Zemřel Václav Durych Pátek, Nov 25 2011 

S hlubokou lítostí oznamuji čtenářům Katolické cesty, že ve středu 23. 11. 2011 zemřel autor všech textů tohoto blogu, RNDr Václav Durych, ve věku 81 let.

Pohřeb se koná 2. 12. 2011 od 10:00 v kostele sv.Petra a Pavla v Kostelci nad Ohří.

Je mi nesmírně líto, že se nedočkal knižního vydání Katolické cesty. Vinou mé liknavosti dokonce ani toho internetového. A i toho, že jsem mu v posledních dvou týdnech dvakrát nezvedl telefon, protože mi volal do práce a já prostě neměl čas to zvednout.

Je mi líto, že už mi nestihl poslat spoustu dalších textů, které chtěl zveřejnit.

Udělám to jediné, co můžu: Budu dál-stejně liknavě-uveřejňovat texty, které od něj ještě mám. Víc neumím.

Ať Vám světlo věčné svítí.

Admin vR

Katolická cesta Durychova-díl dvacátý šestý Sobota, Sep 24 2011 

IV. STÁRNOUCÍM UMĚLCŮM

 

„Vy všichni, kteří stárnete a zestárnete, vzpomeňte si přece, že ti, kteří vás milovali, milují, či budou milovati pro vaše dílo, chtějí vám býti jednou na blízku. Kam vás mají následovati? Do světla, či do tmy?“

I když jsou to slova přátelská, až i laskavá, přece jen jsou drsná. A bohužel ne dost drsná.  Zejména ne pro toho, kdo slova o své smrti nechce slyšet, na smrt nechce ani pomyslit. Durychův apel k stárnoucím umělcům je založen na nezvyklém argumentu: Durych nevyhrožuje peklem, věčným zatracením, ani jiným trestem, který bezbožeckého umělce čeká na onom světě, upozorňuje však na riziko opuštěnosti a osamocenosti, riziko ztráty všeho toho, co bývá každému umělci tak drahé: že značná část umělcových čtenářů, diváků, posluchačů, všech jeho obdivovatelů, nebude s ním po jeho smrti sdílet tu část onoho světa, kterou si umělec sám vybral, pakliže se zřekl Boha. To pak nebude vadit jen jemu samotnému, nýbrž i všem, kdo ho měli rádi.

Tento argument se dnes může zdát mnoha lidem příliš tvrdý, dnes, kdy nás pastýři usilovně přesvědčují, že milosrdenství Boží je až tak veliké, že není třeba se pekla bát–(pokud prý vůbec nějaké peklo existuje). Jak hrozné zločiny by musil umělec spáchat, aby se pro něho peklo stalo reálným nebezpečím! Snad jen proto, že se k svému dílu dává inspirovat veškerou tou nečistotou, nenávistí a nihilismem, který nás v životě doprovází téměř na každém kroku? A to i tehdy, když se ve vší téhle špíně umělci daří jako rybě ve vodě, naopak, že se oním pachem zla sám konejší až i opíjí a tak v podstatě toto zlo přímo propaguje.

Arci že nevím, podle jakých kriterií bude Bůh soudit umělce. Tuším však, že jim tuze mnoho odpustí; vždyť co by neodpustil duši, která je choulostivá, méně vnímavá pro realitu, jejíž smysly vnímají spíše šelest a šepot než křik a hřmot tohoto světa a jejíž soudy snadno chybují pro příliš syrovou všednost tohoto života. Umělec je snadno zranitelný a nic mu nepomůže, že ho lidé berou jako příklad. Měl by být příkladem, ale není. Je to jen člověk. Umělec snadno propadá revolučním emocím, bývá heroldem všeho nového, aniž by si dostatečně ověřil, co ta či ona novota obnáší. Vzpomeňme na doby nedávné: kolik vynikajících umělců se stalo komunisty a přitom zaručeně se všichni komunismem nenadchli jenom ze zištných důvodů!

Durych se však na své současníky upřímně hněvá. Je už jedenáct let po převratu, všecko revoluční, nové, nezvyklé je už dávno pryč: prokázalo se, že víra v Boha nezanikla, a že všechny útoky proti ní z řad masarykovských realistů, socialistů a volnomyšlenkářů se změnily jen v mýdlové bubliny, které čím více se nadouvají, tím nápadněji praskají a všechny ty jejich nádherné duhové barvy se v jediném okamžiku mění v kapičku mýdlové vody. Rakousko-Uhersko a jeho „ukazatelé směru“ zmizely podobně jako ty bubliny a docela již se zdálo, že novému československému státu Bůh žehná a že jsme na vzestupu netoliko ekonomickém. Kulturní dění v našich zemích přesáhlo odvážné spekulace–teprve nyní, na počátku nového tisíciletí se po tomto nedávném vzepjetí ducha s lítostí ohlížíme a nad jeho pozdějším rozmělněním až i ztrátou marně naříkáme.

Když dozněly vzteklé útoky nevybíravě urážející české katolíky a na úbytě zcepeněla nedonošená parodie „kulturního boje“, vyvolaná stržením Mariánského sloupu, když si naše pokroková „elita“ uvědomila, že katolíků je přece jen příliš mnoho, zdálo se dokonce, že katolictví je pověřeno Boží Prozřetelností k mravnímu vedení národa. Toto zdání netrvalo dlouho. Nejvíc si uškodili samotní katolíci naivně vedeným politickým bojem, který byl od samého počátku postaven na hlavu a přežíval jen z obětavé práce či snad i obětí mnoha tisíců lidovců, kteří „své“ straně dávali mnohem víc, než si zasloužila a která se jim neodměnila ani poděkováním. Nicméně katolíkům nešlo přičítat žádné skandály a třebaže tu a tam vyplavaly na hladinu lecjaké kněžské hříchy, mělo katolictví vysoký úvěr a bylo i dobře známo, že   č e š t í   katolíci si stačí sami, že nepotřebují žádné pomoci Hlinkových luďáků či dokonce katolických Sudeťáků.

Jenže té pokrokové „elity“ bylo příliš mnoho.

Je zarážející, na jaké vějičky sedávala naše elita již ve středověku, na co na všechno se nechávala nachytat. Za Karla IV. i za jeho syna Václava bylo v našich zemích přibližně stejné množství elity české i elity německé. Elity stejně uvažující, stejně vzdělané s týmiž zájmy. Nelze však vysvětlit, proč českým Němcům zhola nic neříkal Viclef, zatímco Češi v něm nacházeli spasitele. Němci se nám proto nestačili divit a dodnes se nám proto diví celý svět. Viclef nevybízel k revoluci a Češi ani o žádnou revoluci nestáli. Dá se skutečně přijmout myšlenka, že Viclef byl vlk v rouše beránčím a Češi si z nepochopitelných důvodů nevšimli ani vlčích zubů, ani vlčího ocasu. A nebyli to Čechové prostí, ducha nevyspělého. Za spasitele přijali Viclefa mistři vysokého učení, rytíři starobylých rodů, preláti. Bůh nám buď za to milostiv!

Za prvních Habsburků nacházeli Češi svou veškerou útěchu v Lutherovi, a jak se zdá, byli to Češi všech sociálních vrstev. Přece však byla Lutherem daleko nejvíce oslněna elita: Příslušníci starých českých rodů, česká inteligence všech oborů a i čeští umělci, které luteránství doslova položilo na lopatky. Naši předkové 16. a počátkem 17. století se stali luterštější než jejich němečtí luterští učitelé; v německém luterství se rozpustili nejen čeští staroutrakvisté, nýbrž i Bratří, vpravdě čeští.

Co se jen, pro pána krále, české elitě na německém luterství a na každém neřádstvu   t o l i k   l í b i l o?

V 18. století to nebylo tak jednoduché. To jsme měli elity dvě: tou méně významnou byla elita šlechtická, kterou, ač to nerad přiznávám, doplňovala a dokonce jí i dávala ráz, elita prelátská, elita nejvyššího kléru. Tyto racionalisticko-osvícenecko-zednářské elity, podobně jako slepice, „čekající na sopel“, hlídaly všecko nové a dosud neotřelé, co přicházelo z Anglie, z Francie a z Německa, třebaže to páchlo ďáblem na hony. Nelze za všecko vinit zednáře, spousta výtečných lidí tehdy ještě neměla ze zednářství „pojem“, ale skutečně: všecko zednářské, ještě dřív než samo přišlo do Čech, bylo již a priori touto elitou nadšeně přijato. Jen zázrakem se v Čechách nezmocnil vlády „hladový“ bavorský kurfiřt Albert, zednář a smolařský protivník naší „zbožné“ Marie Terezie. Ta sice zednáře pronásledovala, ale příliš nedůsledně (spíše jim poněkud ztrpčovala život): kdyby to s jejich pronásledováním myslila jen trošku vážně, musila by nejprve poslat na Špilberk svého vlastního milovaného muže.

Pak tu byla elita jezuitská, k níž do jisté míry možno přifařit elitu jiných řádů. Jezuité statečně bránili českou provincii před náporem zednářského, osvíceneckého ateismu a byli by by jistě ubránili nesrovnatelně víc, kdyby jezuitům s neuvěřitelnou zákeřností nevrazil dýku do zad papež Kliment XIV., kdyby ve střední Evropě jezuity nezlikvidovala právě naše nejzbožnější císařovna Marie Terezie a kdyby jejího synáčka Josefa odnesl čert dřív, než stačil ve svých zemích zrušit kláštery.

A byla to pak výše uvedená elita racionalisticko-osvícenecko-zednářská, která u nás začala prosazovat jednu pekelnou lahůdku za druhou. Chvála buď Bohu za český venkovský lid a za   j e h o   pastýře. Tato „neelita“ zachránila víru a národ. Jen   o n a   s a m a   se skrytou pomocí Boží.

Elita popřevratová, tvořená zejména z učitelů  v š e c h  stupňů, ale bohužel i z činovníků Sokola, (který toho doposud tolik dobrého vykonal) a ze všemožných jiných  č i n o v n í k ů, se rozhodla „nabrat kurs“ los von Rom. Daleko Římů neutekla, ale utéci se  s n a ž i l a, seč jí síly stačily.

A jejími bardy se stali čeští literáti…

Na tyhle literáty se Durych zlobí jen proto, že jsou ateisté:

„Jste umělci a jste povinni chránit svou svobodu. Vy nepodléháte módě a pouliční agitaci, vy se nepotřebujete starat o hesla, o posměch křiklounů, o mínění hlupáků a nadutců. Vy právě můžete a máte věřiti v Boha, na vzdory chátře, jak té negramotné, tak i té učené. Máte být hrdi a svobodni. Ale zdá se, že se více méně stydíte před křiklouny, jako byste jim byli něco dlužni, jako byste je považovali za lepší než jste sami. Zůstává ve vás cosi otrockého, cosi zbabělého, zanedbáváte a odhazujete svou víru z ohledů na svůj lid a na krásné oči světa. Nechcete být nápadní a proto se mlčky klaníte modle atheismu. Bojíte se, aby nad vámi váš žák, váš zřízenec, váš soused nebo váš závistník se neušklíbl; to by vás asi tuze bolelo. Nechcete zůstati pozadu za chátrou, za podvodníky a pasáky a nájemnými křivopřísežníky, kteří si posměch dělají z víry a z Boha. Vy se také bojíte posměchu a proto raději se mlčky účastníte židovského posměchu v ulicích jerusalémských a zapření Petrova. Je-li však člověku líto i té chátry, jak mu nemá býti líto vás!

Všichni umřete, dříve či později. Chcete umříti v šedivé desperaci, přežíti svou duši ještě před smrtí těla, chcete býti jen studenými, odulými mrtvolami, které jsou holou nepříjemností a ničím více? Má se vaše sláva skončit protivným a posměšným pohřebním průvodem a články v novinách? Jiného nechcete? Stačí vám to? Jest cesta do tmy tak utěšená, či nebojíte se toho, že byste po smrti mohli býti zařazeni do počtu té chátry, pro kterou jste se zřekli víry v Boha?

Čas letí, ať v práci a utrpení či v zahálce a nudě. Sobota letí za sobotou, měsíc za měsícem, rok za rokem, deset let uplyne jako jeden den a dvacet let je doba nesmírně kratší než jak se zdá. Chvíle smrti není obsažena v žádném jízdním řádu…“

„Smrt bez smíru s Bohem a bez pokory před Bohem, holá desperátní resignace či lhostejnost a sugerovaná nevědomost – to má býti poslední tón a poslední zákmit, poslední vzdech?

