„Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně proklínat a vylhaně vám připisovat každou špatnost, radujte se a jásejte; neboť vás čeká v nebi velká odměna. Tak přece pronásledovali proroky, kteří byli před vámi.“ (Mt 5, 11–12)
Jak známo, výše uvedené ´blahoslavenství´ nepatří do královského Osmera, které Ježíš Kristus vyhlásil ve svém horském kázání jménem všech tří božských Osob. Toto je  blahoslavenství, které Spasitel ve svém neskonalém milosrdenství připojil jakoby sám za sebe: pro útěchu těm lidem, kteří ať již z těch či oněch důvodů nebyli schopni splnit podmínky Osmera. Je to poslední naděje pro nás hříšníky, kterým se již téměř před nosem zavírá brána spásy.
Takto možno vykládat toto ´deváté´ blahoslavenství katolíkům, kteří si už jednou zvolili mezi dobrem a zlem. Jiný výklad je pro ty, kdo ve své víře v Trojjediného Boha musejí neustále pošilhávat po svých bližních a musejí dobře rozpoznávat, který z nich by jim mohl přinést utrpení a záhubu-jen proto, že on věří v pravého Boha. Už je za tuto víru v pravého Boha je „čeká  v nebi velká odměna“.
Toto jsou naši   k ř e s ť a n š t í    bratři, žijící ve většině islámských zemí. Mluvím o křesťanských bratřích, protože nechci opomenout příslušníky protestantských a snad i pravoslavných denominací, kteří v nešťastném světě Lžiproroka trpí pro víru v Boha spolu s katolíky. Ten chmurný mohamedánský svět je rozsáhlý a jen ta skutečnost, že se stále rozpíná, nás musí přivádět k neutěšeným myšlenkám.
Je tu snad na nejpřednějším místě Súdán, země, o níž víme méně než nic. Římané ji označovali lakonickým-hic sunt leones-. Měli zajisté pravdu: V Súdánu žili lvi od nepaměti a snad i dnes se tam nějaký ten král zvířat zatoulá. Súdán je však i zemí prastaré civilizace, připomíná ji i Starý Zákon a je i dobře známo, že obyvatelé této rozlehlé země přijali křesťanství pravděpodobně již od Kristových současníků. Žili zde kromě lvů inteligentní lidé a žijí zde dosud.
Súdán nepatří mezi příliš lidnaté země, kde by tím pádem žilo v područí mohamedánského pohanství příliš mnoho křesťanů. Nesrovnatelně lidnatější Pákistán či Indonézie znásilňuje duše mnohem většího počtu křesťanů. Nicméně Súdán se pyšní mezi všemi islámskými zeměmi neuvěřitelným anachronismem, s nímž už se nikde jinde nesetkáváme-s otroctvím v pravém smyslu toho slova.
Islámští vladaři této země existenci otroctví rozhořčeně zapírají a jakoukoli zmínku o něm považují za urážku státu a „náboženství“. Súdánský stát prý nemá a nikdy neměl s žádným otroctvím cokoli společného. Mohla by to být pravda v tom smyslu, že vskutku tam neexistuje žádná státní instituce, která by se otrokářstvím zabývala.  Jsou tu však instituce nevládní, soukromé, do jisté míry ilegální, přesto však neskrývaně trpěné státem, či aspoň jeho „náboženskými“ organizacemi, omlouvané a podporované.
