliv ze spravedlnosti, nýbrž spíše z jakési soucitné shovívavosti.“

„Nekatolictví“ a ateismu v jeho nejrůznějších podobách byly u nás dokořán otevřeny dveře Josefovým tolerančním patentem. Před tím, po dobu téměř půl druha staletí bylo v našich zemích nekatolictví a ateismus jen jakousi bezhlavou chimérou, o které se sice vědělo, se kterou se sice v řadě míst našich zemí musilo i nesmlouvavě bojovat, ale byla to vskutku pouhá chiméra. Dalo by se snad i říci, že odpad od katolictví, natož pak koketování s ateismem, bylo cosi nepatřičného, zbytečného, hloupého. Vláda posledních Habsburků, t.j. vláda Leopoldova, vláda Josefa I., Karla VI. i Marie Terezie nebyla nijak požehnaná: dobře se nedařilo nikomu. Tito vladaři vládli sice „z Boží milosti“, ale to bylo spíše jejich zbožné přání než skutečnost. V polovině 17. století Habsburkové překročili svůj zenit a od té chvíle je stíhá jeden neúspěch za druhým. Habsburkům se nedařilo už nikde: žádná země pod jejich žezlem nevzkvétala.

Jejich špatná vláda, či spíše jejich formální vláda, kterou by bylo možno nazvat faktickým bezvládím, vynikala konservatismem, který neměl ve světě obdoby. Své propůjčené hřivny sice zachovali, ale takovým způsobem, který si křesťan nesmí dovolit. Zakopali je do hnoje. Jejich nejcennější hřivnou byla katolická víra, která byla v jejich říši natolik rozšířena, že mohla denně přinášet užitek spíše stonásobný než jen desetinásobný. Byla však pohřbena velmi hluboko. Tím sice byla chráněna před nepřáteli, ale nikomu neprospívala.

O vládě posledních Habsburků se říká mnoho nelaskavého a to po právu. Se svou vládou si v podstatě nevěděli rady. Kristus nepřišel nastolit mír, jak se dnes často říká, nýbrž boj a ten, jak známo, se neobejde bez obětí. Ještě žádnému vladaři se nepodařilo nastolit „věčný“ a „trvalý“ mír. Toho se dočkáme až na onom světě. Kterýkoli, třebas i nejzbožnější vládce, jestliže se pokusil přechytračit Krista, nikdy nedopadl dobře, vždycky se mu postavilo do cesty něco, co s jeho ´trvalým mírem´ mělo tuze málo co společného.

Výše jmenovaní čtyři poslední habsburští panovníci byli věřící katolíci. Chránili sice katolické náboženství, ale učinili je nesvobodným, poplatným, vskutku zaživa pohřbeným… V našich zemích se však přičinili o restauraci katolicismu, což jim nutno přičíst k dobru. Téměř 150 let prožívali čeští katolíci v klidu, který bylo možno nazvat klidem před bouří, ale i tento klid byl horkokrevným a zdivočelým Čechům ku prospěchu.

Pak nastal zlom. Je pravdou, že Češi s ateismem spíše jen koketovali, než aby ho přijali jako spásu. Je ovšem také pravdou, že není radno tahat čerta za oháňku a to naši nerozumní předkové dělali rádi, ba i s jakýmsi sportovním zaujetím. Od poloviny 19. století to již mělo blízko k bontónu. Naši pra-pra-dědové si nepročítali dost pozorně svá zpovědní zrcadla, aby se včas poučili, že hříchem je už „pouhé vyhledávání příležitosti k hříchu“.

Co k tomu říká Durych?

„Dost dlouho se našemu národu namlouvalo, že není katolický. Ale nastala již doba, kdy jest nutno toto počínání pronásledovati jako zákeřnictví a podvod. Dnes už vidí i krátkozrací rozdíl mezi mohoucností katolickou a nekatolickou. Ale nechce se jim ustoupit, nechce se jim do stínu, do pense, do chorobince pro nezhojitelné nemocné. My to chápeme; jsme lidé a musíme se trochu vžíti do stavu lidí, kterým jejich bludy a podvody zrezavěly už nejen v duši, ale i na těle. Mnozí už v lepších a ovšem též v hořkých okamžicích poznání vidí, že zašli na klamnou cestu, ale dokud neumřeli, doufají že umřou aspoň na tom místě a v tom okamžiku pouti, kdy se ještě nebude vidět úplná pohroma. Jest to jako když těžce nemocný kapitán vyjede s lodí, plnou cestujících, z přístavu, ač ví, že loď jest chatrná a nejspíše se potopí před cílem; on však doufá ve svou nemoc; ví, že brzy umře, a myslí si, že umře na svou nemoc dříve, než se ta loď rozsype. Člověk rád umírá smrtí, která se aspoň podobá smrti přirozené a rád by k ní došel co možná nerušeně a se všemi svými pohodlnostmi a zvyklostmi. Tak je to s velkou částí toho protikatolického podnikatelstva u nás. Oni vědí, že nemohoucnost mohou zamaskovat už jen mluvením, šablonou a kulisou, ale žili v tom už příliš dlouho a ode všech lidí nelze žádat odvahu k doznání…“

„…v politice, v mocenské organisaci, v kultuře i v národním díle jsou všude jen vyprahlé pouště, jejichž oasy jsou ryze katolické… Kam šlápne nekatolík, tam sedm let tráva neroste.

Ale protikatolické hnutí ukázalo nejen svou neplodnost a neschopnost, ale i svou zhoubnost a úkladnou ničivost. Učinilo z našeho lidu sběr zbabělců, kretenů, šplhavců, keťasů a licoměrníků, rdousilo národního ducha, zapletlo národ do osidel mezinárodních podvodností, zkazilo mu krev a podťalo nohy; učinilo z něho stádo, které není schopno boje ani obrany, které je schopno jen utíkat, odhazovat zbraň, zrazovat nebo křičet o pomoc k Evropě a dovolávat se ochrany hranic a odzbrojení nepřátel. Kulturu a duchovní svobodu utlačovalo jako balvan. Žádná reakce nebyla kultuře, vědě, umění a svobodné práci tak poťouchle a zavile nepřátelská jako protikatolický směr. A hledíme-li na druhou stranu, vidíme, že neprokázal-li národu nějaké dobro katolík, neprokázal mu je nikdo. Nekatolíci jen tenkrát sloužili národu dobře, když nejednali proti katolictví nepřátelsky a když se spíše dle jeho vzorů řídili.

Protikatolické hnutí padá z blamáže do blamáže v případech den za dnem hojnějších, viditelnějších a obecně známějších. Stává se světovou ostudou a hanbou našeho národa a státu. Domácí ostuda už jest stav příliš obvyklý…“

Nejde tu jen o kritiku nekatolíků; Durych se tu pokouší i o analýzu jejich jednání a to nikoli zcela úspěšně. Především zde Durych nekatolíky a jejich jednání neposuzuje toliko z hlediska přítomnosti, nýbrž i z hledisek 16. a 17. století a to není správné. Za dobu 400 let se národ jaksepatří dokáže proměnit a zdaleka nejen národ český. Kam se např. poděla statečnost francouzská, bojovnost severských národů, co se stalo s povahou italskou a španělskou?

Co vytýká Durych protestantům, občanům „vyznání československého“, občanům „bez vyznání“, mohl by s klidným svědomím vytknout i katolíkům. Ale přece jen se málem derou do očí slzy. V dvacátých letech, kdy byla tato stať psána, měli katolíci ještě sebevědomí. V tu dobu ještě jakž takž omezovali přirozenou lidskou touhu po nezákonném zbohatnutí. V soudních síních jen tuze neradi křivě svědčili před Kristem, visícím na kříži, rádi sice vyhledávali flirty, navštěvovali hampejzy, ale raději jen za snížené viditelnosti. Alespoň určitá část katolických snoubenců si až do svatby zachovávala panenství a dokonce i panictví. Rozvodem řešívali jen ty situace, kdy už by jim zbývala jen sebevražda. Katolíci byli přece jen vázáni Desaterem na rozdíl od nekatolíků, kteří si s tímto souborem Božích přikázání mnoho starostí nedělali. Tyhle rozdíly dnes již zcela vymizely. Ve svých hříších nacházejí dnes nekatolíci v katolících bratry.