Bylo by to nesnesitelné. Umění odkrývá skuliny, kterými jest viděti do nebe a umělci sami před svým koncem by o tomto nebi pochybovali? Umění jest plamenem lásky a umělci by se na sklonu svého dne této lásky zříkali definitivně a na věky? Umění jest prostředkem obcování duší a umělci před tímto obcování by dávali přednost nicotě?“

Na počátku této charakteristiky ateistického umělce hovoří Durych o jeho  s v o b o d ě. Zdá se, že jen málokterému slovu se podsouvá tolik významů, že se snadno může stát nesrozumitelným. Křesťanské pojetí svobody vychází z poměru člověka k Bohu. Třebaže by člověk bez Boha ani neexistoval, třebaže Bůh je stvořitelem člověka, je člověku dovolena možnost rozhodnutí o jeho vztahu k Bohu. Buď chce jednou spočinout v Boží náruči, stát se občanem Božího království, nebo nemá o Boha zájem. Zde má člověk právo  s v o b o d n é volby. Tato svoboda ovšem člověku přináší obrovský souhrn povinností, které jsou pro něho závazné, nelze se jim vyhnout, omezují žádosti a touhy jeho těla, ale i ducha. Tato omezení křesťan nepovažuje za omezování svobody, zatímco ateista (a to i takový, jemuž existence Boha snad ani nevadí, ale je mu zcela lhostejná), takovéto omezování považuje za   n e s v o b o d u. Touhy a žádosti těla i ducha člověka, které nejsou v souladu s Boží vůlí, křesťan považuje za přímé či nepřímé naléhání ďábla a jestliže jim člověk vyhovuje, stává se otrokem hříchu, otrokem ďábla. Odmítnutím těchto žádostí se  o s v o b o z u j e.

Výklad pojmu „svobody“ je tedy plně závislý na víře v Boha a čím je této víry méně, tím spíše přestává být křesťanská svoboda   s v o b o d o u, křesťané jsou tupeni, vysmíváni, znevažováni, opovrhováni. Ateismus je pak synonymem svobody, víra v Boha dobrovolným nevolnictvím, které si zaslouží politování, mnohem spíše však závistné nenávisti. Každý ateista totiž podvědomě cítí, že křesťan volil moudře, i když se vzdal ledasjakých, třebas i velmi příjemných slastí a naložil si na hřbet mnoho obtížných povinností. Nevěřit v Boha totiž není možné, lze Ho toliko   n e p ř i j m o u t.

Měnit životní styl není snadné, nicméně mnohem jednodušší a snazší je od Boha odpadnout, než se k němu vrátit. Snazší cestu k Bohu má člověk, který o Bohu dohromady nic neví už od dětství. Kdo se Boha zřekl v dospělém, zralém věku, pro toho je návrat mnohem těžší.

Durych ateistům nevyhrožuje. Nemluví o pekelném ohni, o pekelných mukách, o věčném trápení, o věčném nářku,  mluví toliko o   n i c o t ě.  Svým ateistickým kolegům nevyčítá hříšný život: nemluví o alkoholu, o lehkých ženách, o volné „lásce“ či o jiných zhýralostech, nejvýše připomíná nemoci ducha a melancholii.

„… Životní tragedie umělců bývají časté, i když nejsou zřejmy, i když katastrofa přichází pomalu a vleče se, pohrávajíc si s troskami života a ducha. Co nás naplňuje obzvláštním smutkem, jest vzpomínka na ty, kteří zemřeli v šílenství, zvláště pozorujeme-li postup jejich díla a vidíme, že svému umění pro svůj národ obětovali všecko, sobě však nedopřáli milosrdenství nad svým vlastním rozumem a nad svou vlastní duší. Z jejich díla nyní vane na nás úzkost a smutek. Toto všecko jsi dal nám, ale co jsi učinil pro sebe? Jest to všecko krásné, jako by v tom byla tvoje duše, ale běda, je-li v tom opravdu uvězněna celá tvoje duše až na věky, není-li už ona sama v svobodě jiné a vyšší…

… Jest to kruté, zaniká-li pozemský život umělců bez jistoty naděje věčné. Jsou labutí písně, jejichž krása strhuje, ale zároveň naplňuje nejděsivější melancholií, jako by nejmoudřejším koncem byla melancholická resignace na všecko, na všecko.“

„A ještě krutější jest pohled na tu galerii umělců, jejichž cesta do hrobu byla cestou této melancholie, nad níž přece nemůže býti nic strašnějšího, poněvadž poskytuje výhled jen do věčné tmy, ze které kmitají jen světla pochybná a posměšná jako z očí nicoty. Strašné jest pomyšlení, že tolik nejlepších a nejdražších osob nehledalo či nevěřilo v cestu obcování věčného a jistého a že svými posledními díly skoro zřejmě a vědomě otvírali bránu temnot. Že v českém duchovním životě bylo tak málo naděje ve světlo věčné, že v tomto životě bylo tolik osamělého zoufalství a tolik zoufalé pýchy, že tu nezbylo místo pro lásku, která chce žíti věčně, čehož nelze dosáhnouti jinak, než oddáním se Bohu. Jako by umění v naší vlasti přinášeti mělo za živa jen bídu a opovržení, po smrti pak zkázu věčnou…“

Jistě že se Durych na tyto své ateistické kolegy tuze hněvá. Ale především je varuje, klečí před nimi na kolenou a v očích má slzy.

Píše se rok 1929. Durychovi již vychází Bloudění a třebas mu je mimo Eisnera dosud nikdo nechválí, je si dobře vědom, že už nyní je velkým umělcem, který má právo na slyšení. A že musí promluvit. Že musí nazývat věci pravým jménem, že však nesmí toliko kázat, a to už jen proto ne, že   m á   své kolegy   r á d, protože sám nejlépe ví,  jak těžké je být umělcem.

Napsal tedy toto své memorandum v pravý čas.

Zatímco v roce milénia smrti svatého Václava naše vlast doslova bobtnala uměním-snad právě uměním slovesným-dnes tomu tak již není. Uplynuly tři čtvrtě století…

Přesto však dosud žije a tvoří hrstka umělců. Není umělců, zato vzrostl počet „znalců“ umění či spíše „posuzovatelů“ umění. Víry ubylo, ubylo křesťanské svobody. Přibylo hojně té svobody, kterou křesťané nazývají otročením hříchu. Přibylo jí tolik, že jsou jí celé závěje, takže sama sobě překáží. A musil by promluvit prorok, aby jednak správně posoudil současnou situaci a pak se třebas i pokusil poradit.

Proroci často hovořívali o nemožném. Neodvažuji se posoudit, zda by dokázali promluvit k dnešku.

To bych se sám nejprve musil stát prorokem.

 

AKORD, ročník II., č. 10, 1. prosince 1929

Katolická cesta Durychova-díl dvacátý pátý Sobota, Jul 23 2011 

III. KAPUCÍNEK

Výprask kněžím, kteří neodolali zpěvu lidoveckých Sirén, začíná Durych výčitkami pro jejich nezřízené lakomství. Nejprve o kněžských hříších mluví Durych velmi všeobecně:

„Hříchové kněžští bývají mnohdy přetěžcí a strach před věčným zatracením nebývá u všech hřešících zcela vyhlazen, ač i mezi starými preláty se občas vyskytne nejeden, který svým způsobem života krátce před smrtí, svou smrtí i svým testamentem hrdinsky dokazuje, že má pro strach uděláno. Ale ať už z opravdové lítosti, či jen proto, že je to starobylý a neporušitelný stavovský zvyk, všichni ti hříšníci chodí k zpovědi nebo si aspoň volají zpovědníka do bytu. Zda všichni z nich se při tom také zpovídají, to ovšem nelze zjistit, poněvadž tajemství zpovědní je neporušitelné. Zpovědník může býti zajisté zván také jen na černou kávu nebo kus řeči, a je-li některý starý prelát atheistou nejen ze zvyku, ale i z přesvědčení, chce-li dle svých zásad umříti mimo církev a nechce-li přece jen v zájmu svého stavu nebo svého rodu vzbuditi pohoršení, stačí, nechá-li si docházet občas do svého domu nějakého kněze, který je znám jako zpovědník. Lze ovšem bez ujmy svého přesvědčení vyhověti i formalitám zpovědním, vždyť to patří k stavovskému zařízení. Ale těchto případů jest asi méně. Těžcí hříšníci přece jen se snaží dle možnosti zpovídati se tak, jak nejlépe mohou. A jest známo dosti obecně, že těžcí hříšníci anebo lidé, kteří se za takové považují, obracejí se rádi ke kapucínům, jejichž úkolem jest slyšeti nejhroznější a nejbolestnější zpovědi.“

Na několika řádcích této stati hned v úvodu vychrlil Durych vůči prelátům svaté církve římské tak ostrá přímá i nepřímá obvinění, že je až ku podivu, že za to nebyl předvolán na konzistoř nebo přímo k panu arcibiskupovi. Ne snad pro tvrzení, že preláti s pozvanými zpovědníky namísto zpovědi pijí černou kávu. To by se dalo vysvětlit i tak, že po vykonané svaté zpovědi posedí obě posvěcené osoby u šálku kávy v družném rozhovoru. Durych zde totiž obviňuje „některé staré preláty z   a t h e i s m u  nejen ze zvyku, ale i z přesvědčení“. Tomu se těžko dá rozumět, zejména označení „být atheistou ze zvyku“. Snažím se to chápat tak, že takovíto starožitní údové církve sice ještě v srdci uchovávají zbytky víry jako určitou nostalgickou relikvii, kterou však není radno příliš se v mysli obírat, aby neobtěžovala draze vykoupené pohodlí a neničila klid a mír duše.

To by samozřejmě bylo obvinění nesmírně vážné, třebaže opět možno na omluvu uvést, že v každé branži se najde plevel a jestliže byla nehodnými shledána i řada papežů, proč by se právě v Olomouci (kde se v podstatě nacházela filiální redakce Akordu v osobě Jaroslava Durycha), nemohli vyskytovat nehodní preláti?

Již před čtyřmi lety, 15. září 1925, se Durych ve 14. čísle III. ročníku Rozmachu–ve stati „Způsob osobní a způsob věcný“–přimlouvá, aby byly označovány přímo  o s o b y  za všechny nesnáze, maléry, protivenství, nepříjemnosti, špatnosti…

Durych napomíná:

„Věci jsou; o ty netřeba se hádat; mají své stálé vlastnosti. Ale jsou to lidé, kteří nemají stálých vlastností a stálých zájmů. Věci jsou čisté, ale lidé jsou nečistí. Lidé se snaží z věcí dělati něco jiného a nepravého. Proto je zbytečno bojovat proti věcem, ale jest nutno bojovat proti osobám, jakými tyto osoby jsou. Nebíti věci, nýbrž osoby.“

Toto je samozřejmě utopie a Durych zde ironizuje zejména politiky. Nicméně: za vším neřádstvem hledejme člověka. Neřádstvo samo za sebe nemůže.

Durych zcela jistě měl na mysli konkrétního preláta, který je ateistou „ze zvyku“; mohl by zřejmě ukázat i na preláta, který je ateistou z přesvědčení a měl jistě i opodstatněné podezření, že ten či onen prelát si zve zpovědníky nikoli k očištění své duše.

Jmenovat je samozřejmě nemohl–už jen z toho důvodu, že označení hierarchové by Durycha pohnali před soud a Durychovi by se proti nim velmi nesnadno sháněly důkazy.

Volil tedy „způsob věcný“, nikoli „způsob osobní“. Jsem přesvědčen, že ho to tuze trápilo. „Potrefení“ preláti jistě Akord četli a pokud nebyli jeho odběrateli, jistě byli na Durychův článek upozorněni. Potrefená vrána se však ozvat nemohla a jistě ji to stálo mnoho žluči.

Zdá se–ale vskutku jen na první pohled–že Durychovo obvinění prelátů z ateismu či z jejich farizejství v otázce zvaní zpovědníků, nemá přímou souvislost s dalšími odstavci „Kapucínka“:

„Hříchové kněžští bývají mnohdy přetěžcí a z těch zřejmých hříchů nebývá nejtěžším hříchem ani smilstvo ani obžerství, nýbrž lakomství. Všecky hříchy samy sebou se ztravují a hynou, jen lakomství má pro sebe tu výhodu, že se živí samo ze sebe, tloustne a roste. Má také tu výhodu, že si může nalézti účelnost, která se zdá šlechetnou; lze lakotit pro pořádek, správnost, spravedlnost, pro dobro celku, pro dobro nástupců; lze lakotiti ve všech hierarchických stupnicích způsobem, o němž by se mohly psáti nejen romány, nýbrž trilogie a epopeje.