O těchto organizacích je toho právě tak málo známo jako o řadě teroristických islámských aktivit. Teroristická seskupení si nikde na světě nepřejí žádnou publicitu, podobně jako si o své existenci nepřeje jakoukoli publicitu sám jejich Provozovatel. Kdyby se o nich totiž mnoho vědělo, byla by jejich další existence silně otřesena. Pokud však mohamedánská moc či hierarchie tyto organizace chrání a podporuje, pak se stávají mnohem mocnějšími a razantnějšími. Pro teroristu zhola nic neznamená namířit na svého bližního zbraň, a nejen namířit, ale kdykoli jí svého bližního zabít nebo do smrti zmrzačit. Policista ze země rozbujelého terorismu toto učinit nesmí, nebo tak aspoň učinit nesmí před svědky (a ti se vždycky někde najdou). V době současného kocourkovského humanismu je policistovi neustále vtloukáno do hlavy, že on je   d e m o k r a t   a demokrat prý se vůči žádnému jinému občanu nesmí dopustit násilí. Ani takového, které by mu zachránilo život. Tato státní     o c h r a n a    zločinců nemá původ v nedostatcích legislativy, jak lidé mnohdy naříkají. Je výtečně promyšlená a cílevědomá. Život prostého člověka je vládnoucí oligarchií soustavně ztěžován až k nesnesení: aby už si konečně každý začal přát ´globální´ nápravu světa, nástup nesmlouvavé autority všeobecně uznávaného „náboženství“, ať už co nejdříve nastoupí požehnaný New Age. (Nenacházíme zde strašidelnou  analogii se zamýšlenou Andropovovou akcí „Golgota“?)
Tohle všecko nám pomalu začíná být jasné a nic se nespraví, budeme-li se proto rozčilovat. Pochopili jsme, že s terorismem si neporadí ani strýček Sam se vší svou mocí a bohatstvím. A to do té doby, dokud jeho policista bude povinován nechat se zabít i zjevným vrahem.
Islámský svět je ovšem cizí planeta.Pisatel těchto řádků žil v něm po dobu dvou let a netroufá si říci, že by aspoň zčásti pochopil, co si tam lidé ve svých hrnečcích vaří. Jsou mi proto k smíchu všichni ti pozorovatelé, mírotvorci, diplomaté a jiní budižkničemové, kteří dnes a denně přicházejí se stále novými utopiemi, jak na příchod New Age připravit víc než miliardu lidí, kteří jsou, či aspoň budí dojem, že jsou, vyznavači   Proroka.
Do Súdánu je navíc odevšad příliš daleko. Není tedy divu, že se tam dějí prapodivné věci. „Nábor“ otroků se provádí v nejchudším koutu této země, na jihu.  V pochodech smrti jsou pak otroci dislokováni na bohatší sever (prý aby se jim lépe dařilo) Jak známo, na jihu Súdánu žijí křesťané, jsou to katolíci, třebaže nikoli římští. Pak zde žijí tzv. animisté, což ovšem nejsou toliko ctitelé model. Takovým lidem se zjednodušeně říká pohani.
Není mi zcela pochopitelné, jak se takový „nábor“ provádí. První jeho podmínkou je zřejmě nepopsatelný chaos, který je znakem islámského světa. Mohamedáni jsou nadáni napodobováním a často se stává, že Evropanu a Američanu se na tom či onom jevu nezdá být nic divného a teprve tehdy, když o něm důvěrně hovoří s lidmi, shledává, že má před sebou Potěmkinovu vesnici, fikci. Mohamedán nežije v realitě. Tak jako je jeho korán jen snůškou metafor (třebaže i těch nejozdobnějších), kde není znamenána ani jediná konkrétní pravda, přesto na této šalbě staví islám solidní železobetonovou konstrukci. V realitu této své stavby pak věří, třebaže ona sama už zchátrala k nepoznání a třebas už se neodvratně rozpadá. (Jak asi dopadne 85O m vysoký mrakodrap v Dubaji?)
„Náboráři“ otroků, muslimské milice, tedy přijdou do otčiny Dinků, či jiných etnik a začnou lovit. Nikoli snad podle vzoru našeho nezapomenutelného inženýra Wágnera, který pomocí lasa a sítí chytal divoká zvířata pro zoologické zahrady. Snad i v klidu a míru přesvědčují budoucí otroky o výhodách otroctví; utěšují je falešnými sliby, zejména když už je  mají spoutané na rukou a mnohdy i na nohou. Těžko říci, mají-li tito ubožáci nějakou sílu k odporu. Nakonec-co by jim to bylo platné?