I ve dvacátých letech katolíci mnoho hřešili a tím se navenek od nekatolíků jen pramálo lišili. Přesto však tu byl významný rozdíl. Většina katolíků se ze svých hříchů zpovídala. Kvůli zpovědi jsme přečasto považováni za pokrytce a podvodníky. Chodíme prý ke zpovědi, třebaže dobře víme, že znovu a znovu upadneme do hříchu. Nad svými hříchy prý jen máváme rukou: „vyzpovídám se a budu bez hříchů“. Není to tak. Zpověď má léčivé účinky a je-li vykonána upřímně, dokáže s duší udělat zázraky. Bohužel, ve dvacátých letech chodila ke zpovědi aspoň jednou za rok (jak je katolík pod těžkým hříchem povinen) veliká většina katolíků. Dnes už tomu tak není. Ke zpovědi chodí jen malá menšina a není to tím, že kněží je méně nebo že by snad katolíci méně hřešili. Svatá zpověď je podceňována a znevažována.

Mnoho se změnilo za osmdesát let v neprospěch katolíků. A tím se pak většina Durychových invektiv vůči nekatolíkům stává samoúčelnou. Durych katolíkům věřil víc, než si zasloužili, dále pak netušil, že nekatolíků, tj. jinověrců ubude mnohem víc než katolíků a jako mor že se rozroste počet občanů „bez vyznání“.

Vzpomínám si, že ještě ve třicátých letech se na mé spolužáky bez vyznání, kterých nebylo nikdy příliš mnoho, hledělo s despektem. Tito hoši nechodili na náboženství, měli volnou hodinu-často i uprostřed vyučování a tu dovedli okázale využít k lecjakým lotrovským kouskům, což jsme jim hořce záviděli.

–

Ve stati „Hlavní úkol“ Durych nijak moc katolíky nechválí, ale naplno uctívá katolicismus.

„Ukázalo se, že jen katolicismus jest u nás schopen myšlenky, plánu, tvoření, práce a moci. Marno jest přehrabovati se v řadách jeho odpůrců a hledati tam zrno, ze kterého by mohlo něco vyrůsti.“

„…Není jiné naděje, jiného cíle, jiného smyslu politického, kulturního, mocenského, národního a státního, než obnova práv katolictví, jakožto jediného náboženství, jediné moci a jediného základu. Jest třeba prohlásiti, že tento stát katolickým býti musí za každou cenu…“

„…Není tu jiné kultury, kromě katolické. Mimo katolictví tu není nic. Budoucnost národa a jeho dějiny jsou určeny tím, že se musí okázale vrátit ke katolictví a to nikoliv k nějakému katolictví upravenému, nýbrž k tradičnímu. Jest třeba ukázati celou zbabělost a nízkost všeho toho, co se dosud stavělo na protikatolických základech a vyvraceti to z kořene bez ohledu na kteroukoliv stranu. Jest třeba učit pohrdání dosavadní slávou hodnot neslavných a falešných.

Dějinné názory budou změněny, poněvadž obchodníci dějinami zmlknou, ať dobrovolně či nedobrovolně. To, nač bylo nachytáno tolik nevzdělaných, poločestných a pololidských hejlů, stane se majákem. Česká historie není majákem bludu a kastrátství, nýbrž majákem jediné pravé víry. Podnikatelé, kteří chtěli zavléci historii do svého hampejsu, budou musit tuto kořist vydati do rukou pravých.

Hlavním úkolem jest sloužiti tomuto cíli katolictví národa a státu. Národ a stát musí bez pardonu býti proniknut zásadou, že jen a jen katolictví má tady právo, jen katolictví že musí vládnout, poroučet, určovat, vésti, mluviti a tvořiti a všecko ostatní musí býti velmi uctivě a pokorně zticha, chce-li, aby vůči tomu byla zachována tolerance. Stát se musí dostat pod protektorát katolictví. A z toho nesmí slevit vůbec nic.“

Varovně zaznívá našemu nedůvěřivému sluchu Durychův požadavek, že „budoucnost národa a jeho dějiny jsou určeny tím, že se musí okázale vrátit ke katolictví a to nikoliv k nějakému katolictví upravenému, nýbrž tradičnímu“.

Doufejme, že to, co kolem sebe dnes vidíme, není ještě ona budoucnost národa, o které Durych sní. „Upravené katolictví“ P. Tomáše Halíka by bylo cosi nesouměřitelně hroznějšího, než stav národa dvacátých let, který Durychovi tolik vadí. Obávám se, že dnešní „upravené katolictví“ by autora „Hlavního úkolu“ nesporně přivedlo k šílenství.

–

Připadá mi nelehký úkol pokusit se dokončit Durychovy úvahy, které se mi jeví jako návrhy, jak katolictví opět pomoci do sedla.

Zdůrazňuji, že k tomuto „hlavnímu úkolu“ Durych nevybízí katolíky, ale že tu hovoří velmi neosobně. Až by se mohlo zdát, jako by k vítězství katolictví katolíků vůbec nebylo třeba.

Jestliže publicista k něčemu vybízí a není přitom adresný, mohlo by se zdát, že si svou práci ulehčuje, že hovoří do větru, že se snaží být zajímavým a že snad sám ani nevěří tomu, co říká. To ovšem nejsou Durychovy způsoby. Z jeho úvah i z jeho esejů vždy nakonec vyplývá nějaká konkrétní rada, realizovatelný návrh, který by posloužil dobré věci. V zásadě nesouhlasím s takovými literárními útvary, byť i sebe umělečtějšími, které končí kdesi v prázdnotě. Ne snad přímo v nicotě, ale bezcenným konstatováním, že tak a tak se věci mají a s tím že už se nedá nic dělat. Člověk se však musí snažit, aby se vším dokázal něco udělat, třebas i jen maličkost. A kdokoli mu v tom pomůže a pomůže tak dobru, získá si tím zásluhy. Literáti a žurnalisté, kteří v nic nevěří, přivádějí své čtenáře ke skepsi a tou ještě nikdo nikomu nepomohl.

Kdo tedy postaví katolictví na místo, které mu náleží a jako jediné může národ dovést k záchraně?

Nebude to katolická hierarchie, které sice patří moc a vláda, ale ona sama se své moci vzdává a vládnout neumí. Nepomohou zde teologové, katoličtí filosofové, sociologové, ani sebevzdělanější a sebezbožnější katoličtí publicisté a spisovatelé. Nepomohou charismatici, muži a ženy zbožného života, ani ti nejštědřejší mecenáši či asketové.

Tato pomoc totiž není v lidských možnostech, je toliko v rukou Božích, je to součást Božího milosrdenství, které je dnes a denně rozléváno po vší zemi, zdánlivě bez užitku. Milosti Boží se dostává každému člověku, bohužel zdaleka ne každý tuto milost přijímá, aby pak na ní stavěl. Té milosti je množství nesmírné a tím se stává čímsi všedním, běžným, nenápadným a člověk si jí tím pádem nemusí všimnout. Bůh totiž nemlčí, ale mluví s námi svou božskou řečí, které lze rozumět, pokud nechybí byť i jen špetka dobré vůle. Nemůžeme přece od Boha žádat, aby nám na všechny naše prosby a třebas i dětinské žádosti odpovídal v hořícím keři, či z mraků v podobě hřmění. Vlastní Boží řeči bychom tak či onak příliš nerozuměli: vždyť Božím Slovem je sám náš Spasitel a jak málo tomuto SLOVU rozumíme! Bůh nám tedy odpovídá svými milostmi a kdybychom chtěli studovat frekvenci těchto Božích odpovědí, brzy bychom počítat nestačili. V textech Křížové cesty bývá uváděno, že nedokážeme spočítat množství svých hříchů, ale tím méně prý dovedeme spočítat množství Božích odpuštění. Protože Bůh nám odpouští i ty hříchy, o nichž nevíme.

Jen světec je však schopen bezpečně rozumět každému Božímu pokynu. Toto nezvládali ani starozákonní proroci a bývali za to káráni. Hříšník 21. století Božím pokynům nerozumí, či spíše jim rozumět nechce. Ale vnímá je a budou nám všechny-do jednoho-připomenuty. Jsme všichni vybaveni dostatečnou inteligencí, abychom jim rozuměli. Proč však jim rozumět nechceme, to je alfa a omega našich nezdarů, chyb a hříchů. Ďábla za všechno vinit nesmíme, to by bylo laciné. Stěžujme si na svou lenost, na naše pohodlí. Jen to je tím vinno, že jsme za svůj život zaplašili nezměrný počet myšlenek. Jistě, že většinou zlých, ale kolik bylo těch dobrých!