Lakomství však není jen choroba soukromá, nýbrž jest to choroba nakažlivá. Přenáší se z citu do rozumu a proměňuje celý životní názor, upravuje dle svých potřeb i náboženský život a jeho povinnosti. Lakomství pracuje v počtech, v množství. Jest to věda, která u lakomých katolíků vstupuje na místo vědy theologické, přisvojuje si její formu a uplatňuje se tak navenek autoritativně. Lakomec se bojí o svůj počet, bojí se ztrát i risika a poněvadž velký počet jest mu vším, nedbá o jakost, nýbrž o množství.“

Laskavý čtenář jistě pochopil, že toto je téměř absolutně dokonalá definice a zároveň i důkladný popis jednoho z hlavních hříchů. Není zde jediné slovo zbytečné a nezbývá nic dodat. Měl bych jen výhradu k tvrzení, že ze „zřejmých hříchů bývá nejtěžší lakomství“. Pokud „zřejmými hříchy“ Durych rozumí „hříchy hlavní“, pak je ho možno ho opravit jím samým, protože na jiných místech hovoří o  p ý š e  jako o nejtěžším hříchu. Pýcha se mi však nejeví jako příliš  z ř e j m ý  hřích; té si leckdy ani sám hříšník není vědom a jeho okolí si ji také neuvědomuje: pýcha bývá instinktivně skrývána a považována za leccos jiného. Hlavní hříchy vůbec mají výsadní postavení; jsou vlastní každému člověku, bývají proto mnohdy přehlíženy a tím jsou nebezpečnější. A jsou to hříchy  t ě ž k é.

Všecky tyto věty jsou prozatím jen  ú v o d e m  poměrně velmi krátké stati a autor jimi vskutku uvádí čtenáře do nejvyššího napětí.

A tu přichází vysvětlení:

„Ze semene lakoty vyrůstá strom, který si opravdu troufá růsti do nebe. Lakomí katolíci mají takový strom a tím je lidová strana…“

Zní to velmi srozumitelně a přijatelně. Těžko říci,  k d y  by  to znělo srozumitelněji a přijatelněji: zda v roce 1929, nebo o tři čtvrti století později.

Lidovci se zdiskreditovali již v dobách první republiky, kdy po svých katolických voličích vyžadovali vždy maximum, ale nevrátili jim  n i k d y  ani minimum. Zle se zpronevěřili po válce a zejména roku 1948, kdy se přes noc „obrodili“ a stali se spojenci komunistů v Národní frontě. Po třetí pak ukázali svou tvář roku 1989, kdy svým průhledným pletichařením doslova pohřbili zájmy katolíků výměnou za politické prebendy svých představitelů a aktivistů. Lidová strana vždy jen kazila, co kazit mohla a věci katolické na výsost škodila. Je téměř jisté, že jí vždy šlo jen a jen o peníze.

O tom všem se dobře ví a je až dojemné, jak se lidovečtí hodnostáři ani trochu nesnaží vylepšit svůj „image“, jako by jim vyvalování se v bahně činilo potěšení.

Durych pokračuje:

„… lakomství není nezranitelné. Jest totiž poloslepé a často zakopne. Největší lakomci snadno bývají napáleni a to nejen rakousko-uherskými válečnými půjčkami, jimiž obzvláště českomoravští katoličtí lakomci nejcitelněji byli napáleni. I prostý lid snaží se je zdravým svým pudem šidit, jak jen možno, a to ne vždy bez úspěchu…“

Opět je zde mnoho řečeno a ještě víc jen naznačeno: válečné půjčky sloužily především k udržení Rakouska. Katolická elita měla strach ze změny režimu, děsila se, že ztratí ochranu rakouských brettschneiderů, že už se teď sama bude musit bránit krvežíznivým bolševikům, že bude musit posílat své děti do českých škol a že dokonce, nedej Bože, sama bude musit zaujmout stanovisko k boji, který svádí Pius X. s modernismem. Už za ni nebudou mluvit rakouští pastýři! Tím hlasitěji volala „Gott erhalte!“ a její hysterie se jen málo lišila od někdejší hysterie kněží Baalových. Pomáhala proto spouštět zvony z věží, aby si císař mohl dát ulít další kanóny, udávala zběhy, loyalitou k Domu rakouskému se až zalykala. Ani ve snu by ji ovšem nenapadlo, že přijde 28. říjen. Ale on přišel a jen díky jí byl stržen Mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí, strhávaly se kříže, kácely se sochy ať již svatého Jana, Matky Boží nebo svatého Václava. A budovala se „církev národní“. Je pak možno hovořit o zázraku, že nenastalo všeobecné pronásledování věřících katolíků. Stalo se tak snad i proto, že „elity“ z řad katolických i nekatolických bylo příliš málo. A tak té elitě nezbylo, než štěkat. Vraždění bylo nad její síly. Na rozdíl od Ruska neměl český  p l e b s  nekatolický zájem na pronásledování prostých katolíků.

Z Durychových slov vyplývá i jiná pozoruhodnost, bohatí katolíci jsou „pudově šizeni prostými katolíky, a to úspěšně“. U této věty by bylo třeba na chvíli se zastavit a jaksepatří ji rozvést, musilo by se však přitom rozvádět i zlodějské období komunistické vlády a to už by vydalo na celou knihu. Že za dvacet, třicet let bohatých katolíků velmi silně ubude (i když ani zdaleka neubudou všichni), o tom samozřejmě Durych neměl ani tušení.

A na závěr: „… lakomství porušuje soudnost svých vlastních pánů. Proto všecko, co vyjde z popudu lakomých katolíků, ať v oboru náboženském, kulturním nebo společenském, jest předem odsouzeno k potupné pohromě.“

A ještě poučení: „… lidová strana není všecko. To jest jen jakýsi částečný destilát lakomství katolíků. To není ještě celé to lakomství…“

Je zřejmé, že se Durych své čtenáře usilovně snaží poučit o tom, že lidovec a mamon patří k sobě právě tak nedílně jako voják a jeho flinta. Kdo má bohatství, je zpravidla i lakomý; že bohatstvím oplývá celá lidová strana a je tudíž i náležitě lakomá. Je to asi pravda. Česká lidová strana vznikla ještě za Mocnářství a byla hojně nadána knížaty kněžskými. Tak, jako nikdy jimi nebyl nadán žádný sebepotřebnější klášter. Nejsou pro to  p ř í m é  důkazy, ale ani jich není třeba. Co je jasně patrné, to není třeba dokazovat. Je ovšem škoda, že o vzniku této  k a t o l i c k é   p o l i t i c k é  strany a o jejích aktivech Durych nepíše: bylo by to cenné ponaučení i pro budoucí generace, poněvadž jak je známo, lidová strana je nesmrtelná.

Lidovecká „víra“ byla, jest a vždy bude „zformována dle posvátných pravidel lakomství, běda tomu, kdo by na takto zformovanou víru sáhl!“

Podle Durycha nemáme tudíž rovnítko toliko mezi lidovcem a lakomcem, nýbrž i mezi lidovcem a prelátem a tím pádem i mezi prelátem a lakomcem. Je to těžké obvinění a třebaže se Durych jako básník může ohánět přijatelnou omluvou básnické nadsázky, ani to není pravda absolutní… Ale to si jistě čtenář přebere.

„Dějiny učí“, píše dále Durych, „že zakladatelem husitství byl mistr Jan Hus. Ale já tomu nevěřím. Že zakladatelem luteránství byl Martin Luther. Ale ani tomu nevěřím. A že zakladateli církve československé byli někteří oposičníci proti celibátu. Tomu už venkoncem nevěřím; naopak myslím, že hlavní zásluhu o vznik církve československé měl František Josef I., jeho ministr Hussarek a kardinál Skrbenský. A v době Lutherově to byli takoví němečtí arcibiskupové, kteří si brali za ženy abatyše říšských klášterů a pak prohlásili arcibiskupství za dědičné pro své potomky. A v době Husově také to byli nějací preláti. A kdybychom se tak trochu probírali v pramenech, pokud jsou ovšem přístupny, neboť jest pochopitelno, že právě prameny hlavní jsou zavřeny a střeženy, ukázalo by se, jak všecko zlo přichází shora a jak jeho kvasem jest jen a jen lakomství.

Ale sáhněte lakomci na měšec: Lakomství jest hřích, ze kterého je téměř nemožno se vytrhnouti. Jistě mnoho lakomců se i na smrtelné posteli zpovídá svatokrádežně a cítí-li hrůzu, není to hrůza před ďáblem, nýbrž hrůza před tím, že smrt je oloupí o jejich věci. Boj proti lakotě je téměř marný. Všecky hříchy lze vymýtit, lakomství zůstane.“

Kapucín P. Mansvet Ston vstoupil do Durychova Akordu krátce před Vánocemi roku 1928 (v 1. čísle II. ročníku) útočnou statí „Kněžská politika“, zaměřenou proti lidové straně. Zvlášť významné jsou tyto jeho věty:

„Mně je líto hlavně kněží. Líto je mi těch milionů hodin, které kněží celkově v poslední době věnovali politice a věnovali marně. Stranu před poklesem nezachránili. Ty miliony hodin patřily vlastně Pánu Bohu, vlastní duši a církvi, těm milionům u nás, kterým je měli dáti. A je mi líto dalších milionů hodin, které budou nyní kněží věnovat záchranným pracím. Získají snad několik tisíc svou agitací, ale rozhodnout nad statisíci jim dáno nebude…“

Tato Stonova kritika zpočátku nevyvolala žádný větší ohlas u lidovců. Ozval se katolický Čas: ten chtěl kněze přimět k ještě „horlivější politické práci“.

Na toto odpověděl P. Mansvet Ston O. Cap. ve stati „Omeziti kněžskou politiku či rozšířit?“ (Akord, II. ročník 3. číslo, 1. března 1929) a zde už pisatel nešetřil ostrými výpady proti kněžské politice. Kněží neuposlechli papežova zákazu politické práce: „Neposlechlo se! Poslechlo se Šrámka a jiných kněžských vedoucích politiků, poněvadž u nás lidovci i kněží poslouchají více Šrámka, nežli papeže.“

Jako řeholníku bylo P. Stonovi zakázáno nejen psát do Akordu, byl dokonce  p ř e l o ž e n   z Moravy do Čech.

Kdo to asi udělal?

Vystoupení P. Stona v Akordu a jeho následné odvolání lidoveckými preláty slibovalo vyvolání mohutného skandálu. Je nesporné, že Durych měl všecky trumfy v ruce, měl k dispozici Akord a na jeho straně bylo mnoho katolíků. Nebyl to však skandál náboženský, nýbrž politický. A do toho se Durych  n e s m ě l  pustit, poněvadž byl aktivním důstojníkem československé armády a jako takový měl veškerou politickou činnost přísně zakázanou. Měl už také za sebou zkušenost, že tento zákaz braly státní autority velmi vážně a za „Povzdech časový“, namířený proti ministru Benešovi, byl Durych pohnán před vojenský soud.

V případě P. Mansveta Stona tedy lidovci vyhráli. Byla to samozřejmě nestoudnost. To je ovšem znakem moci, která pak je opět znakem bohatství…

„… Panstvo se před námi neostýchá. Turgeněv kdesi píše o jedné ruské šlechtičně, která se před nevolníkem svlékala úplně do naha, a když jí to bylo vytýkáno, řekla roztomile: „A cožpak je to člověk?“

My tedy, kdo nejsme v lidové straně, jsme považováni za takové nevolníky, před kterými není třeba se ostýchat, poněvadž to není hřích, jako není hřích svléknouti se do naha v přítomnosti kočky nebo psa. A této krásné neostýchavosti jest vidět tolik – ó jejej! Jako by se to samo sebou rozumělo, či jako by člověk byl placen za to, aby mlčel. Lidé z jiných politických táborů nebo lidé naivní by ani tomu nevěřili.

Už je tedy pryč (P. Ston). Byla nám tím ukázána cesta spravedlnosti; bylo nám ukázáno, nač se máme těšit. Byla tím ukázána moudrost a opatrnost. Nu!