O nelidském zacházení s těmito lidskými tvory je mnoho ověřených záznamů, všechny tyto důkazy zběsilosti novodobých otrokářů obletěly doslova celý svět, který se „zachvěl hrůzou“. Nebudu zde reprodukovat výpovědi otroků i otrokyň, jsou to horory které mnohonásobně předčí zvěrstva nacistů v koncentrácích i bolševických dozorců v Gulazích.
Otroctví, spojené se  samoúčelným mučením je v jedenadvacátém století možné jen proto, že hladem a nemocemi pološílení Jihosudánci očekávají v Chartumu a jinde na severu Súdánu záchranu holého života..Nikoli tedy biblické „egyptské hrnce plné masa“. Čekali bychom, že se nasytí alespoň odpadky, ale jak se zdá, i ty jsou jim nedostupny. Fotografie osvobozených otroků představují spíše lidské kostry. K novodobým metodám mučení se připojují i metody mučení středověkého a snad i antického Nepochopitelná SAMOÚČELNOST mučení je charakteristickým rysem tohoto mučení „nevěřících“ otroků. Dokonce se mi zdá, že v tomto oboru do islámu přerůstá satanismus.
Komunisté byli přesvědčeni, že vybudováním dostatečně široké materiální „základny“ vytvoří předpoklady pro zavedení ráje na celé zemi. O nejrůznějších „nadstavbách“ se vyjadřovali pohrdavě. Nadstavby prý lidstvu byly uměle implantovány a také proto nikdy nemají nekonečnou trvanlivost. Za klasický případ nadstavby považovali bolševici náboženství..
Že katolické náboženství není jen papírovou nadstavbou, o tom se velmi trapně přesvědčili v l8. století francouzští encyklopedisté, v l9. století liberálové, racionalisté, socialisté a jim podobní. Ve dvacátém století na tomto omylu ztroskotal evropský komunismus a nyní na této „znetvořenině“ krachuje „občanská“, šmahem bezbožecká společnost.. Bůh totiž své zkouší, ale neopouští.
Otroctví je neslučitelné s křesťanským náboženstvím a třebaže se křesťanství zrodilo v otrokářské společnosti, stalo se záhy příčinou jejího zániku. Křesťanství proti otrokářům nevystupovalo, nebojovalo ani proti feudálům, kteří po předlouhá staletí toliko parazitovali na svých ´poddaných´. Bez jejich potu a krve nebyli schopni života ani otrokáři, ani feudální páni, bez otrocké práce se neobešli fabrikanti, ale dokonce ani komunisté, kteří proti otrocké práci brojili (Připomeňme si: sláva komunistického Sovětského imperia začala pohasínat ihned po Stalinově smrti, když Berija zrušil gulagy!) Jedině tam, kde krutost otrocké a nevolnické práce byla mírněna Kristovými příkazy a jeho napomenutími, jen tam se dalo mluvit o pokroku a civilizaci. Naopak ničím neomezované cizopasnictví silnějších na slabších vedlo vždy k útlumu a regresi.
Cizopasit křesťan nesmí. Třebaže je to tak milé a pohodlné. Nebeská brána není široká a cesta k ní je příkrá!
S opravdovým náboženstvím, tj. s vírou člověka ve zjevenou pravdu a také s vírou člověka v člověka, si mohamedán neví rady. Ani o nějakých dobrovolných obětech nikdy neslyšel, vyjma o takových, kdy se fanatický psychopat rozhodne povraždit školní autobus nebo ženy na tržišti, tak, aby se mu pak za to odvděčil samotný Alláh patřičným harémem. -Oh, ubohosti lidská !