Jako útlý pacholík jsem se jednou ptal svého otce, je-li hříchem, když mi ve spojení se jménem Božím vyvstávají na mysli ošklivé myšlenky a nadávky Bohu, které si pak třebas i opakuji a nedokážu je z hlavy vypudit. Otec mi odpověděl, abych si z toho nic nedělal, to že jsou jen bezděčná spojení míst v mozku. To prý nic neznamená. Podobné vysvětlení mi dal i zpovědník, kterému jsem se svěřil s obavou, že se rouhám a doslova hřeším myšlenkami, které mi ´tanou´ na mysli, aniž se s nimi hodlám jakkoli ztotožňovat. Rozhodující prý je naše vůle, co s těmi myšlenkami uděláme či udělat chceme. Nejsme za ně odpovědni.

A opět za tyto nedobré myšlenky a nápady nelze vinit ďábla, třebaže i to patří do oblasti jeho zájmů. Jsme jenom lidé a jak známo, zdaleka všecko, co je lidské, není dokonalé. Byl proto každému člověku přidělen filtr, který rozlišuje aspoň v hlavních rysech dobré od zlého. Je to svědomí. I filtry se zahltí a ucpou, ale i zde je pomoc: filtr se dá propláchnout a vyčistit. Tak i svědomí je možno pročistit modlitbou nebo třebas i jen krátkým prodlením, než se pročistí samo.

Mohlo by se mi vytknout, že utíkám od tématu, že takto se katolictví pomoci nedá, to že prý je tuze abstraktní. Konkrétního ovšem nic není. Zde nepomůže nic jiného než víra v Boží pomoc a zejména v Boží moudrost. Kdybychom totiž chtěli a mohli katolictví nastolit podle svých představ, pak běda! – asi bychom příliš se svým dílem spokojeni nebyli. Stvořili bychom cosi nestvůrného, života neschopného a mnohem škodlivějšího, než jsou všecky neřády ateistické.

Svůj ovčín si Bůh přece jen organizuje podle svého, i když člověku dal svobodnou vůli. Kdyby této nepřímé organizace podle božského řádu nebylo, asi bychom se vzájemně ´umlátili čepicemi´.

Je nejvýš tragické, když tuto organizaci nějaký katolík či jejich skupina začne „vylepšovat“, přeorganizovávat, měnit podle svých představ.

„…Třeba sloužit katolictví a nikoli části. Žádná část není hodna pozornosti. Ta má svůj jepičí život. Strana neslouží katolictví, ta slouží ostatním stranám. Jest logické a přirozené, že tyto strany se jí za to odměňují. Dosti tedy má tato strana na této odměně. Do jiného se nesmí plésti a nikdo s ní nebude mluvit jinak, než jako soudce. Neboť nelze dvěma pánům sloužiti: Buď katolictví nebo stranám. Katolíci, kteří slouží stranám, jsou ničitelé díla, překážkou Církve a provozují úkladnou a hanebnou sabotáž. Spíše dosáhnou pardonu a tolerance svobodní zednáři i nejobskurnější duchové protikatoličtí než jejich katoličtí spojenci. Mnohem více morového jedu jest v politickém katolictví, než ve Volné myšlence.

A s těmito věcmi se nežertuje a žertovat nebude. Tady jest nepřátelství odpovědné a hlavní. Což zdůrazňuji s přáním, aby se tomu rozumělo v nejsyrovějším smyslu a nejbezohlednějším smyslu.“

K těmto Durychovým slovům vskutku nelze cokoli přidat či pokoušet se je nějak vysvětlit.

Stále znovu a znovu si připomínejme, že vskutku jedinou cestou národní spásy je katolictví, které sice nedokážeme v pravém smyslu slova intronizovat a za nic na světě se ani o to nechtějme pokoušet-ale jen mu nestůjme v cestě, nepřekážejme mu a zejména se nepokoušejme zbytky katolictví-reformovat.

Leave a Response »

 

Katolická cesta Jaroslava Durycha, díl osmnáctý Úterý, pro 7 2010

VIII. PRO DOMO MEA

 

Nelze dobře rozumět tomu, proč už za půl roku existence Rozmachu Durych zveřejňuje soubor úkolů, které podle jeho názoru stojí před českými katolíky a které snad oni sami, coby „pozůstalí“, by měli bez otálení vyřešit. Svým způsobem je tato stať podobna závěti, není však udán adresát a zůstavitel se těší dobrému zdraví. K výkonu poslední vůle jsou však dědicové naléhavě vyzýváni a více méně jim za to není nic slibováno: ani na tomto, ani na onom světě. Tento svůj soubor ustanovení Durych označuje pouze jako výsledek svého pozorování, jehož za blíže neurčenou dobu nabyl jako „franctireur“, což je totéž, co ostrostřelec nebo ´svobodný střelec´.

Pozici ostrostřelce Durych opouští. „Pro rozmach katolictví zajisté nejsme autoritativní a „nedostali jsme“ autorizaci. Jest zajisté vždy třeba práce reální“, píše Durych, „a vláda, která má armádu jednotnou a udržovanou, nemůže vždy potřebovati franctireurů, ani nemůže schvalovati operačních diversí, o nichž nebylo rozhodnuto v generálním štábu. Katolictví má kromě své struktury metafysické také svou strukturu viditelnou a fysickou s pevně stanoveným řádem jednacím a s jedinečnými zárukami. Tato struktura a tento řád stačí k upokojení myslí příliš starostlivých nebo nepokojných, neboť autorita za všecko ručí. Stačí tedy učiniti to, co jest autoritativně poručeno a z ohledů opportunních jest lépe nemísiti se do detailního jednání, poněvadž to vzbuzuje snadno dojem nedisciplinovanosti. Přílišná péče může se státi nemístnou, neboť se podobá projevu nedůvěry…“

„Katolictví jest doména, ve kterou jest nutno věřit, ale i možno věřit a někdy jest i velice příjemno věřit“, znamená Durych o kus dále.

„Jen katolictví jest pro mne territoriem, kde vládne autorita a disciplina, které se podřizuji v rozsahu maximálním“.

Hluboký smutek vzbuzují dnes tato Durychova slova.

Kam se poděla ta ´jednotná a udržovaná armáda´, kam se propadl ´pevně stanovený řád a jedinečné záruky´? Za co ručí církevní autorita a autorita papežská? Odkud kam je vymezena ´disciplina´, které možno se podřídit?

Co se to všecko zřítilo za poslední tři čtvrti století?

Z Durychových slov je cítit hluboké zklamání. On by tuze rád zůstal ostrostřelcem, rád by Církvi nabídl svou krev, život i své statky, kdyby jich od něho požadovala, ale on o něj nikdo nestojí.

První kapitola tohoto druhého dílu Katolické cesty Jaroslava Durycha hovoří o dosavadní neexistenci české církevní politiky. Nechce se mi věřit, že by pražský arcibiskup František Kordač, posazený na stolec svatého Vojtěcha v roce 1919, svedl za celých pět let svého pontifikátu stvořit byť i jen nejskrovnější zárodky církevní politiky. Jistěže i Kordač politikařil, ale to byla jen politika Kordačova, nikoli politika církevní.

Vytvoření české církevní politiky nijak zvlášť nepomohl první nuncius v Československu, biskup Clemente Micara, který měl jistě plné ruce práce s církví československou, s Masarykem a jistě i s prelátem Šrámkem. Micara Římskou církev bránil a budiž mu řečeno ke cti, pomohl ji v Čechách ubránit. Od roku 1923 teprve 44letého Micaru vystřídal nuncius Marmaggi, který byl o tři roky starší, byl to však už arcibiskup a Durych jeho jmenování do čela pražské nunciatury vřele uvítal. Netuším, proč k výměně nunciů došlo.

Jistě že velmi význačným politickým činem arcibiskupa Marmaggiho bylo opuštění Prahy na protest proti Masarykově provokaci při Husových oslavách roku 1925. Marmaggi tenkrát z Prahy odjel a zdálo by se, že ho nikdo příliš nepostrádal-mimo Jana Šrámka. Ten by ho byl nejraději z Říma unesl zpátky do Prahy. Třebas i jen v kufru.

Marmaggiho demonstrativní odchod přece jen vyvolal reakci a mezinárodní kritiku, které se čeští vladaři vždy báli a dosud stále bojí více než ohně. Sám Eduard Beneš se exponoval ve věci urovnání diplomatických vztahů se Svatou stolicí, ale Marmaggimu se Praha přestala líbit. A až teprve po dvou letech, roku 1927, se úřadu papežského nuncia v Československu ujal opět toliko biskup, Pietro Ciriaci.

Řím novou Československou republiku uznal poměrně záhy, ale to nebyla jeho zásluha. Nezbývalo mu nic jiného, než ji uznat. Snad i za to je mu však možno poděkovat. Mohl si také třebas vymyslit nějakou nehoráznost, aby ji uznat nemusil. Aspoň ne hned.