Psalo nám také několik kněží, rozhořčených oběma články P. Stona, že vypovídají Akord a že odmítají všecky knihy, které vydá nakladatelství Ladislava Kuncíře. Ztratím tedy také já několik čtenářů. To mě ovšem jen těší. Nestojím o takové. Mám dost jiných a prosím ještě ty ostatní, kteří se domnívají, že nezasluhuji jejich šlechetné přízně, aby co nejrychleji následovali jejich příkladu. Tisíckrát milejší jsou mi nevěrci a odpadlíci než tito protestující spravedlivci, kteří pokání nepotřebují. Nejsme přece živi z milosti lidovců. Kdybychom měli býti odkázáni na ně, to bychom opravdu raději šli krást a bylo by to pro nás čestnější a snad i bezpečnější, poněvadž přízeň lidovců a lakomých katolíků jest víno otrávené.

Ale ještě něco na konec. Na obranu kněžstva. Jest velmi mnoho kněží, kteří nezpívají Gott erhalte a ani dříve nezpívali, a ti souhlasí s P. Stonem. Mohu prozradit, že jich třebas jen v olomoucké arcidiecési jest tolik, že jedna jejich část – nikoliv všichni – chtěla pořádat protestní schůzi proti odstranění P. Stona z Olomouce. Druhá pak část, které se nezamlouval postup společný, hledá k dostiučinění spravedlnosti cesty jiné. Mnoho jest jich také v jiných diecésích, kteří projevují souhlas s P. Stonem. Ovšem ti lidovečtí kněží snadno proti nim budou brojit, neboť v houfu se krásněji vřeští. Ale připomínám to, aby se to vědělo, že nelze všecko kněžstvo strčit do jednoho pytle.

Ale nejedná se jen o lidovou stranu. Ta jest jen jedním z těch projevů mrtvé víry, která se topí v lakomství, úplně se vzdávajíc vnitřní cesty k Bohu. Ten odvrat od Ducha Svatého, to mravní, citové a rozumové zjalovění, které se tak hluboce ujalo mezi katolíky k posměchu lidí nekatolických, není dílem lidové strany. Ta to jen zdědila. Vada článku P. Stona byla v tom, že netrefil srdce, nýbrž jeden úd. Ale uvažme, kde a v jaké době žijeme!

Ostatně každý si může pozvati nějakého zpovědníka na černou kávu.“

 

Tato Durychova stať by si zasloužila mnohem hlubšího rozboru, než jsem jí mohl poskytnout já. Durych ve svém nelítostném mlýně semlel mnoho různých druhů zrní a mouka z toho vzešlá je nejen šedá, ale i hořká. Další boj, který Durych s lidovci vedl a prohrál.

S lidovci Durych vedl válku od počátků své publicistické činnosti. Byla to válka nelítostná, Durych lidovcům nikdy neodpustil zhola nic, všecko jim jaksepatří vyčetl, správně to pojmenoval a do další práce jim přál toliko nezdar ba i zkázu. Nedostatkem Durychova boje proti lidovcům byla jeho nedůslednosti či dost možná i nějaká snaha po odpuštění (podle vlastního rozhodnutí či na doporučení zpovědníka ???). Durych o lidovcích věděl všechno: ani jeden hřích před nimi lidovci neutajili, nicméně jejich voliči o vší té lidovecké špíně nevěděli, třebaže tušit mohli leccos. O lidoveckých hříších se Durych měl rozepsat důsledně a osvětlit jejich hanebnou historii využívaje všech svých schopností analytických. „Vyjížděl“ proti nim zejména tehdy, kdy už jejich nestydatost volala do nebe a to zpravidla žádné válce nesvědčí. To je válka partyzánská, která samozřejmě protivníkovi škodí, ale neničí ho. Odnášejí to nevinní lidé, kterým se protivník mstí zcela nekriticky. Zničit ho může toliko soustředěná palba prostředky mohutné ráže.

Durycha si přesto lidovci namlouvali; k námluvám za ním posílali Alfréda Fuchse a dokonce i Karla Čapka. I když po dlouhou dobu psal Durych pro Lidové listy, nikdy nebyl jejich, byl jen „pod jejich střechou“, jak sám zdůrazňuje. Na nabídku členství ve straně se prý vždycky tvářil „vodnatě“. Durycha lidovci naléhavě potřebovali, on je nikoli. Pak ho začali nenávidět, což se projevilo zejména v roce 1945, kdy mu v jeho nezaviněné hmotné bídě nepomohli ani almužnou. Ale musilo se tak stát, bylo to v zřejmém souladu s Božím „plánem“. Za eventuální lidoveckou pomoc v období 1945-1948 by Durych musil zaplatit, ne-li krví, tedy aspoň dlouholetým kriminálem, tak, jak se stalo všem literátům, kteří usedli na lidoveckou vějičku.

O vztazích Durycha k lidové straně by se dala napsat celá kniha, ale bylo by to strašidelně smutné čtení. Špatně by zde dopadla nejen lidová strana, která se dnes–až na čestné výjimky–cele upsala bezbožeckému liberalismu a ve svých hanebnostech nehodlá, jak se zdá, ustat. S lidovou stranou by se však svezla netoliko celá řada kanovníků a jim podobných hierarchů, svezli by se i biskupové. A měla-li by být tato kniha ještě jakž takž čtivá pro útlocitnějšího katolíka, musil by ji autor ukončit k roku 1945, podobně jak to učinil Palacký se svými dějinami.

„Všecko kněžstvo nelze strkat do jednoho pytle“, zdůrazňuje Durych. To přece vždycky platilo: kněz má vskutku jiné starosti než politické pletichaření. Dej Bože, aby tato útěcha vždycky platila.

 

AKORD, ročník II., č. 5, 1. května 1925

 

MOCNÁ MODLITBA K PANNĚ MARII Středa, May 25 2011 

Ó   svatá Panno Maria!  Tys Matka plná  milosti,
přijď mi ku pomoci
a pros za mne svého nejmilejšího Syna.
Ó zdrávas Maria, dcero Boha Otce!
Zdrávas, Matko Boha Syna!
Zdrávas, choti Boha Ducha svatého!
Zdrávas, Chráme Trojice svaté!
Zdrávas, Královno anjelů, mistryně Evangelistů,
učitelkyně apoštolů, okraso vyznavačů, koruno panen!
Zdrávas, prostřednice mezi Bohem a člověkem,
milosti plná, Duchem svatým zastíněná,
s kterou a v které Bůh přebýval!
Zdrávas, nade všecky ženy požehnaná,
sama jediná mezi dcerami ženskými
za Matku nejvyšší zvolená,
jenž jsi počala a porodila požehnaný Plod,
zplozeného světa Vykupitele Krista Ježíše,
u kterého, jakožto Matka u Syna,
přímluvou svou nám vše dobré vyžádati můžeš.
A protož, ó Maria, buď orodovnice naše u svého milého Syna !
Oroduj za nás, bídné, hříšné a nehodné
u požehnaného Syna svého,
ve všech potřebách a důležitostech našich,
obzvláště pak v poslední hodinu smrti.
Amen.

Katolická cesta Durychova-díl dvacátý čtvrtý Čtvrtek, May 19 2011 

II. KRISE ČESKÉHO UMĚNÍ

Zdá se být nadmíru předčasným hovořit o krisi českého umění, která údajně zachvátila českou literaturu už v roce 1928. Tak jako se zdálo nedočkavému Milíči z Kroměříže, že v osobě všemocného císaře a krále Karla IV. nalezl Antikrista, tak se stalo i Jaroslavu Durychovi již v roce 10. výročí vzniku samostatného československého státu, v roce bouřlivého rozvoje netoliko literatury, nýbrž i řady jiných druhů umění. Jaroslav Durych hovoří ve svém článku toliko v záporech. Nijak to nepřipomíná článek, nevypadá to ani jako esej. Je to v pravém smyslu slova  e p i š t o l a, a to také Durych na závěr připomíná: (sám si přitom není jist, co to napsal):

„Není ovšem v tomto článku možno vysvětlovat, co studium katolictví může umění přinésti; nechtěl bych se ani o takový výklad pokoušeti: musil by býti dosti důkladný a přezkoušený: ale nutno svěřiti každého jeho důvtipu a citu. Raději ať se na to každý podívá sám a uvidí, zdali si z něho tropím blázna či nikoliv. Za katolíky bych se nepovažoval dosti kompetentního k této e p i š t o l e. Jako spisovatel jsem si to však pouze ve jménu umění určitým nabytým i vydrženým právem dovoliti mohl“.

Epištola samozřejmě dnes neznamená jen dopis, ať už sebeobsažnější, na obálce opatřený adresou a známkou a vhozený do poštovní schránky. Epištola jak se zdá stále zůstává čímsi podobným, čím byla v době apoštolů: naléhavým vzkazem, kaligrafickým dokumentem, napsaným na drahém pergamenu a poslaný po spolehlivém poslu třebas i na poloděravé kocábce přes moře.

Epištoly, coby součást Nového zákona, se nám dnes nezdají nikterak příliš naléhavé, třebaže jejich obsah je v plném souladu s evangelii a evangelia doplňují. Je to jen ošidné zdání považovat epištolu jen za jakési kázání. Ve svých epištolách apoštolové hráli s ďáblem vabank o spásu již   p o u č e n ý c h  duší, kterým však bylo nutno připomínat, že křesťanská víra není toliko smetana, nýbrž i pelyněk.

Durychova „Krise českého umění“ je varováním. A hned na úvod třeba říci, že je veliká škola, že se Durych zaměřil toliko na literáty. Jen v jakémsi „předzpěvu“ Durych připomíná záplavu pomníků nevalné ceny, které obce a instituce daly vystavět v uplynulých deseti letech zasloužilým osobnostem.

Byl to jistě hořký pohled potkávat na každé návsi v sousedství sochy Panny Marie, svatého Jana Nepomuckého či svatého Václava, nebo i v sousedství kříže, nalepený pomník Tatíčkův, nebo třebas i legionářů. Skončilo třísetleté rakouské otroctví a Masaryk i legionáři byl nástrojem Božím. Božím nástrojům se nesluší stavět pomníky, nýbrž toliko Bohu a jeho svatým. Ferdinand III. také nedal postavit pomník P. Plachému T. J. za to, že v čele svých studentů odrazil švédské loupežníky. Dal ho postavit Panně Marii.

Dlužno připomenout, že tento pomník stál na místě přece jen o něco déle, než všichni ti Tatíčkové a legionáři.

Durych nachází recept:

„Co tedy českou literaturu sráží a co ji činí velmi často ubohou až ke grotesknosti, to je její zaviněná neznalost katolické víry. Bez víry to nejde a nepůjde.“

„Svět umělecký byl vychováván ne-li v pohrdání, tož aspoň v nejpříkřejší neutralitě ke katolické víře“, pokračuje Durych. „Umělci se začali učiti od politiky, degradovali se na imitátory lidí, kteří rychleji než oni dosahovali veřejných úspěchů. Ochudili se z bázně před lidským posměchem, začali dobrovolně sloužit přízni světa.“

Velmi podobná slova najdeme v Durychově známém eseji „Naděje katolictví v zemích českých“, který vyšel u Kuncíře o dva roky později, roku 1930:

„Téměř celá česká literatura, ať je to básnictví, beletrie, filosofie a vědy theoretické, je téměř úplně atheistická, a pokud jsou v ní výjimky, nejsou zpravidla takové, aby je katolíci mohli přijmout s úplným zadostiučiněním. Totéž platí o žurnalistice, která s obligátní výjimkou tisku lidové strany jest též atheistická, ať již ve smyslu materialistickém či z indiferentnosti. Toho, co u nás v posledním půlstoletí vytvořil katolický duch, jest poměrně velice málo, zvláště odečtou-li se věci kvalitativně nedostačující. Namítne-li se, že to, co za tu dobu vytvořil duch atheistický, také nejsou pomníky, které přetrvají staletí, jest to útěcha slabá, neboť největší pomník si atheismus postavil tím, že církvi katolické veřejně odňal v zemích českých přes milion duší, asi tolik, kolik Rakousko-Uhersko za světové války na všech frontách mělo zabitých. A to všecko se stalo hladce, bez takového násilí, které by mohlo býti klasifikováno jako násilí neodolatelné, pouhou agitací. Ovoce dozrálo a sklizeň, ač nesplnila všecko očekávání, byla hojná.“

Celý tento esej vydalo nakladatelství Vetus via v Brně roku 1996 jako  p ř e d m l u v u  k NADĚJI KATOLICTVÍ NA KONCI TISÍCILETÍ sepsané mou maličkostí. Kritiky a recenze se mnohem spíše než mým následným textem zabývaly právě touto předmluvou. Je však ku podivu, jak ostrou reakci právě slova Jaroslava Durycha vyvolala. „Potrefená vrána se vždycky ozve“, to jsem sice věděl, nečekal jsem však, že její křik bude tak hlasitý. Byli to katolíci, co tak začali křičet:

„Omyl“, křičelo se. „Katolická literatura tu byla a je, zastala čestné místo, byla to literatura nejvýš umělecká atd. atd..“

Nestačil jsem se divit, co všechno se připomíná jako „umělecká literatura“.