Hlavní procento súdánských otroků, o kterých se ve světě mluví, jsou křesťané. Výše zmíněným ´animistům´  aspoň zčásti postačují ´egyptské hrnce masa´. Pohané se v Chartumu ztrácejí proto, že bez skrupulí přjali víru Lžiproroka. S křesťany je však potíž. Nelze samozřejmě od nich očekávat hrdinství, které by mohlo skončit jejich popravou. Jistě někteří z nich přijmou islám toliko ´na oko´. V ulicích hlavního města se setkávají, hovoří spolu a jen proto, že v sobě navzájem spatřují týraného Krista, uvědomují si, že je Pán dosud neopustil. Rozebírat jejich psychologii je nejvýš obtížné, ale i tak se domnívám, že semeno víry v nich nezemřelo, že je přece jen v jejich srdcích uchováno ke vzklíčení.
Je téměř k neuvěření, že tyto otroky neopustili jim zcela neznámí lidé, kteří je dokonce z otroctví   v y k u p u j í.
Pojem otrok ,otroctví, otrokář z příčin velmi zřejmých do zběsilosti rozčilují strýčka Sama, ale i jeho svobodomyslné synovce z Evropy. Pro liberála je svět jedině tehdy přijatelný, jestliže se kolem něho nachází jen to, co je „all right“, nebo aspoň všecko to, co se tak tváří. Jestliže se mě Američan zeptá, „jsem-li v pořádku“, a já mu třebas jen omylem odpovím, že NE TAK ZCELA, ŽE BY TO MOHLO BÝT LEPŠÍ, pak se na něm dopouštím těžké urážky a jsem považován za imbecila,, či spíše za  hulváta  Přiznat otroctví je zkrátka    n e s l u č i t e l n é   s logikou Američanovou a Evropanovou. Otroctví    n e e x i s t u j e,  protože je    n e p a t ř i č n é.
A pravděpodobně jen proto se otroci vykupují. Jistě že jen k jejich dobru. Jsou-li jednou vykoupení,  pak jistě dostanou najíst, jsou oblečeni a obuti a dostanou i pár dolarů, aby si mohli koupit televizor. Kde jinde než v televizi by se dověděli, jaká že to socha stojí v New Yorku na nábřeží ?
Jsou to samozřejmě lidé, kteří si své vytrpěli. Jejich utrpení ještě ani zdaleka není u konce.
A neskončilo by ani tehdy, kdyby organizace, vykupující otroky, zmnohonásobily svou činnost. I antika měla svůj paradox, že totiž většině otroků se mnohdy dařilo lépe než zproletarizovaným plebejcům. Chtěl-li otrokář po svém otroku nějaký výkon, musil ho nakrmit a poskytnout mu slušné podmínky.  Tak se dnes do jisté míry děje i v Chartumu.
Pro mohamedány jsme však my, křesťané, „nevěřící psi“ a jen jako takoví máme pro ně cenu.. Než chovat špatného psa, je lépe ho utratit.
Súdánští křesťané jsou tuze ´nepatřiční´. Jsou živou výčitkou mohamedánské buržoazii, která si až příliš dobře uvědomuje, že křesťanství je cosi jiného než ona proamerická konzumní společnost, proti níž bijí na poplach jejich imámové. Ortodoxní křesťanství je pro zlenivělý islám čímsi zcela nedostižným. Je to tříska v oku, se kterou si neví rady.
Křesťané proto byli, jsou a budou pronásledováni, týráni a zabíjeni.Je mezi nimi mnoho odpadlíků, které však pod svůj plášť přijímá Boží milosrdenství. Utrpení súdánských křesťanů je opravdu nesnesitelné; přesahuje lidské síly. Modleme se za tyto odpadlíky vroucně a vytrvale. Hřích jejich odpadu ani zdaleka není neodpustitelný!
Odmění se nám za to bratři těchto odpadlíků, ti, kteří svou víru nezradí ani za nejhoršího pronásledování. To jsou skuteční světci, žijící mezi námi a jsou jich zástupy.Svými každodenními obětmi rozrážejí nebesa a nám, NIKDY NECHYBUJÍCÍM A SEBEVĚDOMÝM  katolíkům umývají nohy.
Nemělo by to být opačně ?