V březnu roku 1924 se tedy Durych vzdává ´úřadu frenctireura´ české katolické církve. Činí tak nerad, i když nanejvýš civilizovaně. Připomíná:

„I statečnější a lepší bojovníci těší se během války na dovolenou a odpočinek. Není třeba, abych se stavěl čilejším a tužším než jsem.“

S trpkostí dodává:

„Ten kus práce, který jsem udělal, nemá na truc všem méně dobrotivým úsměvům tak dubiosní cenu, jak slyším kolem sebe poznamenávat. Cosi jsem vzbudil. Nejsem první, který vzbouzel; přede mnou to dělali lépe. Ptáte se: kdo? Myslete si, koho chcete, každý dle chuti! Ale vzbudil jsem. Ovšem, nevím, na jak dlouho. Někdy se vzbuzený obrátí na loži a usne znova. Ale každý přece ne. A i když zaspí, jednou si přece nejasně vzpomene, že ho kdosi budil.

Hlásím odchod, generále, jak jste poručil!“ (Kordač?)

A ještě jedna připomínka:

„I kdyby nekatolíci mohli vyhladiti ze své mysli všechno, co jsem činil proti nim, katolíci mi neodpustí nikdy. Naivní, žel, nejsem. To připomínám proti výtkám opportunismu.“

Katolíci vskutku nikdy Durychovi neodpustili. Sám jsem se s touto skutečností setkával jak v „krizových letech 1968-69“, tak zejména v období polistopadovém. Tedy již tuze daleko po Durychově smrti. Jak ovšem mého otce pronásledovala katolická nenávist od roku 1924 až do jeho smrti v roce 1962, to se jen domýšlím. Tu katolickou nenávist Durych samozřejmě kvitoval, aby ji hned v zápětí šmahem odpouštěl, leckdy i jen s úsměvem; nebylo však přitom mnoho důvodů k úsměvu. Ta nenávist byla zlá a viditelně se projevovala zejména v těch obdobích, když ´totalitní´ vládci, ať již jakékoli provenience, povolovali trýzněnému národu uzdu. To v mnoha katolících vzbuzovalo pošetilé naděje, že by jim ateističtí vladaři mohli snad i „odpustit, že jsou katolíky“ a tu se začali třást strachy, že by jim někdo v nejnevhodnější chvíli mohl předhodit, proč že se stýkají s klerofašistou Durychem. Katolická (čti: lidovecká) nenávist v letech 1945 až 1948 byla vůči mému otci tak hustá, že se dala krájet, byla systematická a zdálo se, že nikdy neskončí. Mého otce a celou rodinu uvrhla tato nenávist do bídy mnohem krutější, než jaké jsme byli vystaveni v dobách německé okupace. Ztráceli jsme jednoho mecenáše po druhém-nebylo již třeba almužen-přece už jsme byli svobodní!

Že tuto katolickou nenávist Durych předvídal, pro to musil mít své důvody, ale ať pátrám kdekoli, mnoho příčin nenalézám, mimo Durychovy útoky na Šrámka a jeho lidovou stranu. Asi to stačilo.

Katolíkům Durych nikdy nevytýkal násilí, vraždy, cizoložství, podvody a lupičství, snad ani z křivého svědectví je nikdy nevinil. Připomínal jim toliko jejich „hlavní“ hříchy: ty však jim připomínal mocným hlasem a káral je za ně trvale a vášnivě. A to pak stačilo, že oni ho za to nenáviděli rovněž tak trvale a vášnivě. Takových kritiků jako Durych však bylo více, a proto také ty nejzbožnější duše z nejvyšších míst daly doporučení neříkat hlavním hříchům tak ošklivě. Bude prý lepší je nazývat „hlavními náklonnostmi“. To se bude mnohem lépe polykat.

Oněch sedm hlavních hříchů Durych katolíkům vytýkal soustavně, aniž by někomu dával naději, že by snad bylo možno se za ně jen tak formálně omluvit. Právě za hlavní hříchy nutno vzbuzovat nejupřímnější lítost a je zapotřebí obrácení sebe sama-doslova naruby.

(Každý trouba-a samozřejmě že i Durych-musí přece vědět, že hlavních hříchů se dopouštíme hned jak vstaneme z postele a ještě i v týž okamžik, kdy už jdeme spát. Což pak takovou každodenní kajícnost může někdo myslet vážně?)

–

Durych zčista jasna prohlašuje, že právě nyní (dnes) se končí jeho veřejná služba. Kdo pak ví, co tím myslil! Nebyla to služba v armádě ani jakýkoli sebezbožnější úmysl stanout na ´volné noze´. Podle všeho se zdá, že tímto ukončením veřejné služby bylo ukončení byť jen iluzorní spolupráce s arcibiskupem Kordačem. Umím si představit, že arcibiskup tehdy Durychovi snad i poděkoval, a že toto poděkování jistě i bylo diplomaticky zdvořilé, nicméně až nehezky zřetelné a jednoznačné. Nevím nic o otcově jednání s Kordačem, ale jistě k němu musilo dojít: v takové věci, jakým byl boj za víru, nemohlo jít jen o nějaký vzkaz či dopis. Aspoň formální slušnost se u nás ve dvacátých letech až úzkostlivě dodržovala.

Durych tedy předává „tímto svůj inventář, výsledek svých pozorování a všecka hlášení, která jsem učinil či měl a chtěl učiniti během dosavadní služby“:

 

1)

BYLO BY DOBŘE OPAKOVATI A PRAKTIKOVATI PŘÍKAZ EVANGELIA: JDOUCE, UČTE VŠECKY NÁRODY (LIDI)! TÍMTO PŘÍKAZEM SE UKLÁDÁ NEJEN PRÁCE JAZYKU, ALE HLAVNĚ A TO PRVNÍM SLOVEM NOHÁM. JEST TEDY TŘEBA CVIČITI SE V CHŮZI. JINAK BRZY BUDE POD KAZATELNAMI PRÁZDNO, S DALŠÍMI NÁSLEDKY. JEST TŘEBA CHODITI ZA LIDMI A VYHLEDÁVATI NEBEZPEČÍ. SVATÝ PAVEL VYPOČÍTÁVÁ NEBEZPEČÍ, KTERÝM SE VYDÁVAL, PLNĚ TENTO PŘÍKAZ. PROČ BY SE NEMOHLO CHODIT ZA LIDMI DO ŠACHET A ŠTOL? PROČ BY SE NESLUŠELO DÁT SE NE SICE ROZTRHAT OD ŠELEM, ALE ZABÍT OD LIDÍ? JDE-LI TO JINAK, TÍM LÉPE, ALE AKTIVNÍ ČINNOST JEST NUTNA.“

Je to příkaz či přání, rozvedené k jasnému pochopení, třebas se už dnes potřeba chůze (aspoň v našich podmínkách) jeví poněkud samoúčelně. Chodit „po svých“ je nutno toliko po továrních halách, ve výše uvedených štolách, po chodbách úřadů a institucí. Taková chůze samozřejmě není žádnou velkou obětí. Je pravda, že tu a tam by mohl být nějaký ten misionář inzultován, ale spíše jen slovně. Někoho zbít, či mu jen nafackovat-to je přece jen poněkud namáhavý počin a tomu se dnes lidé vyhýbají. Ve dvacátých letech zajisté bylo více kněží, než jich je dnes, ale i v dobách současných by se ještě našlo dost kněží, kteří by „jdouce, poučovali lid“. Jen chtít!

Vzpomeňme přitom Svědků Jehovových, jejichž ´přesvědčování´ na ulicích a po bytech je masivně kritizováno, ale dosud jsem neslyšel, že by tito ´misionáři´ byli kýmkoli napadeni, snad jen na venkově se nedopatřením mohli dostat do konfliktu se psem, který svůj „úřad“ bere doslova. A přiznejme si: tato misijní činnost ani zdaleka není bezúčelná; přináší ovoce zejména mezi těmi našimi bratry, kteří ne že by se jen tak ´odloučili´, oni spíše byli ´odloučeni´ od víry svými lhostejnými rodiči, příbuznými, učiteli, vychovateli dětských domovů a náčelníky part.