Takže s tímhle nouzovým čtením se my, katolíci, opravdu máme smířit? S tímhle se spokojit? O nic dalšího usilovat? To se nám nedostává sebekritiky, nebo jsme opravdu tak slaboduší, že nám k plnému uspokojení stačí jen četba kalendářů? Nebo je to tak, že své odpůrce nechceme dráždit svou vírou, aby se do nás, nedej Bože, nepustili a „neubalili“ nám i nějakou tu herdu do zad? Či dokonce aby nám nezačali vytýkat, že nejsme dost ekumeničtí?

Neměl jsem z toho dobrý pocit. Durychovo tvrzení bylo veskrze pravdivé a já se domnívám, že by katolicky orientovaní umělci měli být za ně Durychovi vděčni. A to Durych nikoho neodsuzoval a nekáral, jen si dovolil (v roce 1928 či 1930) upozorňovat. To však katolíci nemají rádi.

Tak jako se spekuluje, že to byl právě Jaroslav Durych, který o pár let později vyrušil Karla Čapka z jeho bohorovného kvietismu, když ho „potahal za šos“ svým nezdvořilým „Pláčem Karla Čapka“–nu a Karel Čapek hned nato usedl za stůl, vytáhl pero a napsal svou „mobilizující“ „Matku“, tak se mi zdá, že Durych touto výtkou českým katolíkům zaburcoval svědomím a pokazil jim spaní. Vyhnal z postele Čepa, Knapa, Křelinu, Lazeckého, Prokůpka, Renče, Schulze a třebas i Zahradníčka a všechny ty ostatní, kterým komunisté, ale i jiní  d o d n e s  spílají „klerofašistů“.  Tito katolíci, jako by si šlehnutím kouzelného proutku uvědomili, že jsou katolíky, svým katolictvím se začali pyšnit a katolicky začali  p s á t  beletrii i poezii. Vypadá to tak, ale  t v r d i t  si  to nemohu dovolit. S Durychem jsem totiž příliš intimně svázán (jsa jeho synem) a za tu dobu, co usiluji o správcovství Durychovi literární pozůstalosti jsem byl mnohokrát napaden, že jsem k dílu svého otce nekritický, že jsem subjektivní atd., což prý je sice samo o sobě logické, ale…

V roce 1928, co tato „epištola“ „Krise českého umění“ vznikla, dosahovalo Durychovo umělecké sebevědomí výšky Mont Blanku (jak Pavel Eisner charakterizuje „Bloudění“, tehdy již v podstatě hotové a které on jako překladatel znal dobře z rukopisu).  Byla již napsána „menší valdštejnská trilogie“. Začalo se zdát, že stávající neplodnost a nemohoucnost katolicky orientované literatury jako by ustávala.

„Jestliže jsem sám napsal Bloudění a Rekviem, proč by něco podobného nemohli napsat katolíci, kterými se to všude jen hemží, přitom tuze mnozí si zachovávají tvář a žádné politické straně své perly nepředhazují!? Proč by oni nemohli?“

Durych nehledal žáky jako Josef Florian, Durych hledal spolupracovníky a tím i osobní přátele. (Toto není moje osobní domněnka, tak na své literární začátky vzpomínal Josef Heyduk, kterého jsem v posledních jeho letech byl několikrát navštívit a on mi o mém otci obsáhle vyprávěl.)

Bohužel tito katolicky orientovaní umělci měli příliš málo času, aby své dílo mohli plně rozvinout. Přišel Hitler a sotva že odešel, už si nás převzal jiný ďábel. Tito spisovatelé, pokud byli na svobodě, zajisté mohli v psaní pokračovat, ale psaní „do šuplíku“ vyžaduje obrovskou sílu ducha, skálopevné přesvědčení, že se nikde nemýlím a že jednou bude má práce oceněna. To dokáže málokdo. Není-li spisovatel posuzován profesionálním kritikem, ztrácí mnoho ze své soudnosti v kladném i v záporném smyslu. Někomu se vlastní výtvor oškliví, což ani zdaleka nemusí vést k nápravě, vede spíše k resignaci. Pakliže  j e  někdo se svým dílem spokojen, hrozí tu nebezpečí pýchy. Ale i ten, kdo své dílo přehlíží se vší pokorou, čte pozorně, odvažuje každé slovo, zamýšlí se nad každým odstavcem, zda si někde neprotiřečí–a nakonec je se vším spokojen–může se škaredě mýlit: dílo je přijatelné pouze pro něho samého a třebas jen pro hrstku jeho přátel a vrstevníků. Cizím lidem je jeho dílo nepřijatelné. Pravda je vskutku jen jedna, leckdy je ji však třeba usilovně hledat.

Vzpomínám si na rok ukončení II. světové války, kdy se psalo s velkým rozčarováním, že za dobu německé okupace nevzniklo u nás žádné velké literární dílo. Mohu s tímto tvrzením souhlasit: po celou dobu nešťastného Protektorátu můj otec  p o u z e  studoval-nanejvýš si psal soukromé studie ke svým Služebníkům neužitečným. Tyto studie zřejmě nebyly určeny pro čtenáře, protože byly do posledka zničeny. Nazvěme tyto zápisy studiemi či „psaním na nečisto“.

Mnohem smutnější bylo přiznání téže skutečnosti v roce 1968. Mohu dosvědčit, že v tomto roce a v první polovině roku 1969 by vskutku vyšla každá novinka jen trošku kvalitní. Něco opravdu vyšlo, ale bylo toho žalostně málo. V roce 1990 se situace podstatně změnila: nabídka jako by převyšovala poptávku–bylo to však všecko jinak. Vycházel především  s t r a š i d e l n ý  brak, roztrhl se pytel s pornografií a s nejrůznější vpravdě kanálovou literaturou. Všecko vydávání neodviselo od  s v o b o d y, nýbrž od anarchie. Knižní velkoobchod byl cílevědomě rozkraden, knihkupci šmahem krachovali, zavedení kritici měli tuze mnoho másla na hlavě, a proto raději mlčeli, mladí kritici byli přijímání s nedůvěrou a o jejich názor nikdo ani nestál. Zdaleka nejdůležitější roli začaly hrát na knižním trhu peníze a ty, jak známo, se s uměleckou literaturou nikdy nesnášely.

Počínaje rokem 1990 česká literatura počíná umírat. Už to není „krise českého umění“, to už je katastrofa.

Profesor Josef Vašica napsal ve své zdravici k sedmdesátce Jaroslava Durycha, že oslavenec „ve svém mužném věku“ usilovně bojoval s ojedinělým plevelem na poli české literatury. Nyní už, v oslavencově stáří (roku 1956!!!) tento plevel zbujel natolik, že pro něj samý už není jiného nic vidět.

Tušil ubohý gratulant, co se s českou literaturou stane za dalších padesát let?

Vraťme se raději k dvacátým letům dvacátého století, kdy Durych trpělivě vytrhával z pole kultury jeden trs pýru za druhým, kdy ho tuze často přecházívala trpělivost a dával se strhnout k výrokům, že už je veta se vším, že už si neví rady ani pomoci.

Takto Durych vyhrožoval nejednou, ale nikdy to nemyslil vážně. Byly to všecko nadsázky. Česká kultura za jeho dob ani zdaleka ještě nebyla na umření a není venkoncem ani dnes i když ji zahaluje šedivá, páchnoucí mlha.

Nesměl by být Durych katolíkem, aby i v nejkritičtějších chvílích nepodával pomocnou ruku:

„Svědomí náboženské či svědomí umělecké nelze odstraniti formálním tříděním na literární školy. Umělecký směr netvoří novou samostatnou morálku; netvoří ani novou uměleckou formu, nýbrž odkrývá či obnovuje jen určitý výhled do života. Školský kritik omluví nedostatek morálky autorovy tím, že patří do nějaké umělecké či filosofické školy: je naturalista, proto mu ničeho není do života duchovního; jako by naturalismus sám sebou byl protiduchovní a jako by nejduchovnější umění nemohlo a nemusilo býti eminentně naturalistické. Tak lehko a lacino nelze bráti katu jeho oběti. To by se pak i nejhorší zrůdnost literární mohla omluvit a vychválit jako projev nové školy. Pro všecko umění bez rozdílu ismů platí určité minimální společné zákony, které není dovoleno porušit, nemá-li umění zmizet.

Tyto zákony umění, které umělec má míti v krvi a v konečcích nervů, jsou už nějak zapomenuty a jakoby neznámy. Jsou to zákony umění, jeho autonomní zákony, kterých mu nedala žádná třída, kasta, politika. Jsou na světě od počátku. Umění bez nich není uměním. Bez nich je jen literární výroba.“

(Zde je na místě vrátit se ke kapitole první–k dílu Karla Hlaváčka. I kdyby stokrát byl Hlaváček nazýván „dekadentem“ a třebas jím i podle všemožných kriterií  b y l, zůstává nadále a především  u m ě l c e m. Dekadence, jakož i naturalismus, surrealismus a všecky ostatní ismy, co jich je na světě,  n e m a j í  své zákony. Pokud jejich vlastnosti jsou nazývány zákony, pak je nutno si uvědomit, že tyto „zákony“ jim dali jen a jen lidé (tzv. školští kritici), umění však, které je Darem Ducha svatého, má své zákony od Boha.)

Durych dále podotýká:

„O ryzí umění je veliká nouze. A nebude pomoženo, nebude-li se dbáti jeho zákonů, nenajdou-li se tyto zákony. K jejich poznání se může dojít cestami různými. Ale v dnešní době, kdy každé slovo řeči lidské je rozkřičeno a rozemleto a kdy není v ničem jednoty, vede u nás k nim cesta jen jediná a tou je  p o z n á n í  k a t o l i c k é  v í r y.

Nemohu za to, že umění, každé umění, všecko umění–má tytéž zákony jako katolická víra…“

Nyní je už Durych velmi konkrétní:

„Chcete býti umělci? Ne spisovateli dovednými a uznávanými, ale umělci ve smyslu člověka, který produkuje skutečné umění a ne pouhou literaturu? Chcete stavěti na solidní základně, chcete stavěti do výše, chcete umění čestné? Nejde a nepůjde to jiným způsobem než když začnete  z k o u m a t  katolickou víru. Nedejte se  s v é s t i  ke katolictví, nechcete-li; máte svobodnou vůli a není vám třeba poslouchati rad; ale chcete-li být umělci, pak vám dnes jiného nezbývá než tuto víru  z k o u m a t  a učit se od ní umění…

…Umění! Vy musíte pro ně žít a dýchat, věřit v ně a hledat skrze ně své spasení. Jinak budete jen velkými umělčíky a to jen máte-li velmi mnoho talentu…

…Umění vyžaduje určitého heroismu. Hlavně v zápasu s vášněmi. Umění je vítězství nad velikými a strašnými vášněmi. Čím výše budete umění viděti nad sebou, tím větší nebezpečí bude hroziti kolem vás. Kde vzíti sílu? Čím jsou porážky spisovatelů než porážkami jejich charakterů? Kniha–toť zpovědní zrcadlo autorovo, ač třebas nutno čísti v něm mezi řádky. Chcete jíti od porážky k porážce nebo k vítězství. Jsou v tom souvislosti. Vrah i kuplíř může napsat dobrou báseň, zachoval-li si aspoň malé místečko v srdci pro samotu, ve které se může aspoň na chvíli skrýti Duch.

Ale zdá se, že mnozí lidé už takového místečka v srdci nemají, že v srdci mají cosi, co vypuzuje Ducha.“

Mají to tam; doopravdy to tam mají-a není to nic jiného, nežli nám dobře známý první článek moderního člověka:

VŠECKO JE O PENĚZÍCH.