V tažení proti českým bohosloveckým fakultám (přesněji: proti pražské fakultě, která si do značné míry zachovala pravověrnost) se ochotně přidávají zbožné feministky a celé zástupy žen, které snad i mají s Kristovou církví nejčistší úmysly. Je prý jim znesnadňováno náboženské vzdělávání. Ty nejradikálnější z nich vyčítají Svaté stolici, že jim zakazuje přístup ke kněžství. Právě takovýmto ženám by mohlo být na katolických teologických fakultách poskytováno takové náboženské vzdělání, před kterým by musil pokleknout i nejvzdělanější Jehovista. Což před katolickou teologií mohou obstát taky teologické argumenty (amerických) nekatolíků? Katechetek není třeba nijak mnoho. V současné době nemají téměř koho učit; řádně vystudované „ambulantní“ misionářky by ovšem nevěděly, kam dřív skočit. A snad by se pro ně našla i obživa. Katolíci-ku podivu-nejsou zase tak lakomí! Zejména ne tehdy, platí-li za něco, co sami mají dělat a nedělají z důvodu lenosti.

 

2)

„NUTNO ZVÝŠITI KULTURU V MAXIMÁLNÍM ROZSAHU.“

Tento druhý příkaz, jakož i příkazy další, jsou zbytečně lakonické. Zdá se, že Durych, jako přece jen již dostatečně známý umělec, se zde nechtěl šířit o nedostatcích české kultury. Nutno ovšem připomenout, že česká kultura byla v polovině dvacátých let na velmi vysokém stupni a mohla nám být záviděna celým světem. Třebaže světem nekatolickým. Česká kultura byla, jest a bohužel asi ještě dlouho bude zcela ateistická.

Jestliže ovšem dnešní katolík nečte, je to hanba. Je to hanba, když nerozumí, či nechce rozumět hudbě a výtvarnému umění. Krása a umění je odleskem Božství v tomto slzavém údolí, je to dar Boží, kterým nesmíme pohrdat. Katolíků je u nás stále ještě dost a dost. Je jich dokonce tolik, že by nás svět považoval za kulturní velmoc, kdyby všichni čeští katolíci jevili o kulturu zájem.

Říká se, že katolická kultura není, či že je v područí kultury ateistické. My katolíci máme katolickou kulturu, jenže tu my odmítáme. Není moderní, je už passée. Katolickou hudbu jsme vyhodili z chrámů a jak jsem kdesi četl: s gregoriánským chorálem se dnes můžeme setkat toliko v obchodech s hudebninami. Katolické výtvarné umění je tak bohaté, že ani za celý život bychom je neobsáhli (toliko v tom smyslu, abychom si je jen tak letmo stačili prohlédnout). Je ovšem fakt, že katoličtí výtvarní umělci se neobírali akty; kubismem, surrealismem, dadaismem a všelijakými jinými -ismy. Těmito lahůdkami se ponejvíce nezabývali. Ale to, co stačili za dva tisíce let stvořit, je hodno nejvyššího obdivu.

Katolíci neznají ani přibližně svoje vlastní dějiny, neznají ani jména, natož pak životopisy světců; mnohem spíše než poctivá a třebas i syrová realita minulosti je zajímají sladké vize budoucích věků, kosmické lety, šťastná budoucnost lidstva bez hladu, bez válek, bez nemocí (-hlavně však bez Boha a bez jakéhokoli náznaku náboženství).

Český katolíku, vrať se ke své kultuře! A nemůžeš-li ji najít, pokus se požádat o umožnění dálkového studia základní školy.

 

3)

„JEST TŘEBA PROHLUBOVATI VÍRU V ZÁZRAKY A V MOŽNOSTI DALŠÍCH ZÁZRAKŮ.“

I zde Durych příliš šetřil slovy a lze se proto na něho hněvat. V dobách svého vysokoškolského studia se Durych velmi zajímal o katolickou mystiku, i vizionáře, stigmatizované světce a možno říci, že ve dvacátých letech bylo v Čechách jen málo odborníků, kteří by měli tak souborné znalosti o Božích projevech jako D. Co neznal ze svého vlastního studia, s tím se seznamoval ve Staré Říši u Florianů. V tu dobu se Durych s Florianem velmi přátelil. Ve Staré Říši se Durych seznámil i s kanovníkem Střížem, badatelem o zjevení Lasaletském. Je pravda, že Církev vždy byla ve věcech zveřejňování podrobností zázraků neobyčejně opatrná a spíše většinu zjevných zázraků udržovala v hluboké tajnosti, než by do světa pustila falešnou, nedoloženou či nepřesnou zprávu. Ani Durychovi nebylo možno upírat hadí opatrnost.

Jeho příkaz „prohlubovat víru v zázraky“ platí na prvním místě kněžím. To jsou „fidei cultores“. Durychovo mlčení v otázce zázraků nelze omlouvat jeho skromností. Tato úloha patřila právě jenom jemu, jako jedinému českému literátu, který se takového úkolu mohl úspěšně ujmout. Spíše se mi zdá, a asi nebudu daleko od pravdy, že zde Durych respektoval jakýsi zákaz. Ve věcech náboženských byl Durych mnohem poslušnější než leckterý řeholník.

Zázraky se ovšem dějí a nic naplat, dějí se jistě i proto, aby se o nich dověděli i lidé nevěřící a lidé ve víře chladní či vlažní. Mají své propagátory a z nich je zajisté velká většina poctivá. O zázraku však nelze toliko mluvit a podrobně ho popsat: zázrak nutno představit ve světle nevystižitelného milosrdenství Božího, které stále a znovu další zázraky realizuje i chystá. Třebaže my, lidé rozumní až i moudří ´ani náhodou´ o ně nestojíme. Spíše se třeseme hrůzou, aby jich nebylo zneužito proti ´hodnověrnosti´ náboženství. Ale co je to ta hodnověrnost?

Vyprávěl mi převor dominikánů v Jablonném v Podještědí, dnes již zemřelý P. Jindřich Gajzler OP., kterak již několik posledních let před svatořečením Zdislavy z Lemberka tato světice zázračnou mocí uzdravovala nemocné a to zcela nekonvenčním způsobem v rychlém sledu za sebou. P. Gajzler prý se tyto skutečností dozvídal zejména ve zpovědnici, a proto o nich nesměl mluvit. Zdůrazňoval však, že počet těchto zázraků mimořádně narůstá. Byli jsme s P. Gajzlerem přáteli a nikterak mě nepřekvapilo, když kněz, který byl po mnoho let nejmenovaným a nikým nepověřeným kustodem Zdislavina hrobu, mi řekl doslova:

„Zdislávka teď sviští!“

Za ´bolševíka´ P. Gajzler neměl státní souhlas, byl nasazen do místní zbrojovky jako mistr či dílovedoucí a komunisté mu jen proto dávali pokoj, že to byl organizační genius a že měl takové osobní kouzlo, že ve zbrojovce zaměstnané ženy by se byly nechaly pro pátera Jindřicha roztrhat. Otec Jindřich nejen že se nedal vypudit z chátrajících zbytků jablonského dominikánského kláštera a že v něm udržoval i jakousi řeholní minikomunitu, on plnil i kněžské povinnosti, které měl sice zakázány, nicméně byly „stranou a vládou“ trpěny. I po městečku prý někdy chodil v bílém řeholním hábitu.

´Zdislávka tedy svištěla´. Uzdravovala nevyléčitelně nemocná, zachraňovala polorozbité rodiny, svým prosebníkům plnila nejfantastičtější přání. P. Gajzler shromažďoval zprávy věřících o Zdislaviných zázracích a posílal je do Říma.

Roku 1995 papež Pavel Jan II. Zdislavu svatořečil. Po třech čtvrtích tisíciletí od jejího úmrtí. Svatořečil ji v Olomouci spolu s Janem Sarkandrem a dlužno říci, že toto svatořečení bylo samo o sobě zázrakem. Papež v obsáhlé, česky pronášené homilii nepřipomenul ani jediný Zdislavin zázrak, jako by se i on sám obával, aby nepoškodil hodnověrnost katolického náboženství.

 

4)

„ŠÍŘITI ZNALOST THEOLOGIE.“

Nedokážu se o tomto bodu rozepisovat, protože sám o teologii, jako takové, vím jen tuze málo. Teologie zahrnuje obsáhlé vědní obory, o nichž prý starověcí a středověcí kněží mnoho nevěděli. Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., sice s uznáním píše o husitských ženách, že vědí o Písmu svatém víc, než leckterý italský kardinál, ale znalost Písma svatého ještě není teologie.

Znalosti teologie v polovině dvacátých let se Durychovi zdály být ubohé; dnes by se mu musily zdát ještě mnohem ubožejší.

Zdá se mi být smutným paradoxem, že přílišná znalost teologie vede mnohdy kněze k formulování bludů. A to nikoli teprve dnes. Význační heretikové starověcí, středověcí i novověcí zajisté měli značné teologické vědomosti a ty se, bohužel, obrátily nakonec proti nim samým. Zajisté-chyběla jim čistota srdcí, nedostávalo se jim milosti Boží, byli, tak říkajíc, raněni slepotou. Ale daleko nejspíš je zahubila pýcha.