AKORD, ročník I., č. 3, 1. března 1928

PRVNÍ REPUBLIKA Středa, May 11 2011 

Stále naléhavěji se dotazuje mladá generace nás starých, jaká vlastně byla ta První republika, zda opravdu byla tak demokratická, tak svobodná a zda byla skutečným domovem Čechů, Slováků a Rusínů, kteří si ji za svůj domov svobodně zvolili. Jak se v Československé republice vedlo Němcům a Maďarům?

Nemohu než odpovědět: Ti měli k této republice zpočátku značné výhrady, bouřili se, brzy se však život v tomhle vykonstruovaném státním útvaru většině z nich zalíbil a jistě by se jim záhy stal i milovaným domovem, nebýt Hitlera a jeho nesmírné moci, kterou ho obdařil Kníže světa. Po stránce národnostní byla Československá republika vzorem všem multietnickým státům; stěžovat si mohl toliko člověk, jemuž veškerá soudnost byla upřena.

A jak prý to bylo s náboženstvím:

Nuž zde už to tak jednoduché nebylo. Za První republiky nejen že každý měl své náboženství: její občané povětšině nábožensky žili. Když ne po celý život, tak aspoň za mlada. „Bez vyznání“ se lidé stávali zejména po krachu „československého schizmatu“, kdy obrovská většina členů církve československé zjistila, že ta jejich vzdorocírkev žije toliko z nenávisti vůči katolictví. A protože si katolíci těchto nešťastných schizmatiků přestali všímat, neměli již českoslovenští „kněží“ o čem kázat. Své posluchače začali mámit vlastními názory, které byly vesměs nudné (Dokud tito kněží byli ještě odchováni v katolických seminářích, bylo dobře: řádně vysvěcený kněz, třebaže upadne celou svou duší do bludu, přece jen ještě vyzařuje jakýsi odraz jasu Ducha svatého, a tím dokáže své posluchače zaujmout). Ti českoslovenští kněží, kteří mařili svá mladá léta v líhních církve československé, které mladá republikánská administrativa štědře dotovala, neměli po své instalaci už svému publiku zhola nic co povědět: modlitebny s kalichem ve štítě se začaly vyprazdňovat. Ztracené ovečky, kterým už nechutnala pastva československá, se dávaly na úřadech zapisovat jako občané „bez vyznání“. Byrokracie to předepisovala, třebaže to bylo poněkud nerozumné: Jako kdyby si invalida dával zapisovat, že je občanem bez nohy či bez ruky. Nevím, čemu pak tito občané věřili, či zda vůbec v něco věřili. To vskutku nevím. Nevěděli to však–a samozřejmě ani dnes to nevědí-jejich pastýři nižší i vyšší, a to už jen z toho prostého důvodu, že jim na téhle maličkosti pramálo záleželo.

Bohužel jsem ani neslyšel, že by se naši velebníčkové-tím méně pak biskupové-trápili otázkami, jak je těmto „občanům bez vyznání“ po těle, nepřišlo jim na mysl, že by někdy nějakou tu zatoulanou ovečku navštívili a jen tak mezi řečí se jí optali, zda by nechtěla zaběhnout do nejbližší zpovědnice a vrátit se tak domů. Odpadlíci na tom se svou psychikou nebývají nejlépe a dost možná že i na takovou vstřícnost svých bývalých duchovních vůdců čekají.

K odpadům od katolictví v Čechách docházela již od dob josefínských; nabytí svobody roku 1918 dalo apostázi „zelenou“.

Před rokem 1918 se přemnoho českých kněží po mši svaté, ale dost možná, že i při mši svaté, modlilo vroucně za vítězství rakouských zbraní. To zajisté českým věřícím nevonělo, ale poslušnost katolíků bývá mnohdy slepá (zejména tehdy, když se od nich žádná poslušnost neočekává). Věřící se tedy modlili zároveň s knězem a tyto modlitby vzbuzovaly v každém Čechovi hořkost, které se nelze tak snadno zbavit. Rakousko pak zčista jasna válku prohrálo a ustavil se český stát.. Netoliko bezvěrci a jinověrci, ale i tuze mnoho katolíků se začalo ptát, zda tahle odporná kněžská kolaborace zůstane nepotrestána, nebo obdrží-li austrofilní kněží pardon; (v zájmu spravedlnosti  n u t n o  připomenout, že značná část katolického kléru se za císaře pána a jeho rodinu  n e m o d l i l a  a tuze dobře se to o všech vědělo.. Ale i těm hrozilo nebezpečí.

Bezvěrci a jinověrci by rádi trestali, až by plakali. Hodně se o tom napřemýšleli, ale zároveň i počítali. Chyběla výkonná moc. Vojáci byli převážně v zahraničí. Ale i kdyby se naráz všichni vrátili, asi by je nikdo nepřesvědčil , aby hned zase začali někomu párat břicha. Totéž možno říci i o policejních silách. Policie byla převážně katolická a jistě by jí příliš netěšilo prolévat kněžskou krev. Byli tu pak ještě Sokolové, kteří „flanďáky“ nikdy nemilovali, ale u těch vládl ´demokratický duch´; jen stěží by šli mordovat bez řádného soudu.

Austrokatoličtí kněží měli štěstí. Namísto toho, aby za svou nadpřirozenou záchranu denně děkovali Bohu, jali se pustě nadávat všemu „československému“ a jejich nenávist byla přitom zcela nekřesťanská. Kazili, co se dalo; nesmírně škodili českým zájmům v pohraničí, deformovali myšlení svým kaplanům a jistě i seminaristům, pokud na ně měli nějaký vliv.

Převratem roku 1918 byli překvapeni všichni. Říká se, že zdaleka nejvíc byl překvapen tatíček Masaryk. Nesmíme se tedy hněvat na českou katolickou církev, která už dlouho, předlouho sloužila rakouskému Domu. A najednou takové polízání! Tohle ovšem nebyla jen nějaká defenestrace, s nimiž už Češi měli zkušenosti, toto byla světodějná událost prvního řádu, to nebyl jen tak nějaký exces. Řím byl daleko, páni biskupové Němci (na Slovensku Maďaři).

Tož co včil ?

Zdá se, že tehdy byli Češi vedeni svými svatými patrony za spoluúčasti samotného Ducha svatého. Uznalí ´fait accompli´ faráři dále vykonávali svůj úřad, jako by se zhola nic nestalo, nikam neutíkali, nikde se neschovávali a ani je nenapadlo činit jakékoli potíže nově zaváděným československým úřadům. Nemám žádné povědomí o tom, že by snad nějaký austrofilní velebníček doplatil na svůj blud. Bezvěrci totiž leckde řádili, ale jak se zdá, žádný „důstojný“ pán, který raději vyznával císaře než Boha, nedošel zasloužené újmy. Nejvýš mu někde v hospodě nafackovali. Kdo to odnesl, to byly sochy svatého Jana Nepomuckého, kterého čeští volnomyšlenkáři brali jako rivala mistra Jana Husa (?), kácely a přerážely se kříže, bourala se Boží muka. Ale svatý Jan vskutku dopadl nejhůř…

Všecko to bezvěrecké řádění však začalo už 3. prosince 1918 stržením Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí. Tato rána nikdy nepřestane krvácet.

Záhy nato se začali rojit „pokrokoví“ kněží. Vznášeli požadavky na radikální liberalizaci církve, dožadovali se reformy liturgie, zejména však zrušení celibátu. Nebylo jim vyhověno a v smíchovském Národním domě založili „národní“ Československou církev. Následky byly bolestné. Katolická církev přišla o jeden a čtvrt milionu lidí (zdráhám se je nazvat věřícími), a ti všichni k tomuto hanebnému a trapnému odpadu nebyli svedeni nikým jiným než KATOLICKÝMI KNĚŽÍMI!!! To mluví samo za sebe. Těch odpadlých bylo skutečně víc, než by se dalo předpokládat, nebyli to jen ti, kteří byli svými „hospodyněmi“ donuceni k legalizaci jejich konkubinátu, musili mezi nimi být i takoví kněží, kteří upřímně nenáviděli katolickou církev a tudíž zde vyvstává otázka, kdo je k téhle nenávisti dohnal, nebo kdo k té nenávisti zavdal příčinu. Tu se dostáváme k jejich výchově v kněžských seminářích a k osobám, za tuto výchovu zodpovědným. Byli to tedy biskupové. V dobách rakousko-uherských jsme měli většinu biskupů německých, někteří dokonce byli šlechtického původu. Ovšem že za to nemohli, že byli Němci, ale jistě mohli z větší části za to, že své české ovečky považovali při nejmenším za „prosťáčky Boží“, Čechy uznávali za národ jen s největší nechutí, češtinou opovrhovali a svou němčinu preferovali před latinou. Za tuto shodu upřímně děkujme i prostému a zajisté i nejchudšímu vesnickému lidu, který své velebníčky skutečně miloval a považoval je za členy rodiny. Takoví kněží se pak se svým stádcem sžili natolik, že ani v nejdivočejším snu by je nenapadlo se od něho oddělit.

Zdá se tedy, že nejen bohatství vadí vstupu do nebeského království, ale že mnohem vážnějším zátarasem je egoismus, namyšlenost a všecko ostatní, co možno nazvat pýchou.

Katolická cesta Durychova-díl dvacátý třetí Pondělí, May 9 2011 

Durych se však nejvíc hněvá na to, že sochaři zabrali to nejpříhodnější místo a není proto divu, že se mazlí s myšlenkou, jak se jednou se strženými a rozdrcenými Tatíčky budou štěrkovat silnice.

Bylo i málo sochařů, a proto se sta a sta zakázek dávaly sochařům–nedoukům a packalům. Za dvacet let prý už snad budeme mít i dobré sochaře, ale těm k práci bude musit stačit jen sádra a namísto v ateliéru budou tvořit v kolnách. Avšak mnohem hůře „…sochy, které budou třicet let strašit, vykonají svůj vliv na obecný vkus, zničí jeho zbytky, takže generace skutečných sochařů bude míti život opravdu těžký. Miliony, vyházené za sochy a pomníky, zůstanou pohromou; byly to dary danajské, zkázonosné. –To jest ovšem perspektiva do budoucna. Ale kde jsou její příčiny vnitřní? Musila to býti asi tragická duchovní prázdnota výtvarnického směru, která jako pumpa mohla do sebe přijmout tyto ssedliny.“

Durych nemohl tušit, že už za dvanáct let začnou Němci uklízet naše návsi a náměstí a že ani po jejich odchodu se nám všude Tatíček nevrátí. Kupodivu na přemnoho míst se vrátil s velikou slávou, ale jen na tři, na čtyři roky, dokud ho opět nestrhli hegemoni proletariátu. K ještě většímu podivu v roce 1968 vylézali všelijací Tatíčkové z podzemních úkrytů, leckdy se i vykopávali z hlubokých jam, pracně se opravovali a čistili a stále ještě s jakous takous slávou se instalovali ne vždy na svých původních místech. (Někdy to bylo nesnadné: na místech Presidenta Osvoboditele byl zatím postaven pomník kovodělníka s jézéďačkou nebo třebas i bez ní, anebo pomník Sbratření našeho lidu s Rudou armádou.) Ale pro Tatíčka se vždy nějaké to místečko našlo. Když pak papá Gustáv rozjel svou normalizáciju, zase se musil Tatíček nahonem uklidit, aby pak opět po dvaceti letech opustil svou skrýš (tentokrát už vskutku ku podivu nejpodivuhodnějšímu), aby se pro radost národa v plné kráse a lesku zaskvěl na místě representačním. Ve vzácných případech přibyli i další Tatíčkové, ale ti už se stavěli na takových místech, kam by se je První republika postavit neodvážila.

Tento kratičký přehled historický silně potvrzuje Durychovu tezi o „duchovní prázdnotě výtvarnického směru“ i přirovnání, že tento výtvarnický směr nasává místo čisté vody pouze kal. Stručně řečeno, stalo se z něho  k a l o v é   č e r p a d l o.

Stálo by za to, prolistovat stavitelskou a vodohospodářskou literaturu dvacátých let, která pojednává o pumpách a nechat se poučit heslem „kalové čerpadlo“.

Tím se totiž stala dnešní literatura. Literatura především. Tato metafora bohužel poněkud kulhá. Kalovým čerpadlem se totiž kal  o d č e r p á v á, ale moderní literatura kal nasává ze všemožných zdrojů a servíruje nám ho jako lahodný mok. Tuze se diví, pakliže se tomu někdo diví a zejména vznáší-li výhrady.

Durych hned na počátku své kousavé epištoly k literátům konstatuje: „Jest už na čase, aby se mnoho knih vyhodilo. Mělo by to býti heslem dne. Máme příliš mnoho knih a příliš mnoho spisovatelů.“

Habeant sus fata libelli; toto heslo se nám často připomíná, abychom s knihami měli slitování, protože kniha je útvar choulostivý. Bez knihy by nebylo civilizace a snad ani náboženství. Na druhé straně není horšího nepřítele civilizace a náboženství než kniha špatná. Rozpoznávání duchů je vyhrazeno světcům; jen ti spolehlivě rozpoznají ducha dobrého od ducha zlého. Kniha samozřejmě není tak složitá jak  d u c h. Dobrou knihu od špatné rozpozná kdekterý člověk svým přirozeným intelektem. Bohužel ne vždycky bývá špatná kniha označována za špatnou a dobrá za dobrou. Ale tohle už je sféra Otce Lži a jeho pomocníků, aby nás úmyslně mátli.

Daleko největší většina literátů chce psát knihy dobré, ale tuze často se jim to nedaří. K neštěstí jich samých i k neštěstí jejich čtenářů.

„Jsou zajisté spisovatelé, kteří mají dobré srdce; (pozn. V. D.: toto je nejvyšší Durychovo ocenění bližního), vidí bídu života, mají smysl pro ni i pro její hrůzu, která je inspiruje k práci. Napsali nám dosti věcí o bankrotářích života, cti, víry a mravů, ukázali nám dosti smutku osudu a všelicos jiného. Ale hledejte tam záblesk naděje, vnitřního míru, vítězství, stálosti a čehokoliv jiného, co byste si opravdu chtěli zachovati v paměti sami pro sebe pro všechny případy, hledejte tam útěchu, oporu–co tam tak najdete? Dějí-li se někde pokusy o takové věci, díváte se obyčejně s bolestným úsměvem na jakousi zaslepenost, neúpřímnost a nejčastěji plochost a mělkost. Kniha nebo povídka by měla mít aspoň výživnou hodnotu krajíce chleba nebo housky. Ale vidíte, že spisovatelé sami jsou hladovi, že jim schází právě to, pro co jste si k nim přišli.“

„Bylo a je mnoho českých spisovatelů, kterým se přikládá obzvláštní důležitost, jejichž životopis, ať psaný či vyprávěný, obetkává jejich ponuré životní drama, které se podobá napínavě trapné kriminální historii. Sveřepé neštěstí téměř řádí v jejich životě. Vyprávějí se věci kruté a bolestné. U značné části je to život zoufalý a beznadějný a literární tvorba bývá jen přehlušováním hlasu dotěrných strašidel…“

„Pak máme lidi zlatého věku naší poválečné literatury, lidi veselé a vtipné. Smějte se, chcete-li; smích se skončí. Kdyby se skončil aspoň proměnou v úškleb děsu, bylo by dobře; bylo by to aspoň něco. Ale jest oprávněná obava, že tento smích přejde v demenci, tak krotkou a jalovou, že to nebude míti ani ostrého přechodu…“

„Spíše než o krisi české literatury bylo by mluviti o krisi jejího ducha. Čeští spisovatelé jsou dosti dovední, mnozí z nich mají dosti značný dar fabulační a v umění vyprávěcím drží docela bezvadně krok s autory cizími. Jest u nás i literatura exportní, což už něco znamená. Ale…

Je nám z naší dnešní literatury trochu smutno, a nejen nám, ale každému, kdo hledá pravý účel slovesného umění, totiž útěchu, osvícení, obohacení vnitřního života či třebas jen duchovní zábavu, duchovní hru… Ale přihlédneme-li k tomu, jak se to praktikuje, je nám teskno. Ani poměrně nejlepší ze spisovatelů nedospěli k tomu, aby se vypořádali s materialistickým determinismem, aby aspoň jednou na chvilku osvobodili duši. A jiní vyli a vyjí s vlky, dávajíce se omilostňovati táborovými náladami. Není to literatura buržoásní ani socialistická, je to ponejvíce psseudoburžoásní…“

Je to všechno nářek oprávněný a jistě i sugestivní, přesto však z takovýchto kritických slov nemusí mladý začínající literát propadat chmurám. Takovýto pesimistický názor se může jevit jako příznak stáří a tomu se ještě po určitou dobu může úspěšně vyhýbat i básník znatelně šedivějící. Mnoho záleží na „životním optimismu“.

Optimismus je projevem mládí a zdraví a kdo by se aspoň v skrytu duše nechtěl takovým zdát, i když není ani mladý, ani zdravý. Optimismus je možno si  p o r u č i t, třebaže to není vždy snadné. Poloviční cestou je optimismus strojený, optimismus na oko, jakého jsme byli svědky v dobách nedávno minulých a který pokračuje i dnes jako součást občansko-demokraticko-tržní ideologie. Americké „take it easy“, či jen prostě O. K., či zdvořilostní, nicméně nezbytná otázka „jsi v pořádku“, (která se klade i těžce raněnému nebo umírajícímu), nebo jen vzájemné „mikrovyznání“ lásky slovy: „mám tě rád–já tebe taky“–to je takový „optimismus z kočičího cirkusu“, optimismus veskrze falešný, toliko účelový, aby se „kšefty nepřestaly hejbat“.

Optimismus skutečný, dokonalý bývá nazýván naivitou, sentimentalitou. Je to optimismus upřímný, třebaže silně nereálný. Bývá to pouhý splněný sen o štěstí, „happy end“. Filmovému happy endu musí rozumět každý primitiv, k slzám musí dojmout každou domovnici. Happy end v „Harlekýnu“ už vyžaduje u čtenáře vyšší stupeň zasvěcení (ten čtenář při nejmenším musí umět číst), ale pak tu a tam bývá i happy end skutečný a o tom pak lidé hovoří jako o zázraku. Asi to opravdu zázrak je.

Durych zde kritizuje skutečné umělce, které lze možno podezírat z ješitnosti, jsou-li už uznávanými; mladé a nezkušené pak kritizuje z ledačehos jiného. Nehovoří však o spisovatelích, kteří sice  d o v e d o u  psát, mnohdy i znamenitě, ale jako by to byli agenti ďáblovi. Zjevně či potají glorifikují  h ř í c h. S tímto fenoménem, s nímž se dnes setkáváme na každém kroku, se Durych nesetkával. V tu dobu by to bývalo cosi jako „silné kafe“. Ďábel si za řadu století vychoval nespočet pomocníků v nejrozmanitějších oblastech literatury, ale teprve ve druhé polovině dvacátého století povolal do zbraně beletristy. A tak se mi zdá, že teprve v nynějších časech by se dalo mluvit o  s k u t e č n é „krisi ducha literatury“ a to zdaleka nejen literatury  č e s k é, nýbrž světové. V této oblasti na  ž á d n ý  p á d  NEPŘIŠEL MRÁZ Z MOSKVY, nýbrž ze Západu…

Katolická cesta Durychova-díl dvacátý třetí Sobota, Apr 9 2011 

Durych se však nejvíc hněvá na to, že sochaři zabrali to nejpříhodnější místo a není proto divu, že se mazlí s myšlenkou, jak se jednou se strženými a rozdrcenými Tatíčky budou štěrkovat silnice.

Bylo i málo sochařů, a proto se sta a sta zakázek dávaly sochařům–nedoukům a packalům. Za dvacet let prý už snad budeme mít i dobré sochaře, ale těm k práci bude musit stačit jen sádra a namísto v ateliéru budou tvořit v kolnách. Avšak mnohem hůře „…sochy, které budou třicet let strašit, vykonají svůj vliv na obecný vkus, zničí jeho zbytky, takže generace skutečných sochařů bude míti život opravdu těžký. Miliony, vyházené za sochy a pomníky, zůstanou pohromou; byly to dary danajské, zkázonosné.–To jest ovšem perspektiva do budoucna. Ale kde jsou její příčiny vnitřní? Musila to býti asi tragická duchovní prázdnota výtvarnického směru, která jako pumpa mohla do sebe přijmout tyto ssedliny.“

Durych nemohl tušit, že už za dvanáct let začnou Němci uklízet naše návsi a náměstí a že ani po jejich odchodu se nám všude Tatíček nevrátí. Kupodivu na přemnoho míst se vrátil s velikou slávou, ale jen na tři, na čtyři roky, dokud ho opět nestrhli hegemoni proletariátu. K ještě většímu podivu v roce 1968 vylézali všelijací Tatíčkové z podzemních úkrytů, leckdy se i vykopávali z hlubokých jam, pracně se opravovali a čistili a stále ještě s jakous takous slávou se instalovali ne vždy na svých původních místech. (Někdy to bylo nesnadné: na místech Presidenta Osvoboditele byl zatím postaven pomník kovodělníka s jézéďačkou nebo třebas i bez ní, anebo pomník Sbratření našeho lidu s Rudou armádou.) Ale pro Tatíčka se vždy nějaké to místečko našlo. Když pak papá Gustáv rozjel svou normalizáciju, zase se musil Tatíček nahonem uklidit, aby pak opět po dvaceti letech opustil svou skrýš (tentokrát už vskutku ku podivu nejpodivuhodnějšímu), aby se pro radost národa v plné kráse a lesku zaskvěl na místě representačním. Ve vzácných případech přibyli i další Tatíčkové, ale ti už se stavěli na takových místech, kam by se je První republika postavit neodvážila.

Tento kratičký přehled historický silně potvrzuje Durychovu tezi o „duchovní prázdnotě výtvarnického směru“ i přirovnání, že tento výtvarnický směr nasává místo čisté vody pouze kal. Stručně řečeno, stalo se z něho  k a l o v é   č e r p a d l o.

Stálo by za to, prolistovat stavitelskou a vodohospodářskou literaturu dvacátých let, která pojednává o pumpách a nechat se poučit heslem „kalové čerpadlo“.

Tím se totiž stala dnešní literatura. Literatura především. Tato metafora bohužel poněkud kulhá. Kalovým čerpadlem se totiž kal  o d č e r p á v á, ale moderní literatura kal nasává ze všemožných zdrojů a servíruje nám ho jako lahodný mok. Tuze se diví, pakliže se tomu někdo diví a zejména vznáší-li výhrady.

Durych hned na počátku své kousavé epištoly k literátům konstatuje: „Jest už na čase, aby se mnoho knih vyhodilo. Mělo by to býti heslem dne. Máme příliš mnoho knih a příliš mnoho spisovatelů.“

Habeant sus fata libelli; toto heslo se nám často připomíná, abychom s knihami měli slitování, protože kniha je útvar choulostivý. Bez knihy by nebylo civilizace a snad ani náboženství. Na druhé straně není horšího nepřítele civilizace a náboženství než kniha špatná. Rozpoznávání duchů je vyhrazeno světcům; jen ti spolehlivě rozpoznají ducha dobrého od ducha zlého. Kniha samozřejmě není tak složitá jak  d u c h. Dobrou knihu od špatné rozpozná kdekterý člověk svým přirozeným intelektem. Bohužel ne vždycky bývá špatná kniha označována za špatnou a dobrá za dobrou. Ale tohle už je sféra Otce Lži a jeho pomocníků, aby nás úmyslně mátli.

Daleko největší většina literátů chce psát knihy dobré, ale tuze často se jim to nedaří. K neštěstí jich samých i k neštěstí jejich čtenářů.