Proč mají teologické znalosti tak blízko k pýše, o tom, jak se zdá, nikde není mnoho psáno. A je-li, pak by na to mělo být obzvlášť upozorňováno.

 

5)

„ZACHOVATI CENTRÁLNÍ VEDENÍ UNIONISMU V NAŠEM STÁTĚ NA JEDNOM MÍSTĚ U JEDNOHO ÚŘADU A SNAŽITI SE VŮBEC O JEHO CENTRALISACI. JEST TO NUTNO A NEPROVEDE-LI SE TO, BUDOU BUDOUCÍ POKOLENÍ ZLE NAŘÍKATI.“

Snad ještě před několika málo lety by se tento příkaz zdál být pouhou vzpomínkou na jednu z „prohraných kampaní“ Jaroslava Durycha. K zájmu o unionismus (tj. o řecké katolíky a o jejich sjednocovací úlohu mezi katolíky a pravoslavnými) pravděpodobně Durycha strhl olomoucký arcibiskup Stojan a Durych sám otázku unionismu spojil se svou hlubokou úctou k svatému Vojtěchovi a k Ideji svatovojtěšské. Domníval se, že Československá republika vznikla jen proto, aby utvořila přirozený most mezi římským a řeckým katolicismem. Nesmírně ho těšila skutečnost, že v jeho vlasti žije ¾ miliónu řeckých katolíků – na východním Slovensku a na Podkarpatské Rusi. S řeckými katolíky se důvěrně seznámil při svém služebním pobytu v Užhorodě v letech 1921-1922. Tuze se hněval na českou administrativu, že ve všem zvýhodňuje pravoslavné na úkor řeckých katolíků. Vytýkal Maďarům a Polákům, na jejichž území řečtí katolíci žili (v Uhrách do roku 1918), že těmito lidmi pohrdají a nevěnují jim potřebnou pozornost. Byl přesvědčen o tom, že Češi jsou k tomu samým Bohem pověřeni, aby řeckým katolíkům účinně pomohli a aby se z Čech řídila veškerá unionistická činnost. Konečným cílem unionismu mělo být ukončení tisíciletého rozkolu mezi katolíky a pravoslavnými.

Řečtí katolíci prožili ve 20. století řadu kalvárií. Omezovala je československá, polská a snad i rumunská administrativa a doslova krvavou lázeň jim až do roku 1990 denně připravovala komunistická hrůzovláda ruská, která řecké katolíky vůbec neuznávala. Na počátku posledního desetiletí 20. století se řečtí katolíci dostali pod nadvládu administrativy ukrajinské, která už je sice nemučí a nezabíjí, ale kde jen může, škodí jim ve prospěch pravoslaví.

Daleko nejhorší nebezpečí však připravila řeckým katolíkům (bohužel římskokatolická) Apoštolská stolice a jí poddaná nejvyšší řeckokatolická hierarchie, a to svým osobitým „výkladem“ pokoncilového ekumenismu. Podle tohoto zvráceného výkladu se prý nejprve mají řečtí katolíci „sblížit“ s pravoslavím a pak teprve jakýmisi ekumenickými kouzly splývat s církví římskokatolickou. Nechce se tomu věřit.

Řeckým katolíkům tedy hrozí smrtelné nebezpečí zániku a nepomohou-li svým řeckokatolickým bratřím pravověrní, konservativní katolíci ze Slovenska, z Čech, z Maďarska, z Polska a z Ukrajiny, pak opravdu ´budou budoucí pokolení zle naříkati´!

Máme svých vlastních starostí víc než dost, ale naléhavě připomínám a varuji: Donedávna jsme řeckým katolíkům snad i záviděli, že se jich nedotkl (či spíše jim neotrávil vzduch) „duch II. Vaticana“, že si žijí spokojeně podle svých tradic a že se zejména mladým katolíkům brzy stanou vzorem. POZOR! Bylo by pošetilé nebrat v úvahu, že by si této skutečnosti nevšiml ďábel. Ovšem že si toho všiml a nyní se rozhodl, že tento dosud zářící maják podminuje a vyhodí ho do povětří.

Uvědomme si, že svou pomocí uniatům (tak se dnes nejspíš říká řeckým katolíkům), velmi účinně pomůžeme především sami sobě.

Podle Durychovy rady je třeba vybudovat „centrální vedení unionismu v našem státě“.

Dokud je čas.

 

6)

„PROVÉSTI UNIFIKACI KATOLÍKŮ V NAŠEM STÁTĚ, PROZATÍM ZVLÁŠTĚ KATOLÍKŮ SLOVANSKÝCH.“

S německými, maďarskými, ani s polskými katolíky, žijícími na území ČSR, Durych ´nepekl´. Tomu se nebylo co divit. To byly svébytné enklávy, řízené z Říše, z Vídně, z Ostřihomi a snad i z Krakova a nalézt s těmito katolíky společnou řeč bylo prakticky nemožné. Neměli nás rádi a v ničem nám nikdy nepomohli. Jestliže dnes hrstka staromilců naříká nad osudem katolických Němců v letech 1945-1946, jak prý že touto skutečností byl pozměněn obraz náboženského života v Československu, je to pláč falešný. Němečtí katolíci byli vždycky nejprve Němci, pak dlouho nic a teprve potom byli katolíky. Stavěli sice v převážně německých pohraničních vesnicích sochy svatého Václava a svatého Jana Nepomuckého, ale to vlastně už nebyli oni. Ty sochy stavěli jejich pra-pra-dědové, kterým ještě něco říkalo pojmenování Čech-Böhme.

Durychovi však leží na srdci nesoulad s českými a slovenskými katolíky. Cítí, že nás Slováci považují za poloviční heretiky, zlobí se za to na ně a snaží se všecku vinu svést na Maďary. Češi neublížili Slovákům jako národu. Že obsazovali po převratu roku 1918 vedoucí místa, tomu není se co divit. Spisovná slovenština prakticky neexistovala a maďarštinu se Češi usilovně snažili vyeliminovat. Hrstka českých namyšlených paniček stěží mohla pohněvat celý národ. Co však vskutku Slováci Čechům nemohli odpustit, to byla česká nenávist vůči katolickému náboženství, vůči kněžím, vůči katechetům. Ozvěna strženého Mariánského sloupu z pražského Staroměstského náměstí zaduněla nesrovnatelně slyšitelněji v slovenských horách než v samotné Praze. Možno také říci, že otrlí čeští katolíci toto stržení Sloupu považovali pouze za hrubou protináboženskou provokaci, kdežto Slováci přímo za svatokrádež. A nelze se jim divit. Byla to svatokrádež.

Slováci za Mocnářství netrpěli o nic méně než Češi, spíše naopak: Maďaři je vskutku nepovažovali za lidi. To sice u nás Němci také zkoušeli, ale nedařilo se jim to. Každou urážku Češi odplatili „herrenvolku“ hned celou sérií sabotáží. Daleko nejhroznější českou zbraní pak byla pasivní resistence. Té Slováci vůči Maďarům neužívali. Příliš se jich báli.

Andrej Hlinka nebyl z těch, kteří by na počkání „odpouštěli viníkům“. Byl to zejména dobrý politik, nacionalista a byl chytřejší než tucet Šrámků dohromady. I když si Masaryk s Benešem koupili každého, na Hlinku jim bylo líto peněz. Lépe řečeno: neodhadli správně jeho cenu a nabízeli příliš málo. Masaryk včas umřel, Beneš pak na Hlinkovi tuze prodělal.

Se slovenskými katolíky bychom si neuměli poradit ani dnes. I mezi nimi je mnoho koukolu, ale mají proti nám jednu s ničím nesouměřitelnou výhodu. Jejich svatou patronkou je samotná Panna Maria Sedmibolestná a jak se zdá, i pro tuto úctu Slováků k Bolestem Panny Marie, Matky Boží, jim Královna andělů dopřává o mnoho víc milostí, než kolik je jich dopřáváno lehkověrným katolíkům českým.

Věčná škoda, že jsme dosud nenalezli se slovenskými katolíky ´společnou řeč´ a že ani netušíme, jak ji nalézt.

 

7)

„ZÍSKATI SI DŮVĚRU NÁRODA ROZHODNÝM ČINEM. NĚJAKÝM; PONECHÁVÁ SE VOLNÝ VÝBĚR; ALE MUSÍ TO BÝT ČIN NÁLEŽITÉHO VÝZNAMU.“

Rozhodným činem se čeští katolíci mohli presentovat jednak v odboji proti Němcům, jednak proti komunistům.