„Jsou zajisté spisovatelé, kteří mají dobré srdce; (pozn. V. D.: toto je nejvyšší Durychovo ocenění bližního), vidí bídu života, mají smysl pro ni i pro její hrůzu, která je inspiruje k práci. Napsali nám dosti věcí o bankrotářích života, cti, víry a mravů, ukázali nám dosti smutku osudu a všelicos jiného. Ale hledejte tam záblesk naděje, vnitřního míru, vítězství, stálosti a čehokoliv jiného, co byste si opravdu chtěli zachovati v paměti sami pro sebe pro všechny případy, hledejte tam útěchu, oporu–co tam tak najdete? Dějí-li se někde pokusy o takové věci, díváte se obyčejně s bolestným úsměvem na jakousi zaslepenost, neúpřímnost a nejčastěji plochost a mělkost. Kniha nebo povídka by měla mít aspoň výživnou hodnotu krajíce chleba nebo housky. Ale vidíte, že spisovatelé sami jsou hladovi, že jim schází právě to, pro co jste si k nim přišli.“

„Bylo a je mnoho českých spisovatelů, kterým se přikládá obzvláštní důležitost, jejichž životopis, ať psaný či vyprávěný, obetkává jejich ponuré životní drama, které se podobá napínavě trapné kriminální historii. Sveřepé neštěstí téměř řádí v jejich životě. Vyprávějí se věci kruté a bolestné. U značné části je to život zoufalý a beznadějný a literární tvorba bývá jen přehlušováním hlasu dotěrných strašidel…“

„Pak máme lidi zlatého věku naší poválečné literatury, lidi veselé a vtipné. Smějte se, chcete-li; smích se skončí. Kdyby se skončil aspoň proměnou v úškleb děsu, bylo by dobře; bylo by to aspoň něco. Ale jest oprávněná obava, že tento smích přejde v demenci, tak krotkou a jalovou, že to nebude míti ani ostrého přechodu…“

„Spíše než o krisi české literatury bylo by mluviti o krisi jejího ducha. Čeští spisovatelé jsou dosti dovední, mnozí z nich mají dosti značný dar fabulační a v umění vyprávěcím drží docela bezvadně krok s autory cizími. Jest u nás i literatura exportní, což už něco znamená. Ale…

Je nám z naší dnešní literatury trochu smutno, a nejen nám, ale každému, kdo hledá pravý účel slovesného umění, totiž útěchu, osvícení, obohacení vnitřního života či třebas jen duchovní zábavu, duchovní hru… Ale přihlédneme-li k tomu, jak se to praktikuje, je nám teskno. Ani poměrně nejlepší ze spisovatelů nedospěli k tomu, aby se vypořádali s materialistickým determinismem, aby aspoň jednou na chvilku osvobodili duši. A jiní vyli a vyjí s vlky, dávajíce se omilostňovati táborovými náladami. Není to literatura buržoásní ani socialistická, je to ponejvíce psseudoburžoásní…“

Je to všechno nářek oprávněný a jistě i sugestivní, přesto však z takovýchto kritických slov nemusí mladý začínající literát propadat chmurám. Takovýto pesimistický názor se může jevit jako příznak stáří a tomu se ještě po určitou dobu může úspěšně vyhýbat i básník znatelně šedivějící. Mnoho záleží na „životním optimismu“.

Optimismus je projevem mládí a zdraví a kdo by se aspoň v skrytu duše nechtěl takovým zdát, i když není ani mladý, ani zdravý. Optimismus je možno si  p o r u č i t, třebaže to není vždy snadné. Poloviční cestou je optimismus strojený, optimismus na oko, jakého jsme byli svědky v dobách nedávno minulých a který pokračuje i dnes jako součást občansko-demokraticko-tržní ideologie. Americké „take it easy“, či jen prostě O. K., či zdvořilostní, nicméně nezbytná otázka „jsi v pořádku“, (která se klade i těžce raněnému nebo umírajícímu), nebo jen vzájemné „mikrovyznání“ lásky slovy: „mám tě rád–já tebe taky“–to je takový „optimismus z kočičího cirkusu“, optimismus veskrze falešný, toliko účelový, aby se „kšefty nepřestaly hejbat“.

Optimismus skutečný, dokonalý bývá nazýván naivitou, sentimentalitou. Je to optimismus upřímný, třebaže silně nereálný. Bývá to pouhý splněný sen o štěstí, „happy end“. Filmovému happy endu musí rozumět každý primitiv, k slzám musí dojmout každou domovnici. Happy end v „Harlekýnu“ už vyžaduje u čtenáře vyšší stupeň zasvěcení (ten čtenář při nejmenším musí umět číst), ale pak tu a tam bývá i happy end skutečný a o tom pak lidé hovoří jako o zázraku. Asi to opravdu zázrak je.

Durych zde kritizuje skutečné umělce, které lze možno podezírat z ješitnosti, jsou-li už uznávanými; mladé a nezkušené pak kritizuje z ledačehos jiného. Nehovoří však o spisovatelích, kteří sice  d o v e d o u  psát, mnohdy i znamenitě, ale jako by to byli agenti ďáblovi. Zjevně či potají glorifikují  h ř í c h. S tímto fenoménem, s nímž se dnes setkáváme na každém kroku, se Durych nesetkával. V tu dobu by to bývalo cosi jako „silné kafe“. Ďábel si za řadu století vychoval nespočet pomocníků v nejrozmanitějších oblastech literatury, ale teprve ve druhé polovině dvacátého století povolal do zbraně beletristy. A tak se mi zdá, že teprve v nynějších časech by se dalo mluvit o  s k u t e č n é „krisi ducha literatury“ a to zdaleka nejen literatury č e s k é, nýbrž světové. V této oblasti na   ž á d n ý  p á d  NEPŘÍŠEL MRÁZ Z MOSKVY, nýbrž ze Západu…

II. KRISE ČESKÉHO UMĚNÍ

Zdá se být nadmíru předčasným hovořit o krisi českého umění, která údajně zachvátila českou literaturu u ž v roce 1928. Tak jako se zdálo nedočkavému Milíči z Kroměříže, že v osobě všemocného císaře a krále Karla IV. nalezl Antikrista, tak se stalo i Jaroslavu Durychovi již v roce 10. výročí vzniku samostatného československého státu, v roce bouřlivého rozvoje netoliko literatury, nýbrž i řady jiných druhů umění.Jaroslav Durych hovoří ve svém článku toliko v záporech. Nijak to nepřipomíná článek, nevypadá to ani jako esej. Je to v pravém smyslu slova  e p i š t o l a, a to také Durych na závěr připomíná: (sám si přitom není jist, co to napsal):

„Není ovšem v tomto článku možno vysvětlovat, co studium katolictví může umění přinésti; nechtěl bych se ani o takový výklad pokoušeti: musil by býti dosti důkladný a přezkoušený: ale nutno svěřiti každého jeho důvtipu a citu. Raději ať se na to každý podívá sám a uvidí, zdali si z něho tropím blázna či nikoliv. Za katolíky bych se nepovažoval dosti kompetentního k této  e p i š t o l e. Jako spisovatel jsem si to však pouze ve jménu umění určitým nabytým i vydrženým právem dovoliti mohl“.

Epištola samozřejmě dnes neznamená jen dopis, ať už sebeobsažnější, na obálce opatřený adresou a známkou a vhozený do poštovní schránky. Epištola jak se zdá stále zůstává čímsi podobným, čím byla v době apoštolů: naléhavým vzkazem, kaligrafickým dokumentem, napsaným na drahém pergamenu a poslaný po spolehlivém poslu třebas i na poloděravé kocábce přes moře.

Epištoly, coby součást Nového zákona, se nám dnes nezdají nikterak příliš naléhavé, třebaže jejich obsah je v plném souladu s evangelii a evangelia doplňují. Je to jen ošidné zdání považovat epištolu jen za jakési kázání. Ve svých epištolách apoštolové hráli s ďáblem vabank o spásu již  p o u č e n ý c h duší, kterým však bylo nutno připomínat, že křesťanská víra není toliko smetana, nýbrž i pelyněk.

Durychova „Krise českého umění“ je varováním. A hned na úvod třeba říci, že je veliká škola, že se Durych zaměřil toliko na literáty. Jen v jakémsi „předzpěvu“ Durych připomíná záplavu pomníků nevalné ceny, které obce a instituce daly vystavět v uplynulých deseti letech zasloužilým osobnostem.

Byl to jistě hořký pohled potkávat na každé návsi v sousedství sochy Panny Marie, svatého Jana Nepomuckého či svatého Václava, nebo i v sousedství kříže, nalepený pomník Tatíčkův, nebo třebas i legionářů. Skončilo třísetleté rakouské otroctví a Masaryk i legionáři byl nástrojem Božím. Božím nástrojům se nesluší stavět pomníky, nýbrž toliko Bohu a jeho svatým. Ferdinand III. také nedal postavit pomník P. Plachému T. J. za to, že v čele svých studentů odrazil švédské loupežníky. Dal ho postavit Panně Marii.

Dlužno připomenout, že tento pomník stál na místě přece jen o něco déle, než všichni ti Tatíčkové a legionáři.

PROSBA K PANNĚ MARII ZA OBDRŽENÍ HOJNÉ MILOSTI Sobota, Mar 19 2011 

Ó nejsvětější Rodičko Boží, Maria Panno!
Tys Matka milosrdenství, Matka vší cti a pochvaly
a Matka Pána našeho Ježíše Krista.
Já ubohý (-á)  hříšník (-ice) k tobě se utíkám
a tvou velikou milost a dobrotivost srdečně vzývám.
Ach,  vzhlédni na mou velkou těžkost,
potřeby a nouze ve všem mém zármutku,
v kříži a protivenství  laskavě mě potěš!
Vzhlédni na mou velkou bídu,
v které nyní jsem postavený (-á),
nevěda (-ouc), komu jinému se utéci, nežli k tobě, ó Maria!
Ó nejsvětější Rodičko Boží, Maria Panno!
skrze tu tvou dobrotu, milost a milosrdenství tebe žádám,
abys mne v této mé důležité potřebě milostivě vyslyšela.
Prosím tebe skrze tu hodnost,
ku které tě Bůh od věčnosti předřídil,
když tě za Matku Syna svého vyvolil.
Prosím tebe též skrze tu velkou čest, která se ti stala,
když jsi od Anjela Gabriela byla pozdravená
a Duchem svatým zastíněná.
Prosím tebe skrze těch devět měsíců,
v kterých jsi Syna Božího v svém panenském životě nosila
a od něho tak hojných milostí nabyla.
Prosím tebe skrze tvůj nejsladší porod
a skrze bolestné tvého Syna obřezání,
žalostné do Egypta utíkání,
skrze těžké práce a horlivé kázání Pána Ježíše.
Prosím tebe skrze jeho truchlení a omdlévání na hoře Olivetské
a skrze jeho vroucnou modlitbu, kterou tam tehdáž vykonal.
Prosím tebe skrze jeho zajetí, posmívání, bičování,
trním  korunování, kříže na smrt nesení, do naha obnažení,
na kříž přibíjení a s křížem vzhůru vyzdvižení.
Prosím tebe skrze jeho velikou žízeň, kterou na kříži trpěl,
skrze žluč a ocet, kterým byl napájen,
skrze hřeby, kterýmiž byl přibitý,
skrze tu lásku, kterou tě svatému Jánu poručil,
skrze ten ostrý meč, který  tehdáž  tvou duši bolestně pronikl,
skrze ten žalostný hlas, kterým k Bohu Otci na pomoc volal
a skrze hořkou a ohavnou smrt,
kterou pro nás dobrovolně podstoupil.
Prosím tebe skrze dobrodiní jeho svatého Boku,
skrze krev a vodu, která z něho tak hojně vytekla,
a skrze jeho do předpeklí vstoupení
a skrze otců svatých odtud vyvedení.
Prosím tebe skrze přeslavné Pána Ježíše Krista z mrtvých vzkříšení
a radostné na nebe vstoupení,
pak Ducha svatého seslání.
Skrze jeho hrozný příchod k poslednímu  Soudu
a skrze budoucí věčnou nebeskou slávu.
Skrze to všeckno poníženě tě žádám,
Ó nejdobrotivější Rodičko Boží, Panno Maria,
abys tuto mou poníženou prosbu dobrotivě vyslyšela,
laskavě mě potěšila a tu milost,
kterouž já nyní žádám, při Bohu mi vyjednala.
Není pak zapotřebí, abych svou žádost slovy zde přednášel (-a),
neb velmi dobře v Bohu ji poznáváš,
snadno též ji na něm obdržeti můžeš.
Poněvadž pak skrze všeckna tajemství života a umučení Syna tvého
tak pokorně jsem prosil (-a),
protož také jistou naději mám,
že pro jeho čest a slávu mne milostivě vyslyšíš
a v této mé důležité potřebě dobrotivě nápomocna budeš.
Amen.

MODLITBA K PANNĚ MARII – PŘIJMI MNE V MILOST SVOU ! Sobota, Mar 19 2011 

Maria,  ó neposkvrněná Matko Spasitele  mého,
Jenž na dřevě kříže krvavou smrt podstoupil,
abych došel věčného spasení.  –
Tys po Bohu jediná naděje má,
vroucí a pevná důvěra,
ó přjmiž mne v milost svou.  –
Vyvolená, jenž jsi  nosila  Syna Boha pravého
pod Srdcem svým neposkvrněným,
oroduj za mne, za mé přátely,
za všecky opuštěné a nemocné
a za celé pokolení lidské !
Amen.

Další stránka »