Němců se čeští katolíci báli a do odboje proti nim se nechtěli pouštět, protože nejvyšší hierarchie včetně Vatikánu se Němců také bála a snažila se s nimi vyjít. Přesto katolických odbojářů bylo velmi mnoho a jejich činy dosahovaly značného významu. Katoličtí kněží si sice důvěru národa získávali, ne však důsledně a ne všude. Zřízením protektorátu nám Němci vnutili hru, kterou pak nás s nimi nutila hrát sama smrt; v této hře nešlo vyhrát ani nadobro prohrát. Byla to hra v režii ďábla.

Komunistů se čeští katolíci tolik nebáli a také brzy proti nim ´vyrukovali´. Hned v zápětí však poznali, že tu jde rovněž tak o hru na život a na smrt a z odboje se začali stahovat. Nicméně komunisté váhající katolíky ve všem předcházeli. Neumožnili jim vykonat závažnější čin. Německou taktiku boje proti katolictví mnohonásobně vylepšili a po několika letech svého panství dokázali katolíkům, právě tak jako i všem ostatním, že tu vskutku budou NA VĚČNÉ ČASY. Podařilo se jim to, málem až do ´posledního dechu´. Ještě 17. listopadu 1989 nikdo netušil, že ten den vláda našich komunistů končí.

Byli přitom komunisté při všech svých represích zbabělí. Na pražské arcibiskupy si netroufali. Zmohli se jen na jejich internování, třebaže je mohli dát popravit. Zavraždili sice několik prelátů (zejména ve svých věznicích), prostých kněží pobili nepočítaných, ale přece jen se báli vzbouření lidu. To, co si mohli dovolit jejich ruští soudruzi v ledových končinách Sovětského svazu, neodvažovali se provádět v srdci Evropy, kde se to přece jen hemžilo cizinci, dokonce i s diplomatickými pasy. Naši diplomaté byli po celém světě pověřováni špionáží; nestačily nám konzuláty, všude jsme na Stalinův příkaz budovali velvyslanectví. To samozřejmě byla reciproká, počet personálu se omezoval jen z části. Jezdili k nám komunisté ze všech tramtárií, zvali jsme je k nám, hostili je a provázeli. Náboženské vyznání hostí nebylo samozřejmě našim vladařům známé; předpokládali zajisté, že to jsou samí ateisté, ale to oni nebyli. Zajímali se leckdy o kostely i o náboženský život a své hostitele tak často uváděli do rozpaků. Byli jsme příliš malí na to, abychom si mohli dovolit takové krveprolití, které si před lety dovolili v Mexiku nebo ve Španělsku. (Albánie sice byla menší, ale katolíků tam přece jen tolik nebylo a cizinci se prakticky z Tirany nikam nedostali. Místo silnic měli Albánci jen stezky pro osly a mezky.)

Pronásledování katolíků nebylo nesnesitelné: hůř se katolíkům dařilo leckde na venkově či na malých městech, kde byli příliš nápadní. Ve velkých městech se ztráceli v anonymitě. Tu a tam si katolíci mohli dovolit i okázalejší projevy víry, ale tak jako všude, mnoho tu záleželo na aktivitě stranou a vládou pověřených „bořitelů chrámů“.

„Čin“ si tedy katolíci zatím dovolit nemohli a asi o jeho provedení moc nestáli. Nepřeji katolíkům pronásledování, avšak dojde k němu a pak se o provedení „činu mimořádného významu“ začne vážně uvažovat.

 

8 )

„DBÁTI TOHO, ŽE ČECHY A MORAVA BYLY TERRA APOSTOLORUM, OSTATNÍ ČÁST STÁTU TERRA MISSIONUM A ŽE ANI DNES TOMU NENÍ NAOPAK.“

Je neuvěřitelné s jakou houževnatostí se v hromadných sdělovacích prostředcích „vykřikuje“, že Česká republika je „nejateističtějším“ státem světa a je až k slzám dojemné, jak výrobcům této lži usilovně pomáhají nejvyšší hierarchové tvrzením, že jsme se stali „misijním územím“.

Jaroslava Durycha mrzelo a jistě i zlobilo, že nikdo nepřichází s tvrzením, že jsme „zemí apoštolskou“. Nebylo se mnoho co divit: Maďaři apoštolát svatého Vojtěcha nikdy neuznali, Poláci a Slováci jen s krajní neochotou, o Ukrajině a o Svaté Rusi lépe nemluvit a zmiňovat se o nějakém apoštolátu, který snad Češi provozovali na území Polabských Slovanů možno psát jen s maximální dávkou sarkasmu. Mluvit nahlas o krvavém pokřestění našich severních slovanských bratří by se jistě nikdo nedovážil: tato česká „apoštolská aktivita“ byla totiž záhy odměněna masivním poněmčením těchto novopečených křesťanů a jejich pozdějším, neméně masivním příklonem k luterství a zejména zběsilou nenávistí ke všemu českému.

O jakýs-takýs apoštolát se pokoušeli zejména čeští jezuité v 17. a 18. století zejména v Jižní Americe. Tam byli velmi úspěšní.

Čechy a Morava se staly „zemí apoštolů“ zejména v 16. a 17. století tím, že sem přicházeli cizí misionáři či apoštolové. Těžko říci, jestli zde provozovali činnost misijní či přímo apoštolskou. Pravděpodobně provozovali činnost obojí.

Jaroslavu Durychovi bylo proti srsti přijetí myšlenky, že by po nezdařeném „kulturním boji“ mělo u nás nastat údobí misijní, jako třebas někde v Ugandě nebo na Borneu. Zda si Jaroslav Durych uvědomoval, že Češi se dali na cestu systematického odpadu, tomu se mi nechce věřit. Spíše se domníval, že Bůh nám toliko hrozí, že odpadne ještě mnohem více lidí, než jich odpadlo po převratu roku 1918. Boží výhrůžka se však stávala zjevným trestem, kterému už zajisté s hrůzou porozuměl i Durych, ale přesto se domníval, že hrozící nebezpečí války přivede národ k rozumu. Nuž válka národ k rozumu nepřivedla, ani doba poválečná; tak intenzivního odpadu, jakého jsme svědky v současné době, se Durych již nedožil a dnes jsme vskutku tam, kde jsme a veškerá naděje je zastřena tmou. Přesto se domnívám, že odpad je mnohem menší, než se proklamuje; lidé o sobě tvrdí, že nevěří ač věří (činí to z mnoha důvodů a bohužel není tu nikdo, kdo by tyto lidi poučil, že „zapírat Krista“ je „trestný čin“, který jednou může duši přivést až na samotný okraj propasti pekelné). Lidé údajně „hledají“ Boha, přitom o něm až příliš dobře vědí, ale nechce se jim chodit do kostela, už vůbec se jim nechce do zpovědnice a k čemu je vůbec modlitba? Jsou toto všecko ateisté? Samozřejmě že nejsou, třebaže katoličtí hierarchové to o nich se vší rozhodností a se zvrhlou chutí prohlašují.

Ale pozor! Neplněním náboženských povinností se katolík sice dopouští těžkého hříchu, ale ani lehkého hříchu, či vůbec žádného hříchu se nedopouští katolík, kterého ani nenapadne zúčastňovat se (mimo mši svatou) „dalších“ akcí „pastoračního střediska“, jimiž jsou všelijaké besedy, kulturně-náboženské akce, dětské besídky atd. Z vlastní zkušenosti dosvědčuji rozhorlení jednoho velebného pána, který při homilii vyzýval účastníky mše svaté, aby se také v tak hojném počtu účastnili všech těch jeho spasitelných kočičáren. Snad abychom se ještě více podobali protestantům.

Misijním územím nejsou Čechy a Morava ani dnes a nehrozí ani bezprostřední nebezpečí. Nicméně každý, kdo naši vlast za misijní území označuje, torpéduje zcela vědomě Kristovu církev a přeje jí zmar. Třebaže ani sám o tom neví, ale slouží tímto průhledným, laciným skepticismem nejzavilejším odpůrcům víry.

 

9)

„UČIT SE VLÁDNOUTI.“

To je tuze lakonický příkaz, který samozřejmě platil ve dvacátých letech a platí i dnes. Církev musí umět vládnout, běda jí, je-li jí vláda odňata a třikrát jí běda, jestliže se vlády sama vzdává, což se dnes děje naplno.

Přinejmenším aspoň každý křesťan ví, že katolická církev není žádnou demokratickou organizací, že to je absolutistické mocnářství, kde Ježíš Kristus vládne neomezenou mocí. Papež je toliko jeho náměstkem, jehož pravomoci nejsou ani stínem pravomocí Kristových. Nejvýznamnější rozdíl spočívá v tom, že Pán Církve je Bůh, kdežto papež je člověk. Nicméně papež z Kristova pověření Církvi vládne a jeho vláda je absolutistická. A má k tomu nezadatelné právo; je neomylný ve věcech víry a morálky. Vláda papežova ovšem není omezena jen na oblast víry a morálky; papež a všichni církevní hodnostáři-od nejvyšších po nejnižší-vládnou v řadě jiných oblastí a to už vůbec nemusí být vláda neomylná.

O neomylnosti papežově už bylo řečeno mnoho. Další diskuse na toto téma ponechme ateistům; všímejme si ediktů papeže a biskupů a třebas i jen obyčejných kněží v oblastech, které mají s vírou a morálkou málo společného.

Úspěšně vládne jen ten, kdo vydává pouze splnitelné rozkazy. V posuzování splnitelnosti či nesplnitelnosti by měl církevním představitelům pomáhat Duch Svatý a jistě tak i činí, je-li o to pokorným srdcem žádán. Každá moc zde na tomto světě pochází od Boha, a proto vládnout je možno toliko ve jménu Božím. Zde se tedy jasně odlišuje vláda dobrá od vlády špatné, a protože vláda špatná nikomu nepřináší-ať dříve či později-žádné uspokojení, natož pak radost a štěstí, raději se přemnozí lidé ani o žádnou vládu nepokoušejí. Bezvládí, jak známo, je z mnoha důvodů horší než vláda špatná, právě tak asi, jako jsou i špatní rodiče pro dítě vždycky lepší, než dětský domov.

Učit se vládnout je obtížné, ale je to možné, nechybí-li dobrá vůle. Dobré vládě nad svým bližním se musí naučit každý katolík. Rodiče musí ovládat své děti, učitel své žáky, farář své farníky. Starší se musí naučit ovládat mladšího, zkušený hloupějšího (nebo třebas i jen naivnějšího). Nutno připustit-a neprosím přitom ženy o žádné prominutí-že manžel musí vládnout své ženě, a to kategoricky a nesmlouvavě. Přitom však natolik laskavě, že manželka nesmí manželovu vládu chápat jako příkoří, ani jako nějaké omezování. Nechat se dobře vést je totiž nesmírně pohodlné, až i příjemné. Takovýto poměr mezi manželi zavání utopií, přitom to však utopie není: to by Bůh nenapomínal ženy, aby byly poslušny svých mužů.

Tuze těžký to příkaz vydává Durych českým katolíkům: učit se vládnout!

 

1O)

„JURISDIKCI SPRAVEDLIVĚ VYKONÁVATI.“

To je v podstatě doplnění příkazu předešlého, naučit se vládnout. Vykonávat řádně jurisdikci v době první republiky bylo jistě obtížné, nepříjemné, až i protivné, v podstatě se však na její dodržování dbalo, ať již úspěšně, či méně úspěšně.

Jistě že nelze zaměňovat jurisdikci civilní za jurisdikci církevní, nicméně v jednom jsou si dnes podobny jako vlastní sestry. Jurisdikce jako taková padla a nedaří se ji vzkřísit. To, čemu říkáme jurisdikce, je ubohá zpotvořenina, zmatený parchant liberalismu, výplod lenosti, lehkomyslnosti, nezodpovědnosti, ubohé zaklínadlo, ze kterého už nemají strach ani malé děti.

Okrade-li mladík stařenu o poslední peníze a „dokáže“ pak, že se tím nechtěl nikterak obohatit, nic se mu nestane. Hlásá-li kněz, biskup, nebo třebas i kardinál nějakou bezbožnou herezi (jestliže si toho kdo vůbec všimne, že tu jde o herezi) a má-li za to nést odpovědnost, je toliko bratrsky napomenut. Snad i trochu přeháním, ale pokud se jurisdikce dosud nedostala až sem, pak sem dozajista dorazí už za krátký čas.

Tohoto zániku jurisdikce si Durych všiml před třemi čtvrtěmi stoletím; jal se sice volati silným hlasem, ale byl to jen hlas volajícího na poušti…

 

11)

„HUBITI LEŽ A POMLUVU; TOTO JEST BOD VELICE OŽEHAVÝ; NEJDE O POMLUVU ANONYMNÍ, ALE O POMLUVU OFICIELNÍ.“

„A tak každý bídně zajde, koho pomluva zlá najde,“ jsou pravdivá slova komické opery.

Ďábel je právem nazývám Otcem lži. Lež uvozuje každý hřích, třebas i jen tím, že sami sobě nalháváme, že „hřešíce, dobro činíme“. O lži samozřejmě byly napsány tisíce stránek a já nebudu další přidávat, jen se zmíním o ´pomluvách oficielních´. Pomluva oficielní, jinak též denunciace, nemusí být zcela lživá. Může to být velmi často polopravda, bohužel leckdy i skutečná pravda: vytržená z kontextu, či předložená v takových souvislostech, které pravdu převracejí v obludnost. Je tedy pravda cosi relativního: totiž lidská pravda. Pak je ovšem ještě Boží pravda a pokud tu se někdo snaží zneužít jako prostředek pomluvy, pak tu jde o hřích do nebe volající. Velmi rozhořčeně píše Durych ve svých „Služebnících neužitečných“ o oficielních pomluvách, které se staly noční můrou pro japonské misionáře koncem 16. a v 17. století. Tyto oficielní pomluvy konstruovali řeholníci zejména na Filipínách a odesílali je do Říma, aby co nejvíce poškodili misijní činnost v Japonsku. Šlo tu zajisté o řevnivost mezi řády, která nebyla ničím novým a více méně pokračuje dodnes. Tehdy však šlo o život a skutečně tyto oficielní pomluvy způsobily v Japonsku mučednickou smrt netoliko misionářům, ale zejména již obráceným japonským katolíkům, nejčastěji těm bezbranným: starcům, nemocným, ženám a dětem.

Hubit lež je velmi nesnadné. S hubením lži je nerozlučně spojeno prosazování pravdy; jinými slovy řečeno: lež musí padnout, aby vyvstala pravda. Jestliže Kristus o sobě prohlašuje, že je CESTOU, PRAVDOU a ŽIVOTEM, pak je zřejmé, že boj proti lži, boj za pravdu, je bojem za Krista.

–

V závěru stati Pro domo mea Durych ujišťuje, že na jeho věrnosti a příslušnosti ke katolictví se nic nemění. Nicméně nadále chce být jen obyčejným vojákem, posledním, ale věrným.

To je ovšem jen zdánlivá skromnost. Durych přestává být franctireurem a stává se „obyčejným vojákem poslední domobranecké výzvy“. Nuž, ať se tak stane. Předtím však, jen tak mimochodem, vydal soubor příkazů v podobě návrhů, hodných vojevůdcovské geniality maršála. Kdyby tyto jeho příkazy byly splněny, či aspoň soustavně plněny, nebylo by k obraně katolictví třeba ani chromých, nedoslýchavých a poloslepých domobranců.

Ach, to nešťastné „kdyby“…!

Leave a Response »

 

ZPŮSOB, KTERÝM POŽEHNÁNÍ OD RODIČKY BOŽÍ SE DÁVÁ Pátek, lis 26 2010

Neposkvrněná Panno a Matko Boží Maria !           !
požehnej naše pole a statky,
odvrať od  nich všeliké škodlivé povětří
a vypros,ať nebe svým časem
zem ourodným deštěm svlažuje,
ať slunce role a štěpnice svým teplem zahřívá,
abychom potřebnou ourodou země,
pokud ona k větší cti a slávě Boží
a k spasení duší našich sloužiti bude,
zaopatřeni byli.
Opatruj nás svým Synem,
Matko Boží, Maria,
Pros, ať věčně nezahynem,
Požehnej nás, Maria !

Neposkvrněná Panno a Matko Boží Maria !
Požehnej všecky naše domy a příbytky,
chraň je ode všeho nebezpečenství
ohně a morního povětří,
zažeň všecky ouklady ďábelské,
sešli svaté anjely,
kteří by nás v pokoji a křesťanské jednotě
v milosti Boží
a ustavičné k tobě a k tvému Synu
v lásce zachovali.
Opatruj nás svým Synem….

Neposkvrněná Panno a Matko Boží Maria

Požehnej  všecky obyvately

těchto i okolních míst.

Ochraň je ode všech těžkých hříchů

a  pros požehnaného Syna svého Ježíše

aby jim všecky hříchy odpustil,

aby je v své milosti posilnil tak,

aby ho nikdy více nehněvali.

Opatruj nás svým Synem….

Leave a Response »